Deník **Skaláci2008

V pátek nešel Petr do práce, ale Andulka do školky chtěla, tak šla aspoň po o. Proto se u nás mohla zastavit Peg s JoJaty - už je jim půl roku, neuvěřitelné! Adélka z nich byla celkem vedle - probudila se a ejhle, tady dvě nové bytosti menší než ona a ještě se to hýbalo a vydávalo zvuky :-). Nejvíc jí ale rozhodilo, když Petr pomáhal Peg, protože se, kupodivu, do našeho úžasného výtahu nevejde dvojčátkovský kočárek, a nesl autosedačky, aby Peg mohla kočár složit, že její milovaný tatínek odchází a ještě ke všemu s cizíma dětma... Teda.. to je souvětí! Jestlipak se v tom někdo vyzná :-D.

V sobotu dopoledne jsme potřebovali sjet do Makra, dětičky hlídala babička s dědou. Klasicky to trvalo dýl, než jsme předpokládali, takže plánovaný výlet na Loučeň jsme zrušili, ale ono se pak stejně poměrně výrazně ochladilo a asi by to nebylo moc příjemné.

Večer došlo na zlatý hřeb - byla jsem svým drahým manželem pozvána na večeři. Prostě jen tak, že ho to napadlo, že jsme už věky nikde spolu nebyli a že ve Skalici momentálně otevřeli zrenovovanou Radnici a mají tam rybí dobroty. Fakt mě nemusel přemlouvat :-). Uložili jsme holčičky a šli si to užít. Petr si dal obrovský steak, já tygří krevetky, popíjeli jsme vínko a bylo nám hooodně příjemně.

Ráno nás probudilo sluníčko Adélka a i Sluníčko svítící :-). V pátek jsem viděla po cestě plakát s upoutávkou na Pohádkový les do Průhonic, takže jsem navrhla výlet na nedělní dopoledne. Petr nebyl úplně nadšený, staví konečně altánek, abysme mohli grilovat i za nepříznivého počasí, ale naložil děti, kočár, proviant i mě a vyrazili jsme ku Praze. Trošku nás zarazilo chování paní v pokladně, byla velmi velmi velmi nepříjemná a že je venku uvedené telefonní číslo a tam si máme zavolat, že s tím oni nemají nic společného. Doporučila nám pouze, ať si koupíme vstupenky do parku a že se tam parkem i dostaneme (kdyby nám řekla, že to máme radši objet.. ale zas by neměla takovou tržbu, to je fakt!)

Je pravda, že nedělní podzimní dopoledne není úplně standardní procházkový čas, proto se tu pohybovalo jen pár zoufalých rodičů s dětmi, všichni hledali, kde by tak mohl ten Pohádkový les být. I my jsme šli, šli, šli, šli, šli a šli a stále nebyl konec parku. Musím říct, že jsem nikdy nebyla takhle daleko a rozlehlost mě opravdu překvapila. Bylo nádherně, i když velmi chladno, nakonec jsem i volala pořadatelce, která mě ujistila, že jsme už opravdu blízko - nicméně Cíle.

Nechtěli jsme Andulce upřít zážitek z Pohádkového lesa, rozhodli jsme se tedy, že půjdeme na start, což znamenalo jít opravdu proti všem. A opět jsme šli, šli, šli, šli a šli a my dva dospěláci jsme už byli připravení zdrhnout první možnou odbočkou, ale Andulka tááák moc chtěla soutěžit. Nakonec jsme ani ten start nenašli a vysvětlili Andulce, že se moc nepovedla organizace a že si dáme u auta čokošku za odměnu :-D. Naštěstí nás jedna zkratka přivedla zpět do cíle a tam bylo skákadlo, zrovna se tu hrálo divadýlko, mohli jsme tam koupit vytoužený balónek - housenku a jezdil tu i vláček.

Trošku mě zarazilo, že se na všem, ale naprosto na všem nehorázně rejžuje, takže ačkoliv jsme neplatili startovné, které netuším, kolik bylo, stál nás výlet do pohádky cca pětikilo..

Andulka ale měla svojí housenku a byla spokojená. Ještě jsme si užili na miniparkovišti před vchodem do parku - jsou tam automatické závory, netuším, jestli mají v sobě nastavené počítadlo a omezení na určitý počet míst, spíš bych řekla, že ne. A někteří se podle toho opravdu zařídili, parkovali naprosto všude, takže dostat se ven byl téměř nadlidský výkon. To už Skaly slušně bublal a když ve finále musel kvůli jednomu takhle chytře zaparkovanému autu vyběhnout od volantu, aby vložil doklad o zaplacení do automatu (BTW chtějí 30,- Kč/hod., což je v případě delší vycházky po parku opravdu dost) a zase rychle zaběhnout a vypálit, aby nás závora mezitím negilotinovala, vybublal definitivně a závěrem bylo prohlášení, že do Průhonického parku ho hned tak někdo nedostane.

Hrdá Andulka všem ukazovala svou housenku až jí ve finále uletěla. No to bylo řevu! A letěla, mrcha, rychle a vysoko! :-) Aby toho nebylo málo, o chvilku později za ní poslala Adélka svého balónkového kámoše, takže hysterický řev se opakoval. Nádherná idylická neděle.. :-D

http://skalaci.rajce.idnes.cz/2008_10_05_Vylet_do_Pruhonic/

Po třech měsících šla dnes Andulka opět do školky. Zůstala ve stejné třídě, se stejnými dětmi a stejnými pančelkami. To, že se nám nástup oddálil bylo způsobeno hlavně rekonstrukcí školky. Konečně došlo i na tu naší. 30 let se na ní nesáhlo a bylo to sakra znát. Jediný detail - mělo to být hotové do konce prázdnin a kupodivu nebylo. Pak se posunul termín nástupu dětí vždycky o kousek až na konečný třetí týden v září.

Mezi školkou a kuchyní je totiž takový propojovací tunel, kterým vozily kuchařky dětem jídlo. Dva statici shledali tunel v pohodě - pouhým okem bylo vidět, že je jak vlnovka - až třetí zastavil práce a řekl zbourat a komplet předělat. Škoda, že už byla zasazená nová okna a uděláno spoustu práce.. No klasika..

