Deník ***Skaláci 2010

Deníček píšu na tomhle servru už opravdu drahně let. Za tu dobu se tu toho moc nezměnilo, slibované se nesplnilo. Každou chvíli jsou problémy s uložením příspěvku, fotky se načítají neskutečně dlouho. A tak, jak už si pozorní čtenáři mohli všimnout, jsme se přestěhovali. Teda jen virtuálně.

Naše příhody nyní naleznete na téhle adrese: http://skalaci.blogspot.com/

Budeme se těšit na návštěvu!

Jsem ostuda. Když jsem viděla datum posledního zápisu, málem mě vomejvali. Ale když ono se toho semlelo tak nějak tolik.. :-)

Únor byl masopustní čas, takže holčičky měly maškarní jak ve školce, tak pak ještě jednou ve Skalici. Adélka to ale nějak těžce nesla, prý to byl na ní moc velký hluk (ve školce), což mě teda docela překvapilo. Doposud jí to nikdy nevadilo. Ale i Andulína mi to potvrdila, že to bylo až moc a že kluci-předškoláci z Koťat byli děsně rozjívení. Podle toho to vypadalo i na maškarním ve Skalici. Adélka se odmítla převlíknout do kostýmu a celou dobu se nás držela jako klíště. Andulína pro změnu vlála po sále a samozřejmě se i mezi prvními natlačila k mikrofonu, aby si vyrecitovala nějakou tu cenu. :-) Adél pak už začala prudit, že "tam nechce býýýýt", tak jsme se sebraly a šly domů. Vyšláply jsme si kopeček, načež naší slečnu chytil rapl, že chce zpátky za Andulkou a Týnkou na maškarní a řvala a řvala a řvala.. Někde se záclony jen hýbaly, jinde se rovnou dívali místní, kdo a proč tak řve. :-) Holky ale stejně chvíli po nás přišly, že prý jim to stačí a budou radši lítat venku, když bylo tak hezky.

http://skalaci.rajce.idnes.cz/2010_02_27_Maskarni_ve_Skalici/

V březnu mohla Adélka opět chodit do školky na 5 dnů v týdnu až do doby narozenin. Dost složitě jsem si to vykomunikovávala s Úřadem práce, protože každý tvrdí něco jiného. I proto jsem to chtěla mít písemně. Takže jsem jí naplánovala pobyt na úterý, abych mohla zaběhnout ke kadeřníkovi. Kontakt od Tiiny se osvědčil, i když musí člověk trošku překousnout, že je to u něj doma, má tam dvě kočky a celkem bordel :-). Nicméně s odstupem času můžu říct, že stříhat fakt umí a jsem moc spokojená.

O jarních prázdninách jsme jezdily s holčičkama bruslit do Letňan. Andulína se parádně rozjezdila, Adélku to taky celkem baví, jen já si to s ní moc neužiju :-). Ale díky brankám, které tam jsou pro malé děti na udržení stability, jsem si aspoň maličko zajezdila také. Zásadní chybou ale bylo, že jsme jely bruslit v den, kdy jsme byly objednané na tříletou prohlídku. Adél po cestě domů usnula na 5 minut a bylo zle. Jak jsme přišly do ordinace, spustila takový vyrvál, že jsem pomalu ani neslyšela, co mi paní doktorka říká. Pro velký úspěch jsme dostaly nový termín, tohle prostě nemělo absolutně cenu.

Další den jsme jely opět na bruslení a přímo odsud na návštěvu k Cecelce. Holky se těšily na kluky a do bazénu, já byla zvědavá hlavně na Lidušku, kterou jsme viděly naposledy jako miminko. :-) Dostat naše cácorky od Cecelků byl nelehký úkol, škoda, že bydlí tak daleko! Ale musím zkonstatovat, že to, jak Andulka chodí na plavčo, se začíná projevovat. Už mi tradičně nevisela na krku a neškrtila mě, ale i "plavala". O naší malé rybičce ani nemluvím! Obě drkotaly zubama, ale ven přece nepůjdou!

