Deník Dovolená - Zakynthos 2008
Jak jsem si poprvé vyrazili jako rodina k moři

Jak nejlip vystihnout tenhle den? Asi jednoznačně - katastrofa a zároveň ze zadní části klika.

Tak nějak průběžně jsem balila, Petr navíc přijel z práce už asi v půl druhé, takže jsem mohla vyrazit na pochůzky, které jsem nestihla kvůli Andulčině viróze, což byla taky příhoda sama o sobě.

V pondělí jsme přijely ze Skalice a Andulína měla odpoledne 39C.Naštěstí zafungovala homeopatika a zdravý základ, protože ještě v úterý v poledne měla okolo 39C a večer, když jsem se vrátila z pracovního jednání v Náchodě, kleslo to konečně na 37,4 C.

Ale zpátky ke čtvrtku. Mamka si vzala Áčka na hlídání ven, abysme mohli dobalit. Večer šly holčičky spát kolem osmé, já dopakovávala, chystám pasy, krafu s Petrem, ještě koukám na platnost a čtu údaje - já platnost do 19.8.2009, Peťa platnost do 18.2.2008 - říkám Pohoda, to se vejdeme do toho jejich tříměsíčního limitu, po který má pas platit ještě po návratu. Petr na mě kouká a říká - To je celkem blbá sranda.. Já na něj zírám - jaká že sranda? A on ať mu to půjčím, že se podívá. Já, numerologický dysdebil, stále nechápu..

A pak mi to konečně došlo! V tu chvíli to se mnou vážně málem seklo! Pak mě napadla spásná myšlenka - vždyť se dá cestovat na občanku! Koukám do propozic a ejhle, opět chybka. Na OP se může jezdit, pokud je strojově zpracovatelná, čiliž vydaná v 2. 1/2 roku 2000. A my se brali v roce 1999, takže ačkoliv má platný doklad, k tomuto účelu se nehodí.

Dostala jsem lehce hysterický záchvat, že si všechno hlídám a pak mi uteče tak zásadní věc. Petr se mě předtím ptal několikrát, jestli máme pasy v pořádku a já mu stále tvrdila, že ano. Ale opět se projevila jeho úžasná povaha - pořád mě utěšoval, že jsou horší věci a že kdyžtak můžeme letět samy, aby nepropadl celý zájezd, žádné obviňování kdo za co může. Jenže bez něj jsem nechtěla. Tohle měla být naše první společná dovolená u moře, navíc jsme se všichni fakt hodně těšili, hlavně Andulka o tom všude vyprávěla.

Volala jsem i do CK, kde mi poradili, ať seženu náhradníka - jistě. Každý má sbaleno na dovolenou 4 hodiny před odletem. Prý to můžeme zkusit s tou starou občankou, ale moc šancí tomu nedávají. Vymýšlelí jsme různé možnosti - např. že by za námi doletěl později, ale problém byl hlavně v délce vydání pasu, protože v pátek nejsou úřední hodiny a víkend na krku. Do toho jsem průběžně dostávala další a další hysterické záchvaty pláče nad svou blbostí a to jsem ještě musela odnést na tančení jedné holčině  Euronu. Holky se samozřejmě zděsily jak to vypadám a co se děje. Ani jsem nebyla moc schopná jim to osvětlit.

Nakonec jsme se rozhodli, že to prostě zkusíme s tou starou občankou, přinejhorším si uděláme noční výlet na Ruzyň. Vyslala jsem objednávku do Vesmíru a odmítala si připustit možnost, že fakt nepojedeme. V 1 jsme startovali z Čimic plně zabalení, i když jsem to do kufru házela s vědomím, že pravděpodobně to za pár hodin budu zas vybalovat na stejném místě, ne o nějakých 1.500 km dál. Míšu jsme statečně z letiště poslali domů s tím, že kdyby náhodou něco, zavoláme jí zpátky.

U prvního okýnka jsem si vyzvedli letenky a šli k odbavení. Celou tu dobu jsem se klepala, bylo mi naprosto zle, ale stále jsem věřila, že to vyjde. Došlo na odbavení, slečna si s druhou notovala, že je to děsný, kolik letí infantů a odbavila nás bez problémů i na strojově nečitelný doklad. Pak ještě celníci, opět bez problémů a to už jsme věděli, že fakt letíme a všichni!

Spadl mi neuvěřitelný kámen ze srdce, udělalo se mi zázračně dobře a pro změnu se mi chtělo brečet radostí. Hned jsem patřičně děkovala Vesmíru, že opět nezklamal a byla jsem  celkově jak zfetovaná. Holčičky byly hrozně hodné, obě byly paf z letadel a že je 1/2 4. ráno jim vůbec nevadilo.

