Deník Hopsa hejsa v Brandejse
O pobytu v porodnici před porodem, porod a pobyt až do propuštění

6.30

Já jsem fakt asi exot. Jsem pořád v celku! Buď to nepoznám nebo fakt nevím. V noci jsem byla párkrát čůrat v domnění, že to rozhýbu a ono zase nic. Jen se mi hůř spalo, protože přece jenom se v tom bříšku asi něco děje.

Už mám děsně přeležené boky. Jsem rozlámaná, ale o pravidelných kontrakcích nemůže být řeč. Tak jdu pro změnu do sprchy, umyju si vlasy a počkám, co vizita. To prtě asi fakt čeká na ty správné hvězdy! Doufám, že aspoň Peťa trochu spal.

Na chodbě mně odchytla dr. Neumannová, takže jsem si už nestihla ani umýt vlasy natož sprchu… Hned mně vzala zase na kontrolu a že je to na 2 prsty a že už si mám sbalit a jít na sál. Když mně viděla Petra stále v celku, tak jen stihla nechápavě zakroutit hlavou J.

Tak. Přestěhováno. Mám tu fešácký pokojík, už jsem trošku oholená a v 7.15 hod. jsem dostala Yal. Píšu proto ve stoje. Prý to bude tak 8-12 hodin. Doktorka mi chce pustit vodu, aby se to urychlilo. Hlavně ať se konečně začnu otevírat. Bolesti veškeré žádné.

Peťa chudák nespal celou noc, tak si půjde na chvíli schrupnout a přijede. Nemá smysl, aby jezdil už teď.

7.30

Copak to tu lítá za andílka? Je sice poněkud těžkotonážní, ale nakonec zjišťuju, že jsem to já v krásné bílé nemocniční košilce.

Na místní váze mám 87 kg, tj. na mojí doma by to bylo mínus 4 kg. A to ještě nezapůsobil YAL. Další anomálnost. Prý všichni ostatní musí hned na záchod… Jsem fakt asi nějaká divná. Chodím tedy z pokoje do přípravny a zpět, aby se střeva rozpohybovala. Jen moc doufám, že nebude chtít zrovna dneska na svět ještě nějaké jiné miminko, aby tu Peťa mohl být se mnou celou dobu.

8.35

YAL mi teda nijak zvlášť nezabral. Je natolik šetrný, že na mně prostě nefunguje. Podle mého ještě ve střevech ještě „něco“ zůstalo, tak jsme se dohodly s pí dr., že dáme ještě ½ klystýru. Čekala jsem nějaký děs, přesně jak popisují některé rodičky, a nic. Naopak. Výsledek se dostavil docela rychle. A prý mám ještě chvilku vydržet, aby proběhla opravdu kompletní očista střev. Ještě jsme s pí dr. diskutovaly o 5. díle Harryho Pottera, kterého jsem si naivně vzala s sebou na přípravný pokoj, že budu jako mezi kontrakcemi číst… Taky se mně zeptala, zda nemám výslovně nic proti případnému epidurálu anebo opíchání pochvy, když se pořád nechci otvírat, tak jsem řekla, že v zásadě nemám. Sice jsem si říkala, že pokud to půjde bez toho, zkusím to vydržet, ale pak jsem si to radši tak nějak rozmyslela…

Potom sprcha, monitor a propíchnutí plodovky. Tlak je 125/80.

10.20

V 9.25 mi píchli vodu. Nejhorší je se uvolnit. Jenomže když člověk ví, že do něj doktorka strká něco špičatého, moc to nejde. Dr. s tím měla docela problém, protože vak s vodou byl prý pěkně tuhý. A jak jsem se pořád nechtěla uvolnit, tak se bála, aby nepíchla mně anebo sebe. Nakonec se to povedlo a vyteklo docela dost vody. Koukala jsem jak to vypadá a musím říct, že v tom plave všechno možné J. Taky mně překvapilo, jak to bylo teplé (kapánek jsem zapomněla, že jsem to hřála v sobě), ale ten pocit, kdyby praskla sama by se opravdu hodně podobal počůrání…

Propíchnutí plodovky rozběhlo kontrakce, mám je teď po 3 minutách. Ještě jsem dostala 2 čípky, abych se rychleji otvírala. Bolestí se mi chce při kontrakci skoro zvracet. Střídá se horko a zima a mám hlad. Bolí mně záda, 8 hodin to nevydržím!

