|
|
|
Kurs pro budoucí rodiče - II.setkání |
Psychologie partnerů a dítěte
|
|
| Autor: Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta , 22.10.2004 | 1 rok 3 týdny 2 dny života dítěte |
| Tentokrát jsme se sešli v právě otevřeném Domě pro lepší časy, ještě voněl novotou (pesimista by řekl: smrděl lakem :-). Uvítala nás paní PhDr. Věduna Bubleová ze Střediska pro náhradní rodinnou péči ( www.rodina.cz/SNRP ) a pan PhDr. Jiří Kovařík. Řeč byla o tom, s čím do adopce vstupují žadatelé, a zejména s čím může přicházet do nové rodiny adoptované dítě. Protože pan dr. Kovařík spolupracoval na Matějčkových a Langmeierových výzkumech psychické deprivace, mluvil především o psychických potřebách, následcích jejich nenaplnění a možnostech nápravy. Doporučoval, abychom počítali s tím, že náprava následků trvá obvykle nejméně tak dlouho, jak dlouho trvala deprivace. A také, že vůbec není od věci i s většími dětmi výchovně začínat jako s miminkem. Často v SOS vesničkách vídával, jak 8-12tiletí kluci žádali maminku, jestli by je nemohla taky nakrmit z láhve, stejně jako jejich nejmladší sourozence.
Paní Dr. Bubleová varovala před kritickou zátěží partnerského vztahu po přijetí miminka: „tím to martyrium nekončí, naopak – začíná.“ Vyčerpaná maminka se těší na tatínkův příchod z práce, aby ji vystřídal v rodičovských povinnostech, zatímco unavený tatínek přichází s blaženou představou kanape a zaslouženého odpočinku...
Viděli jsme krátký dokument z prostředí KÚ. Snad mě nikdo neviděl, ale tady se přiznám, že mě to prostě rozbrečelo. Scéna, kdy k miminku, zoufale volajícímu po nějakém kontaktu, přijde sestra, trochu s ním „žertovně“ zatřese s radou, ať nebrečí nebo vzbudí ostatní, a zase odejde, mě přiměla k dotazu, jestli sestry v KÚ mají aspoň minimální psychologické proškolení. Záleží na primáři co jim umožní, ale povinné není nic – ani vstupní psychologické vyšetření, ani školení, natož nějaký sebezkušenostní výcvik. A to jsou lidi, kterým za život rukama projdou stovky dětí. Srovnání s procedurami, které povinně absolvujeme my, nechť si každý provede sám.
V ČR je (podobně jako jinde) asi 1-2% opuštěných dětí, což je asi 20 000. Ovšem na 10 000 dětí 0-3r je u nás 60 v ústavní péči, čímž jsme se dostali na první místo i před takové země jako je Slovensko (4), Polsko (5) i Rumunsko (20 dětí v ÚP).
Optimismus do žil nám ale na závěr vlila „zasloužilá paní pěstounka“ Jana Frantíková. Kdo ji znáte, dáte mi za pravdu, že to je sluníčko a živel v jednom. Vyprávěla příhody ze života svých 9 dětí (5bio+4PP), bez pentliček a přikrašlování. Byla úžasná.
|
|
Zobrazeno doposud 144 x.
|
|
