Opět nám důchodci všechno sežrali! A to jsme šli na snídani už v 8. Je fakt, že tu jsou všichni moc příjemní a ochotní, ale kapánek nestíhají. Produktivita práce je hooodně nízká :-). Nakonec jsme si vysomrovali aspoň něco a rozhodně si tím nenecháme kazit náladu, spíš z toho máme srandu. Po snídaní jsem si umyla vlasy a mohli jsme vyrazit do Belému. To už není dochozí vzdálenost (musíme nejdřív na nábřeží + 20 minut tramvají) a po včerejších Prčicích teda tuplem ne.
V metru, ač měla oficiálně zavřeno, nám slečna velmi ochotně pomohla koupit kartu na socku na 24 hodin, protože za 4,20 Eur se to vyplatí. Jednotlivá jízda tu stojí kolem eura. Fascinující je systém nastupování do dopravních prostředků. Pěkně se tu stojí ve frontě a po vstupu do dopravního prostředku se musí znovu projet kartou strojek, aby to píplo. Smysl nám uniká, možná je to ze statistických důvodů.
Dojeli jsem až k Torre de Belém, což je manuelský skvost z počátku 16. století. Byl to výchozí bod mořeplavců. Věž byla dřív podstatně dál od břehu, ale v 19. století byl severní břeh Teja rozšířen a řeka ustoupila. Nyní se dá přejít do věže po lávce. Každopádně moře je tu cítit, ačkoliv je to k němu 17 km. Tahle vůně nám hodně chyběla na Zakynthosu.
Od Torre de Belém jsme se přesunuli k Památníku zámořských objevů. Ten je poněkud novějšího data, byl postaven v roce 1960 u příležitosti 500. výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Pomník má tvar karavely a na přídi třímá právě Jindřich Mořeplavec karavelu v ruce. Na každé straně památníku stojí ve dvou řadách kamenné sochy portugalských hrdinů spjatých s touto epochou.
Vyjeli jsme výtahem nahoru (52 m) a odsud je krásně vidět obrovský kompas z dlažebních kostek, který zobrazuje zámořské objevy v 15. a 16. století. Z výšky jsme měli jak na dlani i překrásný klášter Mosteiro dos Jerónimos, což je vrchol manuelské architektury a je opravdu nádherný. Co mě teda překvapilo, že jsem čekala, že nahoře bude foukat a bude zima a opak byl pravdou.
Z Belému jsme se vrátili do Baixy, aby nám v informacích poradili, jak se nejlépe dostat k soše Ježíše Krista na druhém břehu. Tato obří socha, vytvořená podle známější předlohy v Rio de Janeiru, měří 28 m + podstavec 82 m. O tom, jaké jsou odsud výhledy na Lisabon snad ani nemusím psát!
Socha je hned vedle mostu 25. dubna, po kterém jsme před 9 a 1/2 lety přijeli do Lisabonu poprvé. Tenkrát ještě nebylo patro pro vlaky. Ale provoz je zde stále hustý a železná konstrukce poměrně dost rezonuje, takže na můj vkus je to pěkný rachot. Tentokrát ale autem nejsme, tak jsme využili trajektu (zpáteční jízdenka 2 eura), z čehož jsme byli totálně unešení. Pak nás autobus č. 101 za zpáteční jízdenku 1,35 E vyvezl na kopec. Musím teď smeknout před řidiči, protože manévrovat autobusem v úzkých uličkách, kde jsou všude zaparkovaná auta (a nejvíc na zákazech stání a zastavení), chce opravdu velmi pevné nervy.
Zpátky nám jela loď, která převáží i auta a navíc jsme mohli stát venku na přídi, což je pro nás, suchozemce, opravdu neskutečný zážitek!
Metrem jsme se přiblížili k nám na kopec a ještě chceme využít kartu na socku a vyrazit do nočního velkoměsta. | 
