Deník 2. rok s Aňou (květen 2005 - duben 2006)

datum narození:

18.4.2004

Odpoledne už mi moje střeva povolila vycházku do okolí, tak jsme obdivovali nádhernou japonskou zahradu v sousedství areálu, prohlídli si Sněžné a blízké okolí, ale kochání bylo přece jen pouhou záminkou pro hledání potravy. J

Nakonec jsme vyrazili podle cedulí do hotelu Podlesí. Po cestě nás míjeli veteráni – motorky a auta a bylo to pěkné zpestření cesty. Klobouk dolů nad těmi, kteří dokážou udržet stroj starý nějakých 70 – 80 let v pojízdném stavu.

Hotel Podlesí byl na krásném místě s vyhlídkou na 9 skal, ale poměrně studeně foukalo, tak jsme vyhlíželi pouze z okna J. Andulku nejvíc uspokojila prázdná láhev od Pepsi a vypadala jak malá žirafka, když olizovala hrdlo a snažila se tu sladkou hnusotu vylízat do poslední kapičky.

V neděli ráno jsem stihla před snídaní zabalit a pak jsme se zase všichni sešli v herně, abychom udělali společnou fotku. Sněžné ale bylo poplatné svému jménu a začalo opravdu sněžit, takže jsme udělali pár záběrů a honem rychle zpátky do tepla.

Pak už nastalo hromadné loučení a odjezdy tak, aby robátka vesměs v autě spala. Velký dík patří organizátorkám – Trolli a Vlaďce a vlastně všem dubňáčkům, že jsou taková príma parta a že si to umějí užít a ještě k tomu přidat něco navíc. Nám se tam moooc líbilo a těšíme se na další MGS. Jen Andulka si odtamtud odvezla pár horších zážitků – evidentně po ní jeli chlapečkové, takže jeden jí chtěl láskou sežrat a kousl jí do ručičky a druhý jí zas chtěl asi láskou rozmačkat a málem nám jí uškrtil. Jedna teta dubňačka zas nechala Andulku potrkat zebrou Johnem, poté co jí chtěla rychle zabalit a vyskočila jí z ruky, ale jinak v poho J.

Cesta domů proběhla se sladce spinkající ratolestí a naprosto v pohodičce, jen mi Andulka připadala taková teplejší a měla ucpaný nosík.

Z Andulčiného ucpaného nosíku a „teplejší“ hlavičky se vyklubala jakási choroba. V úterý jsme proto zašly k doktorce. Navíc měla ráno úplně zalepená očíčka hnisem. Doktorka mně poučila, že pro tělíčko je horečka 38C ideální, protože bojuje s bacilama a srážet se má až od nějakých 38,5 C. V očích prý má infekci, jak si je šmrdlá ručičkama a na to nám dr. předepsala antibiotikové kapičky.

Ve čtvrtek jdeme na kontrolu.Já jsem byla na kontrole štítné žlázy v pondělí a mám jakési vysoké hodnoty, takže mi doktorka zase snížila dávky. Prý by mi bylo v létě poměrně horko… V Modřanech jsem ještě rychle vyřídila drogistické nákupy v DM, protože Trolli měla plnou kartičku na 20% slevu, čehož se muselo výrazně využít. Andulku hlídal nejdřív taťka, potom ho vystřídala mamka. Stejně tak v úterý, kdy jsem byla objednaná ke kadeřnici (konečně!). Ta mi vlasy prostříhala, trošku srovnala, ale stále jedu na delší vlnovou délku J.

Ve středu jsem měla naplánovaný Kurz Portrétu v přirozeném prostředí v mém oblíbeném IDIFu, takže abychom nemuseli vozit Andulku sockou, vezl jí k hlídacím prarodičům Peťa ráno, když jel do práce… Jsem to ale macecha… Holčička je nemocná a já si chodím po zábavách… L…. Jsem našim hrozně vděčná, že mi takhle Andulku občas pohlídají a já se můžu věnovat svým zálibám. Je to fakt pomoc k nezaplacení!

