Deník Dovolená - Krkonoše 2007
O dovolené v Černém dole

Mamka měla hlídat děti jeden týden v červenci, ale bylo potřeba, aby se vrátily domů nejpozději v pátek, aby Lenka stihla vyprat oblečení a vypravit je na tábor. Požadavek na dovolenou od soboty do čtvrtka, aby to tam bylo baby-friendly se jevil v červnu lehce nereálným.

Prohledávaly jsme s mamkou net a nakonec jsem našla penzion Tibor v Černém dole. http://www.tibor-luna.cz/?page=4&fulltext=10 . Volno měli a nevadilo jim, že nebudeme celý týden. Nakonec se ukázalo, že tahle volba byla velmi šťastná, protože penzion je čisťounký, pokoje velké, majitelé velmi vstřícní a navíc měli také tříletá dvojčátka a druzí pětiměsíčního chlapečka. Věděli tedy naprosto přesně co je pro taková prťata potřeba :-).

Navíc výborně vařili, prostě jsme si to tam úžasně užili.

Účastníci zájezdu: mamka, Lukajda, Andrejka, Andulka, Adélka a já a později se k nám přidala Míša, Emička a Jáchymek

Sraz máme s mamkou v 9:30 na Čerňáku. Klasika - mamka mi v 9 psala, že už je tam v KFC a my ještě neměli v autě ani věci. Nakonec činilo zpoždění půl hoďky, což je na jednu stranu děs, na druhou stranu dobrá zpráva, že se přece jenom v tom vypravování se lepšíme. Jen mi připadá, že mamka je všude o dva dny dřív a my tak o týden později..

Navíc, jako ta největší frajerka, jsem se nekoukla do mapy, protože mám tu trasu přece zmáklou a díky tomu jsme si udělaly vyhlídkovou jízdu po Českém ráji :-). Ve finále to nebyla zas tak strašná zajížďka a každopádně moc pěknou trasou. Se zbytkem výpravy jsme se sešli v jednom penzionu v Hostinném, brácha a spol. už tam seděli na obědě. Než nám přinesli jídlo, byly děti na hřišti, takže se nenudily a neprudily :-).

Po cestě do Černého dolu měla Andulka pořád strach, aby nám Martin s dětma neujel a oddychla si, když jsme konečně všichni zaparkovali na stejném parkovišti :-).

Pokoje jsou moc příjemné, všechno je čisté a v podstatě nové. Děti pendlují sem a tam a dnešní noc se rozhodla Andulka strávit s mamkou, Lukym a Ájou.

Zašli jsme si na svačinku - pohár - a děti prozkoumaly místní hřiště. Po doplnění kalorií jsme jich zas chtěli trochu vydat a taky prozkoumat okolí. Směrovka pro běžecké trasy ukazovala 1 km Zrcadlové údolí, což nás zaujalo natolik, abych odvezla kočár a vzala Adélku do Mei-Taie. Lesní stezka byla poněkud strmá a Adélce se to líbilo až tak, že konečně  usnula. V lese bylo příjemně, jen ta zrcadla jsme jaksi nenašli :-). Došli jsme totiž zase zpátky do Černého dolu. Andulka se pořád ptala kdy už budeme na té dovolené, pro ní je to evidentně synonymum pro ubytování. :-)

Večeřeli jsme venku, děti pobíhaly po hřišti, jen Adél začala plakat, asi chtěla s nimi. Šla jsem tedy nakojit a mamka zůstala s dětmi ještě venku.

Uvědomila jsme si, jak se pachatel vrací na místo činu. Před 4 lety jsem nedaleko odsud zjistila, že jsem těhotná, pak jsme se sem vrátili, když Andulce byly 4 měsíce a opět jsme v Krkonoších a Adélce jsou taky 4.

V noci byla naprosto příšerná bouřka, respektive několik. Děti to naštěstí nevzbudilo. V jídelně na nás čekala naprosto opulentní snídaně tak pro dvojnásobný počet lidí :-).

Bohužel začalo znovu pršet, i se citelně ochladilo, tak jsme dopoledne strávili na pokoji hraním her. Po obědě jsem se naivně těšila na spánek, ale Adélka byla jiného názoru. Opět ječela a ječela, já už fakt nevím co s tím. Aňa taky pořád nemohla zabrat, ale už to potřebovala jako sůl, protože pořád padala a byla chvílema dost protivná. Nakonec jsem jí šla budit v půl šesté. :-) Mezitím už dorazila i Míša s dětma.

Po večeři si děti ještě zablbly na hřišti a před spaním jsme vyrazili na malou procházku. Lidi tu po nás dost koukají, mají pocit, že všechny děti jsou moje :-). A to jsem dneska byla navíc natolik šikovná, že už jsem dneska měla těch dětí pět. Míša šla totiž uspat Jáchyma a Emáda šla s námi na procházku. Paradoxem je, že nejvíc nepodobná mi je Andulka, jediná má tmavé vlásky. :-)

Počasí se umoudřilo a vyklubal se opravdu nádherný den. Dnešním cílem se proto stala Černá hora. Andulka slíbenou lanovku vyžadovala už od příjezdu, tak byla spokojená, že se konečně dočkala. Auty jsme přejeli do Jánských lázní, zaparkovali na místním parkovišti, umotaly nejmenší výletníky do Mei-Taie a šátku a mohli jsme zamířit k pokladnám.

