Jak nejlip vystihnout tenhle den? Asi jednoznačně - katastrofa a zároveň ze zadní části klika.
Tak nějak průběžně jsem balila, Petr navíc přijel z práce už asi v půl druhé, takže jsem mohla vyrazit na pochůzky, které jsem nestihla kvůli Andulčině viróze, což byla taky příhoda sama o sobě.
V pondělí jsme přijely ze Skalice a Andulína měla odpoledne 39C.Naštěstí zafungovala homeopatika a zdravý základ, protože ještě v úterý v poledne měla okolo 39C a večer, když jsem se vrátila z pracovního jednání v Náchodě, kleslo to konečně na 37,4 C.
Ale zpátky ke čtvrtku. Mamka si vzala Áčka na hlídání ven, abysme mohli dobalit. Večer šly holčičky spát kolem osmé, já dopakovávala, chystám pasy, krafu s Petrem, ještě koukám na platnost a čtu údaje - já platnost do 19.8.2009, Peťa platnost do 18.2.2008 - říkám Pohoda, to se vejdeme do toho jejich tříměsíčního limitu, po který má pas platit ještě po návratu. Petr na mě kouká a říká - To je celkem blbá sranda.. Já na něj zírám - jaká že sranda? A on ať mu to půjčím, že se podívá. Já, numerologický dysdebil, stále nechápu..
A pak mi to konečně došlo! V tu chvíli to se mnou vážně málem seklo! Pak mě napadla spásná myšlenka - vždyť se dá cestovat na občanku! Koukám do propozic a ejhle, opět chybka. Na OP se může jezdit, pokud je strojově zpracovatelná, čiliž vydaná v 2. 1/2 roku 2000. A my se brali v roce 1999, takže ačkoliv má platný doklad, k tomuto účelu se nehodí.
Dostala jsem lehce hysterický záchvat, že si všechno hlídám a pak mi uteče tak zásadní věc. Petr se mě předtím ptal několikrát, jestli máme pasy v pořádku a já mu stále tvrdila, že ano. Ale opět se projevila jeho úžasná povaha - pořád mě utěšoval, že jsou horší věci a že kdyžtak můžeme letět samy, aby nepropadl celý zájezd, žádné obviňování kdo za co může. Jenže bez něj jsem nechtěla. Tohle měla být naše první společná dovolená u moře, navíc jsme se všichni fakt hodně těšili, hlavně Andulka o tom všude vyprávěla.
Volala jsem i do CK, kde mi poradili, ať seženu náhradníka - jistě. Každý má sbaleno na dovolenou 4 hodiny před odletem. Prý to můžeme zkusit s tou starou občankou, ale moc šancí tomu nedávají. Vymýšlelí jsme různé možnosti - např. že by za námi doletěl později, ale problém byl hlavně v délce vydání pasu, protože v pátek nejsou úřední hodiny a víkend na krku. Do toho jsem průběžně dostávala další a další hysterické záchvaty pláče nad svou blbostí a to jsem ještě musela odnést na tančení jedné holčině Euronu. Holky se samozřejmě zděsily jak to vypadám a co se děje. Ani jsem nebyla moc schopná jim to osvětlit.
Nakonec jsme se rozhodli, že to prostě zkusíme s tou starou občankou, přinejhorším si uděláme noční výlet na Ruzyň. Vyslala jsem objednávku do Vesmíru a odmítala si připustit možnost, že fakt nepojedeme. V 1 jsme startovali z Čimic plně zabalení, i když jsem to do kufru házela s vědomím, že pravděpodobně to za pár hodin budu zas vybalovat na stejném místě, ne o nějakých 1.500 km dál. Míšu jsme statečně z letiště poslali domů s tím, že kdyby náhodou něco, zavoláme jí zpátky.
U prvního okýnka jsem si vyzvedli letenky a šli k odbavení. Celou tu dobu jsem se klepala, bylo mi naprosto zle, ale stále jsem věřila, že to vyjde. Došlo na odbavení, slečna si s druhou notovala, že je to děsný, kolik letí infantů a odbavila nás bez problémů i na strojově nečitelný doklad. Pak ještě celníci, opět bez problémů a to už jsme věděli, že fakt letíme a všichni!
Spadl mi neuvěřitelný kámen ze srdce, udělalo se mi zázračně dobře a pro změnu se mi chtělo brečet radostí. Hned jsem patřičně děkovala Vesmíru, že opět nezklamal a byla jsem celkově jak zfetovaná. Holčičky byly hrozně hodné, obě byly paf z letadel a že je 1/2 4. ráno jim vůbec nevadilo.
Do letadla jsme nastupovali přednostně - myslím tím všechny rodiče s dětmi a samozřejmě se ozvala jedna dáma z mé oblíbené věkové skupiny ve smyslu, že je to hrozný, kolik jede malých dětí, že jestli budeme s nima na hotelu, že to bude strašná dovolená, protože bude všude řev. Evidentně jsme měli štěstí na lidi milující děti :-). Nicméně ani my jsme netoužili sdílet ubytovací zařízení s takto smýšlející paní, ale naštěstí odfrčela z letiště jinam.
Odlet sledovaly holčičky s očima na šťopkách, Andulka v mezích možností pásu z okýnka. Bylo krásný je obě pozorovat, my jsme seděli s Petrem vedle sebe, drželi se za ruce, příblble se usmívajíc. Po cestě Adélka vytuhla, což teda nebylo nic moc. Přece jen mít na sobě přes 10 kg bezvládné váhy.. Andulka vyhlížela slíbený východ Slunce a pak to zaspala včetně prvních pohledů na Zakynthos. Dosedli jsme hladce, přistavili nám autobusy a v nějakých 8:16 místního času jsme už čekali na kufry. |