Nastal čas odjezdu na slavný a dlouho očekávaný MGS nebo-li MegaSrazík dubňáčků. Ještě jsme s Andulkou zvládly besídku ke Dni matek ve školce ve Skalici a pak už tradá směr Sněžné. Nemáme dálniční známku a stejně dálnici známe, tak jsme jeli okrskama a bylo to moc pěkné. Rádi se kocháme.

Ubytování nás velmi mile překvapilo, na to, že to je vlastně pionýrský tábor, byly pokoje velké a čisté. Rozhodně jsem to po svých mnohých zkušenostech čekala mnohem horší.

V pátek jsme „trošičku“ zapařili, přitáhli jsme nad ránem, ale Andulka byla šikovná holčička a spala až do 7.50 hod., čímž jsme málem prošvihli snídani. Anebo možná nebyla tak šikovná a kníkala ve svůj tradiční čas, ale já jí prostě neslyšela J. Ale jak se říká – těžká opilcova rána, tak tohle teda byla navíc fakt i rána.. Poličské pivo se mnou pěkně zamávalo a vzdálit se od WC na nedoběhávací vzdálenost bylo bráno jako hazard nejtěžšího kalibru J. Stejně na tom byl Skaly a zřejmě i mnozí další, protože Peťa udiveně hlásil, že na pánském WC došel papír, což se opravdu stává výjimečně J.

Dopoledne proběhla velká oslava prvních narozenin našich robátek. Peg vytvořila krásné bábovičky z jogurtů, piškot a ovoce a naaranžovala to společně s Trolli do tvaru jedničky. Děti byly odstartovány a mohly se vrhnout na tu baštu. Andulka si asi vzpomněla na své špeky (viz foto v deníčku) a vzala dráhu opačným směrem. Asi z ní bude parádní estétka, ona se přece patlat v něčem takovém nebude J.

Byly tam i dětičky, které sedíce v rozmatlaném dortu, labužnicky olízávaly opatlané bačkůrky svých „sourozenců“ J. Snad tu fotku najdu a  povede se natlačit do deníčku.

Všechny děti dostaly spoustu dárků – šátečky, pirátské šátečky, knížečky, bublifuky, míče, rámečky na fotečky, nažehlovací obtisky na tričko s logem MGS, CD s krtečkem, čtyřlístek pro štěstí z plástvového papíru a určitě jsem ještě na spoustu věcí zapomněla!

Ve čtvrtek ráno jsem se měla do 8 hodin dostavit do Modřan pro žádanku na laborku. Přece jen to máme přes celou Prahu, takže jsem hned po ranním kojení – někdy kolem půl šesté – vstala a jala se chystati na tuhle atrakci. Andulka se nakonec probudila taky včas, takže jsme byly vypravené tak, abychom to stihly na čas.. Problém je, že MY jsme sice byly vypravené, nicméně Petr kupodivu ne. U nás se zásadně nečeká na nás, ale na něj. Já to fakt nechápu. Nejlepší je, že si vždycky večer údajně chystá věci, aby prý ráno nepobíhal :- ))) a stejně vyráží cca po 1,5 hodině od probuzení…

No.. zkrátím to. Přijeli jsme samozřejmě skoro v půl deváté a dostala jsem lehkého sprďáka. Nicméně upírkám jsem krev darovat mohla.

Zbytek dne byl ve znamení balení a vypravování se na MGS. Vyráželi jsme o den dřív než ostatní, abychom našli cestu, když zabloudíme :- ))). Ba ne..  Jen jsme potřebovali dát Taminu na hlídání k babičce a dědečkovi :- )).

V úterý jsme si s Míšou a Emičkou naplánovaly ZOO. Dle předpovědi mělo být 27 C. Kupodivu to meteorologům nevyšlo (což jsem ráda, nesnáším tyhle vedra) a bylo příjemně okolo 20 C, jen lehce, ale poměrně vytrvale pršelo.

