Deník Dovolená - Zakynthos 2008
Jak jsem si poprvé vyrazili jako rodina k moři

Opět není počasí zrovna na koupání, tak se aspoň jdeme projít po pláži a pak jsme se uložili k polednímu spánku. Po vyspání jsme vyrazili za obživou, což se ukázalo býti celkem nesnadné, nějak neměli skoro nikde otevřeno. Je tu jakási restaurace slibující super dětský koutek, ale ač tam visely balónky okolo vchodu, bylo zamčeno na deset západů i východů. Nakonec se nám povedlo upíchnout se na jídlo v jedné celkem příjemné restauraci a hlavně - kromě dobrého jídla a pití se tam moc dobře koukalo na číšníky, takže i estetično si přišlo na své :-)

S Cecel a Andulkou jsme okoukly nějaké suvenýry a den byl v háji. Je fakt, že když počasí nepřeje, stojí to hodně za prd. Ještěže večer opět posedíme s lahvinkou vína - teda ne jednou :-). Všechny láhve se vyhazují k našemu odpadkovému koši, tak z toho musejí být uklízečky asi slušně paf. :-)

Na 10:30 dorazila naše úžasná delegátka s info o odletu. V úterý v 10:40 máme odjezd od hotelu. Budeme odlétat cca ve 14:00 hod, takže nás čekají perné 3  hodiny.

V Praze je prý 13C, my sice pindáme, že je tu kosa, ale pořád jsme na tom podstatně líp. 

Vypravili jsme se opět na pláž, ale ve finále nás vyhnal déšť. (Onehdá tu měla Andulka slušnou hlášku - že by ráda někam, kde by měli pískoviště.. když vidím tu 9 km dlouhou písečnou pláž, trochu přemýšlím o smyslu naší holčičky pro množství :-D.)

S Andulínou jsme pak zaskočily do SM pro nějaké ty housky, šunku, sýr, ovoce, jogurty. Petr zatím "hlídal" spící Adélku. Po lehkém obídku jsme se znovu přesunuli k moři a když nebylo zrovna nejtelpleji, běhali jsme po pláži a hráli na babu pro zahřátí.

Večer byl suprový. Martin zapojil venku nouťase a měli jsme na balkóně letní kino - Bridget Jones II. U toho jsme popíjeli vínko, chroustali mandličky, chechtali se jak blázni, prostě paráda! 

Poslední oficiální den. Smíšené pocity. Neužili jsme si dovolenou tak, jak jsme si plánovali, ale zas jsme byli spolu jako rodina a to je k nezaplacení. Sice jsem občas chtěla holčičky narvat do baby-boxu nebo aspoň utéct někam hodně daleko, ale většinou to bylo spíš lepší než horší. Už se hodně těšíme domů, teda krom Andulky, která tvrdí, že příště chce jet na dovolenou na milión dní.

Vstáváme později a později. Jediný člověk, kterého budí ranní letadla, jsem, bohužel, já. Adélku jsme dokonce dneska museli budit, abysme stihli snídani na poslední chvíli. Je fakt, že večer ulehne a spí a málokdy se v noci probudí.

Trochu jsem něco zabalila a opět jsme vyrazili na pláž - kam taky jinam, že - v domnění, že se na poslední chvíli přece jen trochu prohřejeme a malinko opálíme. Ale asi jsme sluníčko nějak vyděsili či co, takže jakmile jsme rozložili deky na pláži, opět se začala kupit oblačnost. Z pohledu plážového to vypadá, jako když mraky vyrábí manažer v našem hotelu a vypouští je naším směrem, aby nám to osladil za to, že jsme si stěžovali :-). Ve finále je to tak,že máme po pravé i levé straně hory a ty mraky prostě plují sem a tam a bohužel zrovna nad Kalamaki, takže řečeno slovy Cecel - Tenhle mrak nás pochcal už dvakrát!

Čiliž jsme opět zmokli, ale tentokrát jsme se nenechali vyhnat a už jsme se tomu prostě jen tlemili. Kolem třetí jsme se sebrali, odvezli na hotel plážový herberk a šli si koupit něco malého k jídlu a nějaké ty suvenýry. Ještě pak musíme zajít do našeho oblíbeného SM, protože máme další účtenky i od Cecelkovic a tímpádem nárok na 3 kousky Verdei na dnešní poslední večer.

Jinak teda musím zapsat, že Adélka se tu naučila smrkat, za což jí chválím a taky se naučila odpovídat "Pooooč????", když po ní něco chci,z čehož naopak moc radosti nemám.

Andulína zas chodila ráda dávat klíč na recepci, aby mohla říct hello a thank you. A teď se i učila číslo pokoje - 119 - nebo-li one one nine (van, van, najn), takže stále opakovala - wajn, wajn, wajn, což je vtipné vzhledem k tomu, jak jsme podpořili řecký vinařský průmysl :-)

Náš definitivně poslední den. Smíšené pocity stále přetrvávají. Samozřejmě to vypadá, že se udělá hezky. Jak by ne, když odjíždíme domů.

Poslední snídaně, dobalit a pá pá lá lá. Ani jsem neměla chuť se jít rozloučit na recepci, nebylo v podstatě s kým. Andulka tedy odnesla klíče na recepci sama. Autobus přijel na čas, naložili jsme veškerý náš cirkus a vyrazili. V tu chvíli začala plašit Cecelka, kde mají foťák, že není v batůžku.Dělala jsem jim totiž ještě na poslední chvíli family photo a tak to vypadalo, že zůstal na pokoji. Martin hned vyběhl dopředu, ať mu delegátka zastaví autobus - byli jsme cca 50 m od hotelu, za 10 minut měl přijet další autobus pro zbytek zájezdu, na letiště je to asi 7 minut a nám zbývalo do odjezdu 3,5 hodiny. Paní delegátka zareagovala ve smyslu celkové péče o nás - sdělila mu, že nezastaví a že si má pak vzít do hotelu taxíka. Úžasná pomoc, jen co je pravda. Naštěstí Ondra viděl tátu, že dává foťák do příručního kufru, tak to na letišti zkontrolovali a fakt tam byl. Ufffff...