Do letadla jsme nastupovali přednostně - myslím tím všechny rodiče s dětmi a samozřejmě se ozvala jedna dáma z mé oblíbené věkové skupiny ve smyslu, že je to hrozný, kolik jede malých dětí, že jestli budeme s nima na hotelu, že to bude strašná dovolená, protože bude všude řev. Evidentně jsme měli štěstí na lidi milující děti :-). Nicméně ani my jsme netoužili sdílet ubytovací zařízení s takto smýšlející paní, ale naštěstí odfrčela z letiště jinam.

Odlet sledovaly holčičky s očima na šťopkách, Andulka v mezích možností pásu z okýnka. Bylo krásný je obě pozorovat, my jsme seděli s Petrem vedle sebe, drželi se za ruce, příblble se usmívajíc. Po cestě Adélka vytuhla, což teda nebylo nic moc. Přece jen mít na sobě přes 10 kg bezvládné váhy.. Andulka vyhlížela slíbený východ Slunce a pak to zaspala včetně prvních pohledů na Zakynthos. Dosedli jsme hladce, přistavili nám autobusy a v nějakých 8:16 místního času jsme už čekali na kufry.

Busy nás rozvezly na hotely - tady to byla záležitost asi 20 minut s mezipřistáním v jiném hotelu. Ubytování ale bylo nachystané až od 13.00 hod., což po probdělé noci byla kapánek pruda. Vyrazili jsme proto na pláž. Máme to v podstatě nejblíž z okolních hotelů, jen byl nějaký opar a moře bylo spíš šedé než modré. Nicméně to byla nádhera. Holčičkám se ve vodě moc líbilo, i když byly na začátku trochu hysterické, když na ně šplouchla vlnka.

Konečně nastala vytoužená 13. hodina a mohli jsme se ubytovat. Pokoj je poměrně dost malý pro 4 lidi, ve skříni nejsou žádné fochy a tak nějak celkově to není moc domyšlené. Nábytek už taky asi hodně pamatuje, poměrně dost to neodpovídá obrázkům, které jsme viděli před odjezdem, ale bereme to tak,že tam budeme jen přespávat. Měli jsme dokonce nachystanou postýlku, ačkoliv v propozicích hotelu bylo, že stojí 5 euro na den, tak jsme vlekli vlastní.

Trochu jsem vybalila, ale hlavně jsme měli hlad. Tady v hotelu je jen velmi předražený bar u bazénu a stejně jsme se chtěli podívat kousek po okolí. Ve finále jsme zapadli do baru hned vedle, kde byl příjemný chládek a i jídlo nás velmi mile překvapilo.

V 16:45 jsme měli sraz s průvodkyní, BTW poměrně dost nesympatická paní, a přešli jsme do hotelu Metaxa na info schůzku. Tenhle hotel je oproti našemu tak o 2 třídy níž, zajímalo by mě, jaké jsou tam pokoje. Nicméně jídelna byla trochu ve stylu socialistické zotavovny včetně českého nápisu, že se nesmí nic odnášet. Všichni jsme byli po probdělé noci totálně drogy. Petr byl pak s Adélkou a Andulkou venku, ale Adél chytala z únavy hysteráky, tak jsem převzala štafetu a šla s ní jezdit na klouzačku. Jen Peťa měl trochu problém s udržením pozornosti a padala mu hlava.

Vzhledem k nejvyššímu stupni protivnosti jsme z bezpečnostních důvodů dali holčičky spát a šli na večeři sami. Byl to celkem balzám na nervy a ještě nás potěšil výběr jídel.

Ještě před večeří jsme, na doporučení průvodkyně zašli do místního supermarketu, kde karton vody stojí 1,5 E, u nás láhev 1 E. Taky jsme zakoupili místní vyhlášené víno Verdea. Moc dlouho jsme ale večer nezvládli posedět, byli jsme fakt totál.

Ráno nás vzbudila letadla. Startují nám přimo nad hlavou a je to celkem rachot. Nesmí se tu lítat v noci kvůli želvám, tak aspoň něco. Ale třeba na pláži je to vítaná atrakce - přece jen přistávat a vzlétat letadla takhle zblízka člověk nevidí každý den.

Protože jsme se chtěli objednat na výlet za želvami, zůstali jsme dopoledne u bazénu. Kluci hlídali děti a my s Cecel šly platit. Paní průvodkyně opět potvrdila náš první dojem o tom, že asi nebudeme zrovna naladěny na stejnú notečku.

