Deník **Skaláci2009

Už poměrně dlouho jsme se s dubňačkama chystaly do Perníkové chaloupky (www.pernikovachaloupka.cz) pod tzv. Kuňku nebo-li Kunětickou horu. Konečně jsme se dohodly na čtvrtku 23.7., že v 10.00 tam budeme. Vyrážely jsme proto docela brzo, ještě jsme nabíraly mamku na Čerňáku, aby se taky trochu vyvenčila. Na místo srazu jsme přijely, kupodivu, první. Zaparkovaly jsme u ohrad se zvířaty, bylo tu i občerstvení a nějaké ty prolejzačky včetně velké klouzačky, kterou ftipně nechala Andulka nejdřív vyzkoušet Adélkou, aby poté taky sjela dolů :-). Po nějaké době jsme viděly přijíždět tetu Trolli, která nás ale minula a pokračovala dál, stejně tak i posléze Jaffi a Renda. Holky zaparkovaly totiž přímo u chaloupky, takže my jsme pak k nim lesem přešly. Ještě jsme chvíli čekali na Tiinu, ale už uběhlo půl hodiny od plánovaného srazu, tak jsme se pomalu přesunuli k perníkové chaloupce.

Okolo je toho k vidění také dost - Ohniště 12 měsíčků, mraveniště Ferdy mravence apod. Prohlídka se koná vždy, když zakuká kukačka, čiliž v půl a celou. Mají tu chlívek pro zlobivé děti s prstoměrem, jestli už jsou dostatečně vykrmené.. Protože tam byla tma a probleskovalo jen "ohniště", děti chodily okolo velikým obloukem a moc se jim tam ani nechtělo nakukovat :-). Na chodbě je zas akvárko a v něm Zlatá rybka a pak už jsme šli na prohlídku.

Slečna průvodkyně to vypráví opravdu jako pohádku, přehrává a děti jí visí na rtech, že až zapomínají zavírat pusinky :-). Ve finále jsme se dozvěděli, že celá pohádka je vlastně pěkný nesmysl, protože ježibaba byla hodná paní perníkářka a děti nejen, že nepozdravily, ale ani nepoprosily o perníček, čiliž vlastně kradly a do toho ještě lhaly, když tvrdily, že je to jen větříček :-). Bylo to docela zábavné :-). Prohlídli jsme si výstavu perníkových chaloupek - to mi teda padala čelist, jak někdo může vytvořit něco tak krásného. Pak už jsme se vydali do kouzelného lesa, kde jsme potkali krtečka a taky jsme viděli 100 let spící princeznu, která čeká na desetiletého mládence, aby jí políbil a za manželku pojmul. Jen má ta princezna děsně zkažené zuby, když si je 100 let nečistila :-). A pak už jsme byli před dveřmi k hodné ježibabě, která nás pozvala do svého království.

Všichni jsme dostali moc dobrý perníček a dostalo se nám i názorné ukázky jak se dřív perníčky dělaly. Krásně to tam vonělo, ozdobené perníčky se daly koupit. Odsud jsme přešli do další výstavní místnosti, kde je nádherný perníkový betlém a pak už jsme mohli projít Nebeskou bránou přímo do nebe k Ježíškovi. Ten tu má  postel s nebesy a ukázku, jak vidí z nebe na Zem. Dokonce tam byly i dopisy od dětí a také dešťová laboratoř :-). Ale je tu nejen nebe, ale i peklo. Tam bylo opravdu vedro jak.. jak v pekle :-). Děti z toho měly trošku hrůzu, ale ve finále se statečně podepsaly do návštěvní knihy.

Venku jsme si ještě prohlédli chaloupku na kuří nožce, nástrahu na Růženku, studánku s živou vodou i Smolíčkovu vyhlídku na jelena :-). Mezitím přijela Tiina, ale zas byla uvnitř na prohlídce, takže jsme se poměrně dost míjeli.. U chaloupky jsme ulovili kešku a přesunuli se dál, za potravou. Najedli jsme se ve Slatiňanech ve velmi příjemné restauraci a takto posilněni jsme mohli pokračovat na Kočičí hrádek, kde se nám moooc líbilo! A protože tam byla taky keška, bude víc info v keškovém deníčku :-).