Letiště je tu malé, provoz velký. Stáli jsme v neuvěřitelné frontě asi hodinu a čtvrt na odbavení, pak konečně někoho napadlo poslat rodiny s dětmi dopředu. První skener - projíždí kufry. Následuje další fronta, odbavení a opět problém. Náš společný kufr přešvihl limit o 1,3 kg a tudíž ho odmítli převzít. Menší kufr mezitím odfrčel do útrob letiště, tak co s tím. Museli jsme tedy vyndat z kufru nějaké věci - naštěstí jsme měli v kapse kufru chladící tašku. Dala jsem tam tedy chůvičky a nabíječky a už to bylo OK. Ale pak zas musel Petr znovu na skener, jestli jsme tam nepřidali nějakou bombu. To je trošku na paličku, protože prostory nejsou nijak oddělené, takže kdyby tam chtěl někdo něco přidat, může to kdykoliv udělat - fronty se různě prolínají, kdokoliv může kamkoliv.

Nicméně rodinu za námi naše příhoda lehce vyděsila - také měli jeden společný kufr a navíc už obalený fólií. Nakonec jim to vyšlo asi o 30 dkg. Ve frontě jsme navíc málem měli další infarktovou situaci. Jak jsem byla vybzikaná, začala jsem plašit, kde máme letenky, že máme jen ty staré. Krve by se ve mně ani ve Skalym nedořezal. Naštěstí jsem si hned všimla, že letenky jsou v pořádku, protože jsou zpáteční, ale fakt to bylo málem na rychlou :-).

A ještě jedna perlička - chtěla jsem po delegátce jmenovku na kočár, tak mi sdělila, že ona je nemá, že to se dává jen v Praze a že si mám adresu napsat na nějaký kus papíru. Hm. Běžně s sebou mám blok a provázek na uvázání.. No nic..

Když jsme konečně odevzdali i tenhle náš problémový kufr, přesunuli jsme se k pasákům a k osobní kontrole a po 2 hodinách a 20 minutách jsme konečně byli na letišti, v odletové zóně. Je tu jediný duty free shop, tak jsme kapánek provětrali kartu, protože jsem si nutně potřebovala koupit něco na nervy.  A protože čokoládu nesmím, holt jsem si musela koupit svou oblíbenou Light Blue. Vyšla mě na půlku :-).

Dětem zkrátil čas notebook s pohádkou. Dlužno podotknout, že všechny děti to věčné čekání zvládly na jedničku a to Adél samozřejmě neměla čas spát!

Poslední fronta byla u východu z letiště na autobus  k letadlu. Na ploše nás čekal Boeing 737 v barvách O2. Zase jsme seděli úplně jinde než Cecelkovic, ale odstartovali jsme včas, Adélka hned po startu usnula, my jsme ještě z okýnka zamávali našemu hotelu a frčeli jsme zpátky domů.

Byla celkem oblačnost, tak jsme toho moc neviděli, navíc v tomhle letadle nebyly displeje s trasou, což je škoda, ale když jsme sestupovali, letěli jsme kousek od našeho baráku :-). Let proběhl celkem v pohodě, Andulka byla jak zkušená cestovatelka - usadila se, vzala si noviny, pečlivě se připoutala, sama se obsluhovala při jídle.. Adél, ta to zalomila těsně po startu a ke konci už chtěla ťapity.

Když jsme dosedli, letuška nás přivítala na rodné hroudě a přídala informaci - Momentální teplota venkovního vzduchu je... a dlouze se odmlčela, takže jsme všichni začali pokřikovat Koliiiik???? a pak z ní vypadlo, že 13C. Po dlouhé době to prý byl celkem hezký den. Fujtajbl :-D

Kufry dorazily v podstatě s námi, ještě kočárek z nadměrných zavazadel a můžeme jít vstříc chladnému pražskému povětří. Vyzvedávala nás Míša a přes ucpanou Prahu jsme se protloukali celkem dlouho, takže doma jsme byli asi v 17:30 a to už jsem na třídní schůzky do školky fakt nešla.

Zakynthos je nádherný ostrov, bohužel, hlavně na jihu, hodně zasažený turistickým ruchem. Moře je překrásné, stejně tak i pláž, pozvolný přístup, ideální pro děti, jen se musí hlídat, aby neběhaly dál od moře, kde jsou želví hnízda a hlídají to Greenpeace.

Celkově jsem si představovala Řecko jinak - nikde jsem neviděla takové ty typické bílé domy, pak jsme se s mamkou shodly, že to je asi hlavně na Santorini.

O pohostinnosti bych si taky dovolila lehce polemizovat.

Škoda, že nevyšlo počasí, hotel byl, bohužel, takový jaký byl a my v něm museli trávit víc času než by za slunečna bývalo bylo nutné. Taky jsme kvůli počasí utratili mnohem víc peněz, protože jsme pořád někde vysedávali po hospodách :-).

S odstupem času mám pocit, že jsme si to ale užili fakt pěkně, jen si příště dám pozor, až zas budu posílat objednávku do Vesmíru, protože nezapomenutelná tahle dovolená opravdu byla :-D.

Fotky hotelu jsou http://www.vfmii.com/exc/aspquery?command=invoke&ipid=1123022&ids=40435

Naše fotky http://skalaci.rajce.idnes.cz/2008_09_-_Zakynthos_-_12.-_23.9._2008/