Deník 2. rok s Aňou (květen 2005 - duben 2006)

datum narození:

18.4.2004

Z dovolené v Beskydech jsme si další skalátko tentokrát nepřivezli. Asi nezafungovala vysokohorská přirážka jako před dvěma rokama a ač nad námi neustále létal čáp (fakt, všude kam jsme se vrtli!), zůstává Andulka i nadále jedináčkem J.

Hlavní událostí celého pobytu ale jsou první samostatné krůčky naší malé slečny. V Beskydech jsme totiž měli sraz jedné z větví naší velké rodiny, a protože Andulka je dítko velmi společenské, chytla nějakou pařivou a po 20.00 hodině se rozjela v souladu s ostatními J. Pěkně lumpačila s kýmkoliv, kdo se zrovna namanul až najednou na mně brácha volá, ať se na ní podívám a ona k němu ŠLA SAMA po svých nožičkách č. 20!!!  J Ten historický okamžik nastal v pondělí 4.7.2005.

Prostě ve stylu písně Beskyde, Beskyde, kdo po tobe ide se vydala na svou první samostatnou procházku a potvůrka jedna mrňavá, vybrala si k tomu samozřejmě okamžik, kdy měla po ruce velké publikum, které jí odměnilo obrovským aplausem J. Trochu mně mrzí, že se rozběhla první k bráchovi a ne k nám, ale i tak nás to naprosto dostalo.

Od té doby chce neustále capat anebo ještě lépe – tlačit kočárek. A výdrž fakt má! Třeba bude jednou tůůristka jako my J.

Další věcí, kterou se naučila v minulých dnech, je, že ukazuje jak dělá táta… jako šustí v prstíčkách bankovkama, protože táta přece vydělává „škváru“ J. V Beskydech se naučila říkat Dík, jak dýchá pejsek a jak dělá kohout (ten tam totiž pořád kokrhal) – KCH J Kykyryký je asi zbytečně dlouhé..

Další dny jsme trávili v kruhu rodinném na srazíku a prý nás bylo asi 34, což se dá považovat za takový menší rodinný sraz. Normálně nás bývá přes 60. Ale stejně už je to pak strašně moc lidí a ani se nedá se všemi pokecat. Hlavně je to organizačně dost náročné. Čímžto bych chtěla poděkovat beskydské větvi, že nás zahrnula takovou péčí, která chvílema možná hraničila už s péčí téměř vražednou… hlad jsme opravu neměli J.

V úterý jsme odlehčili alespoň na chviličku našim bachorům a vyrazili na výlet do Štramberka. Měly tam být slavnosti, ale bohužel jsme dorazili docela pozdě, takže odpolední program už skončil a večerní ještě nezačal. Ale zase tam nebyly tradiční davy a byl tam klídeček. Vystoupali jsme na Trúbu, rozhlédli se po široširém kraji. Naprosto nás odrovnala ale mamka, která kochajíc se nádhernou krajinou, povídá – hele, ten rybník támhle.. a mají tam postavený tábor! To je ale hezké místo! – My jsme si s Petrem mohli hlavy vykroutit a tábor jsme nikde neviděli… jen cementárku a od ní vedoucí koleje, na nichž stál vlak s takovými těmi nádržemi, co vypadají jak věže chrámu Vasila Blaženého na Rudém náměstí J. Budiž mamce útěchou, že Lasta to viděla úplně stejně blbě J.

Na náměstí jsme ještě zašli do miniZOO, kde mají hlavně hady, ještěry a ryby. A taky pár opiček, které se Andulce hrozně líbily. My jsme zas prozkoumávaly s mamkou a Lastou piraně J.

Ze Štramberka pocházejí slavné Štramberské uši, což je takové perníkové těsto a peče se to do tvaru jakýchsi kornoutků nebo-li uší na památku uřezaných křesťanských uší J. Pověst praví, že prý ve středověku napadli Tataři naší zem a na důkaz vítězství poslali svému velkochánovi 9 pytlů uřezaných uší od padlých křesťanů.