K autu jsme to vzali oklikou přes Monako - lesní restauraci, kde je také jedna perníková chaloupka. Je to naprosto nádherné místo, s překrásným výhledem. Po cestě jsme ulovili ještě jednu kešku a pak už Skaly volal, kde jsme, že se republikou řítí šílená bouřka.

Bouřka byla opravdu příšerná, my jsme ale měly neuvěřitelné štěstí, asi jsme jí projely nějakou nejklidnější částí, takže jsme jely "jen" lijákem a jak jsme sjely "z hor", už zas svítilo sluníčko. Po cestě ale byly popadané stromy, větve.. docela síla.. A to jsme se ještě ztratily v Čáslavi, nějak jsem špatně zabočila a pak nás GPS navedla přes brod skrz potok, což holčičky považovaly za největší zážitek dne a chtěly se ještě vrátit :-).

Do Skalice jsme dorazily docela pozdě, ale v pořádku.

Na čtvrtek jsem měla od Hanky pozvánku na módní přehlídku Ateliéru Flóra. Kolem poledne jsem mluvila s Petrem a on se ptal, v kolik má dorazit. Já ale měla záchvat lenory, tak jsem mu po telefonu sdělovala, že se mi vlastně nechce, že se mnou stejně nikdo nechtěl jít a v tu chvíli se ozvala Andulína, že ona teda rozhodně chce jít :-). Ani mě nenapadlo, že bych jí mohla vzít, ale přišlo mi to jako dobrý nápad.

Adél se teda také cpala, že chce s námi, ale bylo to od 18:30 a myslím, že by nebyli zvědaví na nějakou její dramatickou vsuvku. Nakonec to bylo moc fajn, sice trošku přelidníno na tak malý prostor a k tomu šílené slejváky, takže padla varianta, že část lidí bude venku a modelky budou vycházet až tam. Ten Ateliér je vlastně galerie českých umělců a výtvarníků a i modely předváděly zákaznice a ne klasické modelky, takže ženy běžných konfekčních velikostí. Bylo tam poměrně dost moooc pěkných kousků. K tomu šperky ze slonoviny apod. Nádhera! Andulíně se to také moc líbilo, navíc jsme obě vyhrály v tombole. A příští rok prý bude Andulka také předvádět, už se s ní domlouvala ta holčina, co akci produkovala.

V pátek jsme jely do Skalice hnedle v poledne a Petr dorazil těsně před námi. V práci mu jaksi nepřipravili to, co měli, takže nechtěl rozdělávat novou zakázku a zabalil to. Měla jsem stažené další kešky, tak jsme si udělali pěkné rodinné odpoledne.

V sobotu jsme pro změnu jeli zas do Makra :-), Tomáš slavil narozeniny a dostal stejný gril, co si koupil minulý týden Petr. My mu k tomu přihodili pěknou flákotu a vínko a jako bonus jsme přivezli i lososa.

Docela jsme se pobavili v neděli - děti večer připravily bojovku s fiktivním pokladem a přes noc se objevil poklad opravdický :-). Andulína nakreslila i mapu, napsaly tajné vzkazy, holt je vidět, že už to asi někde viděly :-).

Odpoledne přišla za Áčkama Lenka s kamarádkou, hrály si na princezny a pak vzaly křídy a z Adélky se stala na chvíli Šmoulinka  a poté opařené kuře.. :-)

V pondělí nám mamka přivezla Lukajdu, abysme ho zasvětili do geocachingu. On se teda moc k ničemu nevyjadřuje, pubiš jeden, ale dostala jsem z něj přiznání, že ho to celkem bavilo a že třeba ještě během prázdnin dorazí. Áčka z něj byly nadšené, Luky je poměrně hodně nenáročný, tak snad jen z něj občas vydolovat nějaké to prohlášení :-). V úterý jsme s ním jely na Chodov, chtěla jsem mrknout do Marks and Spencer na slevy a brácha si ho tam vyzvedl.