A v tomto týdnu jsme si s dubňačkama a s holkama z Chýše užily i kulturu. Pořád jsme probíraly, že by SE mělo jít do divadla a že by SE měly koupit lístky.. Ale ono SE nějak moc nefunguje. Tak jsem sedla k internetu a objednala přes tetu Ivanu lístky do Činoherního klubu na Lédu aneb mimomaželskou povídku a moc pěkně jsme si to užily! Po divadle jsme zapadly do Colosea na lambrusco a večeřičku a domů jsme chytaly poslední spoje. Nám zrovna jela 14, tak nás Jana poňoukla, ať jí chytíme, že nebudeme muset do metra. Běžely jsme s Míšou a Andreou jak šílené, ono to je na zastávku přece jen docela daleko, nicméně tramvaj jsme chytly. Ftip byl v tom, že ta tramvaj tam pak ještě stála asi 5 minut, takže ostatní holky, které šly krokem, nás došly a děsně se chechtaly. :-) No a pak jsme šly podchodem na Kobylisáku a rozstřelila nás nějaká holka, načež Míša povídá - To je tak, když někdo ví, kdy mu jede autobus... - a jak jsme tak pomalu stoupaly do schodů, zjistily jsme, že ten autobus je náš :-D. Pan řidič byl naštěstí hodný, takže nám znovu otevřel a i počkal, až Míša s Andreou rovněž doběhnou. Za odměnu jsme se s Míšou stavily ještě na jedno pivko v Chýši :-).

Na pátek jsme měly pozvanou návštěvu - Radku a Míšu s dětma. No byl tu pořádný rachot, ne že ne :-). Andulína pak měla v sobotu u Loudínů spát, ale Ema si stěžovala na bolest v krku, tak jsme to radši nelámaly přes koleno a nakonec se Emádě vyklubala spála :-(. Docela jsem trnula, aby to Áčka nechytily, protože se nám blížil termín odletu do Porta a nechat je tu babičkám nemocné se mi moc nechtělo, ačkoliv člověk míní...

O víkendu jsem si zajela na jednu pracovní schůzku do Říčan a pak už jsem se věnovala přípravám dortu a oslavy pro Adélku. V neděli ráno měla Andulka objednanou trenérku na bruslení - chtěli jsme, aby jí to ukázal někdo, kdo to opravdu umí - a ta jí učila buřtíky a piruety :-). Škoda, že máme tolik kroužků, jinak bysme využili měsíčního kurzu bruslení, ale třeba to vyjde příští rok. Gratulanti dorazili různě - někteří dříve - Andrejka s Lenkou, abysme mohly pokecat - někteří v podstatě přesně - mamka a jiní později, jako třeba Nováci, kteří museli nechat Týnku u babičky, protože nebyla úplně zdravá. Mejdánek se vydařil a Adélka byla z dortu nadšená, což jsem ráda, protože jsem ho matlala zas do dvou do rána. :-)

Fotky z oslavy jsou tradičně na rajčeti: http://skalaci.rajce.idnes.cz/2010_03_14_Oslava_Adelcinych_3._narozenin/

Během dalšího týdne jely na střídačku obě holčičky do ZOO se školkou a také tam měly divadýlko. A my jsme s Petrem v sobotu odlétali do Porta.. A jak už jsem psala - Áčka sice spálu nedostaly, ale zato se právě v den našeho odletu osypala Adélka neštovicema, takže ač jsem je tu chtěla nechat zdravé, nepodařilo se mi.. Naštěstí se o ně babičky moc dobře postaraly a my jsme si to mohli užít. Náš cestovatelský deníček je http://skalaci.blogspot.com/search/label/Portugalsko%20-%20Porto%202010 . Je zde i odkaz na komplet fotky.

Po návratu jsme se přesunuli do Skalice za holčičkama a já zas v pátek odpoledne jela do Prahy, protože v sobotu jsem jela na školení Eurony do Přerova. Tam byla moc fajn atmosféra, dokonce jsem poprvé na takové akci i měla svůj vstup na téma práce na internetu. Kdyby tam ti lidé nebyli zaregistrovaní, tak máme s Vergelkou spoustu nových lidí. O přestávce jsme se nestihly pomalu ani napít, natož vyčůrat a najíst. Pořád s námi chtěl někdo něco probírat a plánovat si soukromé schůzky,což jsme musely ale odmítnout, protože nemůžeme zasahovat do práce jiného manažera a jiné sítě. Vergelka byla poprvé jako TOP manažer, tak jsem byla moc ráda, že mám svojí posilu. "Sama" musela absolvovat svou první poradu TOP manažerů, ale byla tak úžasná a vypisovala mi všechny novinky přes smsky do Porta :-). Byla jsem hrozně zvědavá, jaké budeme mít nové výrobky a už pracujeme na tom, aby byly i na mých stránkách www.JakNaSkvrny.cz.