Momentálně tedy fungují tak, že děti chodí na obědy do vedlejší základní školy a stavba, která stále ještě neskončila, je obehnána plotem. Ale na zahradě už se objevily některé hrací prvky, konečně mají děti i takový ten hrad s lany a skluzavkou.

Andulka se do školky těšila, nakonec se rozhodla, že želvičku ze Zakynthosu nedá manželovi Filípkovi, ale paní učitelkám :-). Pak mi popisovala svůj první den, že když přišla do třídy, že se trochu styděla, ale pak už si zas bez problémů hrála s dětmi. Mají i nové spolužáky, mezi nimi i kluka z Vietnamu nebo z Číny, teď nevím. To jsem celkem ráda, připadá mi fajn, když jsou děti od začátku smíchané s někým "méně tradičním", pak jim to nepřijde divné.

Nadšená byla z jídelny, prý jí to ve škole moc chutnalo, že všechno snědla a děsně si pochvalovala salátek, tak se musím podívat, co to měli, protože doma salátek opravdu nevyhledává :-).

Šla jsem pro ní v 15:45 a dostala jsem sprdunk, že jdu moc brzo, že si chtěla ještě s holkama zatančit a zacvičit :-D.

Jistá blondýna z Prahé měla pořád chuť na burčák a v jistých, údajně teplých krajích, jej nečepujou, nelenila a déšť nedéšť zaběhla pro dvě rozkošné PET lahve. Jednu z poloviny ztrestala ještě týž večer, zbytek byl přichystán na nedělní a případně i následující večery..

I přijela domů po víkendu a už mezi dveřma jí blesklo hlavou, že je to zvláštní, ale že to v tom bytě tak hezky voní. To bude určitě tím, v pátek vypraným, prádlem, i když si říkala, že přece jen ta aviváž, co používá, je trošku do vanilkova a tohle voní trochu jinak, tak jakoby burčákově.

Hodila do pračky tedy další várku, vybalovala věci a došlo i na proviant od maminky, který bylo třeba uklidit do ledničky. A ejhle.. lednička pootevřená a když jí otevřela zcela, sesypal se na ní plastový kryt od poličky na dvířkách, momentálně v LEGO úpravě. A v burčáku plaval kečup, brusinky, herinky, gin, máslíčko... prostě všechno.

Z toho plyne ponaučení - neponechávej plnou PET láhev burčáku v ledničce a radši jí rovnou vychlastej. Zabráníš explozi a posílíš světový mír.

 na březnové diskusi se našly obětavé duše, které chtějí udělat pro druhé něco navíc a zařídily megasraz. Původně nás bylo nahlášeno snad 28 rodin, ve finále se nás sešlo 10 s tím, že někteří jedinci odvolávali svou účast z velmi prapodivných důvodů na poslední chvíli. Já jsem zvažovala naší účast, protože jsem měla jet sama s Áčkama, Petr měl naplánované už dost dlouho rybářské závody. Nakonec zvítězila zvědavost - chtěla jsem poznat nové lidi a i když tu diskusi v podstatě nestíhám, drze jsem se nakýblovala. Dokonce jsem kvůli srazu odkládala odjezd na naší dovolenou, když už jsem tedy byla nahlášená. Ve finále jsem ale nechala doma, resp. ve Skalici Andulku, která měla docela ošklivý kašel a hlavně bych asi jela ze srazu rovnou zpátky směrem k nám domů, jen o pár ulic vedle - do blázince. Bylo by to hodně náročné i pro ní, nějak jsem si myslela, že jedou jenom mrňata.

Měli jsem objednané pokoje v hotelu Kapítán na Seči http://hotelkapitan.cz/start_s.htm a musím říct, že to bylo opravdu úžasné místo. Navíc naprosto úchvatně vyšlo počasí, takže organizace na víc než na jedničku :-). Celkově to byla velmi příjemná akce a byla jsem hodně mile překvapená, jak fajn lidi se sešli.

V pátek jsme tedy s Adélkou dorazily kolem šesté - ještě jsem na chatě sázela keříky a jahody - a jaly jsme se seznamovat. Zajímavé bylo, že ačkoliv jsem do deníčku nedávala přímo fotku k lepší identifikaci, každý mě poznal, jen já byla úplně mimo :-D. Celý víkend byl ve znamení dětí, protože zároveň s námi tam byl ještě sraz dětí skoro ročních - teda děti samy nepřijely, to je jasné :-).

Po večeři si děti ještě chvíli pohrály na terase, kde byla k dispozici spousta hraček a pidi nafukovací trampolína, došly jsme se s Adélkou podívat k přehradě, kde jí naprosto fascinovaly labutě - šlapadla. Vypadaly, jak když tam ztroskotal kolotoč :-). Ve vodě se šplouchaly ryby, svítil Měsíc, bylo teploučko - jen mi tam nějak chyběl ten můj Skaly a Andulka.

Večer se vytáhly lahve s burčáčkem a vínem a pařili jsme do brzkého rána :-D. Sice jsem tedy opět zjistila, že jsem nejstarší, ale už si pomalu, ale jistě zvykám :-D. Vyžádala jsem si představovačku manželů, hlavně mě zajímalo, co kdo dělá, protože nikdy nevím, co se mi bude kdy hodit za známost, že? Nachechtali jsme se u toho jak blázni. Pak někdo nadhodil, že prý koluje jakési video, že když se vezme popcorn, okolo něj 4 mobily, na které se zavolá, tak ta kukuřičná zrníčka popukají. Málem jsme ale pukli smíchy my, protože to fakt nefungovalo, nicméně zábava minimálně na půl hodiny! Možná to nefungovalo i proto, že už to prošlo mikrovlnkou :-).