Konečně jsem doplnila chybějící fotky:

Z Botanické zahrady

http://skalaci.rajce.idnes.cz/20090701_Botanicka_zahrada/#album

Ze Sázavské poutě

http://skalaci.rajce.idnes.cz/2009_07_04_Pout_v_Sazave/#album

První výpravy za keškami

http://skalaci.rajce.idnes.cz/2009_07_Prvni_vypravy_za_keskami/#album

Bojovka a obarvená Adélka

http://skalaci.rajce.idnes.cz/2009_07_11_Bojovka_a_obarvena_Adelka/#album

Původně jsme si mysleli, že pojedeme do Skalice v pátek tak nějak dřívěji. Nakonec bylo nechutně dusno, takže místo cestování jsme si radši pěkně schrupli a jeli později. Kupodivu provoz byl dost v pohodě. V sobotu jsme zanechali Áčka svému osudu u Skálů a odjeli na velký nákup do Makra. Jako bonus jsme si přivezli gril, který konečně jakž takž vyhovoval Petrovým představám.

Na odpoledne jsme byli domluvení, že pojedeme do Sázavy na pouť, protože přijel i Lukajda, že zůstane s mamkou na chatě do pondělí, páč Andrejka je na táboře. Babičce jsme to několikrát zopakovali, navíc v tom dusnu by to pro ní bylo víc než náročné a ona sama uznala, že nemá cenu, aby tam jela, protože by to nezvládla. I odjeli jsme. Po příjezdu do Sázavy jsme zaparkovali na louce vyhrazené pro parkování, zaplatili parkovné a přes lávku přešli k pouti. V tu chvíli se prudce ochladilo a začal se zvedat vítr. Honily se černé mraky - no prostě klasické prokopské bouřky. Jsou hodně urputné a rády se vrací. Došli jsme až k prvním stánkům a ty už nám téměř letěly naproti. Trošku nás to vyděsilo, přece jen s dětmi nic moc akce, když hrozí akutní nebezpečí zranění, takže jsme se dohodli s Danou, že u nich tu činu přečkáme. Skaly rychle letěl pro auto, aby ho přeparkoval k Novákům před barák, takže se parkovné víc než vyplatilo :-). Ve finále se to tak nějak přehnalo, téměř bez kapky, ale my se aspoň u nich na chvilku občerstvili a zkusili vyrazit znovu. Jen mamka otevřela dveře, začalo pršet. Ale byl to takový mírný deštík, obloha vypadala, že se vyjasňuje, tak jsme to prubli. Je fakt, že se pak rozpršelo celkem dost, ale když jsme došli k atrakcím, vysvitlo sluníčko a zas děsná prádelna - taková reklama na infarktík.

Ale dětičky (a já) si užily atrakcí docela dost. Nicméně ceny jsou stále příšernější a třeba právě vstupné do strašidelného zámku bylo děsivější než celá přiblblá projížďka. Zlatý Legoland!

Domů jsme přijeli kolem 20.00 hodiny - mamka s Lukajdou jeli o dost dřív, aby tam babička nebyla až tak dlouho sama. Nicméně i to stačilo, aby udělala pěknou scénku. Asi usnula či co, když byla ta bouřka a měla pocit, že už byla tma a najednou je druhý den, takže letěla ke Skálům, že jsme jí ujeli a nechali jí tam a navíc jí někdo ukradl kameny na hroby.. ach jo.. naštěstí zlatej tchán zafungoval a znovu jí řekl, že jsme jen na pouti a vrátíme se a počkal s ní na mamku. Za tu dobu si samozřejmě vyslechl všechny historky možné i nemožné, včetně těch nejnovějších, jak babičku sledují a pravidelně jí chodí někdo prohrabávat věci do bytu. Ach jo..

V neděli jsme chtěli jít s dětma mrknout na Čapík na kešku, ale babička měla zas jeden ze svých stihomanských výstupů, po kterém se sbalila s tím, že jede domů. Po chvíli se ale zas vrátila, protože prý doma nemá nic k jídlu a přivezla přece to uzené, takže se o ní pěkně postaráme a v pondělí si jí pěkně odvezeme. My jsme tedy s dětmi nakonec na ten Čapík odešli, nicméně nic jsme neulovili, jen jsem vyděsila jednoho zajíce a 4 děti :-). Šli jsme po cestě, já zrovna dětem povídala o keškách a o tom, jak "obyčejní lidé", kteří nemají šajna o hledání pokladů pomocí GPS jsou vlastně mudlové a nesmějí nás vidět, aby pak ten poklad třeba nezničili a v tu chvíli si to proti nám začal poskakovat zajíc. Vůbec nechápu proč, ale děsně jsem zaječela, čímž jsem vyděsila děti, které taky zaječely, zajic ztuhnul, chvíli na nás čučel a pak vyděšeně vzal do zaječích :-). Kdybych nebyla blondýna, klidně jsem ho stihla vyfotit, protože byl totálně štronzo :-D. To byl asi nejsilnější zážitek z té procházky, krom klasického příšerného krpálu na zmíněný kopec.