Následně se nám povedlo s Adélkou absolvovat znovu tříletou prohlídku - tentokrát velmi úspěšně, ale to zapíšu do samostatného článku, aby to měla Adélka pohromadě :-). A odpoledne jsme šly k Andulce do třídy na Velikonoční besídku s vyráběnkováním. Andulka se moc těšila a pak najednou během zpívání začala plakat a ve finále se mi vrhla do náruče. Jak chyběla, neuměla pořádně texty a dost to těžce nesla. Navíc jsme byly v očekávání neštovic a ona byla celá taková rozlítostněná už od víkendu. Osypala se nakonec na Velký pátek.

Včerejší večeří jsem oficiálně ukončila svou 20ti denní hubnoucí kúru. A najednou je to takové zvláštní. Nevím, co budu jíst zítra, natož za týden. Docela mi to chybí, ač bych to před těmi dvaceti dny neřekla. Zejména po té krizové sobotě, kdy jsem s tím chtěla seknout. Nicméně jsem ráda, že jsem vydržela a jsem na sebe i patřičně hrdá, zvlášť, když jsem to vydržela i v lázních a vůbec mi nevadilo stravovat se podle mého jídelníčku a s Vergelkou si jen symbolicky přiťuknout. Snad je to všechno dobrý základ a ještě nějaké to kilčo půjde dolů tím spíš, že přidávám na pohybu.

A teď trochu statistiky.

Za ty tři týdny to hodilo celkově 41,5 cm dolů, 6,1 kg a 2,7 % tuku. Mooc se mi to líbí, cejcha spadla o 17 cm, tam je asi nejvýraznější úbytek, pas 6 cm, boky 6 cm, stehna 3 a 3,5 cm (asi se při bruslení víc odrážím jednou nohou ), lýtka á 1 cm a prsa, respektive záda o 4 cm.

Jsem spokojená a jen houšť!

Ve čtvrtek jsem odvezla Áčka rovnou ze školky (byl tam cirkus) Petrovi do práce, aby pokračovali do Skalice a já se vrátila do Prahy neb jsem měla před sebou pracovně-relaxační víkend s Euronou. Sešlo se nás 14 a byla to naprostá pohádka. Vlakem z Prahy jsme s Ivetou a Tiinou vyrážely před 11 hodinou a v Bystřici pod Hostýnem jsme byly lehce po třetí odpolední. A lilo a lilo a lilo.. Vzhledem k tomu, že do ČR zavítala po dlouhé době zima se spoustou sněhu, který vydržel déle než dva dny, nechtělo se nám jet autem po dálnici a podpořily jsme České dráhy. Vůbec jsme svého rozhodnutí nelitovaly, zvlášť takhle za deště. Ubytované jsme byly v http://www.harmonie-regencentrum.cz/.

Regenerační centrum je opravdu balzám na nervy - pokoje nádherné, prostorné a čisté, personál neuvěřitelně milý a výběr z procedur opravdu bohatý. Nic nebylo problém (ani moje speciální strava, kterou jsem si přivezla) a ve všem nám vyšli vstříc včetně samostatné místnosti, kde jsme se pak mohly školit, čehož jsme hojně využívaly. Naprosto ideální bylo, že jsme všechny stejně "postižené" Euronou, takže jsme o ní mohly mluvit od rána do večera a nikomu to nevadilo, spíš naopak :-).

Páteční večer jsme strávily vzájemných představováním se a rozebíráním jednotlivých pozic a hlavně oslavou Vergelčina titulu leadra. Vedle v jídelně hrála od osmi muzika, ke které jsme se připojily kolem půl desáté. Je fakt, že hudebníkům to občas hooodně ujelo a hooodně jsme musely přemýšlet, cože je to za písničku, ale účel světil prostředky a my se tam přijely hlavně bavit, takže jsme se na parketu fakt vyblbly. Skončilo se okolo půlnoci - Hanka s Boženkou ještě vyžebraly přídavek :-).