U bazénu jsme se pak vyblbli všichni, Adélku jsme dali spát do pokoje a nechali si jí na dálkové ovládání :-). Když se vyspala, mohli jsme konečně na oběd - opět vedle do baru. Objevili jsme tam i bazének se živou želvičkou a taky tam mají vycpané želvy velké. Navíc tu všude po okolí stříhají stromy do rozličných tvarů alá střihoruký Edward, což děti hodně baví.

Zbytek odpoledne jsme strávili u moře, které nám připadalo slanější a teplejší. Po večeři a uspání dětí jsme zas poseděli s vínkem venku. Už jsem tam ale zase solidně tloukla špačky, resp. Petr říkal, že jsem utloukla netopýra, kterého děti našly polochcíplého před pokojem :-).

Naplánovali jsme si celodenní výlet do nedalekého Laganasu. Je to asi 3 km po pláži, takže jsme se dohodli, že prostě kousek půjdeme, vykoupeme se a tak to půjde zvládnout jak s dětmi, tak s těhotnou Cecel. Napakovali jsme naše nákladní kočáry a vyrazili po břehu moře. Občas jsme do něj hupli a pokračovali dál.

Laganas je opravdu žijící letovisko, pláž zdaleka není tak čistá jako ta naše a navíc je tu hlava na hlavě, což si neumím představit v hlavní sezóně. Tady už můžou jezdit i motorové čluny a lodě a hotely a bary jsou přímo na pláži.

Už jsme měli hlad, ale nějak jsme neměli náladu podlehnout naháněčům, pokračovali jsme proto směrem do města. Vyplatilo se. Našli jsme moc pěknou restauraci, kde bylo příjemně, dost místa i pro kočárky a jako bonus dětské hřiště. Ačkoliv děti po cestě málem umíraly, hřiště na ně zapůsobilo jak sprcha živou vodou :-).

Objednali jsme si jídlo - já red snapera, kterého jsem jedla naposledy na Seychelech, Peťa mix gril a Aňa kuřecí nugetky. K tomu místní točené pivko Mythos, které nám tu zachutnalo nejvíc. Děti řádily na hřišti, prostě pohoda jazz. Navíc jsme ještě měli zpestření - zcela zdarma fire show. Martin si totiž objednal jídlo, které nesli hořící, zabalené v alobalu. A protože tam měli veliké větráky, aby se vzduch aspoň trochu hýbal a na stolech papírové ubrusy, stačilo maličko a konalo se velké ohnivé představení :-). Na závěr dostaly děti jako pozornost podniku malou zmrzku v kornoutku, taková opravdu ideální velikost.

Na chvíli jsme se rozdělili - Cecel přece jen unavuje chození a my se ještě chtěli podívat po nafukovacím člunu. Prošli jsme pár obchodů, abysme zjistili, že stejně je levněji v Kalamaki. Ale alespoň jsme koupili crocsy Adélce, dost po nich toužila a od té doby je nechce sundat :-D. Sraz s Cecelkovýma jsme měli na půli cestě na pláži. Nakonec jsme se ale potkali ještě v Laganasu.

Po cestě jsme se zas párkrát vykoupali a už byl čas na totální odslaňovací očistu. Před večeří jsme zašli do našeho supermarketu pro člun a Adélka šla spát a my na večeři na poslední chvíli. Kolem 22 hodiny chytla Adélka ale nějakého rapla a řvala a řvala a řvala a my nevěděli proč. Nakonec se uklidnila u knížky, ale v noci se ještě asi 2x vzbudila, takže jsem lehce jak zombie.

Nicméně jsem Andulce slíbila, že jí zapíšu dnes do deníčku, protože se dneska chovala neuvěřitelně úžasně a pohodově.

Adélce je dneska rok a půl a vzbudili jsme se do deštivého a větrného dne. Dokonce pořád v okolí hřmí. Andulka dopoledne koukala s klukama na pohádky na notebooku, já to s Adél zalomila. Brala jsem déšť jako výbornou příležitost dospat cestu.

Asi v 1/2 2., poté co Zakynthos stále bičoval prudký déšť a lítal jeden blesk za druhým, jsem chtěla zabavit probudivší se holčičky i jala jsem se jim ukazovat fotky ve foťáku, když tu zvednu oči a vidím připlouvající nové botičky Adélčiny chodbičkou. Rozsvítila jsem a už mi plavaly vstříc i další věci a v pokoji bylo po kotníky vody. Musela jsem se fakt smát. Petr to dotáhl do konce, vzal sůl z letadla a sypal jí do vody, že máme vlastní moře. Prostě all inclusive.

