Moje kamarádka Lucka má zvláštní schopnost. Oslovují ji různí lidé a nabízejí třeba pobyt na jejich víkendové chalupě nebo přinejmenším své telefonní číslo, kdyby někdy něco potřebovala. Mně nikdo nic nenabízí, asi se na ulici tvářím příliš zarputile. Lucka takhle naposledy "zabodovala" předminulou středu. Sedíce u fontány, sdělila mi: "Včera jsem potkala jednu učitelku mongolštiny. Vyvěšovala u nás plakátky, že hledají děti na dětský tábor s angličtinou a ptala se mě, jestli bych tam nechtěla jet jako lektorka. Sama neuměla moc anglicky, ale dneska odpoledne s ní mám schůzku. Asi pojedeme." Tím ´pojedeme´ myslela Lucka sebe, ročního Šímu a dvouapůlletého Matouše. Lucka se s ničím moc dlouho nepáře. A jelikož její nadšení je nakažlivé a taky protože kdo se bojí, nesmí do lesa (a my po týdnech v prachu Ulánu už strašně chtěli vidět alespoň jeden zelený strom), jely jsme nakonec na ten tábor tři. Tedy tři lektorky a naše čtyři děti.
To ale předbíhám událostem. Odpolední schůzka dopadla nadějně. Vzala jsem si tedy telefonní číslo a následující den zavolala jisté Ari, což měla být pro změnu učitelka angličtiny. Jak už to v takových případech bývá, uchopila jsem do ruky telefon, vytočila číslo a v okamžiku, kdy Ari na druhém konci řekla: "Sajnú?", sebral Vašek Jirkovi kleště. Jíra začal vřeštět, já zařvala na Vaška: "Vrať mu ty kleště!", načeš Vašek začal vřeštět taky. Utekla jsem do koupelny a za lehce tlumeného kvílení a kopání do dveří dovedla rozhovor s Ari do zdárného konce. Kromě jiného jsem ji upozornila, že mám taky dvě malé děti (aby ze zvukové kulisy nezískala dojem, že chovám křížence orangutanů a bengálských tygrů) a vůbec nikdy jsem neučila angličtinu. Řekla "OK" a dala si se mnou schůzku na čtvrtou odpoledne. Na místo setkání jsem se přiřítila s mírným zpožděním a oběma dětmi v kočáře. Čekala na mě nikoliv Ari, ale ona roztomilá učitelka mongolštiny a taky Lucčina kamarádka Doubravka (kterou Lucka někde potkala, jak jinak. Je přeci tak jednoduché jen tak náhodou se seznámit s mladou češkou kdesi na druhém konci světa...). To bylo jediné štěstí, protože to, co mi Nšoči (kantorka měla přesně ten unylý pohled Vinnetouovy sestry) nedokázala vysvětlit anglicky, mi Doubravka dopověděla česky. Asi po půl hodině zdvořilých úsměvů se najednou Nšoči vzchopila k činu, zastavila taxi, narvala nás tam všechny včetně kočáru a jeli jsme do kanceláře na pohovor s ředitelem.
Když jsme dorazili na místo, byly jsme s Doubravkou a dětmi usazeny do jakési učebny s velkým kulatým stolem a tabulí. Kluci se chovali vzorně. Než konečně asi po další půlhodině čekání dorazil ředitel, pouze zlámali všechny křídy. Šéf byl velmi milý. Zevrubně nás seznámil se svou organizací a používal přitom mnoho slov jako "mír, láska, zodpovědnost, rovnováha, příroda, zplodiny". Tak trochu taky hovořil o táboře, přičemž snížil počet dětí z očekávaných 60 na "asi 23" (to mě dost uklidnilo, neboť původní číslo mě značně děsilo) a počet anglických lektorů stanovil na dva. O svých spolupracovnících hovořil jako o bratrech a sestrách, což bylo lehce znervózňující. Ale jelikož on i všichni ostatní, s nimiž jsme se dosüd setkaly, vypadali tak mírumilovně, rozhodly jsme se tuhle drobnost přehlížet. My s Doubravkou a posléze i s Lucií jsme se zaměřily na to přesvědčit ho, že je nezbytně nutné, abychom na tábor jely všechny tři. Kluci nám v tom vydatně pomáhali. Začínali se nudit a tak po celkem neškodném počmárání tabule zbytky kříd rozšlapali po třídě několik sušenek, zabarikádovali dveře většinou židlí a v mezičase se jen tak honili po učebně a hulákali.Takže netrvalo dlouho a ředitel, který si od nás vysloužil přezdívku Slunce v duši, se prohrábl židlemi vedle do místnosti, aby se svými "sourozenci" zkonzultoval možnost dvou lektorek a jedné chůvy. Vrátil se s požehnáním a my zajásaly.Hurá, prázdniny! Byl pátek večer a v neděli se jelo.
V den D vyrazily z Ulanbátaru na sever dva terénní automobily narvané věcmi po střechu. Vzhledem k tomu, že všechny silnice končí několik kilometrů za městem a dál se jede jen po cestách neodhadnutelné kvality, jel s námi (dobrovolně) i náš "firemní" řidič, který na onom táboře kdysi byl a navíc se případně mohl zeptat na cestu, neboť je mongol. Měl s sebou pouze igelitku s tažným lanem a kladkou. Opravdu nás uklidnilo, že s námi jede někdo, kdo ví, do čeho se ženeme. Vyjeli jsme z jurtových slumů a před námi se otevřelo něco neuvěřitelného - široké údolí plné pestrobarevných domečků, dřevěných plotů a dobytka. Krávy a koně se pásly na zelené trávě, slunce svítilo, okolní hory zářily a nám bylo najednou strašně veselo. Celé to údolí vypadalo jako obrovská chatová osada, protože to byla obrovská chatová osada. Kluci hráli fotbal, ženy věšely prádlo, bylo to tak úžasně normální nedělní dopoledne, že mi celé Mongolsko najednou připadlo jako hrozně přívětivá země. A pak jsme sjeli z asfaltky a začalo to pravé dobrodružství. Zpočátku se nedalo mluvit ani o cestě, lítali jsme v autě nahoru-dolů, kluci řičeli nadšením a mně se chtělo zvracet. Pak jsme vjeli do nádherně zeleného smíšeného lesa a mě napadlo: "Tady musej růst houby..." Po lese následovaly kopce porostlé suchou okrově zbarvenou travou, údolí s jurtami a znovu krávy, krávy a krávy. Obrovská stáda, volně se pasoucích zvířat. Ovce, kozy, cválající koně. Místy jsme zastavovali a očarovaně hleděli do krajiny. Bylo to úžasně osvěžující, jako zmrzlinový pohár v parném dni. Trvalo nám čtyři hodiny, než jsme ujeli těch 70 kilometrů do tábora, který ležel v malebném říčním údolí; modré, zelené a růžové chatky rozeseté po úbočí kopce. Ubytovali jsme se, tatínkové odjeli a my zůstaly samy s dětmi. Kolem naší chatky prošel muž v kovbojském klobouku, zřejmě manažer celého zařízení a s úsměvem nás přivítal: "Welcome to dream!" |
