Irena Eliášová se narodila 3. května 1953 v romské osadě v obci Nová Dedina na jihozápadním Slovensku. Do svých deseti let žila s rodiči v osadě, pak se rodina přestěhovala do Chrastavy u Liberce. Základní školu navštěvovala na Slovensku i v Čechách, protože na jaře rodiče odjížděli do Čech za prací a na podzim se vraceli zase domů na Slovensko. Jak sama říká, jejím největším bohatstvím jsou její tři děti a vnoučata.
V Liberci žila 30 let, nyní žije u svého syna v Mimoni a pracuje jako dělnice. Od mládí se věnuje psaní, ještě na Slovensku jí vyšlo několik povídek a básní v časopise Svět socialismu. V roce 1993 v Liberci založila dětský romský soubor písní a tanců, kde se mimo jiné hrály i její autorské scénky. V roce 2007 byla oceněna Obcí spisovatelů v literární výzvě na téma Cikáni - Romové, a úryvek chystané knihy byl zařazen do knihy vítězných textů romských a neromských autorů Devla, devla! Po příznivém ohlasu na knihu Naše osada by ráda napsala její druhý díl, který by měl nést titul Lidé z osady, aneb Kde domov můj. V současnosti pracuje na románu Prostitutka.
Příběhy, se kterými nás autorka seznamuje, vychází ze vzpomínek na dětství strávené v romské osadě. Vypravěčkou a hlavní postavou, která nás provází životem v osadě po období jednoho roku, je bystré, ale neposedné děvče, devítiletá Gužka Putáčka. Vánoce, Velikonoce, svatba, narození dítěte, pohřeb, to jsou hlavní události, kterými lidé v osadě žili, a pro autorku spouštěče humorných scének, jejichž hlavní aktérkou bývá zpravidla Gužka a její slovenský kamarád Čiko.
Prostřednictvím volby dětského vypravěče a humoru se autorka vyvarovala líčit své dětství s nostalgií. Gužka totiž vidí svět kolem sebe, hlavně dospělé osazenstvo osady a vesnice, soužití Romů a Slováků, módní, společenské a technické vymoženosti doby, náborářské akce lákající Romy do Čech ad... překvapivě realisticky a s nadhledem, přitom však není ochuzena o své dětské sny, radosti i starosti. O živost a uvěřitelnost vyprávění se zasloužil hlavně jazyk, který autorka používá. Od téměř spisovné češtiny v promluvách Gužky-vypravěčky, přes hovorové a nářeční výrazy slovenštiny postav, která je ovlivněna a prostoupena romštinou, až po romštinu, jež se objevuje hlavně v písních, které uzavírají kapitoly a dávají příběhům poetický rozměr. Hlavní kouzlo příběhů však spočívá v jejich aktérech. Rodina Gužky, příbuzenstvo, sousedé z osady i vesnice, prostitutka Julka, bosorka Zagika, farář, učitel,... Eliášová zkrátka dokázala „opsat je ze života“ tak, aby se z jejich naturelů a energie pranic nevytratilo.
Knihu vydala Krajská vědecká knihovna v Liberci díky finanční podpoře z Kulturního fondu města Liberec a grantového programu Ministerstva kultury v roce 2008.
„Mama, som doma, máme čaj?“ zdravím naše a sundávám ze sebe mokrý kabát. Jak jsem sundala čepici, všichni naráz strnuli, mladší sourozenci ječeli, jak kdyby je na nože brali anebo viděli strašidla, první z nich se probrala mamička. „Bože dieťa, čo sa s tebou porobilo, čo sa stalo, kto ti to spravil?“ strachem celá bez sebe mi jezdila rukama po vlasech. „Však ona ti zošedivela, Marka,“ křičí tetka Eča, „dievča azda videlo mŕtvolu a hlava jej zbielala zo strachu!“ „Teraz cez deň, veď mŕtvoly chodia iba v noci,“ odporuje mamička. Nenechaly si nic vysvětlit. Verka vyvrátila verzi o strašidlech, když prohlásila: „Veď ona si farbila vlasy na blond!“ To neměla, to nemusela říkat! V tu ránu mamička vyskočila a začala mě mydlit hlava nehlava. Vřískala jsem tak, že by se probudila i Šípková růženka z pohádky, a mamička přitom vykřikovala: „Neviem, čo už mám s ňou robiť, vystrája samé somariny, nášho farára skoro zabila, chudáčik, celý týždeň sral, dobre že neumrel, ešte šťastie, že sa nedozvedel pravdu, mohli by ma aj zavrieť, dá ma ešte do árešta, aj otca. No pozri na ňu, može strašiť všetké deti v osade, čo v osade, v celej dedine!“ Velký křik přilákal skoro všechny sousedy z osady, nahrnuli se do naší malé kuchyňky, tam nastal vřískot, smích a holky ani nemluvím, ty se smály a přitom si neodpustily poznámky: „Gužka, tá je strašná ako diabol, v ktorých novinách to videla, aby čierni mali blond vlasy!“
Lenka Nádvorníková
Romano voďi |