Druhý den nás velmi mile překvapila snídaně - opravdu hodně velký výběr a všeho dostatek, dokonce byly i teplé párečky. Po snídani si děti zas pohrály na terase a část z nás vyrazila na malou procházku. Na místní zříceninu Oheb jsme ale nedorazily, protože holek kočárky to prostě nezvládly :-). Po návratu jsme spáchali společnou fotku a mohli jsem za odměnu na oběd.

Po o následoval ozdravný spánek, docela mi to bodlo si takhle schrupnout. Odpoledne jsme strávili na břehu přehrady. Adélka byla naprosto unešená, že se může ráchat ve vodě a ztropila hysterickou scénu, když už jsem měla pocit, že stačí. Šli jsme totiž hromadně na šlapadlo, já bych to sama s ní těžko zvládala. Byla z toho trochu vykulená a uprostřed přehrady začala pokřikovat "Hotojo" a chtěla vystupovat :-)

Pak jsme byly také chvíli na hřišti - jsou tam kolotoče, houpačky a spousta jiných atrakcí, ale nejlepší to bylo na terase - my jsme to měli blízko ke zdroji a děti zas k hračkám. Adél okupovala vždycky minimálně dva kočárky a určitě litovala, že nemá ještě jednu ručičku, aby mohla tahat i ten třetí.

Večer jsme opět poseděli na terase - tentokrát mnohem decentněji tím spíš, že Adélka se pořád budila, takže jsem věčně lítala na pokoj. Měla žízeň a aby ne, celá hořela. Pořád jsem přemýšlela, jestli je to z té vody a nakonec se mě jedna holčina zeptala, jestli jsme nebyly na očkování a ejhle.. opět reakce.. Miluju šetrné vakcíny, fakt že jo.. Tohle od Andulíny vůbec neznám. Sice měla o vpich navíc, ale nikdy žádné problémy.

Sice jsme měly lehce vášnivou noc, nicméně ráno byla v pohodě. Po snídani jsme se rozloučily, na desetkrát jsem naložila všechny ty krámy do auta a jely jsme zpátky do Skalice, protože Petr měl ten den svoje slavné 37. narozeniny, takže je teď na nějakou dobu opět stejně mladý jako já :-).

On tedy nakonec slavil prací, na závody mu nezbyl čas, když už jsem naplánovala tak pěkně tu dovolenou a v práci neměli hotovou zakázku. Ale dorazil brzo a opět jsme lehounce pogrilovali a připili si na jeho zdraví. Dostal od nás GPS, kterou jsem poctivě předtím testovala :-).

Domů jsme se vrátili v pondělí a odpoledne Andulku skolila horečka 39C..

Prázdniny skončily, ale protože jsem jednou neprozřetelně před Andulkou plácla, že bysme mohli na konci udělat nějakou bojovku, bylo mi to stále připomínáno a absolutně jsem neměla šanci se z toho vykroutit. Musela jsem tedy zapojit tu hmotu co mám mezi ušima, aby mi neprofukovalo a vymyslet akcičku.

Děti obdržely dopis od kohosi, kdo má jakýsi plánek k pokladu. Je ale potřeba najít všechny indície. Aby bylo zaručeno, že nám bojovku někdo nepřekazí, těsně před zahájením jsem jela dávat úkoly na trasu na kole. Petr se nakonec rozhodl, že pojede se mnou a vzali jsme i Adélku do sedačky - poprvé :-). Andulka byla na chatě, aby nic neviděla. Ačkoliv to byla velmi nenáročná trasa, projevilo se, že jsme na kole nejezdili hooodně dlouho a přijeli jsme totálně vyfluslí. Ale nebyl čas na obštrukce, už jsem musela nahnat všechny tři rodiny - naší, Párysovic a Novákovic, že vyrážíme. Unavení otcové od rodin si sice vymýšleli různé nesmyslné výmluvy proč nemůžou jít, ale nebylo jim to nic platné. Omluvenku neukecali :-).

Lenka, jakožto jediná znalá četby, byla zvolena tiskovou mluvčí, obdržela první dopis, kde bylo, že najdou indícii nedaleko bolavého zubu (tenhle nápad jsem vykradla od našich mladejch, když dělali bojovku kdysi mně a Skalymu), tzn. měli jsme se vydat směrem k místnímu zubaři a u potoka pak byla schovaná další nápověda ve smyslu, že se mají vrátit zpátky na cestu, kde se prohánějí plechoví oři a opatrně jít v zástupu jako husy. Kontrolní otázka byla - jak dělají husy. No netušila jsem, že zrovna tohle dá dětem tak zabrat. Vyřešila to Týnka, která, po dlouhém, přemýšlení vyhrkla "hus, hus" :-D.

Za divokou říčkou byla další nápověda - tentokrát plánek nalepený na dopravní značce. Kupodivou děti pochopily, co jsem se snažila namalovat a než jsem je stihla vyfotit, vzaly dráhu a metelily k lavičce na kraji lesa. Z toho chytla totální záchvat Týnka, že jí utekly a že ještě nenašla žádnou indícii. Jak už věděly, co vlastně mají hledat, bylo dílem okamžiku najít další nápovědu. Opět jsem nestihla ani doběhnout s kamerou a foťákem :-).

Od lavičky byly poslány ke vstupu do Lesního hradu (závora přes cestu) a i tam vyhrabaly indícii velmi rychle. Naštěstí jsem zadala, že následující jim prozradí kukačka, takže mají být ostražití a dobře poslouchat, jestli náhodou nekuká. Měla jsem totiž v úmyslu zakukat poté, co se k uložené zprávě přiblížíme. Vloudila se malá chybka, zapomněla jsem, kam jsem jí uložila :-D. Takže jsem kukala až u té následující a ta jedna tam asi zůstane na věčné časy pro veverky a srnky.