Děti rovněž nelenily a začaly po chodbě posílat nafukovací hračky. Personál hotelu začal kmitat teprve po telefonické urgenci a konečně kontrolovat ucpané odtoky. Pak nám přišli komplet uklidit. Paní uklízečka začala chrlit něco na Adélku a totálně jí tím vyděsila :-). Nicméně zatím jsme se nedočkali ani žádné omluvy, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Do toho mi chodí sms z Čech, jak si užíváme tepla, že doma 8C. Každopádně to bylo pořádné zpestřední "nudného polehávání na pláži".

Cecelka, totálně napružená, šla seřvat recepci, že jsme vytopení, věci mokré, máme tam 4 malé děti a jak to jako budou řešit. Prostorově výrazná slečna recepční jí odvětila, že nevidí důvod proč se má omlouvat za to, že prší. To Cecel totálně nadzvihlo, takže volala delegátce, ať to kouká řešit. Ta blekotala cosi o tom, že letadla nepřistávají, že jim teče do autobusu a zakončila to - to víte, Řekové...

Ale tady jde fakt hlavně o princip. Hotel se prsí 3 a půl hvězdou, což teda fakt neodpovídá, hlavně ten jejich laxní přístup je opravdu otřesný. Ve Španělsku jsou taky maňány, ale tohle už je trochu příliš.

Výhodou počasí bylo, že se ochladilo a mohli jsme před večeří vyrazit na chvíli do Kalamki. Chtěli jsem hlavně občíhnout půjčovny aut. Ve finále máme nabídku na 9-místného Fiata Scudo za 60 E včetně komplet pojištění a 4 autosedaček. Od CK by nás to vyšlo v té samé půjčovně na dvojnásobek. Ale paní průvodkyně nás velmi přesvědčivě utvrzovala v tom, že je nebezpečné si půjčovat auto sami.

Objevili jsme i spoustu sympatických restaurací, tak aspoň víme, kam se v dalších dnech vypravit.

Večer zas posedíme venku a zítra hurá na želvy!

V noci bylo hodně slyšet moře. Jakožto suchozemcům nám to připadá neuvěřitelně úžasné a fascinující, požádali jsme proto Cecelkovic o hlídání a šli se mrknout k pláži. Měsíc nesvítil až tak moc a z našeho kompostu dalekohledem nebylo tedy tak moc dobře vidět.

Příliv byl opravdu mohutný, do toho den po úplňku, takže moře vypadalo jak tekuté stříbro a hlavně sahalo až skoro k příchozí komunikaci. Samozřejmě na pláž se nesmí kvůli želvám, Greenpeace mají hlídky i v noci. Jednim slovem - nádhera! Jak už jsem v sobě měla nějaké to vínko, myslela jsem si, že vidím želvy, ale byla to jen šlapadla :-D.

Ráno všichni krásně spali, ale protože jsem jeli na želvy, musela jsem je vytáhnout z pelíšků. Rychle na snídani, ať nám neujede autobus! Makali jsme na místo srazu, abysme se dozvěděli, že je výlet zrušen, protože fouká jižní vítr a námořní policie zakázala v této oblasti kotvení.

Byli jsme celkem dost naštvaní, že nám nedali vědět dřív, delegát říkal, že se to dozvěděli hodinu a půl před odjezdem a prý posílali fax do hotelu kolem 8.00 hodiny. Ale že by to tam dali na nástěnku.. (Později jsme se od paní delegátky dozvěděli, že si to kolega údajně spletl, že žádný fax neposílali, ale snažili se všechny objet - ona na kole!!, on autem, které píchl. Na můj dotaz, proč tedy ten fax neposlali, že by to bylo pro všechny jednodušší, odvětila, že bysme to jistě dokázaly s Cecelkou lépe zorganizovat, ale že holt ne všichni umí anglicky a v hotelu zas neumějí česky. Nechápu, co je složitého napsat anglicky ať to dají na nástěnku a česky připsat, že je výlet zrušený.. )

Když už jsme byli sbalení na koupání, došli jsme si domů pro náš nový člun a strávili půl den na pláži. Foukalo celkem studeně, tak jsme to ani s tím koupáním nepřeháněli. Andulce se na člunu líbilo hodně, jak byly vlny, skákalo to, Adél nejdřív hrozně moc chtěla a pak zas hrozně moc chtěla DOLŮŮŮŮ a HOTOVOOO! :-)

Adélka usnula v kočárku, tak jsem vzala Andulku, ať se Petr taky prospí, že se projdeme na druhou stranu pláže. Přidal se i Martin s klukama a byla to úžasná procházka. Jsou tam totiž hrozně zvláštní útesy - každá část z jiného druhu horniny a z toho jedna byla jak z drahokamů, které se třpytily na slunci. Asi nějaká slída či co. Vylezli jsme i nahoru k vlajce na původní hlídací hlásce, či co to bylo, a mohli jsme se rozhlédnout po Kalamaki. I dětem se tam líbilo.