20.15, resp. 21.00

Už jsem pak vůbec neměla čas ani chuť něco psát. Kontrakce jsem prodýchávala v pozici zuřící gorily v mlze – čili opřená o pelest nebo o ribstole a snažila se potlačit tlačení, prý bych se mohla potrhat uvnitř. Už mi ujížděly pěkné zvuky.

Taky jsem rozbila teploměr, když jsem se ohýbala pro vložku, která mi vypadla. Nikdy bych neřekla, že jsem TAK vysoká a mám to k zemi TAK daleko…

Monitor mi natáčely už na míči, protože ležet už jsem nemohla Sice mně ta postel strašně vábila, ale horizontální poloha by mi zvedala žaludek a navíc mně ta bolest docela slušně lámala, takže si nedovedu představit, jak bych pořád lezla nahoru a dolů z postele. Ten míč mi vždycky docela ulevil při stahu. Seděla jsem na něm s roztaženýma nohama a prodýchávala přes tváře dle pokynů PA. Naštěstí konečně dorazil Peťa – to bylo kolem 11.00 hod. Hned si ke mně sednul a přidržoval mně na tom míči.

Jestli ho teď budu pořád chválit, tak je to prostě proto, že byl naprosto skvělej a udělal za mně bez nadsázky půl práce!

Když jsem chtěla, aby mně držel, tak mně držel a když jsem na něj vyjela, protože si chtěl šáhnout na břicho, když jsem měla stah a když mi chtěl pomáhat dýchat, tak toho nechal a počkal až ho zas sama budu chtít.

Při kontrole byla paní doktorka nadšená, jak se báječně otvírám, takže zavrhla jak epidurál tak později i lokální znecitlivění, i když jsem chvílemi žebrala, jestli mi fakt nemůžou něco píchnout a proč jsem si nenechala udělat císaře… zaspala bych to a byl by klid…

Dostala jsem jen injekci na změkčení branky a konečně se mohla napouštět vana. Byla jsem v ní přes hodinu, trysky vesele tryskaly na záda a uvolňovaly a mně rázem připadalo všechno snesitelnější. Kontrakce se trochu zpomalily na nějakých 5 – 7 minut. Přímo ve vaně poslouchala PA srdíčko a jednou jsem musela z vany kvůli měření tlaku. (Paradoxem bylo, že jakmile došlo k porodu, tlak zamířil k normálu.) Ještěže mám za manžela Skálu, o kterého se můžu opřít a hlavně zase zafungoval jako soukromý jeřáb, protože bez jeho pomoci bych z vany nevylezla. Taky jsem strašně ocenila, že když viděl přicházející kontrakci, už máčel žínku ve studené vodě a ochlazoval mi čelo. Během kontrakce jsem vždycky měla pocit, že omdlím a ten chlad mně vzpamatovával.

Pak už jsem musela ven z vany a jít na sál na monitor. Vyšplhat na ten porodní stůl bylo nad moje síly, zase zafungoval Petr. Ležela jsem na levém boku, pravou nohu položenou na „koze“. Kontrakce byly chvílema dost hustý, ale Peťa dýchal se mnou (teď už mi to ani nevadilo), protože opravdu už spolehlivě poznal, kdy to přijde. Vždycky byl jeden stah slabší a ten druhý silný. Připodobnila jsem to k 7. vlně ve Španělsku… Ta mně taky vždycky uzemnila. Zajímavé bylo, že když jsem měla kontrakci, bylo mi fakt dost bídně a jak to polevilo, okamžitě jsem na tu bolest zapomněla a byla jsem schopná vtipkovat.

Nevím jak dlouho to trvalo, ale už se mi zvedal na tom boku žaludek a tak jsem měla na čele pořád mokrou studenou žínku a pravidelně jsem si vyplachovala pusu vodou z cyklistické lahve (díky Pavlo za radu!) a PA mi poradila, ať si zkusím stoupnout. To jsem rezolutně odmítla.