V sobotu nám začaly procedury - masáž, solná kaskáda, několik druhů saun, vířivka, bazén a také diagnostika na speciálním přístroji. Pokud jsme zrovna někde nepostupovaly nějakou tu procedurku, mohly jsme volně využívat právě saun, bazénu a vířivky, případně si sednou do čajovny a dát si nějaké to lahodné teplé tééé. V čajovně byl ještě další přístroj - takový super vibrační, kde 10 minut cvičení vydá za hodinu a půl klasického cvičení. Tak ten byl neustále v permanenci a my jsme makaly jak barevné :-D. Po obědě nám vyšla chvilička na výlet na Hostýn - naštěstí měli na hotelu povolenky ke vjezdu do zákazu a mohly jsme dojet až nahoru, jinak bysme to absolutně neměly šanci stihnout. Navíc sněžilo a převýšení je hodně vysoké. Škoda, že chrám nebyl kvůli sněžení pořádně vidět, ale uvnitř to tedy stálo za to. Tak krásná chrámová síň, nebo jak se to jmenuje, se hned tak nevidí. A to bysme nebyly my, kdybysme si tam neulovily jednu kešku. :-) Akorát teda dostat se k ní byl lehce adrenalin - přes to množství sněhu. Dokonce jsme jedny schody sjížděly tak, že jsme se chytly zábradlí a jely jak namydlený blesk. Ale s Tiinou jsme zaháčkovaly další mudlošku - tentokrát Ivu. Když se nás ptala, kam se hrneme, říkaly jsme, že za pokladem.. Myslela si, že si děláme srandu a pak nestačila "hledět" :-), že fakt nekecáme!

Zpátky jsem to stihla akorát na diagnostický přístroj - nejdřív jsem se na jednom optimalizovala - čiliž jsem držela dva válečky a bosé nohy jsem měla na kovové podložce a poslouchala u toho hudbu a příliv a pak mi pan majitel nasadil sluchátka a takový čudlík do čela a diagnostikovalo to moje orgány. V podstatě jsem v pohodě, mám si dát trošku bacha na žlučník. Následně se to tímto přístrojem znovu optimalizovalo, takže bych měla být v pohodě úplně. Docela legrace :-). Poté jsem si šla lehnout na biorezonanční lůžko a speciální lampa mi nahřívala břicho. Že jsem tam v tom teplíčku vytuhla snad ani psát nemusím :-). Ostatní se mezitím už školily, tak jsem se přidala se zpožděním.

Po večeři jsme pokračovaly v probírání našeho oblíbeného tématu a nakonec jsem přišla na řadu i já - většina chtěla vědět, jak to tedy s tím internetem dělám, že mi síť tak pěkně šlape. Na tohle téma máme totiž mezi TOP manažery neustálé spory, protože oni tak nepracují a tudíž tento způsob práce v podstatě odsuzují. Snad se mi povedlo trošku pozměnit jejich názor, protože kdyby to nefungovalo, těžko budu mít takový úspěch.

V neděli jsme ještě měly nějaké další procedurky - já jsem byla znovu na optimalizaci a pak se zase nahřát a také jsem vyzkoušela masážní lůžko, které jsem překřtila na Záhořovo lože. Jsou v něm zabudované lávové kameny, které masírují páteř a první tři "jízdy" po páteři sem a tam jsem slušně prohekala. Pak už to byla pohodička, jen teda opřít se při cestě zpět ve vlaku nebylo úplně ideální :-). Proceduru, která mě naprosto nadchla, jsem přejmenovala na Mořskou pannu.. Paní masérka mě nastříkala pryskyřicovým roztokem, zabalila do netkané textilie a pak tam byla obrovská vana, z které vyjelo jakoby lůžko a celé to bylo pokryto tlustou igelitovou plachtou - to mi teda evokovalo pitevnu - na lůžko jsem si lehla, ona mě zabalila a spustila do té vany. Lůžko zajelo až ke dnu a já plula ve stavu beztíže, protože za tou plachtou byla voda. A jak jsem se tam vlnila, připadala jsem si právě jako mořská panna. Děsně jsem se tomu celému chechtala, až to paní masérka komentovala, že jsem první, kdo se tam tak tlemí. Ona zrovna masírovala Boženku  a tak jsme se dostaly k filozofické debatě JAK se rozmnožují mořské panny.. Závěr byl, že asi nejvíc záleží na tom, kde jim vlastně začíná ocas..

Po o už nás Renča odvezla do Hulína na vlak a my jsme se, krásnější a omládlejší, vracely zas na západ.. Petr se akorát vracel s holčičkama ze Skalice a Adélka se poblinkala :-(.. Nicméně mě stihli nabrat na Hlaváku, což jsem velmi uvítala. Andulka byla v sobotu lyžovat, dokonce se jim povedlo urvat i instruktorku, takže to měla s odborným výkladem a pokud sníh nesleze, snad se nám zas někdy povede vyrazit lyžkovat.

