Deník 2. rok s Aňou (květen 2005 - duben 2006)

datum narození:

18.4.2004

Mikrobus kupodivu přijel na čas a na letišti jsme byli první. Aňa usnula, tak byl aspoň klid. Domů jsme odletěli novým airbusem v 1:05 hod. a dokonce jsem dostala pro Andulku balíček s přesnídávkami!

Andrejka seděla u okýnka a když jsme se rozjížděli povídá: On se zbláznil, ne? Jede jak šílenec! Jestli nepil alkohol! Čímž mně totálně odbourala a vůbec jsem neměla čas se bát J.

Děti zase řešily ty záchranné vesty, taky se ptaly, jestli může letadlo spadnout a tak podobně. Prostě ideální dotazy vzhledem k situaci J.

Aňa se probudila, ale byla celkem hodná, i když měla nárok na jekot kvůli pokročilé hodině a nevyspání. Děti vytuhly těsně předtím než jsme dostali večeři. Andulku pak nejvíc zabavilo přendavání mlíček a máslíček z hrnečku do hrnečku.

Na letišti na nás čekal Peťa a brácha s Lenkou, což bylo pro děti velké překvápko a někdy kolem půl páté jsme byli konečně doma!

Andulce je dnes 14 měsíců.

Po snídani si mamka vzala děti k bazénu – Andulína tam vždycky dopolko pěkně spala a já mohla teda konečně zabalit. Pak jsem šla za nimi a historicky poprvé a zároveň i naposledy jsem tam vlezla do bazénu J.

Vzala jsem děti i na velké klouzačky a do tunelového tobogánu, s Andrejkou jsem propluly i pod vodopádem, prostě jsme se ještě vyblbli. Pak už jsem ale museli zpátky na pokoj, abychom ho dle pokynů vyklidili do těch 12:00 hod.

Na několikrát jsme natahali všechnu tu naší bagáž dolů na recepci, abychom se vzápětí dozvěděli, že opravdu máme zaplacenou další noc… Fakt paráda.. takže vše zase zpátky na pokoj – no.. aspoň jsme si to natrénovali a mohli jsme odejít v klidu na pláž. Ještě předtím jsme se stavili u místního tetovače – henovače a Lukajda a Andrejka se nechali pokérovat. Já jsem to odložila na večer, protože jsem se chtěla ještě koupat a tohle musí 3 hodiny schnout.

Nebyla by to ale Andrejka, aby sebou samozřejmě nešvihla, čímž si částečně tetování rozmazala. Měla z toho lehký hysterák, že se s tím stydí chodit, ale ve finále se uklidnila a už jí to ani nevadilo, navíc se mi to na hotelu podařilo poměrně slušně opravit. Celé odpoledne budovali s Lukajdou hrady z písku a chytali kraby.

Andulce se nakonec v moři natolik zalíbilo, že jsem jí nemohla dostat ven. Navíc pořád strkala do vody čumáček a tu vodu chlastala J. Taky jsem teda ochutnala a musím říct, že to moře není až tak slané.

Po vycachtání jsme opět zamířili do města utratit poslední šprlíky a konečně došlo i na moje tetování.

Vybrala jsem si krásné sluníčko, zaplatila 5 leva, trpělivě jsem držela, když mi to maloval a když jsme pak s Lukajdou šli zpátky na hotel a snažila jsem se otevřít dveře, pěkně jsem tam to svoje tetování obtiskla. Mohla jsem se vzteky přeskočit, jak jsem blbá! Takže v hotelu Kotva zůstalo na dveřích apartmánu č.146 krásné sluníčko a já mám na rameni něco jako razítko z dětské diskotéky.. Fakt paráda… L.. Hlavně, že jsem sprdla odpoledne Andrejku…

Ve 22.00 hod. pro nás měl zas přijet mikrobus a ještě předtím jsem stihla vysomrovat na recepci balíčky místo nedělní snídaně. J Ostatní účastníci našeho minizájezdu mi pak říkali, že jsem teda mohla ještě domluvit i teplou večeři, když už tak všechno pěkně zařzuju a že by mi Ancora měla zaplatit za delegátské služby…

Po snídani jsme potkali Čechy, kteří také přiletěli s Ancorou. A že prý mají sraz s náhradní delegátkou – v 10.00 hod. Hned jsem se tedy k nim přifařila, abych zjistila nějaké informace o odletu. Už snad konečně…