Najednou obrat a a už jsem mohla, respektive musela tlačit. Ležela jsem na zádech, ale dělalo se mi fakt blbě, tak mi to zvedli do sedu a že mám tlačit jako při hodně velké zácpě. Jenomže já jsem se bála o svůj hemeroidový zadek, takže jsem vždycky žadonila, že už ne, ať mně už nechají a že už nechci.

Škoda, že jsme nemohli víc masírovat tu hráz. To uvolnění na povel by se mi na sále zatraceně hodilo. Ale nejdřív jsem léčila kvasinky a pak už jsem ztvrdla v Brandýse.

Kdybych bývala brala na vědomí, když mi říkali, že už to bude, ať pořádně zatlačím a nevysiluju se křičením, mohla jsem se víc vzchopit a hlavně si ušetřit spoustu sil. Vždycky když to na chvíli přestalo, vrátila se mi hned nálada a omlouvala jsem se, že tak vyvádím. Pak mi dr. řekla, že jsem byla skvělá a že jsem rodila s nadhledem a v pohodě… Tak to si fakt neumím vůbec představit, co dělají na sále ostatní rodičky…

Peťa mi taky pořád pomáhal tlačit, líbal mně a držel hlavu. Pak najednou zahlásil, že vidí hlavičku s vláskama a ať to ještě vydržím, že už to bude. Připojila se k nám i zástupkyně primáře a všichni mně hrozně povzbuzovali, až jsem najednou ucítila děsnou úlevu a ani nevím kdo řekl, že máme holčičku!

Ukázali mi jí, ale já byla kapánek mimo, takže kdyby mi ukázali plyšovou hračku, tak jim to snad i uvěřím. Jestli jsem něco nechápala, tak že už to mám opravdu za sebou a že už teď nejsem holka, ale mám, jak prohlásila Andrejka.

Peťa přestřihl pupeční šňůru a poslal tak naší holčičku do života. Andulka se narodila ve 14.29 hod. a má 3,60 kg a 51 cm, takže mně příjemně překvapilo, že to trvalo „jen“ 5 hodin místo slibovaných 8-12.

Hned jsem Petra hnala pro foťák – jsem fakt pošuk, já vím – ale chtěla jsem jí pak vidět aspoň dodatečně takhle čerstvou. Prohlédl jí pediatr a při odchodu na mně houkl, že je naprosto v pořádku a moc hezká J.

Dr. mně začala šít a Peťa mi malou přinesl pěkně zabalenou. Byla jsem ráda, že je zachumlaná, protože já měla na břiše láhev s ledem, promočenou košili a dostala jsem děsnou zimnici.

Prý mně museli malinko nastřihnout, to jsem vůbec necítila, ale to šití teda rozhodně ano. Bylo to hodně nepříjemné, byla mi zima a těšila jsem se, až bude konec. Co se týče placenty, vůbec jsem jí neviděla, jen vím, že mně doktorka jakoby 2x jemně zatáhla, zalochtalo to v břiše a bylo to. Ale to mi došlo až později.

Během šití mně Peťa aspoň trochu rozptyloval tím, že jsme si Aňu prohlíželi, mezitím jsem začala posílat vítězné smsky a zkoušeli si zvykat na to, že jsme rodina. Co mně překvapilo, že nebyla vůbec svraštělá, ale rovnou krásně hlaďoučká a růžová. Musím se přiznat, že se nekonal žádný obrovský nával lásky, že mám dítě. Prostě mi to pořád nedochází a čekám, kdy přijde sestra poslouchat srdíčko miminka v bříšku….

Zkusily jsme i přisátí, ale moc se Andulce nechtělo, takže jí za chvíli odnesli ohřát do inkubátoru a my jsme s dr. vyplňovali dotazník k pupečníkové krvi, kterou jsem s Aňou darovaly. Doufám, že to bude k něčemu dobré J.

Po 2 hodinách mně vezla PA na pokoj a připadala jsem si legračně – ležela jsem na tom vozítku hlavou napřed a měla jsem pocit, že i z kopce a v rukách cyklistickou láhev jak svíčku z kostela. Trochu jsem si připadala jak na marách J. A kdyby byla ta chodba delší a já musela koukat do „ujíždějícího“ stropu déle, tak se možná pozvracím J.