Ve středu lilo, takže jsme ani nic moc nepodnikali, jen jsme se jeli rozloučit s těmi, kteří se vraceli domů ze srazu (včetně našich) a pak jsme se plácali v chalupě. Andulka spinkala venku pod altánkem. Navečer se trochu vyčasilo, tak jsme nechali bráchu spát a se všema dětma jsme vyrazili na malou procházku po Trojanovicích a okolí.

Ve čtvrtek se zase vyčasilo, tak brácha s dětma, Dankou a jejíma dětma a Milkou vyrazili na Radhošť a my, protože tenhle výstup už máme několikrát splněný, jsme konečně vyrazili do Rožnova do Skanzenu. Nováci tam byli s Týnkou ve středu, ale jen v tom hlavním a taky se rozhodli pro variantu Radhošť, ale po svých, protože Dana nesnáší lanovky.

Rožnovský skanzen je rozdělený na 3 části a každá je trochu jinde. Ta hlavní je nejmenší a je to všechno takové zhuštěné do sebe a už tak nějak zkomercializované. Navíc mi třeba docela vadilo, že když tam je výstava z věcí, které se používaly v minulosti, tak málokde bylo napsáno, co to vlastně je, k čemu to sloužilo a jak se s tím dělalo. Stejně tak pak v těch jednotlivých domečcích.

To Valašská dědina je něco jiného. To je pěkně rozeseté v kopci (ten nám dal s kočárem trošku zabrat), ale je to takové reálnější. A hlavně jsou tam zvířátka, což se hrozně líbilo Andulce. Ovečky, slepice, její oblíbený KCH – nebo-li kohout, kráva, buvol (ten teda nevím, jestli byl už dříve na Valašsku), kachny a taky koně. Ty viděla Andulka asi poprvé takhle zblízka, když k ní jeden přišel a strkal k ní hlavu J

Co mně dost šokovalo, že dříve bydlelo na 5,5 m2 až 11 lidí a třeba to byly i dvě rodiny, které nebyly v příbuzenském poměru. Dneska si člověk pořád stěžuje, že má malý byt a že mu třeba neteče teplá voda kvůli odstávce a oni tam měli navíc ještě zvířata.. Nechápu, jak se třeba do té jedné postele všichni vešli.

Třetí část skanzenu je Mlýnská dolina a tam se může jen s průvodcem. Ale zase předvede jak se dřív využívala energie z vody. To bylo taky hodně zajímavé a pro Peťu, jako kováře, asi byl nejzajímavější hamr. Musím se přiznat, že teprve tam jsem se dozvěděla, že je to vlastně kovárna J.

V pátek odjeli Nováci a my jsme jeli na výlet na Lysou horu (1323 m.nm.). Respektive, můj šílený bratr nutně potřeboval zářez do pažby z Lysé hory (Radhošť stihl vyjet hned v pondělí ráno 1129 m.n m.), takže si jí chtěl vyšlápnout na kole. My jsme zatím šli kamsi na Ostrý do Zbuja. Lysou jsme tedy viděli jen zdálky. Brácha nakonec dorazil poměrně vyflusanej a Lysá hora asi nebude patřit k jeho oblíbeným vrcholům a to je co říct! J

Navečer jsme zase zkřížili rodinné větve, pogrilovalo se, popilo, pokecalo, prostě parádička. Ani nevadilo, že se spustil liják, protože do toho altánku víceméně nepršelo a zima nebyla. Brácha koupil dětem sošku Radegasta a Andrejka nám hned vysvětlovala, že Krkonoše hlídá Krkonoš a Beskydy hlídá Radistar J. Vyslovit Radegast je pro ní zatím naprostý oříšek, je vidět, že ještě nepije pivo JJJ.