Totální krize se dostavila v sobotu, čiliž 2 dny po napíchnutí a vlastně 3. den bez normálního přísunu jídla. Ještěže se mohl Petr postarat o Áčka, já byla k ničemu. Točila se mi hlava, viděla jsem kulatý vobdélníky, tep asi 850, šílená kosa... uff.. absťák jak vyšitej! Říkala jsem si, že budu radši tlustá než bez energie, neumím fungovat tak, že bych se ploužila od ničeho k ničemu, potřebuji, aby všechno pěkně odsejpalo.

Ale v neděli už bylo lépěji, že jsem se i odvážila  na chvíli na brusle. Andulce už to jde moc pěkně - přejede celé kluziště s jedním pádem. Adélce jsme také koupili nové kluzky, mnohem lepší než ty kačenky a děsně se jí to líbilo. Skaly byl na bruslích asi 5 minut a musel to sundat, jak ho bolely nohy. No holt na tom nestál taky už věčnost :-)

A pak už to bylo jen a jen lepší. Na čtvrtek jsem byla ještě objednaná k paní doktorce kvůli tomu estrogenu. Konzultovala jsem s ní ten šílený sobotní stav a prý podle jazyka se evidentně všechno dobře nastartovalo. Prý už dlouho neviděla takové zlepšení, že když ho viděla před týdnem, trochu pochybovala, jestli to klapne a teď prý už vůbec nepochybuje. Takže pak jsme upravily ten estrogen a já nesměla 25 hodin sáhnout na nic z masa, vajec a mléka. Byla to docela legrace, protože se Áčka musela obsloužit sama - odpolko jim pomohla mamka, večer je už přebral Petr. Andulína byla důležitá, když připravovala ráno snídani - akorát se nechala slyšet, že to bylo hrozný, že musela VŠECHNO dělat :-D. Tak jsem jí to pak zopakovala, když jsem jim nandavala oběd - jak je to hrozný, když musím VŠECHNO dělat :-). Nicméně prý by nám zas ráda snídani někdy připravila. Ale snad se povedlo na nic nesáhnout a hladinu estrogenu budu mít zas OK. Ten prý mohl za to, že jsem nikdy nemohla pořádně zhubnout a zadržuje mi v těle vodu. Odcházela jsem od paní doktorky vysloveně nadšená! Nehledě samozřejmě na naměřené a navážené hodnoty.

Pohyb venku mě tedy už také nevyčerpává - v sobotu  jsme se šli podívat na řeku. Musím si ale dávat pozor na svá přání! Koukali jsme s Petrem, kde by mohla Andulka lyžovat a já pronesla - Ještě by to chtělo psa, který by jí vždycky do kopečka vytáhl.. a ejhle.. od řeky už nás šlo víc - přidal se k nám vlčák :-). Byl nádherný, udržovaný, ale bez jakékoliv identifikace a vypadalo to, že ho někdo vyhodil z auta, protože jakmile nějaké jelo, tak se snažil k němu dostat a bylo to dost vyhrocené. Snažili jsme se mu vždycky někam zabočit, ale pořád si nás hlídal, takže s námi došel až domů. Tam pak málem rozerval branku, jak se chtěl dostat k nám na zahradu, až ho Petr pak pustil dovnitř a druhými vraty ven.. Ještě tam pak postával a kňučel, bylo nám ho líto, ale fakt jsme si ho nemohli nechat. Pak se snad vrátil..

Večer jsme šly s holkama pokecat k sousedům - Andulka tam nakonec zůstala spát a my s Adél přišly v půl desáté.. Děti se děsně vyblbly :-) Adélka pak lehla a spala.. V neděli jsme chtěli jít s Andulkou lyžovat, ale dala přednost bunkru s Míšou, tak si Maruška vyžádala ještě i Adélku a my vyrazili s Petrem po asi milionu let na běžky :-D. No že to byla totální prča snad ani psát nemusím! Samozřejmě nemažeme, takže nám to různě podkluzovalo a největší zážitek jsme měli ze sjezdu z velmi, ale opravdu velmi mírného kopce. V poli byla stopa, které jsme se drželi, Skaly jel první.. No.. neustál to.. A já jsem nebyla schopná zabrzdit, takže jsem se zapíchla hned vedle něj :-). Pohled pro Bohy! Smíchy jsem se málem počůrala a jak jsem se snažila vstát, stále víc a víc jsem se bořila do toho sněhu. Nakonec jsem musela i odpojit lyže, jinak se tam válím do oblevy. :-) Věřím, že ti, co jeli po nás, se také pobavili  - krásná stopa v bělostném sněhu a najednou několik lavórů jak od divočáků :-D. Ale proběhli jsme se krásně! Romantika jaxviňa - sluníčko, sníh, zasněžené stromy, klid.. hmmmmm.. Paráda!