PA chtěla taky od Petra ten úžasný žlutý obleček za 1.000,- Kč, co měl na sále na sobě, že ho vyhodí, ale Peťa si ho nechal, že prý v tom půjde do hospody J J. S těma penězma byla docela legrace, protože to po Peťovi chtěli zaplatit ještě než mně odvezli a my jsme to tak nějak úplně vypustili s tím, že to třeba zaplatíme později, respektive jsme si na peníze vůbec nevzpomněli. Nakonec jsme to dohromady dali J. Stejně je to docela sranda. Chtějí takové peníze za to, že vlastně manžel za ně dělá spoustu práce. Asi by to skoro mělo být naopak… No nic… Hlavně, že tam se mnou mohl být!!

Pokoje na 6 nedělí jsou plné, tak jsem se vrátila na svou 8, kde jsem pořád ještě sama. To je ohromná výhoda, protože tu se mnou Peťa mohl být a přinesli nám už i Aninku. Dětská sestra na mně vychrlila spoustu moudrých rad, které jsem samozřejmě okamžitě zapomněla a zkusily jsme zase Aňu přiložit. Bude asi žravá po mamince, protože tentokrát se krásně chytla.

Já jsem totiž na sále pořád bájila o polomáčených sušenkách a žebrala jsem mezi kontrakcemi aspoň o jednu. Tak jsem je měla slíbené jako cílovou odměnu. Smáli se mi, když jsem pořád zjišťovala, jestli už opravdu konečně budu moct jíst.

Sestra z „našeho“ oddělení mi přišla nabídnout oběd, který mi schovaly (rýže s kuřecím masem) anebo večeři – housku s pudinkem. Řekla jsem si samozřejmě o oboje! Byla trošku překvapená, ale přinesla to. Peťa mně nakrmil, protože vstávat se smí až po 6 hodinách.

Jako rodina jsme si užívaly až do 18.00 hod. a pak už Peťa vyrazil do Skalice, kde byl netrpělivě očekáván. Jak jsme tu měli tu naší prdelku u sebe, začala pěkně vřískat, ale jak jí vzal Petr do náruče, byla najednou v klidu a děsně spokojená. Jo jo, nevděk světem vládne! Já ji nosím ¾ roku, dávám jí samé bašty, porodím a táta ušmikne pupeční šňůru a je borec! J Už ho má pěkně omotaného kolem prstu.

Aninka u mě byla si do 20.00 hod., dala jsem jí ochutnat i ze druhého zdroje a potom už jí sestra odnesla, protože je tady na pokoji docela zima a ona si ještě musí termoregulaci vytvořit a také abych si po náročném dnu odpočinula.

Tak mám vedle sebe prázdnou postýlku a už mi to začíná být divné. Zítra mi jí ale ráno přinesou na krmení a po vizitě nás asi přestěhují na 6 nedělí, když pustí nějaká mimča domů.

Mně čekal ještě další důležitý úkol a to vstát, projít se a vyčůrat se. Na sále mně cévkovali, protože jsem se sama nevyčůrala, ale podle mého názoru ani nebylo co. Nicméně mám jedničku s hvězdičkou, jak jsem to teď zvládla! Aby taky ne. Kromě toho jídla jsem do sebe stihla nalít i konev čaje. Pokračuju v tom vesele dál, protože bych měla jít co nejčastěji, tedy ještě minimálně před spaním.

Jedna z věcí, která se po porodu změnila je, že jsem se vrátila ke svému „chladnějšímu období“ a neotvírám už na noc okno, protože mi je zima. Naopak se pěkně přikrývám až k uším. Taky mi mizí otoky a už zase vím, na co jsou vložky. Navíc si připadám jak po orgastickém análu, kdy se mísí jakýsi nechápavý euforický pocit štěstí, že už to mám za sebou a stálo za to s bolavým zadkem, který pro změnu dostal co proto J.

Ještě mi volal Peťa, že oběhl s foťákem půl Skalice, stavil se i u babičky, aby jí ukázal jmenovkyni. Do hospody dorazil navíc vyzbrojen svým slušivým žlutým porodním oblečkem. Vyvolal obrovské haló, protože tam na něj všichni už čekali včetně dědů. Náš taťka kvůli tomu dokonce nejel do Prahy, aby mohli Andulku pořádně zapít. Holka naše, evidentně porosteš jak z vody, a teď už ne z té plodové…. J

Teda to jsem zvědavá, kdy budu tenhle elaborát přepisovat do deníčku v počítači…

V tuhle chvíli ale prohlašuju, že si pro druhé skalátko pojedu zase do Brandýsa! Ten přístup byl opravdu úžasný a jedinečný! Snad se mi i napodruhé podaří natrefit na paní doktorku Neumannovou.

