Deník Patriček
Jak nám roste ten náš rarášek

datum narození:

7.8.2007

No jo, tak to vidíte. Je to k nevíře, ale už to je půl roku, co si mě rodiče vyzvedli z bříška. Sžili jsme se a ledacos už zvladáme levou zadní. Jen ty odchody z domu mamce ještě moc nejdou. Furt někam spícháme, pořád mě převléká.... vždyť mě to příjemné teploučko v plínce vůůůůbec nevadí. Ach jo. Jo a taky mi místo prsa dala cosi oranžového, no fuj. To přehnala. Hned jsem to dal najevo. Jenže máma je vytrvalá. Prostě sprostě mě donutila a já musel. No, přátelé co jsem měl dělat? Jinak jsem konečně dokázal dlouho a všemi očekávaný pravotočivý obrat ze zad na břicho. Nevím co všichni měli, ale tleskali jak kdybych pokořil Mount Everest nebo co. Asi jsem něco dokázal. A vlastně dokázal. Když se moc snažím dokulím se postupně i mimo deku, ale řeknu Vám fuška to teda je. Jak jen táta s mámou zvládnou ten zvlaštní pohyb po nožkách? No a ještě bych zapoměl, že mi vyrostli dva spodní zoubky. To se bude mamku hryzat :-)

Proč plný zvratů? Najednou se mi zachtělo se podívat na ten svět z trošku jiné perspektivy. Té dvounohé. Jednoho krásného dne jsem se řádně vzepřel v postýlce a po šprušlích se vyšplhal až nahoru. Maminka jásala, volala tátovi, babičkáma a taky urychleně dávala matraci postýlky na nejnižší stupeň. To mě teda moc nepotěšilo, protože jsem hůř viděl. Postupně jsem zdokonaloval techniku vstávání a pádů. Více méně se mi to povedlo vybrousit na chalupě v Orlických horách, kde jsem neustálým trénikem pod dozorem rady starších dosáhl tak vybroušeného stylu, že jsem pak zvládl i kontrolované pády. Ke dvou spodním perličkám mě přibyly i dvě horní. Maminka a já jsme se rozhodli k úplnému odstavu "dojčanie". Takže ze dne na den (tak rychlé to zase nebylo) se ze mě stal necicavec. Asi už to mámu bolelo jak jsem si pohraval s tím čudlíkem. Ale bylo to prima... Zvládám jíst všechna jídla včetně ovoce, zeleniny, ale i masa. Máma si dává záležet a furt shání nějaké BIO , abych prý měl to nejlepší. Mě je to jedno. Já sním všechno. Jo a taky mám na noc kaše. To je prima. Sice se máma mylně domnívala, že budu lépe spát, což se nekonalo, ale jinak mě chutnají. Jedinkrát, kdy se mi podařilo spát celou noc bylo na babiččiny narozeniny 31.3. Prý babičce k narozkám. Hmm, bůhví jestli to náhodou nebylo spíš tou změnou času. Pak nadlouho zase nic. Zůstal jsem u zažitého co cca 4 hodiny. Mámě už evidentně hrabe. Veřejně to přiznává a už si taky nehraje na silnou a občas upadne do bezvědomí, když jdu dopolodne spát na balkón. Nevím proč z toho dělá takovou vědu.

K výše zmíněnému houpání na kolenou jsem přidal i pohyb vpřed a z polohy kleku i polohu sed. Proto ten zlomový měsíc. Vlastně vše důležité se odehrálo právě v měsíci osmém. Teď jen opět trénovat a trénovat. Mě to ale baví, tak to nějak zbytečně neokecávám. Takže tak.

PS: Začali jsme chodit na kojenecké plavání. Je to prima, ale po prvním plavču jsem dostal zánět středního ucha a na tři týdny útrum.... :-( Takže kámoši chodí bez nás. Taky začínáme chodit na cvíčo do Devítky a je to príma. Tam můžu i se zánětem....

Tak mám za sebou 2x 14 hodin cesty do Chorvatska. Bylo to v pohodě. Spal jsem skoro celou cestu tam i zpet. Když bylo potřeba dělali se přestávky. Jeli s námi i strejda s tetou a malou Eliškou (Ti měli svoje fáro, páč by se k nám asi nevešli). Té bylo akorát pět měsíců a mě jedenáct. Koupání v moři bylo perfektní. Měl jsem s sebou na pláži taky stan a malý bazének. Velký jsem měl pak na odpolení cáchání na verandě před apartmánem. Teplo bylo to jo, cupital a lozil jsem jen v plínce nebo v bodyčku. Mamka mě furt něčím mazala a napájela. Chtěl jsem všechno ochutnat, tak v nestřeženém okamžiku jsem na pláži slupnul tu kus šišky, tamle jehličí, hlínu (ale tu už znám z domu, z květináče) nebo taky klacíky a kamínky. No nic moc. Gurmán ze mě asi nebude. Co dodat závěrem? Bylo to prima. Vše se zvládlo a byli jsem šťastní viz foto v albu Chorvatsko.

Asi týden po návratu jsem se odhodlal k prvním samostatným krůčkům bez opory.týden nato už zvládám přejít menší pokoj (což u nás doma jseou všechny). Babičky září, maminka zuří.... Zase nechápu proč. Vždyť je to parádní objev. Dosáhnu na spoustu věcí. Nejvíce mě lákají mobily, ovladače a kalkulačky. Jenže pořád jsem nepochopil jak vlastně fungují. Ta jedna kalkulačka co jsem si půjčil u bábi se po pádu na zem rozlítla a než jsem se stačil okem inženýra kouknout na vnitřnosti byla mi odebrana. Nechápu proč mě brání ve vývinu. Pak má člověk něčeho dosáhnout.