V sobotu odjel brácha s dětma dřív – Andrejka měla děsné starosti, aby neodjížděli poslední a ona nemusela po nás uklízet J. My jsme předali chatu a vydali se zase vstříc všedním dnům. Klíďo bysme tam vydrželi mnohem déle, je tam ještě tolik míst, na které bychom se chtěli podívat! Cesta zpátky byla mnohem rychlejší, přece jen po dálnici v sobotu nejezdí tolik aut. Jediné, co nás občas zabrzdilo, byl déšť. Slejváky pokračovaly místně i nadále, ale do Skalice jsme nakonec dorazili v pohodě.

Měly jsme to s Uli naplánované už poměrně dost dlouho a teď se navíc vyskytl důvod, proč k ní jet – potřebujeme půjčit krosničku na testovací provoz. Nakonec se k nám na to grilčo přidala i Renda, Trolli a Peg a dorazili i manželé, i když ne v plném počtu J.

Největší zábavu nám ale poskytly naše holčičky. Andulka je teda nejmíň chodící, ale vypadá to, že snad brzo taky začne a jak mně holky varovaly, to si teda užiju J. Největší živel je Andrejka, které nevadí ani studená voda v bazénu a naopak jí od této super zábavy nemohl nikdo odtrhnout! Dokonce je tak zdatná (asi po tatínkovi), že se dokázala vyšplhat na úplný okraj, aby tam mohla máchat aspoň ručičku. J Holky se celkově předháněly, která do bazénu naháže víc věcí J.

Navíc – Uli má okolo cestičky k zahradnímu posezení kamínky, což vyvolalo taky velké nadšení. Výborně se s tím háže, dá se v tom dobře přehrabovat a sem tam došlo i na testování chuťovými pohárky… Holčičky zkoušely kamínky i krmit rybičky v jezírku, ale to vypadalo spíš jako primitivní lov (vrhni šutr a seber mrtvou rybu), takže pak je krmily aspoň chlebem.

Terezka má na zahradě látkový domeček, který byl několikrát svržen, ale těm malým dračicím to evidentně nevadilo. Hrály okolo něj na babo-schovku a různě na sebe jukaly z okýnek a dveří. Byly fakt neskutečně roztomilé…

Jednu scénu se mi bohužel nepovedlo zachytit na foťák, protože jsem přes smích nebyla schopná otevřít ani pouzdro. Je tam jeden schod, který odděluje zahradu od posezení a přes něj holky pořád lezly. Prostě klasika. Andrejka zahlídla zrovna naší Aňu, jak to zdolává a hned jí přispěchala kamarádsky na pomoc. Popadla jí za prdelku a vytlačila nahoru se slovem Tááák! Pak měla asi pocit, že když Andulína nechodí, že je třeba pomoct jí i po rovině, takže jak Andulka lezla, Andrejka jí stále tlačila před sebou vpřed…. J

Pak se zas spravedlivě podělily o autíčko – Anetka na něm seděla, druhá Anetka s Andrejkou jí tlačily a dozoroval to celé Pavel.. vypadaly jak stonožka. O jídlo se také poctivě rozdělily. Jak jedna něco jedla, hned přispěchaly ostatní, aby náhodou tu jednu třeba nebolelo bříško z přemíry potravin. J

Když jsem dala Andulku vpodvečer spinkat pod strom, tak samozřejmě na spaní neměla téměř čas. Ostatní holčičky jí chodily kontrolovat, jestli se nenudí, různě tam na ní jukaly, něco jí vyprávěly a dokonce jí chtěly v kočárku i povozit. No prostě – bylo to lepší než celá TV!

Odjížděli jsme příjemně zrelaxovaní někdy kolem 21.15 hod. Fakt to bylo super.

V pátek v noci opravdu horečka Andulce nevyskočila a ráno, kdy byla paradoxně teplejší, jsem jí naměřila už  „jenom“ 38,4 C, což byla paráda oproti těm předchozím dnům. Zoubky jí asi ale stále zlobí, tak jsem jí chtěla namazat dásničky. A jak ječela, dostala jsem se konečně i dál než na ty přední, kousací J.