Jako za svobodna jsme si připadali minulý víkend. Od Ježíška jsme dostali vstupenky na velmi vtipné představení Anny Polívkové Divá žena a to včetně hlídacího servisu Babička :-).  Holčičky se tedy těšily, že pojedou k babičce na celý víkend a nemohly se dočkat a my jsme se těšili, že budeme mít po dlouhatánské době víkend jen pro sebe.

Divadlo bylo moc fajn, pobavili jsme se opravdu dobře. Poté jsme se chtěli stavit v Chýši na véču, ale bylo totálně plno, takže jsme náš romantický večer strávili doma - Skaly spící na gauči, já u počítače :-). Ale ono mi stejně nebylo nějak nejlíp, bacil mě nějaký bacil. Sobotu jsem proto strávila doma vyřizováním restů, Petr šel omrknout rybářskou výstavu. A tentokrát jsme už nezaváhali a rezervačku do Chýše si udělali. Dali jsme si dobrou baštu, k tomu vínko, prostě pohodička. V neděli po o jsme jeli k mamce na obídek a vyzvednout holčičky. Po cestě domů jsme ještě zajeli nakoupit a konečně má brusle i Petr, tak se těšíme, až je vyzkoušíme!

Večer jsem si zažila úžasný adrenalin - vergelka dotahovala v Euroně na leadra. Ráno to ještě vypadalo docela bídně, ale před půlnocí tam napadaly potřebné objednávky a titul je doma! Juchůů! Je to velikánský úspěch, fakt to měla hodně těžké, ale dokázala to! Takže už mám v síti jednoho leadra a moc ráda bych dalšího :-D

V úterý jsme byly na vynadavání stehů. Naštěstí stačilo zajít k nám  na poliklinku a tak to nebylo na moc dlouho. Máme doma tři krásné uzlíky na památku a k tomu velkou pochvalu od paní doktorky, že je Adélka moc šikovná a statečná, protože ani nekvíkla.. A já prý mám taky pochvalu, že už tam dlouho neměli tak šikovnou maminku.. tak nevím.. :-D Ale je fakt, že jsem z toho nedělala zbytečně vědu, snažila jsem se to Adélce podat už jako legraci a ona to tak i vzala.

Andulka byla pro změnu poprvé se školkou plavat a byla děsně nadšená! Prý by nejradši chodila každý den :-).

A já jsem se rozhodla, že je potřeba udělat něco s tím mým sádlíčkem a společně s Peg a Pavlou jsme si nechaly napíchnout uši. Předcházela tomu 24 hodinová hladovka a souvisí s tím velmi asketický jídelníček. Ale kupodivu to není tak hrozné vydržet, dokonce jsem zvládla i čtvrteční Chýši (o čajích) :-). Paní doktorce se navíc nezdál můj estrogen, takže pojedu ještě na jednu jehličku, aby nehrozil jo-jo efekt. Tak doufám, že v kombinaci s Wii, sportem venku a jehličkami se dostanu zas do normálu, za rok jsem totiž přibrala 8 kg a vůbec mě to neba.

Klidné odpoledne. Čekáme na mamku a na chlapíka, co nám má odečítat vodu a topení. Pohoda, klídek. A pak najednou rána a pláč. Adélka lezla na houpací křesílko přesně tak, jak jí pořád říkáme, že tam lézt nemá, a ono se to s ní zhouplo a spadla pozadu rovnou hlavou na topení. Utěšuju jí a ruku mi lepí krev.. Koukám, jak to vypadá a v hlavičce je díra. Utěšuju Adélku a do toho mě prozvání mamka, ať jí hodím klíče z balkónu a u dveří zvoní frajer, že jde odečítat. Lítám tu jak hadr na holi, chlapík je naštěstí samostatnej, sám si to odečte, podstrčí mi papír k podpisu a radši mizí. Mamka chvíli vymrzá než jí konečně hodím ty klíče. Jako na potvoru nemáme pojízdnou Feldu a Otylku má v práci Petr. Naštěstí jsem odchytla Míšu, takže nás vzala na Bulovku.

Vyhodila nás u klasické dětské pohotovosti, tam naštěstí nikdo nebyl, takže nás vzali hned dovnitř. Sestřička povídá - tak jí vysvlékněte a já na ní koukala jak blondýna, proč jako, když má rozbitou hlavu.. To zas na mě podobně koukala sestřička a rovnou nás poslala na dětskou chirurgii. Přišel se podívat i pan doktor, byl hodně milý, starší pán, a Adélce dal obrázek. Jen po ní chtěl, aby mu podala ruku a to naprosto odmítala. Ale pozdravila, to zas jo!