Večer jsme tedy pokračovali v grilovačce a užívali si pěkný večer. Zabalili jsme to okolo půlnoci a cca v 1 zvonil telefon - volala mamka, že babička upadla a je zaklíněná u schodů do topení a co má dělat. Skaly opět neuvěřitelně zafungoval, babičku podpíral celou dobu, co se čekalo na záchranku a celkově morálně podporoval mamku i babičku. Přijeli dva záchranáři a všichni tři chlapi měli co dělat, aby babičku dostali nějak z té prapodivné pozice, kdy vlastně vůbec přesně nevíme co a jak se jí stalo. Odjeli asi kolem třetí. Přiznám se, že tohle všechno vím pouze z vyprávění. Totálně jsem odpadla a vůbec jsem telefon neslyšela. Petr situaci zhodnotil tak, že bych se tam jen asi motala a rozhodl se mě nebudit. Dozvěděla jsem se to od něj až ráno, co všechno absolvoval. Fakt je úžasnej, jak se umí postavit k problému.

Ráno nám řekli, že babička má zlomené zápěstí a že k ní ještě přijde neurolog, protože se bouchla do hlavy a že jí máme přinést osobní věci a přestože je na ortopedické jipce, můžeme jí na chviličku navštívit, že u takhle starých lidí dělají výjimku. Domluvili jsme se proto s Petrem, že pojedu s mamkou k babičce do bytu pro ty věci, pak odvezeme k mamce auto a pojedeme na Vinohrady sockou, protože mamka a nemocnice - to opravdu nejde moc dohromady a on sbalí Áčka a dorazí do Prahy sólo.

Přijely jsme akorát nějak nevhod či co, takže jsme si počkaly hoďku na chodbě a nakonec nás k ní pustili. Čekala jsem klasicky raněnou laň plnou výčitek a místo toho tam ležela maličká stařenka vypadající jako skřítek a blábolící naprosté nesmysly. Mně ani nepoznala, když jsem jí řekla, že jí pozdravují holčičky, tak netušila kdo to je.. Hodně tristní pohled. Pořád chtěla, abysme jí pomohly vstát, že to na ruce není sádra, ale jen papír a že musí jít uklidit krabici a přenést balíčky.. Byly jsme z toho s mamkou celkem špatné, ale zas jsme si říkaly, že je dobře, že neví, kde je a sestra říkala, že se to stává, protože utrpěla velký šok, navíc v sobě měla prášky a k tomu celkově ta její zmatenost.

Včera za ní byl strejda s mamkou a to už prý i reagovala líp a "jen" chtěla, aby jí odtamtud vzali, ať jí vytáhnou oknem pryč. Doktor tam nebyl, takže jsme se nedozvěděli, co teda zjistil neurolog. Dnes ráno tam strejda volal, konečně mluvil s doktorem a jen tak mimochodem jsme se dozvěděli, proč vlastně je pořád na JIPce, když má "jen" zlomené zápěstí. Má totiž zlomený i krční obratel a řeší se, jestli operovat nebo ne..Nicméně se zas vrátila "k normálu" z posledních pár týdnů a už jí zas všichni všechno kradou, jsou zlí atd. atd.. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet.. ach jo.. Tohle je teda hodně krutá varianta stáří, vím, že už za to snad ani nemůže, ale je to hodně vyčerpávající psychicky hlavně pro mamku, která to má na denním pořádku..

Andulka už dlouho mluví o tom, že by chtěla zas do botanické zahrady. Nějak nám to pořád nevycházelo, až konečně dnes. Na výpravu se s námi vydala i Andrea - bez kluků - a Jana s Aničkou, poté se přidal Honza s Kristýnkou. Sraz jsme měly v Bohnicích - chi chi chi, ne teda v blázinci, ale před Albertem, abysme mohly nakoupit věci na piknik, deku jsem měla sbalenou v batohu, protože holky tam přijely autobusem a já tam aspoň měla místo k zaparkování.