V 10:45 hod se stále nikdo neobjevil, tak jsem chtěla zamířit na net, ale naštěstí jsem ještě potkala znovu jednoho z těch lidí a že prý babka právě dorazila…

Konečně jsme se tedy dozvěděli informace o odjezdu a jsem zvědavá, jak to všechno dopadne. Máme vyklidit pokoje do 12.00 hodiny a na recepci nám dají číslo pokoje, kde si budeme moct nechat zavazadla a vysprchovat se. Původně nám měli dát jen kumbál, ale proti tomu jsem rozhodně protestovala, že máme malé děti, takže to nepřichází v úvahu a pak že si teda ten pokoj zaplatíme (byli jsme na to 3 rodiny), ale to jsem taky odmítla, protože jsme měli mít pobyt od soboty a ne od neděle, takže dle mého názoru máme nárok zůstat tam o den déle, respektive neplatit za další noc. Nakonec teda babka vyřídila, že to zaplatí CK.

Konečně jsme tedy mohli v klidu odejít na pláž. Trochu nás překvapil opar nad mořem a chvílemi nebyl vidět břeh na druhé straně zálivu. Důvod byl velmi jednoduchý, deštík. Taky párkrát zahřmělo. Takže jsme sbalili saky paky a aspoň jsme mohli jít dřív do města. Vůbec naše cesty na pláž vypadaly zajímavě. Bylo to jak konkurence těm plážovým prodavačům se zmrzkou a ringele ringele (kola z těsta jako jsou naše loupáčky, která pak na přání ještě namaže Nutellou a chce za to „pouhá“ dvě leva J). Já jsem táhla Andulku, mamka se rvala pískem s kočárem, který byl zavalen nafouknutými lehátky, kruhem, rukávky, osuškami a spoustou dalších strašně důležitých věcí J. Cikáni hadr!

Ve městě jsme vzali útokem supermarket, nakoupili jsme něco k snědku i k pití na balkón J a z kočárku udělali příruční nákupní vozík. Andulka ale byla už zase slušně unavená, takže já jsem s nákladem vyrazila na ubikaci, mamka s dětmi ještě šla obhlídnout stánky.

Měla bych balit, ale tak nějak se mi klasicky nechce. Nesnáším balení!

Musím ale napsat sms, která mi dnes dorazila od Peti: Copak delaji morske panny, když jim koukaj ploutve z vany? Skoci rychle do vody, koukam na ne z hospody. Tedka ale na rovinu, nedelam tu volovinu. Jdu si precist mejlicek, zdravi, liba milacek. J

Na snídani bylo totálně narváno. Ve starém Nesebaru je nějaký festival, takže v hotelu je ubytováno asi 200 dětí a mají vyhrazenou půlku jídelny. Najít volný stůl se rovná výkonu zkušeného zálesáka. Vyčíhat, kdo bude dojídat a nezaváhat! Nakonec se zadařilo a mohli jsme v klidu posnídat.

Dopolka jsme zas byli u bazénu a já šla na internet do Nesebaru. Rozdíl v ceně je totiž značný. V hotelu 3Lv za hodinu, tam 1 Lv a navíc mi počítají jen minutové úseky. Poslala jsem stížnost, resp. reklamaci na cetovní kancelář kvůli těm skvělým delegátským službám, tak jsem zvědavá, jak se to vyřeší. Kdybych tam byla jen s mamkou nebo Petrem, tak to moc neřeším, ale když má člověk s sebou 3 děti, tak je to hned o něčem jiném a odjezd se blíží.

Odpoledne jsme se zas rachtali v moři. Po návratu si Aňa ukázala na pyžámko a že dneska nebude pařit, ale spinkat. Lukajda usnul u TV a Andrejka nás bavila svými výroky než jsme s mamkou dopily vínko.

Mamka má narozeniny a Andulka přestala spát celou noc a vzbudila se 3x. Děs. Dopoledne klasika u bazénu, odpoledne konečně premiéra u moře, respektive konečně v moři! Nejdřív mi to připadalo studené, ale za chviličku už to byla naprostá lábuž. Rozhodně to bylo teplejší než voda v bazénu v hotelu.

Andulka je nadšená z písku, pořád se v něm hrabe a moře se jí moc nelíbí, asi jí vadí ty vlnky, protože hrozně ječí, když jí chci namočit. Zato my jsme se s dětma pořádně vyblbli.