Tam byla nápověda, že mají jít k velikánům, kteří jsou na jaře zelení, na podzim hnědí a mají plody, které vypadají jako ježci, ale ve finále jsou krásně hlaďoučké a děti si z nich dělají zvířátka. Už si přesně nepamatuju, jak jsem jim to vybásnila - nicméně je to jediné místo v okolí, kde rostou kaštany :-) Navíc je tam krmelec a v něm schovaný další dopis a pro občerstvení i sušenky - lodičky. V dopise bylo psáno, že dotyčného chtějí obklíčit Indiáni a že se urychleně, i s pokladem, vrací do základního tábora a ať ani jeho následovatelé neotálejí, popadnou lodičky a rychle se přesunou zpět a u náčelnice Vlasti-ču-čú-ny obdrží další pokyny.

Už bylo i docela dost hodin, chtěli jsme ještě grilovat, takže ideální způsob, jak dětičky popohnat. Jen Andulka měla pořád starosti, jestli nás ti Indiáni fakt "nezaklíčí" :-D

Děti si chvíli lámaly hlavu, kdo je náčelnice Vlasti-ču-čú-na, ale nakonec přišly na to, že je to babička Vlastička. Ještě jsem jim poradila, že je dobré přinést nějaký dar na oplátku, takže natrhaly moc pěknou kytici a letěly domů zazvonit na babičku a vysondovat informaci, kde ten vytoužený poklad je.

Za kytici dostaly poslední nápovědu, že mají hledat poklad tam, kde ho vidí ptáci, ale mravenci na něj nemůžou. Nějak jim vůbec nedocházelo, kde by to mohlo být, pak je tedy napadlo hledat někde ve výškách, ale docela dlouho se nedařilo. Nakonec ale poklad, přivázaný ve větvích ořešáku, přece jen našly a mohlo dojít k dělení kořisti :-).

Na úplný závěr jsme si ještě opekli masíčko a zůstal nám jen jeden restík - rachejtle. Petr je sice přivezl, ale založil je tak pěkně, aby na ně děti nedosáhly, že jsme je prostě nenašli :-D.

Jen se obávám, že budou prudit, abych jim takové akce vymýšlela častěji :-D

http://skalaci.rajce.idnes.cz/2008_08_30_Cesta_za_pokladem/

Trollíkovic přesídlili částečně do Němec, konkrétně do Mníšku pod Alpou. I zajásala jsem a hned jsem se vnutila s celou naší rodinou na návštěvu, že bysme mohli do Legolandu. Výlet jsme tedy s Trolli naplánovaly na předposlední prázdninový víkend a Andulína se nesmírně těšila. Její představivost jsem přiživovala i vyprávěním a fotkami, jaké to tam bylo před cca 6 lety, když Legoland otevřeli a my jsme se vypravili ho obhlédnout.

Začátkem týdne mi ale psala Trolli, že Ajka má celý víkend horečku, ale že je to viróza, takže netuší, jestli se víkend uskuteční. Nakonec to dopadlo dobře, Ajka se dala do kupy, Matoušek byl taky v pohodě a v pátek dopoledne jsme mohli naskládat těch milión a jednu věc do auta a vyrazit na západ.

Adélka usnula téměř vzápětí po startu a vzbudila se kousek před hranicemi. Dali jsme si proto pauzičku u Mekáče, holky se tam neskutečně vyblbly - Andulka na tobogánu, kde se nejdřív bála, ale pak jsme jí nemohli sundat dolů a Adélka s balónkama. Např. objevila, že je může zapíchnout tyčkama do kanálku a balónky pak stojí. Z toho byla naprosto užaslá :-D.

Krom oblíbené Fryštenského otázky "Kdy už tam budeme?", kterou jsem slyšela co tři kilometry, ubíhala cesta v pohodě a po dálnicích to pěkně sviští. Kolem páté jsme stáli před Trollíkovic novým domovem. Děti byly venku společně s místními - skákaly na trampolíně, kterou mají skoro u každého domu. Andulína se tedy šla hned převléct, aby mohla taky trampolínovat. Vzápětí se ozývalo velmi důrazné - Takýýý, takýýý.. takže i Adélka si to užila. Bohužel začalo docela dost pršet a to pro nás bylo připravené grilování na uvítanou. Nicméně Andulka s Andrejkou si natáhly pláštěnku a jaly se zahradničit. Prostě se matlaly v hlíně a z bazénku si nosily vodu. Matoušek zdárně sekundoval. I přes déšť Jirka nakonec maso ugriloval, čímž si evidentně nejvíc šplhnul u Adélky :-).

Celý večer pršelo dost hustě, tajně jsme doufali, že se to vybere. Ráno jsme opravdu vstávali do sluníčka, ale bylo poměrně dost chladno. Přehodnotila jsem tedy oblečení a nabalila nás co to šlo. Legoland je od Mnichova nějakých 110 km a jen jsme přejeli bránu parkoviště začalo pršet. Klasika.. stejně jako když jsem tam byla poprvé.

Chvílema byl déšť poměrně hustý, ale pak už konečně začal ustávat, takže jsme mohli vyrazit na atrakce. Tradičně se nám líbila zpívající fontána, u toho vodní děla, pak prolejzačkový hrad, kde se Andulka šprajcla, že se bojí, takže jsem pro ní musela lézt a pak s ní na zádech zas slejzat. V jednu chvíli probíhalo i jakési kouzelnické vystoupení. Ač to bylo v němčině, Andulína se usadila v první řadě a sledovala pečlivě děj :-D. Na konci si jí kouzelník vybral, aby mu pomohla, bohužel mu moc nerozuměla, takže jen nesla nějaké jeho náčiní.