Kozí stezkou jsme okolo Fata Morgány sešly dolů k hlavnímu vstupu. Bylo tam minimum lidí a maximum krásy. To je opravdu tak krásné místo! Pohodička, klídeček.. holčičky byly nejvíc unešené z Japonské zahrady - děsně se jim líbilo, jak mohly běhat z kamene na kámen, různě přes mostky, okolo vodopádů a jezírek s rybkami, prostě spokojenost největší!

Už nám ale začalo pěkně kručet v bříškách, pokochali jsme se proto výhledem na nejkrásnější město na světě :-) a taky na zvedlou hladinu Vltavy (to teda už bez pocitu uspokojení) a přes sv. Kláru, jsme se přesunuli k viničnímu domku. Opět nikde nikdo, vybalili jsme proviant, holčičkám rozprostřeli piknikovou deku a jali se hodovati. Viniční domek je v provozu a na doporučení jsme pili výborné Veltlínské, přikusovali ciabatky s olivami a k tomu sýr a okurku a bylo nám naprosto blaze! Sluníčko na nás pod ořech nesvítilo, bylo krásně teploučko a holčičky nadšené, když objevily kaluž a mohly se v ní ráchat :-). Dokonce jedna zahradnice, která tam zrovna upravovala záhonky, je občas pocákala vodou, takže jsme je průběžně svlíkali, až běhaly jen ve spoďárkách, bosy.. prostě cikáňata :-D.

Občas si přiběhly na deku ukousnout něčeho, trošku se napít, pak teda měly všechny najednou kakací chvilku, což bylo trošičku hektické, ale celkově fakt pohoda jazz. Po láhvi Veltlínu následoval ještě jeden a jako dezert nám paní doporučila opět výbornou Pálavu :-D.

Doprovodily jsme pak většinu výpravy ke vchodu a my pokračovaly nahoru do krpálu. Ještě si Áčka vyžádaly hranolky, proběhly se po dalších cestičkách a okolo prazvláštních uměleckých výtvorů jsme vyšplhaly až k "žirafám" z plechu. Nahoře v lesíku jsme si udělaly ještě sušenkový piknik a nasměrovaly se domů. Protože byly holčičky hodné (anebo to bylo tím vínem, že mi to tak výjimečně připadalo?? :-)), mohly jít na mašinku a na kolotoč po domluvě, že pokud půjdeme na pouť, ujede nám nízkej autobus a půjdeme pěšky, respektive Adél stejně jela v kočárku. Pouť byla akorát v demolici, ale tyhle poslední atrakce ještě fungovaly. Holčičky se projely, pak ještě vyžebraly Štěstíčko a bez jakýchkoliv řečí, přesně v duchu domluvy, jsme pokračovaly k nám, i když kousek cesty nás svezl bus. 

Pozorný čtenář pochopil, že auto zůstalo v Bohnicích, protože pod vlivem opravdu neřídím. Musíme ho zítra vyzvednout :-D.

Andulce tímto děkuju za krásný tip na výlet a vzpomněla jsem si, že přesně před rokem jsme byli v trochu větší sestavě na Loučni. BTW - dodnes jsem nedostala slíbenou kompenzaci za příšerný piknik :-)

Už jsou z nás mediální hvězdy.  :-) Zrovna jsem šla náhodou k nám do Delvity a viděla jsem za výlohou v trafice časopis Děti a my. Zašly jsme tam s Andulkou omrknout situaci a bylo to ono :-). Tak jsem vykoupila celý čimický náklad - všechny dva kusy - abych mohla jeden věnovat mamce. :-)

Kdysi kdesi jsem četla zajímavý článek na téma žena po rodičovské dovolené. Všeobecně mají ženy mnohem nižší sebevědomí než muži a úměrně času strávenému na této "dovolené" sebevědomí klesá do závratných hlubin. Přitom je to v podstatě nesmysl, protože pokud se nejedná o vysloveně vymaštěnou členku našeho druhu, stává se s porodem dítěte z každé z nás manažerka. Zkombinovat všechny ty aktivity, kroužky, zájmy, domácnost a ještě aby zbylo něco času na nás, to dá, věru, hodně práce, takže potencionální zaměstnavatelé by naopak měly brát ženy po rodičovské všema deseti.

