Deníky Fotoalba Recepty Vzkazy
    

Patří do deníku

Rok kohouta? Pozor na rasismus.

Tereza Boučková vydala čtivou a emotivní knihu Rok Kohouta. Stejně jako ve filmu Smradi se zde seznamujeme s jejím životním příběhem - adopcí dvou romských chlapců a její marné snahy o jejich začlenění do své rodiny.

Autor: Romčátka , 28.1.2010







Kniha roku Rok kohouta? Pozor na rasismus.


Tereza Boučková vydala čtivou a emotivní knihu Rok Kohouta. Stejně jako ve filmu Smradi se zde seznamujeme s jejím životním příběhem - adopcí dvou romských chlapců a její marné snahy o jejich začlenění do své rodiny.










Kniha díky vysoké literární úrovni, své autentičnosti a popisů zápolení autorky vyvolává soucit a sympatie. Mnozí čtenáři pak podle reakcí ve webových diskusích vyvozují jednoduché závěry: adopce se nevyplácí, či dokonce že romské geny jsou nebezpečné. V rozhovoru pro Lidové noviny Tereza Boučková tento směr uvažování ještě podpořila. Výroky typu: „A vůbec není pravda, že každé dítě můžete naučit dobrému chování. Musí v něm totiž být už nějaká vloha.“ nebo „Pak je tu ještě jedna věc, a to myslím bude docela romská vlastnost, i když výjimky jistě existují - naprostá nectižádostivost. Skoro žádnej úspěch nestojí za nějakou námahu.“, případně „Ta jejich neschopnost uvažovat aspoň hodinu dopředu, s tím se dost blbě žije“ by od kohokoliv jiného byly považovány za rasistické. Autorka k tomu dodává: „Říká se, že Češi jsou rasisti, ale já myslím, že příčina je hodně na druhé straně. Třeba vztah Čechů k Vietnamcům nebo Číňanům se viditelně zlepšil, Češi už jim netykají, jak bylo dřív běžné. Vidí, jak jsou pracovití, jak se snaží mluvit česky, jak se jejich děti výborně učí.“


Jak se k tomu postavit? I v jejím případě tyto soudy nepovažuji za vhodné. Předně jedná se o jeden příběh, z kterého není možné zobecňovat, dělat závěry platné pro každou adopci či každého Roma. A za druhé je důležité se dívat nejen na objekt výchovy - na děti, ale i na jejich rodiče. Jací oni jsou a jaké pro adoptované děti připravili podmínky? Pochybnosti, že také výsledek této konkrétní výchovy nespočíval jen v genech, u mne vzbudil právě zmiňovaný rozhovor. Autorka zde uvádí, že se svým otcem má naprosto bezcitový vztah a její otec se o ni nikdy nestaral. („Můj otec vůbec neměl potřebu s námi třemi dětmi něco prožívat. Nic o našich životech nevěděl.“) Nebo například zmiňuje, že ke své adoptivní vnučce nedokázala najít vůbec žádný vztah. V tu chvíli mne napadalo: Jak byla Tereza Boučková připravena stát se matkou? Uměla dávat lásku, když od jednoho rodiče čelila úplnému nezájmu?


Je potřeba vidět, že příběh má dvě stránky. Pohled ze strany adoptovaných chlapců neznáme. Jejich výchovu neovlivnily jen jejich geny, ale i jejich adoptivní rodiče se sílou citu, kterou jim byli schopni dát. Oceňujme literární kvalitu díla, ale dívejme se také na to, jak může ovlivnit společnost. Omezení adopcí a vzrůstající rasismus asi není to, co bychom chtěli.




30.10.2008 Lenka Procházková (Rodina a škola)

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 4 (známkovalo 1 čtenářů)
Zobrazeno doposud 1250 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.