Jako další atrakci jsme si vybraly s Trolli vodopád. Andulka s Ajkou na to koukaly a rozhodly se, že s námi půjdou. To už se zas rozpršelo. Hned na začátku jízdy začala poplakávat Ajka, že se bojí. Ale vystoupit fakt nelze.. Lodičku to táhne umělou skálou až do jeskyně, kde se pomocí točny nastaví proti stěně. Člověk očekává, že se stěna rozestoupí a bude se pokračovat nahoru a ejhle.. ono je to jinak.. Přes stěnu pustěj vodopád a když voda doteče, loďka pozadu sesviští ze skály dolů. Je to poměrně překvapivé a nečekané :-). Tam začne z vody vylézat Lochnesska a na ní jakýsi cestovatel vyprávějící zábavnou historku.. teda aspoň si to myslím, němčině fakt neholduju :-D. Jsou tam i pravěcí ještěři a různá jiná verbež, vše samozřejmě z lega. Po objížďce ostrůvků nás to vytáhlo až na vrcholek skály. Tam je obrovská masožravá kytka držící v pařátech dva zmítající se cestovatele. Než si to stihneme prohlídnout, už nás to nastavuje směrem k vodopádu, stíháme zamávat klukům a už padáme se skály dolů.. V tomhle momentě už poplakává i Andulka, že se bojí.. Po pádu následuje obrovská sprcha, takže je jedno,že prší.. Mokré jsme od hlavy až k patě a my s Trolli navíc děsně vytlemený a chceme jít znovu. Obsluhující maník viděl, že Andulka pláče, tak jí něco povídal a ve finále jí dal gumové medvídky :-). Nevím, co zapůsobilo víc, nicméně Andulka si to rozmyslela a že prej pojede s námi ještě jednou :-). Nakonec jsme se na druhou jízdu už nedostaly.. škoda.. tak na jaře snad :-).

Další skvělou atrakcí byla loď, která se houpala a zároveň otáčela. Nebylo to nijak extrémní, spíš takové příjemné, ale nikdo z dospěláků na to nemá žaludek, tak jsem šla s Ajkou a Andulkou já. Moc se nám to líbilo a když skončila jízda a nikdo další zatím na atrakci nečekal, zeptala se obsluhující dáma - Noch einmal?? Jáááá.. a ani jsme nemuseli vystupovat.

Z lodě jsme se tématicky přesunuli na bitevní pole. Tam mohla i Adélka. Atrakce mají rozdělené podle výšky, před vstupem je vždy v určité výšce připevněna kostička lega a kdo k ní nesahá, má smůlu.. Adél to měla k té 80 cm jen tak tak, ale prošla :-). Lodě projíždějí po ploše a z břehů na ně útočí vodními děly ostatní návštěvníci a když se plavidla míjejí, tak i ostatní námořníci. Do toho je potřeba ještě sledovat střílení na cíl do sudů, dávat si bacha na žraloka, co brázdí "hlubiny" a sledovat všechny ostatní figurky, co provádějí. Já jsem stála s Adélkou na zádi, takže jsem jí bránila vlastním tělem, ale Jirka v zápalu boje opomněl, že tam je i Matoušek a ten, cudáček malej, dostal plnou dávku od debilních puberťáků z vedlejší lodi, takže byl fakt mokrý od hlavy až k patě. Taky to ve finále odstonal. Po návratu už měl horečku :-(.

Z lodí jsme šli na Safari - autíčka projíždějící "džunglí" a z nich je možné pozorovat volně žijící zvířata. Mají to krásně udělané, sloni stříkají chobotem na lidi, u každého druhu je nějaký jeho typický zvuk a zas člověk neví, kam dřív koukat. Jednou jsem to jela s Andulkou a pak ještě s Adélkou a Trolli s Matouškem, takže Andulka s Ajkou jely samy.

Holky ještě chtěly na kanoe, ale to už začalo strašně lejt. Ale bylo to super udělané, protože pro malé děti tam mají jakoby autosedačky, respektive kanoe-sedačky, do kterých je připnou a můžou si tak hrát na Indiány také. Ideální je, že podél celé té trasy vodního příkopu je cesta, takže rodič může jít hned vedle a fotit, pomáhat pádlovat a zachraňovat. Odtud jsme přebíhali do palačinkárny, abychom se schovali před tím nejhorším slejvákem. Pak už jsme měli hlad, tak jsme se přesunuli do pizzerie, tam to bylo větší a navíc mini dětský koutek. Prostě hromada kostiček lega k dispozici. Andulku si tam vyhlédl jakýsi chlapeček, chtěl si s ní hrát. Na to moje chabá znalost němčiny stačila a ještě jsem se ho stihla zeptat, jak se jmenuje. Tak to byl Julián. Říkala jsem mu, že nerozumím německy, nicméně mě pochválil, že trochu přece jen jo :-D, že on zas neumí anglicky.. Počítám, že mu bylo podobně jak Andulce :-).

Konečně se zas trochu vyčasilo, dokonce zasvítilo i sluníčko, tak jsme mohli do vyhlídkové věže. (Běžně se tu věci nechávají bez dozoru - prostě je tam vyhrazené místo pro kočárky a člověk ho tam může nechat beze strachu, že se mu cokoliv ztratí.) Vyhlídková věž je vlastně prstenec se sedačkami po obvodu, takže všichni sedí u okýnka :-). A celé se to otáčí jak během jízdy nahoru, tak dolů. Legoland je vidět pak jak na dlani.

Hned vedle vyhlídkové věže jsou šlapadla - to je taky výborná zábava. Koleje totiž vedou nějakých 5 m nad zemí. A může se šlapat nebo nemusí, nicméně je z toho také moc pěkná vyhlídka. Andulka s Andrejkou pak ještě jely na rytířských koních a potom na dračí dráze. To byla taková mini horská dráha, která frčela fáákt hodně rychle. Já jsem šla přebalit zrovna Adélku a přišla jsem přesně ve chvíli, kdy už Jirka s holkama nasedal, takže jsem nakonec nejela. Holky měly naprosto úchvatné výrazy - takový ten úžas - Cojátuvlastnědělám??? :-)

Kousek dál je tajemný hrad - mooc dobře si pamatuju, jak jsme tam šli s Irčou a ta naprosto nesnáší kolotoče, natož horské dráhy... Tady to začíná moc hezky - "vláček" jede pomaličku hradem, jsou tam zase různé postavičky, pořád je na co koukat a najednou se člověk octne venku a už lítá nahoru dolů jak blázen. Andulka chtěla jít taky, ale ještě jí chybí pár centimetrů, Ajka už na limit dosáhla, takže jsme si nechali Matouška a Trollíkovic si vyrazili celá rodinka. Šílenci! :-D Ale prý to bylo super.. já jsem si to vyzkoušela tenkrát a dám přednost třeba té houpající se lodi :-).