Po návratu jsme se ještě smočili a šli domů, abysme se zpacifikovali na pozdní oběd. Měli jsme vybranou restauraci a nikdo tam nebyl, takže pohoda, navíc děti byly výjimečně hodné a ještě dostaly od obsluhy lízátko, z čehož byla nejvíc unešená Adélka. Bylo to její první lízátko (osobně tenhle druh sladkostí nepodporuju) a nechtěla se ho vzdát za žádnou cenu. :-)

Z oběda měly děti slíbenou zmrzku, my koupili zásoby na večer a ještě jsme obhlídli hotel, který jsem chtěli původně. Otázkou je, jestli má člověk preferovat komfort nebo přístup.

Večer jsme popili sami, Cecel nebylo úplně nejlíp. Povedlo se mi ale i naštvat Skalyho, když jsem v zápalu fotografického nadšení skopla ze stolu poslední deci vína. Chtěla jsem totiž zdokumentovat, jak nad naším hotelem vzlétají a přistávají letadla i v noci. Cudák Peťa si pak otevřel ještě jednu láhev a před spaním jí statečně zdolal. To já už jsem dávno zdolávala svoje veršíky v posteli :-).

Po snídani jsme si s Cecel počkaly na paní delegátku, jak jako míní řešit naše vyplavené pokoje a kdy pojedeme na zrušený výlet. Ohledně debaty nad potopou to bylo jako když mluvíme fakt jinou řečí. Ve finále nám paní delegátka poradila, ať už do Řecka nejezdíme, že evidentně nebudeme spokojení nikde, protože očekáváme nesplnitelný komfort.

No nevím. Chceme tak moc v 3 a1/2 * hotelu, abysme neměli zatuchlé pokoje, abysme se v nich nebrodili po kotníky ve vodě a očekáváme vstřícný přístup v smyslu "náš zákazník, náš pán"? Když jsme chtěli vyměnit pokoje, hotel nám sdělil, že žádné jiné nemá, že jsou plně obsazení a že to má řešit naše delegátka. Ta nám sdělila, že náhradní pokoje dostaneme tehdy, pokud nám je ona zaplatí ze svého. A pořád dokola omílala, že jí taky napršelo dveřmi do pokoje, akorát, že nám ta voda protékala z jedné strany na druhou a nebylo to jen dveřmi.

Je docela smutné vidět, jak jsou Češi vycvičení, že se neremcá, ale sklapnou se podpatky i huba. Paní z pokoje vedle nás, když jsme se ptali, jestli se přidá k naší stížnosti, odvětila, že ne, že jen máme delegátce říct, ať varuje další hosty v těhle pokojích, ať si nic nenechávají na zemi!!!! Jenže ve skříních nejsou police, takže je to poměrně složité s uskladňováním věcí, zvlášť, když zde bydlí víc jak dva lidi.

Nicméně paní delegátce evidentně připadá normální a řecké brodit se po kotníky ve vodě, nehledě na to, že jí ani nezajímalo, že máme zničené nějaké věci. Odvětila, že na to se stejně pojistky nevztahují. Naštěstí měl Martin zrovna notebook na posteli, jinak by byl fakt asi pořádnej malér.

No nic. Sepíšeme rekleamační protokol a počkáme, jak se k tomu CK Alex postaví. Ale obávám se, že dostaneme odpověď ve smyslu, že občas prší. To sice chápeme, ale následný přístup bych si opravdu představovala jinak. Na druhou stranu by nás mělo těšit, že jsme na Zakynthos konečně přivezli déšť :-D.

Protože nebylo zrovna vedro, vypravili jsme se opět do "města". Zašli jsem až na konec Kalamaki, viděli jsme hotel, kde bydleli Dráčkovci a opět se porozhlédli po kraji od hlásky. Oběd jsme si dali v jedné taverně, ale zatím toho bylo nejmíň a děti nedostaly žádnou dobrůtku.

Po cestě zpět jsme se stavili v oblíbeném SM - už tam naše útrata přesáhla 40 E, tak jsme měli nárok na láhev vínka :-).

