Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
    

Patří do deníku

Sláva nazdar výletu 2. část

Autor: MAKÝŠ,Vašek04,Jíra05,Kája08 , 27.8.2007

Ideální je, když co nejblíže k cíli cesty vede asfaltová silnice. Pak nemusíte nutně zabloudit a pravděpodobnost, že dojedete tam, kam máte namířeno, je dost vysoká. Dokonce ani nepotřebujete mongolského navigátora. Nevýhodou je značně omezený výběr míst vzhledem k hustotě asfaltek v okolí Ulanbátaru. Jednu krásnou horkou neděli jsme se takhle vydali do kláštera Mandzšir v přísně chráněné oblasti Bogdchan-Úl. Není to daleko, nějakých 50 kilometrů od města, takže jsme jeli jen asi dvě hodiny a ztratili jsme se pouze jednou. Slíbili jsme ten den Vašíkovi, že si opečeme buřtíky (podařilo se mi koupit něco jako párky...), strašně se na to těšil. Okolí kláštera bylo kouzelné. Řídký modřínový les a v něm nepočitatelně bílých malých i obrovských kamenů, po kterých jsme skákali jako kamzíci. Klášter samotný byl zničen za komunistické éry a v současnosti je jednou z hlavních atrakcí malé muzeum, kde u stěn smutně zírají vycpaní opelichaní vlci, sobi, medvědi a další zvířena, značně poznamenaná časem. Na zdech visí podivuhodné výtvory, "všechno z přírodních materiálů", jak nám hrdě oznámila průvodkyně. Mezi jinými mě zaujala například horská krajinka hrající všemi barvami vyvedená pouze z motýlích křídel nebo oceán plný korálových rybiček z ptačích pírek. I na ty buřtíky nakonec došlo, i když v silně omezené formě. Jelikož už několikátý den bylo 45 stupňů ve stínu a les byl vysušený tak, že by stačil jeden žhavý polibek a shořel by na troud, udělali jsme ohníček ze svazečku jehličí a třech větviček. Na plaménku, který se mohutností dá srovnávat snad jen s dortovou svíčkou jsme do vlažna ohřáli párky a rozdali dětem. Byly nadšené. Na zpáteční cestě jsme ještě našli několik seschlých malin a tak jsme výlet mohli pokládat za vydařený.


Tím pravým dobrodružstvím jsou ale celovíkendové výlety. Hladina adrenalinu se nebezpečně zvyšuje už při pokusu narvat všechno vybavení do kufru auta. Bedna jídla, obrovský batoh se spacáky, stanem a polštářky s Krtečkem. Kufr s oblečením, několik autíček, barel vody, nočník, sušenky ke svačině, dudlík, náhradní boty, repelenty. Ve snaze na nic nezapomenout vždy nechám doma to podstatné, třeba toaletní papír. Nezasvědcený pozorovatel by soudil, že vyrážíme na měsíc do amazonského pralesa. Nikoliv, naším cílem jsou místa vzdálená většinou kolem 100 kilometrů od Ulanbátaru. Ale v Mongolsku začíná příroda hned za branami města. Krajina se mění každým kilometrem. Chvíli projíždíte lesem jak vystřiženým z Lišky Bystroužky a v příštím okamžiku se před vámi otevře široké údolí lemované nízkými kopečky porostlými ježatými chomáčky ostré trávy. Popojedete pár kilometrů a ocitnete se v království skalnatých vrcholků a obrovských balvanů. O kousek dál se malebně vine řeka mezi křovím a stromy porostlými břehy. A to všechno je pro tuhle chvíli vaše. Neexistují ploty a až na několik výjimek ani zákazy. Svou jurtu můžete postavit kdekoliv se vám zlíbí. Všude míjíte stáda zvířat. Kozy vám sežerou sušenky, krávy nakukují do stanu. Někdy se zastaví na kus řeči projíždějící pastevec, popije pivo, dá si stakan vodky značky Chingis (ach to neblahé sovětské dědictví...) a jede dál. Jeho psi mezitím jen tak mimochodem zakousnou tchoře. Prostě hmatatelná romantika. A to jsme se vlastně ještě nikam nedostali, pořád se pohybujeme uprostřed centra mongolské civilizace, v okolí hlavního města. Je tu největší kumulace obyvatel a přesto tu můžete prožít víkend v blažené samotě.


Abychom nebyli závislí na vypůjčeném autě, minulý pátek jsme si koupili vlastní. Lační dobrodružství jsme ho okamžitě naplnili po střechu a vyrazili ho vyzkoušet v terénu. Měli jsme s sebou Bátara, a když zavelel: "Čerez reku!", byli jsme sice trochu nedůvěřiví, ale také zvědaví, jestli to nový člen rodiny zvládne. Bylo to vzrušující, voda stříkala na přední sklo a za chvíl jsme si hlasitě oddechli na druhém břehu. Kluci od tohoto okamžiku při projíždění každé blátivé louže natahovali krčky ze sedaček a nedočkavě vykřikovali: "Projíždíme řekou? Už projíždíme řekou? Já chci jet řekou!" Když pak půl soboty propršelo, manžel se na zpáteční průjezd zmohutnělým tokem začal dívat poněkud skepticky. Bátar se ale neustále usmíval, protože co se zabývat něčím, co bude až zítra. Ukolébáni jeho klidem jsme se tedy začali znepokojovat až když jsme v neděli přijeli k vodě a zjistili, že to možná taková legrace zas nebude. První auto vjelo do proudu, který ho začal lehce unášet, ale nakonec to zvládlo. Nadechli jsme se, manžel sešlápl plyn, voda se přelila téměř přes střechu, motor zhasl a stáli jsme uprostřed řeky. Je to zvláštní pocit. Sedíte v autě a všude kolem vás voda, která pomalu začíná vtékat dovnitř. Zkrat v elektronice zablokoval všechny dveře, takže nešly otevřít. Nakonec nás musela posádka druhého vozu vysvobodit zvenčí. Voda dosahovala až k sedadlům. Vynesli jsme na břeh děti a smutně sledovali naše auto v proudu. Bátar ale zázračnou rychlostí sehnal pomoc v podobě jakéhosi obrovského traktoru s radlicí, který utopený vůz vytáhl jako nic. Další dvě hodiny jsme sušili motor. Několik Mongolů sedělo a čekalo s námi, jedli jsme salám a pili, jak jinak, vodku. Je skoro neuvěřitelné, že po takové koupeli motor znovu naskočil a v pořádku jsme dojeli domů.


Auto je stále v servisu, ale už plánujeme další výlet. Rádi bychom se podívali do rezervace, kde žijí divocí tachi, neboli koně Převalského. Tam alespoň neteče žádná řeka.

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Zobrazeno doposud 282 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.