Při čekání jsem chtěla poslat Petra s dětma na kolotoč vedle horské dráhy, ale opět tam byl výškový limit 90 cm. Bylo mi to divné, kolotoč vypadal poměrně poklidně. Bylo to vlastně několik vláčků za sebou, ale točilo se to pekelně rychle a když se dotočil, jel ještě jednou, ale pozpátku. Andulka si na tuto atrakci vyžádala tatínka :-). Petr kolotoče fakt nemusí a bylo vidět, že už by rád slezl a když se to začalo točit pozpátku, docela jsem se jeho výrazem dobře bavila. Pak jsem si to mohla zkusit taky a bylo to fakt super.

Nemohli jsem opomenout ani výlet vláčkem - jedinou chybkou bylo, že jsou podél tratě jakési stromy, které brání výhledu na miniatury budov. Holky ale po cestě zahlídly i autoškolu, takže jsme tam nutně museli zajít. Naše malé šoférky si pak hrdě odnesly svůj řidičský průkaz :-).

V části miniatur bysme mohli strávit celé hodiny. Pořád bylo na co se dívat. Mají tam takové všelijaké vychytávky, že děti mačkají čudlíky a něco se začne dít. Např. kovář kove koně - je tam slyšet ten cinkot a najednou rána, kovář zařve a kůň zařehtá. Prostě ho kopnul :-). V zámku hraje hudba a princ a princezna tančí. Kočár přiváží nové hosty, vlaky jezdí po kolejích, na nádražích hlásí stanice, po vodě plují parníky, vzlétávají letadla, vrtulníky, ve fotbalové aréně je hukot, dokonce blýskají fotoaparáty, na Love Parade v Londýně hraje techno a paří se, děti si hrajou na hřišti, v ZOO se hýbou zvířátka, záchranáři zachraňují horolezce, větrné mlýny se točí, lanovka jezdí, blinkry blikají, stěrače stírají a klaksony troubí :-).

A už bylo sedm hodin, tak jsme ještě šli do shopu, jestli nebudou mít nějaké levnější lego - kupodivu ne. A už se hnala zase obrovská mračna, takže jsme zamířili k východu a pak k Mnichovu.

Bylo to úúúúžasné, zdaleka jsme nestihli všechno co jsme chtěli a dalo by se tam strávit několik dnů. A i když nám počasí fakt nepřálo, užili jsme si to všichni vrchovatě. Andulka je navíc hrdou majitelkou pláštěnky a řidičáku, takže se stále ptá, kdy tam zas pojedeme :-).

Domů jsme dorazili docela už pozdě, navíc Áčka v autě nespala, takže hned po večeři jsme dětem udělali pá pá lá lá a bylo vymalováno. My jsem si dali ještě lahvinku lambruska a vytuhli jsem pak taky docela slušně.

V neděli nás opět probudilo sluníčko a bylo i citelně tepleji, takže jsme se šli podívat po okolí a na dětské hřiště a po obědě jsme Trollíkovcům poděkovali a zamávali. Domů jsme přifrčeli kolem páté.

Tímto ještě jednou moc děkuju Trollíkovcům za pozvání a za pohostinnost, měli jsem se u nich fakt výborně.

A poznámka na závěr - pokud se někdo chce vypravit do Legolandu, stránky jsou www.legoland.de a v případě objednávky vstupenek přes net lze ušetřit 20 %. Viz zde http://www.legoland.de/Plan-your-visit/Ticket-Info/Preise08.htm?lc=en Navíc je platba stržena z účtu až poté, co jsou vstupenky opravdu použity, což je super.

Fotky budu dávat zas na rajče.cz, takže odkaz hodím později, ještě čekám na várku od Trolli. http://skalaci.rajce.idnes.cz/2008_08_Legoland/

Uplynulý týden byl celkem hektický, byly jsme pořád někde v prachu. Ze Skalice jsme dorazily až v pondělí, v úterý mě čekala návštěva pana Kindla, pak jsme se přesunuly přes Tesco a nákup botiček (ano.. Adélka opravdu vyrostla po dvou měsících z botiček za 850,-Kč.. ) k našim a ve středu jsme byly objednané k Cecelce.

Andulína si hned zajišťovala rezervaci jejich bazénu :-). Málem jsem cácorky nedostala domů. Nejdřív se mě obě klasicky držely kolem krku tak, že jsem málem nemohla dýchat a pak už zas nechtěly z vody. Navíc mají kluci motorku na baterky, po které neuvěřitelně touží Andulína. Absolutně se jí nechtěla vzdát a tvrdí, že si to domluvila s Ježíškem, že jí tu motorku přinese. Ach jo.. doufám, že nebude moc zklamaná, protože bysme jí fakt už neměli kde parkovat.

Zajímavé bylo, že nejhodnější ze všech dětí byla ve finále Adélka. Jak byla ten týden předtím u našich na noc, tak se nějak trošičku odmamánkovala a já jen zírám. V klidu jsem šla na záchod, aniž by byl řev, šla taky s Cecel mrknout na jahody.. No fakt paráda! Asi bude muset na převýchovu častěji :-D.

Ve čtvrtek jsme pro změnu mířily na druhou stranu - do Řeže - ke kámošce s dvojčátky. Tam zas byla jiný úžasná atrakce - lávka přes Vltavu vedoucí k nádraží a když jsme se dosytosti vymávaly vlakům, jela zrovna obrovská nákladní loď s nějakým štěrkem či pískem a to byl teda taky zážitek, zvlášť když člověk stojí na té lávce a říká si - skočím do toho písku nebo neskočím? :-)

V pátek bylo naprosto otřesné počasí, pršelo, pršelo a pršelo, proto jsem odsunula odjezd do Skalice na pozdější termín. Jenže v sobotu jsme měli jet pro beránka do Liberce s tím, že se zastavíme na Sychrově na Skotských slavnostech, ale počasí nám opravdu nepřálo. Beránkovi přidal déšť den života a my jsem byli zavření doma, jen Petr s Andulkou došli na nákup a přišli úplně mokří. Ani náhradní program Národní muzeum nevyšlo, to bysme byli fakt jak vodníci.