Najít dětskou chirurgii byl celkem oříšek. Sestřička mi to sice vysvětlila, ale těch baráků je tam tolik! A navíc potmě a ještě s tím vybledlým orientačním systémem.. Nakonec mi poradila jedna starší paní super zkratku přes jiný pavilon a my jsme konečně  našly příslušnou ordinaci. Před námi byly tři děti, ale docela to odsejpalo. Adélka stále hýřila vtipem, slibovala, že si nechá hlavičku prohlédnout a že nebude ječet. Byla naprosto k sežrání. Na jednu stranu umí spustit na požádání pláč, na druhou zas, pokud se jí něco stane, není zbytečný bolestínek. Ujišťovala mě, že už jí to bolí je tochu, že to bude dobý. Po vstupu do ordinace pěkně pozdravila a tím úsměvy skončily. Dostala jsem pokyn, že jí mám zout botičky a položit na bříško, aby se paní doktorka mohla podívat. Adél předvedla jeden ze svých vrcholných hysterických výjevů, že si lehat nebude a hotovo.. Ve finále jsme jí musely zalehnout tři, aby jí doktorka mohla tu ránu vyšetřit. Následně zkonstatovala, že to je na šití a že musí na sál, ale tam já nesmím.

Nechtělo se mi nechat vzpouzející se a ječící Adélku samotnou, ale nebylo zbytí. Jen za mnou zaklaply dveře, rozhostilo se ticho. Netuším, co sestřička Adélce řekla, nicméně s ní prý naprosto v klidu odešla na sál a zas se s ní za ruku s úsměvem vrátila - to už jsem i viděla na vlastní oči. Adélka má asi 4 stehy a dostala velkou pochvalu od sestry i doktorky, že byla hrozně statečná. Ještě jsme si tam musely 15 minut pohrát v čekárně, kdyby náhodou došlo k nějaké reakci na anestetika. Naštěstí tak nestalo a já mohla, s naprosto vysmátou, holčičkou vyrazit zas domů. Nejdřív jsem si chtěla vzít taxíka, ale zas se mi moc nechtělo jezdit bez sedačky, takže jsme jely sockou a bylo to v pohodě. A příští úterý jdeme na vyndavání stehů...

Mamka tu mezitím byla s Andulkou a ta chtěla vidět ty stehy a pak se rozplakala. Bylo jí líto, že má Adélka sešitou kebulku a dávala si to za vinu. Tak jsme jí tu pak mazlili a snažili se jí vysvětlit, že za to nemůže, že se to prostě stát může a že si budou teď obě dávat víc pozor na co lezou. Nakonec se uklidnila a večer už tu obě řádily jak černé ruce :-)

Leden je ve znamení školy. Andulka je předškolačka, proto se nás toto téma bytostně týká. Využila jsem toho, že Adélka už může do školky, navíc tam měli zrovna divadélko, takže jsem v klidu vyrazila na den otevřených dveří do místní základky. Na začátku to bylo trochu rozpačité. Ujala se nás paní, která řekla pár základních informací, ale různé detaily nevěděla, což nás kapánek zarazilo. Pak nás vyslala do labyrintu chodeb. Naštěstí se nás v tu chvíli spojilo asi 5 a když jsme putovaly omrknout tělocvičnu, odchytla nás pančelka, které bylo divné, že se po škole pohybují podezřelá individua. Když jsem jí osvětlila, že jsme tápající matky budoucích prvňáčků, věnovala nám přestávku, po škole nás provedla a odpověděla na spoustu dotazů, dokonce i do družiny nás zavedla a pak zařídila, aby byli uvolněni žáci druhého stupně a pomohli i ostatním rodičům v orientaci. Pozn. ta paní na začátku byla paní šatnářka, jak jsme se pak dozvěděly :-).

My jsme s Míšou navštívily i první třídy - v jedné matematiku,v druhé češtinu. Osobně jsem byla dost překvapená,co všechno už děti umí a co se učí a hlavně se mi líbilo, že neseděly jen v lavicích, ale učily se odčítat formou soutěže. Paní ředitelka nám předvedla interaktivní tabuli a po vyčerpávajících dotazech jsme místní ústav opustily s vědomím, že ta škola není tak strašná, jak se nese pověst. Navíc tu mají prý skvělého školního psychloga - etopeda a i třeba místo zvonění jim hraje super hudba. Nehledě na umístění mimo jakoukoliv hlavní komunikaci a později nebude problém, aby Andulka chodila ze školy sama.