Cca ve 23.00 hod. jsem měla ještě telemost přímo do víru oslav narození Aninky. Bylo to hodně bouřlivé, prý zrovna lezli po stolech… Taky mi někteří účastníci přímo gratulovali, ale musela jsem to ukončit, protože nevydržím dlouho stát.

V noci jsem byla ještě 2x ve sprše a všude plakaly miminka. Tak jsem si říkala, jestli je to to naše, ale když mi sestra Aňu v ½ 6. přinesla, říkala, že byla nejhodnější J.

Už jí mám zase u sebe a zase se pěkně přisále. Nejdřív mně hrozně zkoumá a prohlíží a pak teprve začne baštit. Teď usnula  a musím konstatovat, že se mi líbí dnes nějak víc než včera.

Trochu mi skáče tlak, prý jsem ztratila trochu víc krve. Teď si teprve uvědomuju, že v jednu chvíli byl najednou na porodním sále šrumec a že mi vlastně dávali nějakou kapačku. Taky by asi ty dva stehy po nastřižení netrvaly tak dlouho…  Zítra mi udělají krevní obraz. To zas bude obrázek jak od Picassa J

Už mi taky přišly k sobě všechna bebíčka, tak zas vstávám jak lazar. Nejvíc mně trápí ten konečník, prý dostanu mastičku… Taky mně pobolívaly žíly na nohách, takže dostanu i apartní punčochy. To bude mít Aninka maminku jak ze šantánu!

Za chvíli profrčí velká vizita, tak mi jí určitě zase vzbudí L. Jo a ještě jsem se včera vážila a nechala jsem na sále 6 kg.

Velká vizita tady byla si 2,5 vteřiny. Nechápu o čem to je! Mám ale novou atrakci – ledujeme stehy. Ale je to příjemné. A taky mi sestra přinesla 1 stahovací punčochu – 2 prý nemá – a elastické obinadlo na druhou nohu. Byla to docela fuška, když mi tu punčochu oblékala, navíc mně to děsně lochtalo, tak jsem si musela dávat bacha, abych jí nevykopla zuby J. To fakt musí být pohled pro bohy! Každá noha jinak ovázaná a uprostřed ledový robertek. Ale hlavně, že to pomůže. Ta úleva je fakt okamžitá.

Mluvila jsem s mamkou. Jsme obě zvědavé, jak dopadla oslava…

Máme za sebou první společný den. Aňa se krásně přisává a řekla bych, že by klidně pila víc. Tak jí přes to, že nám radí max. 5 minut, nechávám dýl. Tak snad nebudou pak problémy s kojením, i když bradavky pěkně bolí.

Taky mi sestra ukazovala koupání. Mydlení se jí moc nelíbilo, ale ve vodě byla Andulína spokojená.

Nejlepší bylo, když přišel Aňu prohlídnout pediatr. Sestra jí rozbalila a viděla, že je pokaděná a on to asi neslyšel a sáhnul si do hovínek. Slušně prskal J. Patří mu to. Je divnej a mám pocit, že ty děti ho zas tak moc nezajímají a holt „něco“ léčit musí…

Blbý je, že Aňa třeba usne a zrovna přijde někdo, že musíme dělat to a to. Je těžké pak začít pěstovat nějaký režim. Přes den jí zkouším budit na krmení, aby pak v noci spala. Je to pěknej dravec, takže prsa dostávají zabrat. Nicméně by to mohlo vyvolat slušnou tvorbu mléka. Taky po kojení vždycky cítím, jak se stahuje děloha. Někdy je to celkem síla.

Celé odpolednu tu byla mamča, takže mi hodně pomohla. Přece jen jsem zpomalená a neohrabaná. Naštěstí máme stále pro sebe celý pokoj, takže tu mohla být. Pomohla mi jí přebalit, přehazovala při kojení a pohlídala jí, kdy jsem šla konečně do sprchy udělat důkladnou očistu. Navíc mně nakrmila, když jsem kojila Aňu. Je pro mě pořád ještě složité jíst, když si nemůžu sednout.