Jízdné není zrovna za hubičku, ale ten zážitek za to stojí. Osmisedačková kabinka byla akorát pro naší výpravu a celou 7,4 minutovou, 2.303 metrů dlouhou trasu s převýšením 566 m jsme se kochali nádhernými panoramaty.

Andulka projevila přání jezdit takto celý den a zítra zase. Bohužel tak dobře Skaly zas nevydělává, musela se proto spokojit jen s jízdou nahoru na horu a dolů do dolu :-D.

Adélka má za sebou tedy zdolání své první tisícovky - konkrétně 1.299 m n.m.

Nenechali jsme si ujít ani výšlap na rozhlednu postavenou z pozůstatku staré lanovky. To byl fakt zážitek, protože nahoru jsem lezla jak zasloužilá matka - Lukajda, Andrejka, Andulka, Emáda a v šátku Adélka. Výhledy nádherné, Sněžka jak na dlani. Nad námi paraglaidisté, fakt se nám Krkonoše předvedly v celé své kráse. Jen je rozhledna postavená z železných roštů a člověk vidí skrz. To nebylo úplně ideální :-D.

Dolů jsem šla pozadu, abych přidržovala Aňu a Emu, do toho se vždycky někam zapresnout, aby prošli lidi v opačném směru. No docela legrace a kapánek jsme to tam i ucpali. .-)

Z rozhledny jsme se vydali k Černé boudě, odkud je překrásný výhled na Sněžku. Po cestě se děti cpaly borůvkama, tak vypadaly jako po požití genciálky.

Zašli jsme i k vysílači Černá hora, kde nás hlavně upoutalo úchvatné umělecké dílo. Za totáče se povinně dávalo 1 promile z investice na umělecké dílo, které většinou ani nekorespondovalo s okolím. U vysílače je odlita socha "Matky s dítětem třesoucí se zimou v nehostinných podmínkách". Tak to mě fakt dostalo! V podstatě je tam odlitá postava ženy, která drží dítě vysoko nad hlavou. Třesení zimou jsme jaksi neodhalili :-D.

Ještě jsme nakojily v borůvčí a už nás čekala překrásná jízda dolů.

Děti byly celkem vyhládlé, zamiřili jsme proto na kolonádu v domnění, že lázně budou plné hospůdek a restaurací se zahrádkami. Bohužel - opak byl pravdou. Nakonec jsme skončili v jakési hospodě u kina Vlast. Tam se zastavil čas nejen prostředím, ale i personálem. Pána to vysloveně bavilo, takže si vymyslel zlepšovák na obsluhování hostů.  Evidentně hrál ententýky dva špalíky a tu přinesl ke stolu jen pivo, jinde zas jen džus a při dalším rozpočítávání pro změnu třeba limču pro děti. Asi by si měl otevřít hospodu Na mýtince.. Fakt síla.

Na dětech se začala projevovat únava, tak jsme si s Míšou vyběhly krpálek z centra na parkoviště pro auta a dojely pro ně. Sice jsme si pak všimly, že je tam zákaz vjezdu, ale jen jsme všechny rychle naložily a uháněly pryč.

Drobotinu samozřejmě přešla veškerá únava a ještě si zablbli na hřišti tak vehementně, že Lukajda ztratil mobil. Naštěstí ho našel jeden z rozeřvaných Holaňďanů odvedle a odevzdal ho obsluze. Ufff..

Ráno jsme komplet všichni zaspali. Zas se změnilo počasí, v noci pořád pršelo. A to jsme si s Míšou říkaly, že by bylo super vyzkoušet ten paraglading. Včera na to byly fakt ideální podmínky. Odradila nás jen cena. Pouhých 1.600,- Kč.

Dnes jsme tedy vyrazili do Bozkovských jeskyní. To jsou jediné zpřístupněné dolomitové jeskyně u nás. Dorazili jsme kolem poledne a pán na parkovišti nám hlásil, že nejdřív je volná prohlídka v 15 hod. a že doporučuje co nejdřív zaběhnout dolů a koupit vstupenky, protože poslední skupina jde ve 4. Ale prý si je můžeme koupit na jindy nebo si je rezervovat telefonem či internetem.

Paráda. Musím se přiznat, že do té doby jsem o těchto jeskyních neměla absolutně šajna, o to víc mě překvapil ten nátřesk. Nakonec vyběhl předvoj ve složení mamka, Andrejka a Andulka a než jsme s Míšou nakojily a vyndaly kočárky, už visela na informační tabuli zpráva, že je pro dnešek vyprodáno. Holky to ale stihly a po jakýchsi zmatcích získaly vstupenky za 5 minut 12, respektive na prohlídku v 15:50 hod.

