Ráno všichni krásně spali, ale protože jsem jeli na želvy, musela jsem je vytáhnout z pelíšků. Rychle na snídani, ať nám neujede autobus! Makali jsme na místo srazu, abysme se dozvěděli, že je výlet zrušen, protože fouká jižní vítr a námořní policie zakázala v této oblasti kotvení.
Byli jsme celkem dost naštvaní, že nám nedali vědět dřív, delegát říkal, že se to dozvěděli hodinu a půl před odjezdem a prý posílali fax do hotelu kolem 8.00 hodiny. Ale že by to tam dali na nástěnku.. (Později jsme se od paní delegátky dozvěděli, že si to kolega údajně spletl, že žádný fax neposílali, ale snažili se všechny objet - ona na kole!!, on autem, které píchl. Na můj dotaz, proč tedy ten fax neposlali, že by to bylo pro všechny jednodušší, odvětila, že bysme to jistě dokázaly s Cecelkou lépe zorganizovat, ale že holt ne všichni umí anglicky a v hotelu zas neumějí česky. Nechápu, co je složitého napsat anglicky ať to dají na nástěnku a česky připsat, že je výlet zrušený.. )
Když už jsme byli sbalení na koupání, došli jsme si domů pro náš nový člun a strávili půl den na pláži. Foukalo celkem studeně, tak jsme to ani s tím koupáním nepřeháněli. Andulce se na člunu líbilo hodně, jak byly vlny, skákalo to, Adél nejdřív hrozně moc chtěla a pak zas hrozně moc chtěla DOLŮŮŮŮ a HOTOVOOO! :-)
Adélka usnula v kočárku, tak jsem vzala Andulku, ať se Petr taky prospí, že se projdeme na druhou stranu pláže. Přidal se i Martin s klukama a byla to úžasná procházka. Jsou tam totiž hrozně zvláštní útesy - každá část z jiného druhu horniny a z toho jedna byla jak z drahokamů, které se třpytily na slunci. Asi nějaká slída či co. Vylezli jsme i nahoru k vlajce na původní hlídací hlásce, či co to bylo, a mohli jsme se rozhlédnout po Kalamaki. I dětem se tam líbilo.
Po návratu jsme se ještě smočili a šli domů, abysme se zpacifikovali na pozdní oběd. Měli jsme vybranou restauraci a nikdo tam nebyl, takže pohoda, navíc děti byly výjimečně hodné a ještě dostaly od obsluhy lízátko, z čehož byla nejvíc unešená Adélka. Bylo to její první lízátko (osobně tenhle druh sladkostí nepodporuju) a nechtěla se ho vzdát za žádnou cenu. :-)
Z oběda měly děti slíbenou zmrzku, my koupili zásoby na večer a ještě jsme obhlídli hotel, který jsem chtěli původně. Otázkou je, jestli má člověk preferovat komfort nebo přístup.
Večer jsme popili sami, Cecel nebylo úplně nejlíp. Povedlo se mi ale i naštvat Skalyho, když jsem v zápalu fotografického nadšení skopla ze stolu poslední deci vína. Chtěla jsem totiž zdokumentovat, jak nad naším hotelem vzlétají a přistávají letadla i v noci. Cudák Peťa si pak otevřel ještě jednu láhev a před spaním jí statečně zdolal. To já už jsem dávno zdolávala svoje veršíky v posteli :-). |