Večer jsem zase nakojila a malá se pořád kroutila až měla plnou plenku. Ale zvládly jsem to, chvilku kňourala než zase zabrala. Sranda byla, že se čeká a zapisuje první čůrání. Andulka ve finále čůrala tak, že doslova zachcala sebe i postýlku a to jí dávala plenku sestra! Uvidíme jaká bude první společná noc.

Mamka mi přivezla mojí fotku, kde mi je asi 14 dnů a sestřička říkala – Jé, vy už máte fotku malé? Tak jsem jí ujistila, že fotka je 33 let stará. J

Noc byla celkem v pohodě, jen malou zlobilo bříško, takže mezi 1 a 3 bylo trochu veselji. Pak zas klidně usnula a spala do 6 hod.

Brali mi krev na krevní obraz a také tu byl ortoped kouknout na nožičky. Jenže zároveň přišla vizita, takže mi pak jen řekli, že je to v pořádku. Když se mi doktorka se sestrou dívaly na moje „rány z bitvy“ tak jen vyvalily oči. To musí být teda pohled… Že prý mám ten konečník horší než včera a ať si to mažu gelem z dubové kůry. Rovnou jsem zeptala na prášky, které by mi mohla Lenka u nich nechat předepsat na zatažení a prý je můžu. Hurá, tak snad bude líp. Ale jestli budou příště zase takhle zírat, tak snad začnu za tuhle atrakci vybírat nějaké peníze J.

Aninka prý začíná trochu žloutnout, tak uvidíme, co s ní. Už mám od toho našeho dravce-savce rozkouslou bradavku, ale když se přisaje, tak se nechce za nic na světě pustit. Pořád ještě kadí smolku a teplotu měla 37 C. Ten teploměr jí asi dělá dobře, protože přestane plakat a začne kadit. J

Dětská vizita – fakt žloutne, má tedy postýlku u okna. Snad se to zlepší. Váží 3.360 g. Nakrmila jsem jí cca v 10.00 hod. a pak se mi jí povedlo přiložit asi až v 15.45 hod. Nechtěla se vůbec nechat vzbudit. Prý je to u té žloutenky normální.

Při večerní vizitě přišla nějaká paní doktorka, kterou jsem ještě neviděla. Brali jí testy na billurbin a prý je to trochu zvýšené, ale ne hraničně.  Protože jí ten pupíček ale začal červenat, radši jí ho uřízli. Dostala preventivně antibiotika, aby nenastala sepse. Bude je mít 3 dny. Pa ní doktorka jí prý udělala exkluzivní pupíček do bikin, tak jsem zvědavá. Odnesli jí na noc na sesternu, protože se to prý musí po půlhodině kontrolovat.

Odpoledne nás navštívili brácha s Lenkou s dětma a Aňa se jim moc líbila.

Na pokoj mi přibyla těhotná ukrajinka, je jí 24, první těhotenství a už měla kontrakce, takže možná bude v noci zase porod. Je hrozně příjemná a vděčná, že s ní někdo nemluví s despektem. Bohužel k tomu mají sestřičky občas trošku sklony.

Když mladí odcházeli, zapůsobil asi čípek na hemeroidy a musela jsem poprvé od porodu na velkou. Doslova a do písmene jsem šla na záchod se staženým zadkem. Naštěstí ten čípek pomohl všechno uvolnit, takže to nakonec proběhlo bez velkých problémů a mám důležitou čárku v papírech.

Taky mně sestra informovala, že smraďoška nastoupila dle plánu a už rodí. Kolem poledne „vyprdla“ Františka. Zajímavé je, jak je tenhle výraz rozšířený….

Nicméně, když odcházeli mladí, nevěřila jsem svým očím, protože už seděla (!) s tou svojí tlupou venku. Nejdřív se prý za ní nacpali na pokoj a tak je sestra musela vyhodit,protože rušili další 2 rodičky. Kupodivu… Měla cca 3 hodiny po porodu a vypadala, jako kdyby na tom sále ani nebyla… Třeba toho svého Fandu opravdu vyprdla J.