Konečně byl vhodný vítr na výlet za želvami - stálo nás to 31 E na dospělého a půlku na dítě. Žádná láce. Autobus nás vyzvedl na hlavní a odjeli jsme do přístavu na konci Laganas. Tam jsme se nalodili a vyrazili podél pobřeží k ostrovu Marathonisi, kde je malá krásná pláž a jeskyně, kterými se dá proplavávat. Tam byla pauza hodinu na koupání. Na lodi ale strašně fučelo, obě holčičky jsou po koupání v našem vlastním pokojovém moři nastydlé, takže jsme se této atrakce nezúčastnili. Navíc byla Adélka už hodně unavená a nemohla zabrat. Ve finále ječela hodinu a 3/4. Vřískala, kopala nohama, chtěla dudu, nechtěla dudu, chtěla pití, aby ho vzápětí vyhodila.. prostě robátko k pomilování.

Myslela jsem, že jí fakt už hodím Poseidonovi. Aňa taky pořád kňourala, takže z krásného výletu jsme byli akorát tak totálně zpruzelí.

Od Marathonisu jsme pokračovali k dalším jeskyním, tentokrát Keri. Tady jsou prý sirné prameny, údajně to tam zapáchá po zkažených vejcích, já teda nic necítila, ale každopádně prý léčí. Po zakotvení jsem už psychicky nevydržela teror naší nejmladší ratolesti a radši jsem se dobrovolně vrhla do chladné vody. Plavala jsem i k jeskyním - do jedné jsem si netroufla vůbec - musela bych podplavat a byla tam příšerná tma. Ta druhá byla větší, ale stejně se pak po stranách dělila na další a působilo to na mě natolik prezidentofobicky, že jsem radši hodila rychlou zpátečku. Navíc, jak je tu nádherně čisté moře, ani člověk netuší, jaká je pod ním vlastně hloubka, což mi na odvaze taky moc nepřidalo.

Adélka mezitím usnula a abysme nevyšli ze cviku, supustila Andulka, že se chce taky koupat, i když od rána věděla, že se koupat prostě nebude.

Poté jsme dostali oběd - rýži, 2 prapodivné rádoby masové placky, trochu zeleniny a kousek melounu. Odtud jsme vyrazili za hlavní atrakcí - želvami. Želvy se tu v moři množí, pak mají vyhlédnutou právě pláž v Kalamaki, kam kladou cca kolem června vejce a tím jejich mateřské povinnosti končí. Ten den jsem jim bytostně záviděla. Za cca 60 dnů se líhnou malé želvičky a potřebují se do rána dostat k moři - cestu jim ukazuje Měsíc na moři, proto právě nesmí být v okolí pláže žádné bary ani hotely, aby z toho nebyly želvy zmatené. Když by nestihly dorazit do moře do rána, usmažilo by je Slunce.

Želvám se tu evidentně líbí, není výjimkou, že se s ní potkáte při šnorchlování nebo na šlapadle, takže jsme se s lodí vrátili v podstatě skoro zpátky do přístavu a tam už probíhal velký hon na želvy, které se musí jednou za čas nadechnout nad hladinou. Křižovaly tu různé bárky a každý doufal, že zahlédne želvu právě on.

Já viděla na dálku dvě. Asi. Doufám, že to želvy byly, protože někteří majitelé lodí nabízejí vrácení peněz, pokud želvy neuvidíte. Bylo zajímavé, že se objevily vždycky zrovna mezi dvěma takovými plavidly a nikdy ne v blízkosti nás. Trošku ve mě hlodá podezření, že je někde dole nějaký potápěč, který vypouští atrapy, aby nemuseli vracet prachy :-).

Celkově to ale na moři hodně studeně foukalo, byla jsem moc ráda, že jsem holčičkám vzala mikiny. Při sáhodlouhém parkování lodi do přístavu jsme se s Petrem shodli, že se nám nechce jet zpátky autobusem, nahlásili jsme proto delegátovi, že půjdeme pěšky, ať na nás nečekají.

Chtěli jsme se ještě podívat na ostrůvek, který spojuje s pevninou dřevěná lávka. Bohužel tam pak byly schody a vlastně šlo jen o to, dostat se na pláž na druhé straně a ještě za to zaplatit vstup 3 E. To jsme nebyli ochotní, když jsme se chtěli jen mrknout, tak jsme to vzdali a vydali se na cestu zpátky. V tu chvíli už byla Andulka natolik nesnesitelná, že aspirovala na večeři Poseidona ona. Dokonce natolik vytočila Petra, že už dostala i na prdel.

Romantická rodinná dovolená - dva totálně vytočení dospělí jedinci, do růžova vyspinkané batole a hystericky řvoucí skoropředškolačka. Potkat cestou baby-box, narvu je tam obě, Džamila-Nedžamila!