V neděli nás pro změnu budilo opět sluníčko, vyrazili jsme proto před obědem na zdravotní procházku - Andulka na kole, Adélka pěšmo a po spinkání jsme letěli na autobus, který nám, samozřejmě, ujel.. Já s Áčkama nachystaná byla včas.. ehm... Nasedli jsme tedy do auta, popojeli o kousek dál a autobus do Zámků jsme stihli. Opět jsme se projeli přívozem a vlak do Prahy nám měl jet až za nějakých 40 minut. Co na nádraží, kde fakt není vůbec nic? Vzpomněla jsem si, že jsem po cestě zahlídla cedulku s nápisem Vyhlídka. To byla výzva. Sice si Skaly dělal srandu, že je to určitě tááááámhle nahoře na té skále, čemuž jsme nevěřili, ale nedalo nám to a šli jsme po šipkách.

Čekalo nás asi milion schodů (no.. bylo jich kolem 200, Petr to pak plus mínus počítal), ale do strašlivého krpálu. Andulína byla jak v rauši, jak se objevovaly další a další schody řičela nadšením a my s Petrem jsme pro změnu řičeli hrůzou, kolik jich ještě bude. Zbytky našich plic se tam určitě ještě teď povalují.. Petr, pravděpodobně z nedostatku občerstvení, navíc v té rychlosti spolkl mouchu, takže tam málem nenechal jen ty plíce, ale i oběd :-)

Ale ten výhled stál opravdu za to. A opravdu to bylo na té skále, kterou původně ve srandě Skaly ukazoval. A mohli jsme jít zase dolů a spěchat na vlak :-D. Andulka po cestě hlásala, jestli si to nedáme ještě jednou, použili jsme tedy veškerou rodičovskou autoritu, že fakt ne :-D.

Měli jsme pak štěstí, jel nový dvoupatrák, takže jsme samozřejmě museli až nahoru. Já jsem si teda na netu našla, že to jede na Holešovice, ale jaksi mi nedošlo, že konečná je Masaryčka, takže jsme jaksi nevystoupili na zastávce v Holešovicích. Ale to vůbec nevadilo, aspoň jsme se projeli o trošku dýl a je to i zajímavý pohled na místa, kterými jezdíme často autem. Navíc jsme aspoň navštívili v práci Irču :-).

Krásnou neděli jsme zakončili v Chýši, jak jinak :-D

Jak už jsem tu zmiňovala, začala jsem trošku řešit ty svoje krásný nožky a aby ta péče měla smysl, objednala jsem se k panu Kindlovi - to je přímo majitel bylinkářství, odkud jsem už měla nějaké ty čajíky. Bavila jsem se totiž o tom i s Martinou v Euroně a ta říkala, že on opravdu umí léčit, rozumí bylinkám a hlavně "vidí". Docela mě to zaujalo, nechci se cpát chemickými preparáty, ani se mi nechce na operaci, srdcem mě to táhne pořád k té přírodnější variantě.

Pan Kindl je hooodně zajímavá osobnost. Je sice o hlavu menší než já, ale neuvěřitelně charismatický muž a rozhodně ví, co mluví. Mrknul na mě a první co bylo - vy máte ráda sladké, že jo? No jo.. jsem na něm závislá.. Hm.. A otec otce měl problémy se srdcem, že jo? To jsem trochu vyvrátila, že mám pocit, že spíš dědeček z mamčiny strany, ale on trval na svém, že tam to nevidí, že to vidí z té otcovy. Pak mi mamka potvrdila, že to tak opravdu bylo.

Vypověděla jsem mu, že mě zlobí ty nohy, že se mi hodně dělají modřiny a on měl celkem rychle jasno, jen si to ještě potvrzoval s virgulí. Postavil mě na jeden konec místnosti, na zemi byly nakresleny takové stopy a odtud byly nakresleny značky po pěti centimetrech. On se ke mě vždycky rozešel s virgulí v ruce a když zareagovala, kouknul, kolik je to cm a zapsal si to do grafu. Ve finále se mu potvrdilo, že můj největší problém je opravdu ten cukr, že tím hodně zatěžuju slinivku a celkově prý, kdybych měla šanci si s někým vyměnit zažívání, že to mám určitě udělat .-)

Proto mám v poslední době pořád kolem pasu tu nesundavatelnou ledvinku a na všech fotkách vypadám jak těhotná. Další krizové místo mám v ledvinách a močovém měchýři - hned jsem si vzpomněla na svoje trable - a logicky se ukázala problémovou i štítná žláza, kterou vlastně ani nemám. V nemocnici mi řekli, že mi jí vzali v podstatě celou a že ten kousek je nefunkční, on se radil s virgulí a prý by se rozpohybovat dala. Zatím je pěkně líná, protože ví, že jí každý den pošlu dávečku hormonů a nemusí nic dělat :-).

Taky se mě ptal, jak jsem na tom s psychikou - nejdřív jsem odpověděla, že dobře, ale pak jsem si uvědomila, jak pořád ječím na holčičky, až mě to samotnou štve a opět je na vině cukr.

To všechno souvisí s cévami - mám je hodně křehké, proto stačí málo a při každém nárazu to praskne, rozlije se krev a vznikne modřina. Tím, jak cévy nepracují správně, jakoby nepumpují krev, nejsou schopny ani odvádět přebytečnou vodu a z toho mám pak oteklé nohy a všechen balast se mi hromadí okolo těch kotníků. Potvrdil mi, že mám opravdu zaděláno na bércové vředy, ale že se toho nebojí, že bylinky zaberou.