Znovu jsem si to ujasnila minulý týden, kdy jsem potřebovala naplánovat předávku Áček, abych se mohla jet vzdělávat, tentokrát s Justem. Ve čtvrtek totiž měly děti ve školce rozlučkové odpoledne a ještě dopoledne to vypadalo spíš na stavbu archy Noemovy. Naštěstí si paní ředitelka objednala výrazné zlepšení počasí a akce se uskutečnila. Proběhly zas soutěže, kdo nechtěl, jen si tak pobíhal a zkoušel nové hřiště, kdo chtěl, soutěžil. Odměnu nakonec dostali všichni. Hlavním posláním akce ale bylo rozloučení s dětmi odcházejícími do školy. Už loni jsem psala, že mě to docela rozsekalo a letos to nebylo lepší :-). I Andulka říkala, že plakala, jak jí to dojmulo, navíc se děti rozloučily s jednou z Andulčiných pančelek, která odchází do důchodu. No nevím, jak to přežiju příští rok, až tam tou bránou bude procházet Andulína :-).

Následně jsem holčičky naložila do auta a vezla je do práce Petrovi. Tam jsme si prohodili auta - on s holčičkama jel nach Skalice, já bez holčiček jela zpátky do Prahy, abych stihla pozdně přijít do Chýše (a stejně jsem dorazila první). V pátek dopoledne jsme s Jusťačkama nasedly do autobusu a nechaly se odvézt do Benešova na víkendové školení. Bylo to hodně zajímavé, dost mě to baví a mám to jako doplněk k Euroně. Prostě mě to táhne k té přírodě. Večer jsme popařily - v pátek jsme teda měli večerku chvíli po půlnoci, ale i tak jsme se nachechtaly, že mě druhý den bolelo břicho od smíchu. Sobota byla celá ve znamení vědomostí a večer pak už zas společenský - s tancem, zpěvem a zábavou.. Naše skupinka se na parket vrhla v podstatě hned a vyblbly jsme se neuvěřitelně. Na závěr nás DJ potěšil Poupatama :-). Nicméně jsme se stihly potkat s paní kuchařkou, která přišla připravovat snídani a v půl šesté jsme se odebraly na lože. :-) Některé z nás tímpádem vypustily ranní přednášky..

Domů jsem přijela v neděli odpoledne a bylo tady zvláštně ticho. Holčičky totiž zůstávaly ve Skalici až do úterý, protože já měla v pondělí odpoledne ještě jedno školeníčko a v úterý ráno pak pozvánku na dědické řízení. Psát o tom, jak jsem vytočená, že musíme platit nehorázné poplatky notáři za to, že naši postavili chatu a dokonce i bydlí, snad ani nemá cenu... No je to fakt síla! Z řízení jsem jela rovnou do Skalice, po dlouhé době zas autobusem. Holčičky mě už vyhlížely a já jsem se na ně taky hodně těšila, přece jen nám tahle občasná odloučení dělají vysloveně dobře. Já se zklidním, odpočinu si a pak to jejich ječení zvládám víc v pohodě :-).

A dneska jsme pro změnu navštívily paní kadeřnici a Andulka už nemá dlouhé vlásky :-) Konečně se jí splnilo její téměř dvouleté přání - mít vlásky ostříhané na ramínka.. tak je to přece jen ještě o kousek kratší, ale Aňa je nadšená a my taky, protože skončí ranní dohadování s česáním :-)

Minulý týden jsem si oběhala preventivní prohlídku. Chystala jsem se k tomu už celkem dlouho, ale klasicky pořád nebyl čas. Musela jsem pro žádanku, pak do laborky a ještě vysedět důlek na EKG. Tady jsem zavzpomínala, jak mě tenkrát natáčela tato stejná paní doktorka, když jsem byla těhotná a ona si klidně pozvala kámošku na pokec a já je, holky jedny, vůbec nerušila.. :-). Tentokrát jsem i prý měla štěstí, přede mnou "jen" dva lidi.. i tak to bylo na 3/4 hodiny. V jednu chvíli se tam přiřítila jakási babka, že si jde JEN pro výsledky.. ano.. i ti přede mnou si šli JEN pro výsledky.. no měla smůlu a já jsem za svůj asertivní přístup získala pochvalu těch, co přišli za mnou :-). Tentokrát paní doktorka nepokecala s kámoškou, ale zas mi tvrdila, že mám zvláštně postavené srdce, protože prostě nemůže natočit křivku. Aby ne, když jsem ho ztratila už před víc jak dvaceti lety! No ale zadařilo se a v podstatě jsem fyziologicky normální :-).

