Určitě to znáte - žijete v očekávání nějaké události. Víte, že se "to" jednou stane, ale nevíte kdy, takže se vám "to" zdá vzdálené jako nárok na důchod a i přes ujišťování, že se "to" blíží, na "to" postupně přestáváte myslet a necháváte se příjemně ukolébat pocitem nekonečné a trvalé neměnnosti věcí a životního štěstí. Vloni v létě jsem se dostala přesně do tohoto stavu, kdy dny plynuly jeden po druhém naprosto stejně - hřiště, nákupy, dětský koutek, vaření, hysterický záchvat...až přišel Ten den. Někdy začátkem srpna mi zavolal manžel z práce a jen tak mezi řečí se zeptal: "A co bys říkala Mongolsku?" Zastavilo se ve mně srdce a ryhle jsem se snažila vzpomenout si, co všechno o té zemi vlastně vím. Vzhledem k tomu, že ze zeměpisu jsem mívala čtyřky, moc toho nebylo. Uvnitř mé hlavy se ale nerozblikalo žádné varovné světýlko, nevybavila jsem si žádnou občanskou válku (budhisté jsou vesměs mírumilovní), žádné ošklivé nemoci (bodejť, všechno tam zmrzne), žádný teroristický útok ("Mongolsko? Není to nějaký druh sýra?", otázal se Usáma...) a odpověděla jsem: "Fajn, to zní docela dobře."
Od té chvíle uplynulo dlouhých devět měsíců, z nichž minimálně poslední čtyři byly tak hektické a plné plánování a zařizování, očkování, nakupování a nervozity, že utekly neuvěřitelně rychle. O posledním týdnu před odletem se ani nebudu zmiňovat, kdybych se měla znovu stěhovat za méně než tři roky, tak kašlu na bedny z kartonu a kupuju barel s benzínem a zápalky. Nicméně přežili jsme stěhování, přežili jsme tříhodinový let do Moskvy, pětihodinové čekání na tamním letišti i noční let z Moskvy do Ulanbátaru. Spíš bych měla psát, že aerolinky přežily řádění našich zlatíček, ale Tupolev ruského Aeroflotu viditelně zažil i horší časy, stejně jako jeho personál. Ve velmi chladném ránu jsme vystoupili z letadla (šli jsme poslední, až velmi dlouho po předposledním pasažerovi, neboť mi nešel vyrvat kočár zpoza sedačky, kam ho na začátku letu zarazil steward) a museli jsme čekat na další autobus, který nás zavezl do letištní budovy. Pokud jste někdy zavítaly na vlakové nádraží v Kolíně nebo Benešově, dovede te si docela dobře představit letiště v Ulanbátaru.
Abych to trochu zrychlila - byli jsme dovezeni do našeho dočasného bydliště, kde, ač polomrtvá nevyspáním, jsem hned ohodnotila bílou sedací soupravu a skleněný stolek jako věci, které nemohou přežít náš pobyt bez úhony. Lehce jsem se spletla. Kluci jako první utrhli dvoje dveře od skříní a rozbili dvě skleničky. Bílá sedačka měnila barvu postupně na šedou se skvrnami tmavě modré (borůvková marmeláda), hnědé (kakao) a červené (rajčata) barvy. Po čtrnácti dnech jsme se přestěhovali do bytu, který budeme obývat následující tři roky. Hádejte, jakou barvu má sedací souprava...
Nezapomenutelné bylo setkání s šéfem mého muže, původní profesí generálem. První, co našim chlapcům řekl, bylo: "Kluci musej zlobit. Kdo víc zakřičí, dostane ode mně odměnu." Zrovna jsme nakupovali v místním supermarketu. Od té doby následovalo několik podobných výchovných počinů. Na mé nesmělé poznámky o rodičovské autoritě nereaguje. Vašík ho miluje a nejraději by "strejdu generála" adoptoval a nastěhoval domů.
Měsíc, který jsme doposud strávili v Ulanbátaru, je málo na to, abychom si tu zvykli. Ale už dost na to, abych si uvědomila některé vymoženosti, které doma prostě existují, aniž si je člověk nějak intenzivně uvědomuje. Tady jejich neexistence nebo ignorace bije do očí. Třeba pravidla silničního provozu. Jak nádherná věc je přednost chodce na přechodu! Připadá vám, že čeští řidiči jsou arogantní sprosťáci? Prvních pár dní v Ulánu jsem měla neodbytný pocit, že příští tři roky strávím za plotem našeho komplexu a jídlo a ostatní životní potřeby mi bude dodávat nějaký sebevrah, dennodenně riskující svůj život při přecházení silnice. Ne že by tu nebyly křižovatky řízené semafory, ne že by tu nebyly přechody pro chodce. Je jich tu dokonce několik. Ale při překonávání dopravní tepny po zebře riskujete stejně jako kdekoliv jinde. Mongolští řidiči ignorují cokoliv na silnici včetně lidí a semaforů, takže na světelných křižovatkách musí stát ještě policista, který jaksi dodává důraz měnícím se barvám a snaží se zastavit automobily směle se řítící do křižovatky na červenou. Ovšem nejen řidiči nerespektují pravidla. Chodci se tu na těch pár místech s červeným a zeleným panáčkem taky nijak nepářou. Klasická křižovatka je zcela zaplněna troubícími a občas se srazícími automobily, mezi nimiž se proplétají pěší lidé všemi směry a uprostřed té mely poskakuje zuřivě hvízdající policista mávající červeným obuškem.
Nebo takový noční klid. Teď si zrovna nestěžuju na organizátory divokých nočních mejdanů. V místě, kde bydlíme, žijí spíše tišší lidé a těmi, kdo nejvíc ruší jakýkoliv klid, jsou nejčastěji moje uřvané děti. Mám na mysli nepřetržitý stavební ruch. Mongolsko je zemí s dlouhými mrazivými zimami a krátkými intenzivními léty. Při třiceti stupních pod nulou špatně tuhne beton, o tom není pochyb, a tak je potřeba všechno postavit přes těch několik týdnů pěkného slunečného počasí. V praxi to znamená, že v jedenáct v noci vám do okna září silná halogenová světla ze tří jeřábů z okolních stavenišť. V půl jedné ráno buší zbíječka a někdo řeže traverzy. Ve tři hodiny stále můžete pozorovat hemžení desítek dělníků v bílých helmách a ráno má budoucí hotel o patro víc. Ale abych nebyla jen negativní, má to i své výhody. Kolikrát už v Čechách vzbudily nejrůznější opravy magistrál, kolejí a kdo ví čeho ještě širokou veřejnou diskusi na téma "Nebylo-li by efektivnější, kdyby se na těchto opravách pracovalo i v noci a přes víkendy...". Hygienici vždy řekli jasné ne, lidé v okolí by nemohli spinkat. Tady se nikdo nikoho na nic neptá. Jeden večer vypadá silnice před vaším domem jako tankodrom. O půlnoci vás vzbudí hluk, syčení žhavého asfaltu a hlaholení dělníků a ráno už můžete jet do práce po krásně záplatované komunikaci. Pokud se všechno v noci nestihlo, není problém. Roztavíme v sudu na improvizovaném ohništi pár litříků asfaltu a někdo to do zbylých děr rozhrábne. |
