Volala nám Natama, že jim volalo MPSV, že jim volal FOD (ještě stíháte? :-D ), že se při natáčení rozhlasového pořadu od Natamy dozvěděli obecné informace o našem případu, a že by MPSV chtělo znát podrobnosti. Naše již velmi pevně vybudovaná paranoia ohledně státního systému nám nejdřív velela nikde neupustit ani slůvko navíc. Když jsme se ale dozvěděli, že ten, kdo s námi na MPSV chce mluvit, je právnička, kterou známe z doby, kdy pracovala v jisté neziskovce, a na MPSV nedávno nastoupila v rámci akce "čerstvý vítr vymetá staré struktury", souhlasili jsme a s ní osobně se sešli.
Snad jsme se nemýlili. Prohlásila dosavadní chovaní všech zúčastněných úředníků za selhání systému a slíbila veškerou pomoc ve snaze napravit chybu, za kterou nadřízené MPSV nese zodpovědnost. Protože jsme zařazení žadatelé již více než rok, vytáhne si z databáze naše spisy a vyhledá spisy dětí. Pokud tomu nebude nic bránit, podá okamžitě podnět na svěření do PP. Ukázalo se, že ačkoliv všechny jmenované spisy už dávno měly být v celostátním rejstříku MPSV, není tomu tak. Vyžádala si tedy spisy od magistrátu. Magistrát v nepříjemném telefonickém rozhovoru vydání spisů dětí odmítnul. Jsou totiž příští pondělí v aktivu, bude se prý projednávat potenciální osvojitelská rodina. Je-li to pravda, bublina naší naděje, že děti přece jen půjdou k nám, se smrskává do mikroskopických rozměrů.
Rozumem se přesvědčuju, že je dobře, že se děti dostanou do rodiny, k nám - nebo jinam, hlavně že pryč z ústavu. Ale srdíčko tohle prostě nebere. Už víc než rok v něm mají své místo a to se nedá jen tak vymazat.
Několikrát denně procházím kolem dvou prázdných postýlek, vyhýbám se očima skříni s připraveným oblečením pro kluka a holčičku a snažím se nepropadat depresi. Jen fotky Nikiho a Terinky nesundám ani z monitoru počítače. Naděje umírá poslední. |