Přijela za mnou i mamka a přivezla nafukovací kruh. Jenže byl prasklej, takže pořád ještě nemůžu sedět, což je celkem náročné, krom jiného – jím ve stoje jak bufáči u takové vysoké skříňky.

Večer nám přibyla další těhule, tak jsem sázela, která porodí dřív. Ta ukrajinka (bohužel nevím jméno) dostala injekci a já ji tu jako zkušená rodička radila, jak má prodýchávat kontrakce J.

Nedalo se víc psát, protože ta Radka neustále mlela a mlela a dovyprávěla nám tady za tu chvíli snad celej životopis včetně všech známých. Jo a taky už se těší „až to vyprdne“….

V noci jsem byla pořád napolo vzhůru a čekala na další vývoj. Chudák holka si to odhekala tady na pokoji. Bylo mi jí líto, ale těžko jí člověk může pomoct.

A v 1.00 hod. jsem pro změnu volala sestru, že praskla voda. Naďa si chudák myslela, že krvácí… Je fakt, že při těhle nočních rozjezdech porodů nejsou sestry zrovna příjemné a je jedno jestli je to češka nebo ukrajinka, prvorodička nebo desatorodička. Svým způsobem chápu, že už to viděly tolikrát, ale pro nás je to úplně nový zážitek a kdyby se mi to stalo takhle, taky bych byla asi vyplašená, co vlastně mám dělat. Každopádně se narodil František a měl 3850 g a 52 cm.

A ještě ke včerejšku –začala jsem Aně dávat glukózu lžičkou, aby se víc zavodnila a zbavily jsme se co nejdřív té žloutenky. Bylo to hrozně hezké krmení. Měla jsem jí v posteli proti sobě a dávala jí po troškách z té lžičky. Evidentně jí to chutnalo a dělala hrozně krásné ksichtíky. Koukala jsem na ní jak na obrázek.

Večer, když jí pak odnesly kvůli tomu pupíčku, jsem si konečně uvědomila, že jsem se do svojí dcerušky naprosto a totálně zamilovala…

Aňu mi sestra přinesla ve 4 ráno. Dala jsem jí cucnout a pak zase glukózu. Nakonec jsem neodolala a nechala jí spinkat u sebe.

Kolem půl sedmé jsem šla do sprchy a přebalovat. Jenomže mi to moc nešlo, tak chvíli plakala. A když jsem jí měřila teplotu (37 C), tak se pěkně počůrala včetně oblečků. Prostě má mámu střevo.

Vlastně jsem zapomněla napsat, že jsem včera poprvé sama koupala. Pod dohledem sestry, ale byla jsem z toho úplně mimo. Navíc ten systém je dost divnej. Na podložce pokapat miminko, namydlit a pak teprve dát do vaničky. Pak zas osušit, namazat, obléknout.. Byla jsem z toho úplně zplavená.

Dneska asi koupat nebudeme kvůli pupíčku. A má ho fakt pěknej. Bude to opravdu kočka J. Ten můj pupíček je pořád tmavej čára tam zůstala. Tak snad to zmizí…

Ráno jsem se vážila a oproti porodnímu ránu mám dole 9 kg, celkem oproti nástupu 10 kg! Tak to mně šokovalo! Cpala jsem na tu váhu furt závaží s 80 kg a nebylo to potřeba J, jen ten můj mozek než to konečně pochopil… J

Aňa váží 3 320 g, teď jí nechávám na sluníčku, aby nebyla žlutá a pustili nás domů. Za oknem se udělalo víc než teplo. Venku je asi 20 C, takže Aňa je zpocená a brečí. Dala jsem jí trochu napít a pak zas glukózu. Byla jen v plenkách, tak se jí to celkem líbilo.

Pak ta naše prdelka zase usnula a nemohla jsem jí celé odpoledne vzbudit. Musela jsem dojít za sestrou, té se to povedlo a mohla jsem nakrmit z toho prsa, co se mi už udělalo mléko.

Potom konečně přišel Peťa, ještě jsem mu volala, aby přišel až tak na šestou, že tu je venku plno návštěv a Aňa ještě nejedla. A samozřejmě, přestože byla nakrmená, předvedla tátovi, jak děsně jí trápím hlady, takže za chvíli jsme ho zas poslaly domů.