A ejhle! Čekalo mně tam velké překvapení, protože Andulka má už velmi slušně prořízlou i jednu horní stoličku! Ale asi jí leze i ta druhá, neustále si tam prstíkama sahá.  A protivka byla také stále, aspoň Skaly viděl, že nekecám, že s ní nic opravdu nezvládám udělat a že jsem zralá na Bohnice J.

V sobotu už ječela jen dopoledne, odpoledne se to začalo výrazně lepšit, už chtěla malinko i jíst a hlavně už se dala zabavit. To byl balzám na nervy! Pak na ní najednou koukám a holčička je kropenatá! Takže 6. dětská nemoc jak vyšitá! Aspoň se tedy vysvětlily ty horečky. Zítra to musím ještě zavolat naší dr., aby si to zapsala do papírů, případně, že se přijdeme ještě ukázat.

Dnes jsme odpoledne vyrazili konečně i na procházku. Přece jen se ochladilo na příjemných 25C. Andulka většinu ale prospala, tak jsme kachničky a kapříky krmili sami. Ale užili jsme si to i tak J. Navíc ti kapři jsou tam pěkní hajzlíci a když jsme hodili rohlík do vody, rozehnali malé kačenky, aby jim to nesežrali. Dokonce na ty kachňata útočili i jen tak ze sportu. Vypadalo to dost legračně, jak plula kachní flotila, jak z Čelistí se objevil kapří hřbet a najednou nějaké kachně povyskočilo z vody J

O víkendu jsem se vybičovala, protože mně Lenka od nás z dubňáčků několikrát hecovala, a přepsala deníček z naší svatební cesty. Ve finále jsem i naskenovala pár fotek, i když mně mrzí, že kvalita hodně utrpěla jak skenem, tak tím zmenšením. Ale snad se dostanu k tomu, abych postupně přepsala i naše ostatní deníčky, které jsou zatím jen v psané formě J

Návrat z dovolené se nám nějak nevydařil. V pondělí bylo ještě všechno OK, Andulína řádila natolik, že udělala svoje první krůčky! Zopakovala to dvakrát a vždycky teda jen dva, ale už i to je velký pokrok o krok J.  Vypadá u toho jak sumista, protože je většinou jen v plence, jak je vedro.

Na návštěvu se nám pozvala babička, z čehož jsem teda nebyla zrovna odvázaná, protože jsem si představovala, jak budu dospávat ten noční let a pak výhledově dovybalím, vyperu a jiné nesmysly, které se po příjezdu z dovolené dělávají. Jenomže babička si naplánovala, že nás chce vidět, tak zburcovala mamku a přivlekly se obě přes celou Prahu totálně zmožené z toho pařáku…

V úterý ale už začalo být ouvej. Andulka byla teploučká a teploměr ukazoval 38C. Tak jsem dle zkušeností z minule nic nedávala, aby měl organismus čas na boj s infekcí, ale pak už to vyskočilo k 39C a od té doby to klesne vždycky jen po Nurofenu L.

Konzultovala jsem to s doktorkou a domluvily jsme se, že pokud to neklesne, dorazíme. Tož jsme se dnes vypravily na ukázku a naštěstí je to fakt jen viróza nejsou nutná ATB. Dnešní nocí by se situace měla obrátit k lepšímu a teplota by měla jít dolů. Fakt v to doufám, protože Andulka je hrozně mrzutá a pořád pláče. Nechce baštit ani pít, chce jen kojit. Takže už mám zase prsa dmoucí… Je mi jí líto, prdelky naší, a do toho jí leze spodní dvojka…

Snad jedinou pozitivní zprávou tohoto týdne je, že máme vlastní cestovní postýlku. Bohužel jsme se nedočkali té z Generace BabyPro, kde jí máme objednanou někdy od půlky dubna a ač údajně měla, nedorazila ani před odletem do Bulharska. Nakonec jsme jí koupili v KIKA v Průhonicích za úžasnou cenu 999,-Kč. Myslím, že jí fakt využijeme. Jen byl z toho nákupu Peťa kapánek zpruzelej, protože KIKA je otevřená teprve chvíli a je prý tam dost bordel a nějak to neodsejpá. Kapánek mně překvapilo, že i na takový nákup vyžadují jméno a adresu a že se prostě zboží tohoto typu jen nepopadne a nezaplatí.. Musí se to vyzvedávat u výdeje a to je taky na dlouhé lokte.