Ve školce jsme měli na školní téma i speciální třídní schůzky a musím říct, že to byla velmi podařená akce. Dozvěděli jsme se poměrně dost o dětech - Andulína měla z těch pracovních listů a různých testíků samé plusy, že s ničím nemá problémy - a také jsme se dost nachechtali. Mimo jiné jsme i vyzpovídali rodiče, kteří už v naší základce děti mají.

O víkendu jsem se, pro změnu, školila já kvůli Euroně - přijely navíc holky z Moravy, což jsem měla velikou radost. Vergelka byla vyhodnocená jako nová 21 - tj. manažerka sítě, což je obrovský úspěch! Školení jako takové bylo úžasné - téma koačink, což mě hodně oslovuje už asi rok a docela mě to nakoplo k jistým rozhodnutím a plánům. Poté jsme měly zamluvenou moc příjemnou restauraci s výborným jídlem. Po cestě domů jsme s Vergelkou zasvětily holky do tajů geocachingu - byla legrace vyhrabávat kešky ze sněhu :-). Večer jsme poseděly a pokecaly a v neděli po ránu holky odjely zase zpátky do Beskyd. Naštěstí chytly nějaký zpožděný vlak, takže dorazily docela brzo, později už by to byl dost velký problém, protože opět začalo hodně sněžit, takže jsem docela nervózně očekávala návrat Petra a Áček ze Skalice.

K zápisu jsme šli v úterý. Slavnostně celá rodina. Já měla totiž naplánovanou kontrolu štítné žlázy, takže Petr zůstal doma, abych nemusela brát Adélku s sebou, přece jen je to na druhém konci Prahy, a pak že půjdeme společně k tomu zápisu. Docela legrace byla s rodným listem. Vím, kde mám tyto doklady uložené, šla jsem najisto a ejhle, RL nikde.. prohledali jsme s Petrem všechno a bez úspěchu. Nakonec mě napadlo podívat se do složky, kterou jsem měla u soudu s Qamem a ejhle, byl tam :-).

Andulka se nastrojila a mohli jsme vyrazit. Po cestě jsme potkali Tomáška s rodiči a tak začátky absolvovaly děti spolu. Než jsem odevzdala přihlášku, Andulka měla nakreslit postavu - buď tatínka nebo maminku. Nakreslila mně, byla jsem jako nádherná princezna :-). Andulka dostala Pochvalný list, do kterého získávala razítka od jednotlivých pančelek. Nejdřív předváděla, jestli umí číslice a počítat, pak vyprávěla pohádku, rovnala zvířátka do jejich domečků, ukazovala písmenka, vyjmenovávala různě věci, u jedné pančelky se i vázala tkanička, určovala tvary, stavěla tvary podle obrázku, určovala rozdíly v obrázcích, případně jestli jsou stejné (to byla jediná chybka, nepostřehla, že domečky sice jsou stejné, ale mají zrcadlově komíny. Osobně si myslím, že otázka nebyla položena úplně správně, ale to neva, mám pocit, že to nepostřehlo žádné dítko). U tohoto testu seděl ten školní psycholog a zapisoval si postřehy do notebooku. Nakonec si mohla Andulka vybrat balónek a nádherné dárečky od dětí a také vzít bonbón. BTW - bonbóny měli skoro na každém stanovišti a Andulka se vždycky rovnou optala, jestli si může vzít dva, že má i sestřičku :-D. Úplně poslední stanoviště bylo u paní ředitelky, kde už na nás čekal papír, že je Andulka přijatá ke školní docházce.. Ufff... Myslím, že po tomhle zápisu pro ní budou přijímačky na vejšku brnkačka.. Oslava proběhla, samozřejmě, v Chýši. :-)

Fotečky jsou na rajčeti.

V lednu ještě proběhlo dědické řízení po babičce, což byl v podstatě takový poslední babiččin kanadský žertík. Ne nadarmo se říká, že spravedlnost je slepá. Sice nedošlo na babiččina slova - Po mojí smrti se porvěte - tak hluboko fakt nikdo nemá potřebu klesnout, ale pachuť zůstala hodně nepříjemná, což je mi líto hlavně kvůli mamce.  Ale ve finále jsme se s mamkou a strejdou shodli, že nejdůležitější je, abysme byli zdraví a v pohodě.