Vyrazily jsme optimisticky naladěné, že to rozhodně MUSÍ přejít! No.. nepřešlo :-) Největší pruda byla nandavat a sundavat pláštěnku z kočáru. Jinak nám – vozičkám, ani nevadilo, že jsme mokré, nebylo to tak strašné a opravdu bylo teplo. Bohužel to ale trochu znemožňovalo zoologické vzdělávání našich dcer, tak jsme nejvíc času strávily u tučňáků (Andulka se jich bála, protože jsou jen za sklem a jsou hrozně zvědaví a ona byla ospalá a asi nečekala, že se tam takhle blízko ní zjeví váleček se zobákem a bude na ní mrkat :-)) a pak v dětské ZOO.

Ta je naprosto úchvatná. Jsou tam domácí zvířátka zvyklá na děti a dá se koupit i krmení. Zrovna jsou tam kůzlata a ta přeskakují z korýtek nahoru a dolů a různě se trkají. Ve výběhu jsou poníci – to zas jeden provokoval všechny ostatní a dělal kraviny, čemuž se Andulka hrozně smála. Kráva s krásnýma očima, slepice, kohouti, psi, kachny, králíci, prostě všechna možná domácí havěť.

Dobrý byl taky osel, který přišel loudit jogurt a vypadalo to, že nám za to věnuje jeden ze svých zářivých úsměvů :-). Nám naše zářivé úsměvy trošičku ztuhly poté, co přijeli ošetřovatelé a se slovy  „co kdyby utekli“ nás v podstatě zavřeli uvnitř dvorku. Přivezli totiž prasata a to jedno bylo víc než hysterické.. Pořád jsem teda přeměřovala stůl, jestli na něj vyskočím rovnýma nohama s Andulkou v náručí anebo mám radši přeskočit ohradu a vrhnout se oslovi na hřbet… Nakonec to dobře dopadlo, prasata se přestěhovala do nového domečku a Andulce to kvičení přišlo děsně k smíchu.

„Ty „ jsme bohužel taky neviděly, protože holčička byla zralá spíš na počítání oveček a v pavilónu šelem je dost teplo. To by znamenalo opět sundat pláštěnku, nánožník, bundičku a dokonale jí probrat. Počkaly jsme tedy venku, než si to důkladně prohlídne Emička s Míšou.. Andulka stejně neusnula :-).

Jak jsme byly mokré, tak už nám vůbec nevadilo jít zase zpátky pěšky až domů. Holky konečně zabraly a na tom svěžím povětří se vyspinkaly a my byly také příjemně vyprocházkované.

Ve středu jsem si v klidu ležela v posteli do 8.30, pak jsme se v klidu nasnídaly, žádný spěch. Pohrály si a naplánovanou jsem měla knihovnu. Po obědě telefon a sestřička od naší dr. se ptala, jestli jsme nemocné, či co, že jsme nedorazily na obrnu…. No já si opět připadala jak ta největší truPka, protože jsem měla jasno – ve středu jdu na obrnu… kapánek jsem si prostě prohodila dny. Tak jsme vzápětí naklusaly na lžičku a samozřejmě BEZ lžičky… Sestřička s doktorkou se na mně dívaly už značně schovívavě. No VH se začínajícím Alzheimerem jak vyšitá!

Navečer k nám přišla „dračí rodinka“ – Míša, Emička a pytel plný hraček, který povezeme na megasrazík dubňáčků :-). Holky byly legrační, navzájem si braly lahvičky s pitím a to se Míše moc líbilo, protože Emička normálně pít moc nechce :-). Asi prý půjde k nám do učení…

V poslední době kapánek blbnu. Nějak ztrácím během spánku přehled co je skutečnost a co ještě sen. Nedávno jsem poškrábala Skalyho, protože se mi zdálo, že je holčička s námi v posteli a najednou z ní padá dolů. Hrábla jsem pro ní a kupodivu tam nebyla ona, ale Peťa J. Byl kapánek vyjevený, co se děje a proč po něm skáču.