Nejvíc mě ale zajímalo, jak dopadnou veškeré laboratorní testy a na to jsem si musela počkat do čtvrtka. Pan doktor Jílek mě klasicky proklepl opravdu velmi velmi důkladně a výsledky byly víc než potěšující. Mám všechny hodnoty víc než dobré, čeká mě prý dlouhověkost :-). Dobrého cholesterolu mám na rozdávání, tuky, cukry, minerály také v pořádku, jen bych si občas prý měla trochu víc posolit - sodík byl na hranici. Hodně to připisuju Justu, prošla jsem jarní očistnou kúrou, začali jsme používat Bodlákový olej a evidentně to vliv má a velký.

Na moje žíly na nohách mám nosit zdravotní ponožky a punčochy a hodně si dávat nohy nahoru. Ty moje krásné fleky jsou prý pozůstatek jakéhosi onemocnění v těhotenství a je to hlavně dermatologická vada, žel velmi nestetická. Takže závěr je, že můžu juchat i nadále :-).

V pátek jsme oslavili 10 let našeho manželství. V podstatě jsme to oslavili už v březnu výletem do Lisabonu, ale i tak to bylo moc hezké vzpomínání, jen to počasí tenkrát bylo kapánek lepčejší. Holčiky nám udělaly nepečený dort, to má Skaly rád, nazdobily nám ho a jako velké tajemství jsme ho uložily ke ztuhnutí do ledničky. Samozřejmě jak přišel Petr domů, první, co mu Adélka sdělila, že má v lednici dort :-). Andulka to zas řešila s nějakou holčičkou v Bille, že rodiče mají výročí :-). Celkově jí vrtalo hlavičkou, jak to s tím výročím jako tedy je. Mami, a to ti je teda deset?? Ne, Andulko, není, jen jsme měli před deseti lety svatbu, takže 10 let jsem Skálová. Hm.. tak když ti není deset, kolik ti je? Padesát?? .. To dítě ví, jak potěšit nebohou matku.. Už předstihla i svého otce, který onehdá naší babičce tvrdil, že mi je 40 a jemu dvacet a na to konto babička opáčila - Hm, Jiří (jakožto dědeček) byl taky starší.. No nic.. :-)

Svíčky na dortu jsme sfoukli společně, Andulka nás vyfotila a ani jsme neochutnali a už jsme s Aňou šupajdily na vystoupení bříškotanečnic. Andulína byla děsně důležitá, protože to bylo večerní představení a ona prostě šla za dámu a také to pořád omílala :-). Navíc měla v jednu chvíli vyběhnout na pódium a posbírat věci po vystoupení. Byly tam nachystané ještě tři holčičky a ty pak ztropily scénku, že chtěly na pódiu zůstat déle a proč jim nepustí ještě nějakou hudbu, že měly slíbený taneček.. Celé divadlo řvalo smíchy :-). Vystoupení bylo nádherné, na jednu stranu mě mrzelo, že už se toho nezúčastňuju, ale už jsem byla nějaká vyhořelá a hlavně tréninky zaberou hodně času a toho se mi zoufale nedostává.

Fotky jsou k vidění tradičně na rajčeti http://skalaci.rajce.idnes.cz/2009_06_05_Vystoupeni_Slunecniho_kruhu/ a dokonce jsem se naučila už i vkládat na Trubku, takže video ze závěrečného vystoupení je tady http://www.youtube.com/watch?v=QmHA_WSWp2Q.

Jo a ještě jedno výročí proběhlo v pátek - 20 let od maturity a zítra to bude 20 let, co mám řidičák :-)

Mluvili jsme o tom, že Andulce příští rok pořídíme větší kolo. Pořádné. S přehazovačkou. Jenže jak jsem začala bruslit, zjistila jsem, že ta čtrnáctka je opravdu nedostatečná a že i když se Andulína snaží, prostě to nejede. A protože je Andulka opravdu neuvěřitelně úžasná, shodli jsme se s Petrem, že nebudeme na nic čekat a že si to nové kolo zaslouží. Prostě jen tak.