Mezitím ještě dorazila Jana s Robertem, ale byly tu jen chviličku, protože sestra už houkala, že je hodně hodin. Bylo to ale hlavně kvůli smraďochům, kteří sedli k nám ke stolu, když tam právě byl Petr.

Prohlížela jsem si fotky z oslav a bylo to fakt veselé. Dneska se slavilo u Nosků – Peťa tam dovezl 3 litrovou láhev Grant´s whisky, co dostal ke svatbě, ale on už nepil, protože jel autem za námi. Bylo vidět, že už se těší, až se vyspí, protože to táhne už kolikátou noc – nejdřív čekáním na porod a pak oslavami. Taky – stejně jako já – po porodu ztratil pár kilo J

Odpoledne tu byl na návštěvě taťka a konečně mi přinesl kruh, takže tramtadadá – sedím!!! To je naprostá slast. Taky mi přinesl jahody a indiánky, což jsem bohužel musela odmítnout. Nevím, jestli by se mi Aňa neosypala a pak bysme nemohly jít domů.

Jenomže jak je tu všechno na povel, zrovna, kdy přišel taťka, tak jsem se stěhovala konečně na pokoj pro šestinedělky, pak zas, že musím koupat, ale naštěstí dneska nebyl až takový stres a šlo mi to o malinkato lépe.

Zas jsme se vrátily za dědou a pro změnu mně hnali na ultrazvuk. Takže jsme chudáka taťku poslaly domů. Jel za námi přes dvě hodiny, protože to bylo zasekané a nakonec tam byl tak půl hoďky s námi. Žádné miminko mi v břiše nezůstalo a děloha se zavinula a vše je v pořádku.

Je to prostě hekťárna.

Večer mi sestřička ukázala jak masírovat prsa a teď čekám, že se Aňa každou chvíli probudí a budeme krmit.

V noci jsme sice už měla mléko, ale i když vypila asi 50, pořád plakala, jak jí bolelo bříško. Ta estráda trvala asi 2 hodiny. Pak jí sestra pomohla trubičkou do zadečku, Aňa se vykakala a byl klid až do rána.

Aňa váží 3370 g, takže pěkně přibírá. Ptala jsem se, jestli nás třeba zítra nepustí domů, ale prý ne, kvůli těm antibiotikům.

Pěkně jí zas od rána opaluju, takže i pediatr byl překvapený, jak jí žloutenka ustoupila. Teď jí mám vedle sebe nahou v inkubátoru, aby byla pořád na světle a neprochladla. Připadá mi jak malé kuřátko na grilu. Je nabaštěná, přebalená a spokojeně chrupe v teple. Já si po obídku asi taky schrupnu, protože jsem odvolala všechny návštěvy, abych měla klid na spaní.

Stejně zas určitě budeme koupat a na chodbě bude šrumec, ale aspoň chvíli… Musím ale ještě napsat seznam věcí, které nám doma chybí pro Aňu a co mi má Peťa přivézt.

Spala jsem asi hodinu a byla to lahoda. Navíc tu chodím s prsama venku, abych co nejvíc větrala. Levá bradavka je slušně zrasovaná. Aňa chce teď baštit tak nějak furt. Ale kojím v sedě díky kruhu a je to pro mě mnohem pohodlnější, protože lézt na postel je jako výstup na Kilimandžáro. Evidentně konstruktér nemocničních postelí nebyl nikdy ani těhotnej a ani po porodu…

Po každém krmení se Andulka pěkně pokadí, takže spotřeba plenek utěšeně roste. Snad jí nebude tolik bolet bříško. Ale trápí jí to pořád L. Teď na mně bouchá z inkubátoru, asi chce už ven.

Koupání už jsem zvládla zas o něco lépe a ten prapodivný systém mydlení mimo vaničku je prý z hygienických důvodů, což má logiku.

V noci jsem Aňu krmila cca od 21 hod. do 23 hod. a  pořád neměla dost. Neuvěřitelné! A hlavně se zas začala kroutit jako hádě. Nakonec usnula kolem ½ 1, když jsem jí znovu nakrmila a dala pár lžiček glukózy, rozmasírovala bříško a přebalila.