Pomocí energie mi "čistil" tělo, pak mě z toho pěkně brněly nohy, takže ještě "dočišťoval" :-)

Ve finále jsem dostala papír s dietou - je to rozdělené na zimní a letní - v zimě se jí spíš maso a zelenina, v létě zas ovoce, těstoviny, prostě škroby. Já mám konkrétně tedy jíst hlavně maso a zeleninu, brambory spíš ne. Pokud se potřebuji dorazit, tak rýži. Žádná moučná jídla. Sýry ano, ale kvalitnější, mohou být i zrající. Vejce, ryby, polévky zeleninomasové. Pít hlavně vodu, případně minerálky. Můžu pivo a raději červené víno. Doporučuje čínský čaj a kávu občas jako pamlsek -to je teda, bohužel, mimo mě.

Abych potlačila maximálně chuť na sladké, předepsal mi chrom a v případě nejvyšší nouze mám bylinný karamel :-). A samozřejmě čajová směs přímo na míru - chaluha, bukvice, kaštan, tužebník, Diaflor, brusinka, hořec. To všechno jsem si rovnou zakoupila na cca dvou až dvou a půl měsíční kůru, takže mám plný pytel bylin a musím najít nějaký lavór, v kterém si to smíchám dohromady .-).

Říkala jsem mu, že bych ráda někam k moři, tak mi to schválil a tam prý si můžu dát i kousek ovoce a dokonce i zmrzku :-). Mám se pak přijít ukázat, co to se mnou dělá. Jsem na to sama zvědavá a fakt mi to za to zdravější tělo stojí. Úplně na závěr mi popřál, ať je na mě okolí hodnější a já na něj. :-)

Kromě bylinek jsem si koupila i knížku, kterou on přímo napsal - Netradiční kuchařka bez jediného receptu. Je to o potravinách jako takových - proč některé konzumovat a jiným se raději vyhnout. Zatím jsem do ní nahlídla jen při čekání, ale natolik mě to zaujalo, že jsem si jí koupila.

Pendulka svolala dubňáčkovský sraz do Radvánovic do Šťastné země. www.stastnazeme.cz

Poprosila jsem mamku, jestli by nejela s námi, přece jen je to lepší než když jsem na obě Áčka sama. To pak nevím, za kterou dřív lítat. Mamča má navíc Hrubou Skálu ráda, tak jela, ačkoliv jí šileně bolel zub. Andulka si to díky ní neuvěřitelně užila, mamka jí obětavě pomáhala pořád dokola nasedat na kladku, která navíc byla určená dětem od 12 let. To ale naší třikrát mladší slečně vůbec nevadilo, je vycvičená z lana, které má na chatě, takže věděla, že je zapotřebí se pevně držet a nepustit :-).

Adélce se tam taky moc líbilo, snažila se držet krok se svou starší sestrou a šplhala na různé atrakce, ačkoliv tam ani nedosáhla :-). Nicméně i pro tahle mrňata tam jsou atrakce, takže rozhodně nepřišla zkrátka a myslím, že nejvíc se jí líbila trampolína, protože po návratu skákala barákem sem a tam s mohutným vykřikováním hop, hop, hop... jsem zvědavá, kdy přidá ještě - Kdo neskáče není Čech! :-)

Andulka se projela i na koníkovi a byla naprosto blažená, protože kůň se jmenoval Jurášek a ona tak byla úplně jako Popelka!

V celém areálu se to chystalo na slavnosti Slamák, už tam byly vytvořené různé "sochy" ze slámy a další se právě dodělávaly. Myslím, že ale bylo lepší, že jsme tam jeli mimo akci, protože pak tam musí být úplně šíleně lidí a na atrakcích narváno.

Počasí celkem vyšlo, nebyl pařák, svítilo sluníčko, ale foukal šíleně ledový vichr - asi z hor :-). Nějak mi nedošlo, že to sluníčko tak hodně opaluje a přijela jsem domů jak Fifinka z pláže - měla jsem rudý obličej a bílá místa okolo očí přesně od slunečních brýlí. Budiž mi útěchou, že Jaffi dopadla stejně :-D.

Z Radvánovic jsme jely do Kostelce, popřát Lence k narozkám a rovnou jsme se přichomejtly ke grilovačce :-). Pak už to bylo do Skalice co by Skálou dohodil.

Ve čtvrtek odpoledne jsem zanechala holčičky u našich na chatě a odjela do Prahy, abych si užila sraz s Aničkou, respektive mělo to být původně pracovní jednání, z kterého sešlo, ale tím líp v danou chvíli .-). A v pátek jsem jela na letiště pro Dráčkovce, kteří se vraceli z dovolené. Pořád jsem myslela hlavně na Adélku, jak to zvládne náš mamánek bez maminky a chodily mi smsky typu - Co si to porad vymyslis? To dite je nejhodnejsi ze vsech! Lehne a spi, neprudi, je porad dobre naladenu. - Skoro jsem měla pocit, že mi mamka píše o Andulce a ne o Adélce. Opět se mi tedy potvrdilo, že matka je hlavním zdrojem prudivých nálad. Nicméně jsem ráda, že to tak dobře dopadlo a že si to třeba časem zase zopákneme :-).

V neděli jsme se šli na rodinnou procházku k Sázavě. Petr si sice vzal prut, ale bylo tak málo vody, že chodili s Andulínou řekou sem a tam. Pro Andulku zážitek jak blázen, že chodí v botech vodou a pro Adélku trauma, že jí tam milovaný tatínek nechal s maminkou. No scéna jak hrom! Musela jsem jí vyndat z kočárku a aspoň jí nechat házet šutry do vody, nicméně stále chtěla za tatínkem a Andulkou, že se pro ní prostě museli vrátit :-). Petr jí vždycky namočil nožičky a Adél vřeštěla, že chcéééé a nechcéééé a chcéééé a nechcééé a vlastně nevíííí :-D. Převládlo to chcééé. :-) Dostat jí zpátky do kočárku byl nadlidský výkon, naštěstí jsem měla fikaně ukrytý banán v příručním zavazadle. Uff.. žádný míč proti trudomyslnosti! Na naší malou kyselinku platí jen jídlo! :-)

Fotky jsou zde http://skalaci.rajce.idnes.cz/Radvanovice_-_Stastna_zeme_2008_08_05/