O víkendu, jak u nás byla Lenka s Andrejkou, tak Peťa spal v obýváku a holky se mnou v ložnici. Já jsem měla asi pocit, že vedle mě leží Andrejka a měla jsem potřebu jí v noci hladit po vláskách a něžně škrábat ve vláskách… Dělala jsem to tak docela dlouho, až mně to samotnou vzbudilo a zjistila jsem, že to není Andrejka, ale Lenka J. Byla ze mě trošku vedle a prý se mi snažila „utéct“ níž, jenže já byla neodbytná a hladila jsem jí a škrábala dál J.

A dneska pro změnu jsem dala Andulku odpoledne spát do pokojíčku, protože na balkóně bych si jí akorát tak asi uvařila a sama jsem to zalomila na gauči. Najednou jsem se vzbudila, zpanikařila a začala jsem jí hledat a volat. Ona se mi vůbec neozývala, byla jsem na mrtvici, protože v pokojíčku měla otevřené okno (aby se jí samozřejmě lépěji spalo), až jsem jí tím svým řevem vzbudila a teprve potom mi došlo, že tam pěkně spinkala… Fakt mi asi hrabe J.

No.. Peťa na tom není o moc líp – nedávno chtěl umývat nádobí v myčce olejem a už měl zase tendence dělat si šťávu z jaru…

Asi bych už měla přestat pomlouvat Andulčiny rodiče nebo na nás někdo pošle sociálku JJJ

Letos byl konečně u nás lásky čas J. Peťa nikde neslavil ani nepracoval, takže jsem si to vrchovatě užili jako rodina. Dopoledne jsme nechaly našeho živitele s Andulkou vyspat a po obědě jsme vyrazili na procházku.

Peťa chtěl doutníček, tak jsme nejdřív zkusili Delvitu, tam měli aspoň zmrzky J, pak stánek na konečné – nic, naše oblíbená hospoda v Chabrech byla zavřená, ale je tam naštěstí ještě jedna a tam už jsme uspěli. Dali jsme si na cestu jednoho blonďáka a vyrazili směrem dolů k Vltavě.

Cesta je to krásná, leč kapánek nesjízdná pro kočárek J. Ještěže je Petr silný muž, hodný svého jména a kočárek i s Andulkou hravě přenášel přes kritické úseky. Tímto musím rovněž zkonstatovat, že ač máme golfky, tak zátěžovou zkoušku přežily bez úhony a v podstatě bez ztráty kytičky.

U řeky jsme se rozhodovali, jestli jít doleva směrem k ZOO anebo doprava k Roztokům. Nakonec vyhrála pravá strana s tím, že se chci mrknout na přívoz přes Vltavu. Cesta podél řeky je trošku hrbolatá, ale Andulína aspoň usnula. Navíc jsme šli se sluníčkem zády, což bylo lepší a nemusela jsem se bát, že se nám holčička hned na poprvé spálí.

K přívozu jsme nakonec nedošli, už se chýlilo odpoledne a ještě jsme večer čekali návštěvu, proto jsem to na blind švihli jednou cestou do kopce na úrovni Roztockého zámku. Naštěstí to byla dobrá volba – teda krom toho, že než jsem to obrovské převýšení zdolali, funěli jsme jak lokomotivy a byli propocení jak myši. Prošli jsme Brnkama a nakonec vyšli opět v Chabrech. Na zastávce jsme si dopřáli dalšího zaslouženého blonďáka a příjemně utahaní vyrazili k domovu.

Fotečky z výletu se kupodivu povedly nacpat do deníčku J

Užili jsme si nádherný rodinný den, dokonce došlo i na líbání po třešní, abychom s Andulkou neuschly J