Malevil Cup byl asi můj zatím nejtěžší a zároveň nejkrásnější závod, který jsem kdy jela. Předčilo to i loňského Kopřivnického Drtiče a to co říct. Ale pěkně po pořádku.
Do Jablonného v podještědí jsme dojeli den předem večer a na nedalekém ranči Malevil se zaprezentovali. Dostali jsme oranžová trička s profilem tratě, power gel a musli tyčky–to abychom v případě naprostého vyčerpání mohli ještě dojet do cíle.
Po prezentaci jsme se ubytovali v autokempu u Jablonného. David s PEtem ještě ladili kola a já se bavila na jejich účet. Berou to moc vážně. Pak nás přišel navštívit nějakej Zbyněk s Evou a tak bylo o zábavu postaráno. A to jsme chtěli jít spát brzo. Když Eva se Zbyňkem odešli, PEte mi dával lahvičku s černym obsahem: „Tohle je Gutar. To do sebe hoď, až Ti bude nejhůř. A musíš zaříznout Evu!“.
Předjet Evu jsem v plánu neměla. Chtěla jsem dojet kolem 10. místa v kategorii. Nejvíc mě dostávala Davidova hláška: „To bude velký!“. A taky že bylo.
Budíček ve velmi brzkou ranní-téměř noční hodinu. Něco málo na způsob snídaně. David do sebe hodil celou nutelu a oplýval jako vždy dobrou náladou na rozdíl od PEta, který byl mrzutý. Před osmou jsem se vydala s klukama na start dlouhé trati. Za prvý fotit a za druhý odnést přebytečné oblečení. Pak hurá zpět do kempu vše odložit a vydat se na start trati krátké s Evčou. Už stojíme na startu. Do výstřelu zbývá cca 15 min. Eva neví, na jakou nohu si má dát čip. ČIP!!! Do háje! Nechala jsem ho v chatce. Šup na kolo, 3. kosmickou rychlostí do chatky pro čip a pak zpátky na start. Podařilo se mi probojovat do předních startovních linií. Nohy se mi klepou, je mi blbě. „Stojí mi to za to?“
Bang! A je odstartováno. Všichni se ženou dopředu. Karambol dvou cyklistů přede mnou. Úspěšně se jim vyhybám a řítím se do prvního kopečka. Nejede se mi zrovna nejlíp. Svaly jsou ztuhlý, bolavý, špatně se mi dejchá a nelíbí se mi závodní tempo. Najednou před sebou vidím Ještěd, na levoboku nádherné hory, lesíky a louky s krávami. Nestojí to za to. Zpomaluji a jedu na pohodu. Kam spěchat. Na bednu stejnak nemam, tak si to aspoň užiju.
Na 15. km mě začínají bolet záda a to opravdu hodně. Uvažuju, že to otočim zpátky na start. Najednou jsem na 1. občerstvovačce. „Prosím vás, kudy nekratší cestou na Malevil?“- „Cobyste se vracela?“-„Bolej mě záda.“–„Dejte si s náma rum, pojede se vám líp!“ Tak jsem si dala rum a jela dál. Cesta byla opravdu nádherná. Výjezdy a sjezdy. Občas se na trati vyskytl nadšený fanoušek, který povzbuzoval poslední závodníky. Najednou jsem byla na druhé občestvovačce před hranicema s Německem. Dala jsem si pomeranč a čajík, skočila si na záchod a pak hurá na trať.
Šlapu si to takhle do kopečka, a najednou koukam, že vedle mě jede jedna slečna a všichni ostatní stlačí kola. Nojo, holky jsou holt odolnější ;o) V Německu nás pak přihlížející Němci povzbuzovali mezinárodním Hop Hop! Jiní se drželi rodného jazyka a pokřikovali Šnel, šnel! Třetí a zároveň poslední občerstvovací stanice byla v Německu před výstupem na Hvozd. Zbyly na nás už jen nakrájené horalky a jonťáky všech příchutí. Hodilo se to. Výstup na Hvozd nebyl zas až tak prudký. Jen tam bylo moc volně ležících šutrů a na tom já jezdit neumim. Sjezd z Hvozdu byl taky dost náročný. Až doposud jsem nikde nesnášela kolo, ale tady jo. Se přece nevyflákam pár metrů před cílem. Pořadatelé pro nás připravili to nejlepší opravdu až na konec. 500 m před cílem jsem se brodila bahnem. Fakt paráda.
Do cíle jsem dojela na krásném 25. místě v kategorii a kromě zad mě nic nebolelo. Po celou dobu závodu bylo krásné počasí–sluníčko, teplo a hlavně nepršelo! Pršet začalo a při módní přehlídce a vyhlašování výsledků. Chtěli jsme zůstat i na losování tomboly, ale to bysme se z Malevilu nedostali ani do setmění.
Fotky najdete na www.petebike.com |