Tereza Boučková se nejprve mediálně prezentovala jako šťastná matka dvou adoptovaných romských chlapců. Dnes naopak vystupuje jako výrazná až odmítavá kritička adopce, která s vervou generalizuje vlastní negativní zkušenosti v obecné pravdy. Při váze, kterou její slovo v otázkách adopce dnes má, a vehemenci, s níž je pronášeno, je stěží možné v českém kontextu o adopci psát a její názory nechat bez povšimnutí. S jejím jménem na rtech a otázkou, musí-li dopadnout taky tak špatně jako ona, se na mě v poslední době obrací řada znejistěných rodičů přijatých dětí, kteří znají mou zkušenost matky dvou adoptivních dětí či v Německu vydanou knížku o adopcích. Proto se ani já nemohu v článku o adopci určité polemice s Terezou Boučkovou vyhnout.
Názory Terezy Boučkové na adopci se dají shrnout do několika vět: Náhradní rodina je pro ni rodina umělá, nepřirozená, sociální rodičovství nemůže nahradit pravé rodičovství biologické, protože v něm chybí hlas krve, který biologické rodiče instinktivně vede ke správné výchově potomků, v nichž se sami mohou poznat, jelikož jim nejsou geneticky cizí. Děti adoptivní jsou děti svými biologickými rodiči nechtěné a tato jejich nechtěnost je příčinou jejich deprivace, která je nepřekonatelným a neodstranitelným deficitem, takříkajíc osudem, který dítě determinuje k nezařaditelnosti do normálního života, což se po jeho krátkém rozkvětu v dětství s plnou silou projeví v pubertě. Genetická výbava přitom podle Boučkové určuje člověka z devadesáti procent, jen deset je dáno výchovou a prostředím. Psychologové, kteří tvrdí, že láskyplná náhradní péče v rodině všechny deficity upraví, se podle Terezy Boučkové hluboce mýlí a klamou adoptivní rodiče.
Je ovšem otázka, kteří psychologové něco takového a tak paušálně říkají. Já sama jsem se s nimi nikdy nesetkala. Jestli takoví skutečně existují, pak zřejmě stejně jako Tereza Boučková neznají základní práci k tomuto tématu, monografii Psychická deprivace v dětství dvou světově uznávaných českých psychologů Josefa Langmeiera a Zdeňka Matějčka z roku 1974.
Autoři tu na základě řady výzkumů věcně a zodpovědně popisují víceúrovňové příčiny deprivace a zvažují šance nápravy deprivačních poruch z hlediska různé psychické vybavenosti dítěte i kvality zvolené náhradní péče a jejího naladění.
Deprivací ovšem mohou, jak ukazuje řada případů popsaných v knize, trpět i děti z „přirozených“ rodin s biologickou matkou. Náprava deprivačních poruch je v každém případě příběh s otevřeným koncem s mnoha milými i méně milými překvapeními. Autoři tu neskrývají úskalí a obtížnost nápravy psychického poškození, daného nedostatkem možnosti v raném věku navázat citový vztah k druhému člověku. Zároveň je to ale práce, která je stejně jako Matějčkova publikace Děti a my naplněná duchem hluboké humanity, důvěry v život, tvořivé dílo výchovy a lásky i respektu k dítěti jako jedinečné lidské osobnosti. Jakoby ani nevyšla v letech normalizace. Právě tyto hodnoty jako úcta, respekt a diskrétnost mi ve vystoupeních i psaných projevech Terezy Boučkové až bolestně chybí. Jako by si - ponořena do svého mateřského neštěstí - nikdy nepoložila otázku, jak působí stálá mediální prezentace osudů jejích dvou adoptovaných synů na tyto dva pomýlené, řádící postpubertální Romy i na jejího vlastního syna, který všechny rodinné maléry a permanentně zvýšený hlas, se kterým se v rodině problémy jeho bratrů řeší, musí zvládat a snášet.
Jsem přesvědčena o tom, že Patrik i Lukáš se svou existencí na pokraji kriminality nejsou nijak spokojeni, že to nejsou jen prolhaná nemytá monstra, ale spíš dvě zmatené duše, které často dělají to, co vlastně nechtějí - jenom nemají dost vůle svá předsevzetí dodržet. Také mnozí biologičtí rodiče mají se svými pubertálními dětmi podobné zkušenosti. Jako problém vidím ovšem jakousi bezradnou nedůslednost, s níž okolí na jejich prohřešky reaguje. Právě důslednost, která jim dává pocítit následky jejich vykolejení, je pro zmatené puberťáky důležitým orientačním bodem v jejich chaosu a jen jinou formou rodičovské lásky. Potíže mají oba chlapci zřejmě i se svou identitou. Jestliže Patrik chce svou biologickou matku zažalovat, protože jej opustila, je v tom spíš než touha po penězích nešikovně vyjádřený pocit, že mu v jeho příběhu něco chybí.