Na večeři jsme jeli vláčkem do centra Slunečného pobřeží a musím říct, že jsme si opravili mínění. Hotely špičkové, nové, luxusní, u každého bazén, koberec pomalu až na pláž. Krámek na krámku, hospoda na hospodě a spousta dalších tahačů peněz nebo-li atrakcí.

Vybrali jsme si restauraci pro narozeninovou večeři, protože tam bylo výjimečně narváno oproti jiným, ale bohužel – to, že je tam narváno není asi jen zárukou kvality, ale hlavně zárukou dlouhého čekání. Andulka byla pořád v pohodě, tancovala na hudbu, co tam hráli, tleskala jim, ale po 45 minutách čekání na jídlo už začala být hodně unavená a protivná a začala ječet. Mamka se nedočkala dalšího malého piva a já jsem se stihla napít asi 3x, protože vzápětí na mně omylem celý půlitr Lukajda vylil.

Když jsem se snažila odchytit jednu ze servírek, odbyla mně, asi jsme nebyli její rajón. Fakt paráda. Naháněči dělají všechno možné, aby tam člověka dostali a pak se nedočkáš ani jídla ani pití… Konečně nám teda pak to jídlo přinesli, já do sebe naházela ryby, ani jsem si to pořádně nevychutnala kvůli ječící Andulce, popadla dítě a se řvoucím kočárem jsem vyrazila pěšky zpátky k našemu hotelu zanechávajíc za sebou odér z polité sukně. Smažila jsem to takovým tempem, že se mně neodvážil zastavit jediný naháněč z restaurace a ani mně nedohonil zbytek výpravy jedoucí posléze opět vláčkem. V hotelu jsem byla za 25 minut, vláček to jel nějakých 15 minut…

Andulka se pak konečně uklidnila, koukala na měsíček a těsně před cílem klasicky usnula. Takže oslavu si mamka asi moc neužila a navíc jsme ztratili Lukajdovu mikinu.

Úterý začalo dramtaicky J. Ztratili jsme klíč od pokoje a kartičku na snídani. Klíč nakonec někdo vrátil na recepci, kartičku nám naštěstí vystavili novou.

Taky jsme se měli dnes dozvědět informace o odletu, ale když ani po 45 minutách čekání nikdo nedorazil, naštvaně jsme to rozpustili.

Pak jsme tradičně využívali hotelový aquapark a navečer vyrazili do Nesebaru – tentokrát toho starého. Je to opravdu krásné místo, chráněné UNESCO. A konečně jsme viděli i nějaké tradiční bulharské suvenýry jako je keramika, krajky a růžové olejíčky.

Zas nás odchytávali naháněči z restaurací a s jedním jsem pokecala anglicky, což děti naprosto fascinovalo. Když jsem jim pak přeložila o čem jsme mluvili, tak to Andrejka uzavřela slovy: Tak a teď tu máš taky příbuzný! J

Obešli jsme ten maličký poloostrov, pokochali se typickými domečky a uličkami, v parku jsme snědli gyros a pizzu a mamka koupila Lukajdovi stříbrný řetízek, z kterého byl naprosto unešený.

Další hláškou bylo, když Aňa objevila Disco sušenky: „Baru, víš, že ti holka jí sušenky?“ Pak taky Andrejku hrozně překvapilo, že nejsou jen puberťáci, ale i puberťačky a že pubertu má opravdu každý. Ale na druhou stranu – puberťačky zas chodí pěkně oblékané, tak se na to asi těší J.

Většinu dne jsme strávili v miniaquaparku u našeho hotelu. I když je voda ledová, děti není možné dostat ven, stejně tak je nadšená i Aňa. Pořád chce dělat cáky, cáky.

V 10.00 hod. byla domluvená schůzka se delegátkou (ta naše prý předčasně porodila). V 10.30 hod. zazvonil na recepci telefon, a že prý řeší nějaký problém a dorazí za půl hodiny. Z půl hoďky nakonec byla skoro hodina. Ve finále přijela jakási paní, sebou měla šoféra a tlumočnici. To byla česká důchodkyně, která nám pak říkala, že si tam vydělá za měsíc 150 Lv (kurz je cca 16,- Kč/Leva) a důchody tam jsou 60,- Lv. Nás hlavně zajímaly informace o odletu a ty se prý dozvíme zítra.

Odpoledne jsem šla s Aňou spát, mamka s dětmi na pláž. Prý dělali „sopky“, ale přišli zmrzlí, studeně od moře foukalo. Jinak je počasí celkem příjemné, chodíme v tričku s krátkým rukávem, ale večer je chladněji. Prý jsme jim snad konečně přivezli pěkné počasí.