14. měsíc oslavila Andulka za hranicemi všedních dnů, proto i tradiční sumářek je trošku se zpožděním.

To byl zas měsíc poměrně nabitý novinkami, takže začnu pěkně od začátku: poprvé si sama řekla o nočník,  když se jí chtělo kakat (zopakovala to ještě asi 3x, v současné době to opět bojkotuje J). Umí si už ukázat, že chce spinkat. Buď tak, že si ukáže na pyžámko anebo ukazuje k postýlce a dělá pápá všemu okolo. Pak si popadne svoje sluníčko a spokojeně usne. Začala lézt po schodech a byla na své první pouti.

Pořád dokola předvádí čertíka a indiána a pak taky hrozně ráda šimrá ostatní a má z toho obrovskou bžundu. Na otázku – Budeš s tátou dělat lumpačinky? Odpovídá horlivým kýváním kebuličky a pak se smíchem dodává zvuk, který používá při šimrání – něco jako ďsďsďsďsď J.

Rozchodila se kolem nábytku, umí se postavit v prostoru bez opory. Ještě si zatleská, že jako výborně!J Chodit se jí chce akorát za ruce a nejvíc právě po těch schodech a asi, aby to šlo pěkně po pořadě, začala chodit po kolenou. Vypadá jak prosebník od Matky Boží… J.

Konečně začala říkat i máma, občas se jí povede „ky“ jako Luky, „ja“ jako Ája, občas odpoví na otázku – Jak se jmenuješ? Aňa. Umí ham ham, ňam, ňam. Kaťata – ťatata…bábovičky – báábuááá, fouká jako vítr…  takže svůj slovní reperotár stále rozšiřuje a stále se snaží opakovat nová slova. Ví, jak dělá spousta zvířátek. Má jasno, co kam patří – bryndák na krk, šátek na hlavičku, ponožky a botičky na nožičky, plínka na prdelku…

Umí slejzat z gauče pěkně pozadu, aniž by padala. Je to legrace, jak se šteluje už třeba od prostředka postele, aby fakt šla první tou prdelkou. Dává krásné pusinky a už dopředu mlaská papulkou J.

Má svoje první pravé botičky a poprvé letěla letadlem a koupala se v moři.

Celkové hodnocení:

-         poměr zájezdu – cena/kvalita vychází rozhodně super

-         ceny na Slunečném pobřeží rozhodně nejsou nejnižší a myslím, že ještě porostou

-         vládne tam čilý stavební ruch, takže místy je to ještě hodně neupravené a nedodělané, ale za takových 5-7 let to bude bomba

-         jezdit s golfáčem po písku vyžaduje pořádné svaly J. Rozhodně tam chybí nějaká cesta přímo na pláži, kde by se dalo jet

-         moře je nádherně čisté, není tak slané, takže nejsou na plážích ani sprchy a je dost daleko mělko

-         hotel Kotva byl fakt pěkný a výborně strategicky umístěný

-         hotelové bazény byly super, jen ta voda, kdyby byla teplejší

-         Bulhaři jsou vesměs milí a mají rádi malé děti

-         V restauracích jsou neodbytní naháněči, ale když už je člověk uloven, má problémy dočkat se jídla a pití, zvlášť pokud nemluví německy

-         Rozdíl v cenách u hotelu a ve městě je opravdu markantní

-         Děti byly hrozně hodné, vůbec neotravovaly a kupodivu jsme ani neslyšely, že se nudí anebo chtějí maminku (teda až na jednu výjimku kvůli poničenému tetování J)

-         Celkově to bylo fakt super!