Zbývalo nám zabít cca 3 hodiny času. Vyšplhali jsme tedy na ochoz kostelní věže, odkud je pěkný výhled do kraje. Bylo to celkem dobrodrůžo, protože nahoru vedou dost příkré schody a osvětlení veškeré žádné. Mamka hlídala kočárkové výletníky a my vyrazili vzhůru. Čekali jsme, jestli nezačnou odbíjet zvony, to by byl teprve zážitek, když jsme procházeli těsně okolo nich, ale bohužel ne. Aňa se pak bála dolů, tak jsem jí nesla. To jí ale nebránilo v tom, aby nešla znovu s babičkou, která se taky chtěla porozhlídnout po kraji. Samozřejmě pak na mě shora volali, že se Aňa bojí, tak jsem si to vyšlápla ještě jednou. :-)

Hned vedle kostela byla otevřená jediná hospoda, kde se dalo jíst. Naštěstí se akorát uvolnilo místo a mohli jsme zabít další čas. A zabili jsme ho ve finále víc než jsme předpokládali, nějak to tam neodsejpalo. Navíc bylo jídlo celkem dost přesolené a  překořeněné.

K jeskyním jsme dorazili tak akorát. Mamka nemá tyhle prostory ráda, tak se nabídla, že pohlídá kojence. My se navlékli do mikin a Andulka, Emička, Andrejka i Lukajda si mohli užít svou první výpravu pod zem. Bylo to fakt super a asi nejkrásnější bylo jezero. Voda měla specifickou modrozelenou barvu  a prý je pitná, jen funguje jako šaratice :-). Andulka o jeskyních vyprávěla celou cestu - pokud tedy zrovna nespala :-D.

http://www.turistik.cz/cs/pruvodce/cil/bozkovske-dolomitove-jeskyne/galerie/

Mě osobně vyšel ten výlet kapánek draze - roztrhla jsem si kalhoty, co jsem měla podruhé na sobě.

Po cestě jsem musela ještě natankovat a nakoupit v Lidlu plenky a nějaké ty dobrůtky a domů jsme dorazili lehce před sedmou. Já šla vykoupat, nakrmit a uspat Adélku, ostatní vyrazili ještě na slíbenou zmrzku a na hřiště. Večer jsme si zahráli karty a šli spát.

Dnes končil pobyt Dráčkovcům, tak jsme vymýšlely výlet směrem ku Praze. Počasí nebylo nic moc, každou chvíli to vypadalo na déšť, takže to chtělo spíš indoorovou aktivitu. Volba padla na Jilemnici a místní Krkonošské muzeum. To nás celkem nadchlo, mají tam pohyblivý betlém a expozici pekařství a speciální výstavu perníčků a lyžařství. Celkově mi teda trochu uniká souvislost, ale neva :-).

Odtud jsme zamířili do Zvědavé uličky. Smysl spočívá v tom, že každá chalupa v ulici byla o okno předsazená tak, aby ve finále všichni viděli na náměstí. Legrace nastala, když Míša v domnění, že se jedná o skanzen, nakukovala otevřenými dveřmi do chalupy. Majitelka byla celkem překvapená, kdo a proč jí leze do baráku :-). Domky jsou totiž normálně obývané.

Paní z muzea nám poradila na oběd Šaldův mlýn, který vévodí Zvědavé uličce. Bohužel, ač bylo 1/2 3., měli plno a prý by nás obsloužili nejdříve za hodinu a čtvrt.. Fakt síla.. Děti začaly být protivné z hladu a únavy, ale v Jilemnici prostě není kde se najíst :-(. Nakonec jsme skončili na náměsti v jakémsi baru, kde měli párek v rohlíku, hambáče a jiné rychlovky. Děti to samozřejmě uvítaly s nadšením.

O příhodě z baru jsem psala v perličkách..

Pak už jsme se rozloučili s Dráčkovejma a vyrazili každý na jinou stranu. Po cestě jsme ještě chtěli dopřát Lukymu jízdu na čtyřkolkách, leč terén byl těžký a obsluha mu to nedoporučila, že to ještě nezvládne.

Po návratu jsme vyrazili na procházku po okolí a večer jsme strávili opět venku na hřišti a na oslavu Andulčiného svátku si všichni objednali pohár :-). Bohužel ale přišli opět nějací Holaňďani a jejich děti byly opět k zulíbání. Tři asi 12-14 letí smradi si přivlastnili hřiště. Vyházeli komplet písek z pískoviště, dávali to na skluzavku a různě šikanovali ostatní děti. Musely jsme s mamkou zakročit, ale celkem nás to otrávilo, tak jsme radši vzali děti a šli všichni na pokoj.

Poslední snídaně, balení na střídačku s mamkou - děti byly zatím venku, protože bylo, pro změnu, krásně. Pak už přijel brácha pro Lukajdu a Andrejku, ještě jsme se stavili na společný oběd a už nás vítala rozpálená Praha.

Moc se nám v Tiborovi líbilo a bylo super, že majitelé mají stejně malé děti, takže nám vycházeli maximálně vstříc. Navíc tam tááák dobře vařili! :-)