V jednom místě bylo postavené molo podél břehu. Vedlo pár desítek metrů a najednou ejhle, konec, zvonec. Muselo se slézt do vody z dvoumetrové konstrukce a jít mořem. Samozřejmě je všude písek, jenom takdy balvany, takže celkem náročné putování. Petr nesl kočár s Adélou skoro nad hlavou a já vlekla krámy a Aňu. Škoda, že jsem ho nevyfotila, to jsem prostě už nezvládla, ale musel to být opravdu pohled nejen pro řecké bohy.

Nakonec se hysterka srovnala a byla zase milá, jako by se nic nestalo. Někde v půlce pláže jsme si udělali pauzičku na koupání a domů jsme dorazili před šestou. Petr s Aňou ještě zaskočili do obchodu a mohli jsme jít na večeři.

I přes prudivé holčičky musím říct, že moře je tu opravdu překrásné a ty útesy s jeskyněmi stojí za vidění, i když by to nemusel být zrovna výlet na 6 hodin. 

Máme půjčené auto. Je to 9místný Fiat Scudo vrakoidního typu. AC moc nefunguje, je to strašně tvrdé, ve finále zůstala řadící páka Martinovi v ruce, takže když jí nasadil zpátky, nebylo to zcela na správném místě, tudíž namíchat potřebnou rychlost byla lehce sázka do loterie. Pak se rozpadlo i dálkové ovládání, ale šťastně jsme absolvovali celodenní výlet.Když jsme si šli auto zabukovat, ptal se nás pán, jestli už máme nějakou cenu, takže evidentně dělají rozpočet podle ksichtu a my tam tenkrát šly s těhotnou Cecel a dvěma dětmi s tím, že jsme rovnou hlásily ještě další dvě :-). Pikantní bylo, že jsme se tam při rezervaci zrovna potkali s naší úžasnou paní delegátkou. Čuměla jak Jágrův puk.

Chtěli jsme jet hlavně na sever, do Modrých jeskyní. Ideální je to tam hlavně dopoledne, kdy Slunce svítí dovnitř a dělá neuvěřitelné efekty. Vzhledem k výbornému značení místních komunikací a naší velmi podrobné mapě, kde jsou zaneseny jen silnice a cesty jakž takž, jsme ale několikrát zakufrovali a ty věčné serpentiny vysloveně neudělaly dobře Matýskovi, takže se poblil a museli jsme zastavit na nucenou přestávku k vyčištění dítěte i auta. Pak se zas udělalo blbě Cecelce, tak jsme si aspoň vyfotili sever z výšky.

Z jakéhosi popudu pak Martin minul přístav Ág. Nikólaos Volimón odkud vyjíždí naprostá většina lodí k Modrým jeskyním a pokračoval dál až jsme dojeli na nejsevernější místo ostrova - výběžek mys Skinári. Je tu i maják a větrné mlýny, takže Andulka hned věděla, že jsme tu, protože to viděla na videu od Emády. Přes moře je vidět do Kefalónie, z lodi jsme pak ještě viděli Olympii. Moře bylo ale poměrně hodně neklidné. Když jsme viděli ten člun, jak to s ním hází, rozhodli jsme se jeskyně oželet. Pozorovali jsme i mnohem větší lodě, s kterýma to fakt házelo ze strany na stranu a nějak jsme si netroufali. Pánové od člunu nám ale stále tvrdili, že jeskyně jsou hned za rohem, že je to odsud nejblíž a že tam je moře klidné a nemusíme se bát.

Pořád nás to lákalo, přece jen to je nejvýznačnější místní atrakce spolu s vrakem lodi, takže nakonec jsme se rozhodli to prubnout. Teda aspoň naše rodina. Zaplatili jsme 15 éček - děti byly zdarma, což bylo fajn, protože oproti přístavu to bylo pro dospělého o padíka sice dražší, ale tam chtějí navíc za děti 5 E.

Odhodlaně jsme vyrazili na moře a bylo to fakt něco úžasného. Jen škoda toho Slunce, efekty nebyly až takové, nicméně i tak jsme viděli, že voda je tam opravdu modrá. Náš průvodce nás neustále upozorňoval na ty nejkrásnější výtvory přírody a vždycky zastavil na dostatečně dlouhou dobu, abysme udělali to nejkrásnějí foto :-). Měl také s sebou bílou destičku, tu vždycky ponořil do vody, aby demonstroval vodní azuro. Loď měla navíc prosklené dno, takže byly vidět i větší rybky. Andulka v jedné jeskyni hodila minci a něco tajného si přála.