Trošku jsme váhali s velikostí - šestnáctka už nám přišla malá, respektive nebyl by to takový posun oproti stávajícímu stavu. A osmnáctky mají málokde. Ono celkově vybrat dětské kolo není až tak jednoduché. Objeli jsme toho celkem dost a nakonec jsme stejně uspěli v Sázavě, kde jsme si kdysi kupovali i naše kola. Takže od pátku je Andulka hrdou majitelkou červeného "geparda"  Authora :-). Je to už dvacítka, takže začátky byly trochu rozpačité, přece jen je to mnohem větší kolo a tímpádem si není tak jistá. Ale byly jsme dneska zas trénovat na školním hřišti a tentokrát jsem na bruslích neměla šanci. Andulína nadšená, že mi to vždycky natřela a docela dobře se se svým novým kamarádem sžila. Už zvládla i přehazovačku a je v šoku, že vyjede kopečky, kde dřív musela slézat.

A proč gepard? To byly takové taktické hemzy. Ema totiž má kolo Tiger, takže se chlubila, že tygr je rychlý a předhoní medvěda (Andulka měla na kole obrázek medvídka). Snažila jsem se jí vysvětlit, že tygr sice je rychlý, ale medvěd zas silný, takže vydrží víc :-D. No a vyřešil to gepard, páč ten je prostě nejrychlejší a Andulína se nemůže dočkat, až to Emádě natře :-D.

Ještě před pátečním odjezdem jsem narychlo dělala rodinnou fotku. Oslovila mě šéfredaktorka časopisu Děti a My, že by ráda uveřejnila cosi, co jsem kdesi psala a pak ještě k tomu nějaké doplňující otázky + právě, pokud by to bylo možné, i naše family photo. Skaly teda dle předpokladů remcal, nicméně pár záběrů se zadařilo, protože výjimečně spolupracovala i Adélka :-). Takže mediální hvězdy z nás budou někdy na konci června. To jsem zvědavá, co z toho nakonec vznikne :-D. Každopádně společná fotka jednou za čas se hodí.

K narozeninám jsem si přála brusle. In-liny. Už po nich pokuju dlouho a teď prostě byla vhodná příležitost :-). Vybrala jsem si a jela si je zkusit do jednoho obchodu. Neměli, bohužel, mojí velikost a já už nechtěla čekat dál, takže jsem vybrala náhradní variantu, ke které jsem stejně inklinovala už dříve.. První ekologické brusle. Jsou z recyklovaných zdrojů, podvozek z bambusu, obyčejná krabice potištěná sójovým inkoustem. No prostě mě to nadchlo, že to tak pěkně zapadá do mojí filozofie. Hlavně jsou úžasně pohodlné a je to paráda! Ač jsem na nich stála poprvé v životě, neryla jsem držkou v zemi, jak by pravil klasik Kryl :-).

Ve čtvrtek jsme měli Býčí party v Chýši. To byl zas mejdánek :-). Tančili jsme do půl čtvrté do rána, zmalovali si obličeje malovátky od Avonu, co nám přinesla Jana a taky jsme vypouštěli náš lampión pro štěstí. Andulka byla celý čtvrtek na Kozí farmě v Pěnčíně a přijela moc spokojená, ale taky totálně unavená, takže v pátek jsme jaksi nevstaly do školky :-).

V sobotu po o jsme si s Míšou naplánovaly vyjížďku na bruslích podél Vltavy. Je tu nová cyklostezka s nádherným povrchem. Andulka jela na kole, Adélku s Jáchymkem jsem vezla v Croozeru, protože ten má brzdu a já ještě neumím brzdit. Daly jsme si krásných 10 kiláčků. Andulína šlapala jak o život, fakt si zaslouží pochvalu.

A večer jsme zas měly rezervačku v Chýši, tentokrát na dámskou jízdu - jen s většíma slečnama. Přišla Patrika s Aničkou a Pavlína s Klárkou. Holky chvíli mastily pexeso a pak jsme si všechny zahrály UNO. Je to podobné jako prší, jen některé karty jsou navíc. A pokud někomu zbyde poslední karta, musí nahlásit UNO, jinak si bere jednu navíc. A Andulka pořád křičela - ÚNOR! :-)

Domů jsme dorazily v půl desáté a holčičky byly pěkně rozjeté :-).

V neděli jsme zase vyrazily k řece, tentokrát za Petrem na závody. Opět jsme přijely akorát na vyhlášení a opět si domů pohár nepřivezl :-).