Večer jsme šli na procházku do Nesebaru a koupili nějaké zásoby. Voda u hotelu stojí 1,5 l 1Lv a tam 11 l v akci za 2 Lv. Koupily jsme si i vínko a stavili se na pizze. Večer jsme poseděly na balkóně a pochutnaly si na tom vínku.

Andulka se začala stavět naprosto bez problémů v prostoru.

Po naprosto úchvatné snídani – obrovský výběr všeho možného i nemožného – ovoce, zelenina, dortíky, salámy, šunky, sýry, ryby, teplá polévka, kotlety, těstoviny a bůhvíco ještě, jsme vyrazili rekogniskovat terén. Moře je cca 7 minut od hotelu, hned za písečnými dunami.

Nejkrásnější byla reakce Andulky – vyhoupli jsme se přes dunu, otevřel se pohled na záliv a Aňa naprosto bezprostředně rozhodila ručkama a vykřikla: Jééééé! Bylo to fakt moc pěkné a jen škoda, že jsem to nenatočila na kameru. Ale takovou reakci jsem fakt nečekala.

Moře je nádherně čisté, ale pěkně ledové. Navíc – tlačit golfáče po písku – taky nic moc. Ještěže máme ta velká kolečka a jde to aspoň trochu. Ale vždycky, když jsem uvízla, kde se vzaly, tu se vzaly, pomocné ruce Bulharovy! Prostě mi vždycky najednou nějaký chlap popadl kočár a poponesl ho na lepší terén. Bylo to fakt milé.

V okolí hotelu panuje čilý stavební ruch, stavějí se nové hotely, ale nás to nijak neobtěžuje ani hlukem ani prachem.

Po procházce k Nesebaru po pobřežní cestě jsme měli v plánu zalehnout, aspoň ta starší část naší výpravy, zato ta mladší měla v jednom případku menší hysterický záchvat „že nechcééééé spáááát“, až z toho po půl hodině jekotu totálně vytuhla a nedala se pak vzbudit. Stejně tak Lukajdu jsem donutila k tomu, aby si lehl a ač původně vůbec nechtěl, jen dolehl, spal. Andulína lumpačila, ale vytuhla nakonec taky, takže jsme si na chvíli přece jen zdřímli.

Po spánku jsem vyrazily aspoň na obhlídku restaurací, ale bez Lukyho, který tuhle akci bojkotoval stylem alá Šípenka Růžová. Prostě se nedal vzbudit. Prošly jsme kousek Slunečního pobřeží, ale první dojem tak nějak nic moc. Staveniště, bordel, komoušské hotely.

Večeři jsme si dali v nedaleké restauraci, pizza prý OK, ale moje špagety fakt nic moc, hlavně že jich ale pár snědla i Aňa.

Už někdy v únoru jsme si vybrali zájezd do Bulharska na Sluneční pobřeží do hotelu Kotva. V naší výpravě byla mamka, Lukajda, Andrejka, Andulka a já.

Původně jsme počítali s tím, že v sobotu už budeme dýchat bulharský mořský vzduch, leč cestovka byla jiného názoru a odlet stanovila na 1:30 hod. nedělního rána.

Andulku jsem vzbudila ve 22:30 hod. a Peťa nás odvezl na letiště, kde jsme se sešli s druhou větví našeho zájezdu. Nalodění do letadla proběhlo bez výrazných problémů, Andulka byla na letišti ve svém živlu, naprosto jí dostaly letadla. Dokonce jsem poprvé těžila z toho, že mám kočárek a do letadla jsme šli první.

Letělo s námi opravdu hodně dětí a co jsem viděla v našem okolí, tak žádné nespalo… Andulka taky pařila celou noc stejně jako Luky a Ája. Byl to prostě jejich první celonoční flám J.

Andrejka měla cestou slušné hlášky, jestli ty vesty máme do Bulharska k moři, jestli až poletíme „pozpátku“, tak bude sedět u okna a jak často padají letadla J.

Jediné, co byl nadlidský výkon, bylo jídlo s naší holčičkou na klíně. To fakt nešlo, protože stolek jsem měla narvaný přímo na ní a to se jí pranic nelíbilo. Zato se jí líbilo, když se letadlo naklánělo a houpalo. Mamka z toho byla na nervy, ale Andulína se chechtala.