Když průvodce viděl, že jsme OK, vzal to pak i přes vlnky, takže nás pěkně pohoupal. Peťa držel Adélku, která to zvládala líp než jsem čekala, já fotila a natáčela a Andulka stála na přídi a nesmírně si celý výlet užívala. Když jsme vystoupili, chtěla hned repete :-).

Bylo už dost hodin, všichni hladoví a nikde pořádně nic k jídlu. Přejeli jsme do nějaké vsi, vlezli do taverny a tam to bylo všechno tak strašně špinavé včetně personálu, že jsme velmi uvítali jejich hlášku - no food. Nakonec jsme přejeli k další taverně, kde nás teda kapánek zarazily ceny, ale hlad je hlad, tak jsme to neřešili. Odtud jsme se chtěli dostat na vyhlídku na známý vrak, ale poslalo nás to sice na krásnou pláž Pórto Vrómi, nicméně tam silnice končila a to se nám jaksi nehodilo. Odtud vyjíždí lodě k vraku za 12,50 E. To jsme fakt už absolvovat nechtěli. Jakousi chybkou zde nebyl spojovací most na druhou stranu pláže, tj. nějakých 20-50 m, kde rovněž končila, respektive začínala silnice další.

Museli jsme se tedy vrátit, no motali jsme se tam celkem dlouho a přece se nebudeme nikoho ptát, že.. Dokonce to Martin švihnul po jakési polní cestě, což bylo celkem velké dobrodružství, kdy jsme nevěděli, jestli to někde neskončí a nebudeme to muset celé couvat. Nehledě na kvalitu povrchu. Naštěstí jsme se napojili zase na jakousi hlavní, po které jsme předtím už asi 2x jeli :-). Když jsme tedy opět projížděli mezi místními stánky s medem a tkanými koberci, odchytla nás z taverny velmi ochotná žena a poradila nám cestu. Je fakt, že bez ní bysme to asi nikdy nenašli, ta odbočka totiž byla fikaně mezi stánky a velmi ikongingo.

Pak už to byla brnkačka a za chviličku jsme byli na vytoužené vyhlídce. Vyhlídka na vrak, resp. na moře byla úchvatná. 300 m dolů útesy a tam, na pláži Navágio, ten hledaný vrak. No.. jet tam tou lodí za 12,50 E a vidět jen tohle, asi bych byla dost naštvaná :-). Ale z ptačí perspektivy vidět to přenádherné moře, všechny ty odstíny modré, to fakt stálo za to bloudění a když už jednou člověk na Zakynthosu je, tak by to asi absolvovat měl :-).

Původně jsme se ještě chtěli stavit v hlavním městě - Zakynthosu, ale děti byly hodně utahané a všichni jsme se těšili na večeři. Jaké bylo naše překvapení, když jsme konečně dorazili do hotelu a tam všechen personál venku - lomíc rukama a chytajíc se za srdce. Vypadalo to, že za naší nepřítomnosti proběhlo v hotelu minimálně nějaké řádění šíleného střelce. Za námi v závěsu dorazili hasiči, došlo totiž k nějakému zkratu v centrální elektrice, takže nešel proud a netekla voda. Prostě ideální situace po celodenním výletu. Nikomu se, naštěstí, nic nestalo, ale hotel opět zareagoval na netradiční situaci tak, že nereagoval vůbec. Prostě vyhlásili, že večeře bude nejdřív hodinu a půl. Vyrazit s dětmi do města už fakt nešlo. Byly unavené a ukňourané a než bysme se vůbec někam přesunuli, než by nám přinesli nějaké jídlo.. no.. asi by to opravdu nedoapdlo dobře.

Sjeli jsme proto s Martinem aspoň pro nějaké jogurty, housky, šunku, kakao a udělali improvizovanou večeři. Andulka to fotila s komentářem, že fotí náš večírek :-). Ještěže mám v mobilu baterku, nepřerazili jsme se o nábytek.

Kolem 21.30 konečně začala zas fungovat elektřina i voda a od 21:45 se podávala večeře pro zbytek zoufalců, kteří z nějakého důvodu neodešli do města.Personál měl opět dost problém s omluvou, ale ve finále přidali poznámku, že máme free drink. Samozřejmě to ale neřekli všem, což mi připadá hodně nesolidní, nicméně odpovídající celkové úrovni komunikace hotelu. Jsem zvědavá, co nás tu ještě čeká.

Nicméně ostrov jako takový je krásný a zajímavý, hodně olivových hájů, šutrů, koz, bordelu.. Sever je podstatně drsnější než náš turistický jih. Rozhodně jsem ale ráda, že jsme měli možnost tenhle výlet absolvovat, stálo to za to!