Deník Dovolená - Naše svatební cesta :-)
Vzpomínky na svatební cestu aneb jak jsem to viděla v roce 1999. Místo pobytu - studio č. 105 - Pedras da Rainha, Cabanas, Tavira, Algarve, Portugalsko :-) (to celé je název jednoho místa... hi hi hi)

Balíme. Balíme. Balíme. Peťa si jede vyřídit ještě mezinárodní řidičák. Ve 13.30 přijíždí taťka (pouze o 1 1/2 hoďky dřív oproti domluvě J). Ve 14:45 vrážíme. Máme velký kufr, malý kufr, pouzdro na prut a do letadla tašku s kamerou a tašku s doklady. Máme 13 kg nadváhy, ale letuška dělá, že o tom neví. Na Ruzyni jsme v 15:30, čekáme do 16.00 a jdem odevzdat bagáž. K letadlu máme přijít cca v 17:40. Flákáme se po letišti, dorazíme i na vyhlídku. Vstupné je 10,- Kč. Peťa platí 2x, nestihl projít J. Pak se jdeme občerstvit, ale ceny jsou vskutku mezinárodní. 50,- Kč za Colu v plechu je až dost..

Konečně je 17:40 a pasáci nás pustí dovnitř. V 18:00 máme odlet. V 18:00 nás začínají tubusem A7 pouštět do modrého Boeingu Fischer. Mám pocit, že si to ještě rozmyslím. J Sedíme na E a F 25, což je úplně vzadu na ocase. Po pantomimě „letenek“ jak navlékat vesty atd. jdeme konečně na start. Je 18:20 a směřujeme k našemu první letu v životě…

3..2..1.. start a už to smažíme po runwayi a během několika vteřin se odlepujeme od matičky České země.. Je to bomba! Kdyby se utrhly sedačky před námi, úplně by nás rozmačkaly, protože sklon letadle je hodně (ptala jsem se Petra, kolik to mohlo být stupňů a on mi řekl, že nemám psát věci, které nemůžu doložit. A protože je mým manželem teprve 3 měsíce, výjimečně poslechnu a napíšu to pouze přibližně, čili hodně J).

Kapitán nám sice řekl kudy letíme, ale v té výšce vypadá všechno stejně. 21.10 – přitáváme v Malaze. Vystupují turisté, kteří si vybrali Španělsko jako cíl své dovolené. Odlétáme cca po 40 minutách. Je tma, vidíme svítit města. Nádhera a už zase přistáváme. 21:38 (o hoďku míň než u nás), Faro, 26C.

Portugalští pasáci nejsou zrovna rychlíci. Chtějí si povyprávět, málokdo rozumí, fronta se nehýbe. Konečně můžeme vstoupit na území Portugalska! Přivítá nás delegátka a s dalšími 3 páry nasedáme do H100, směr Tavira.

Máme studio č. 105 a popoveze nás k němu další minibus. Vybalujeme kufry, abychom dali do ledničky jídlo a vyndali nějaké hadry. Po půlnoci lehce pojíme zbytek chleba na terásce a hupky dupky pěkně chrupky. Taky tady používají ten divnej systém – Zalez do prostěradla a spi!, tak to upravíme k obrazu svému a konečně usínáme.

Budíme se v poledne. Uklízím následky včerejšího vybalování. Zase siestujeme na terásce a posloucháme moře. Dost rachot, vůbec nedokážu odhadnout, jaké budou budou vlny, protože na oceán nevidíme.

Vlny jsme neviděli, protože od oceánu nás dělí ostrov s plážemi. Tam se dá dostat jen motorovým člunem. Z břehu to vypadá dost divně. Je tam akorát písek a slunečníky. Zkoušeli jsme jít po pobřeží, jestli se na ten ostrov přeci jenom nedostaneme suchou nohou. Jde to. Ve Španělsku.. J

Voda je krásně teplá a v písku obrovské množství mušliček a krabů. Prohlídli jsme si městečko (je hrozně malinkaté) a šli zpět na uvítací koktejl s průvodkyní. Koktejl byl normální džus..

Průvodkyně byla mile překvapena našimi znalostmi. Řekli jsme jí, že jsme měli nadváhu právě díky knihám a mapám. Prý nám to taky při zpátečním letu odpustí.

Konečně jsme vyměnili nějaké prachy a šli koupit základní potraviny. Tím mám na mysli housky, pivo, víno a ovoce.

Večer jsme zase vyrazili ven, rozchodit to vinho verde J

V 9:55 odjíždí bus do Taviry. Doufáme, že fakt pojede. S 10ti minutovým zpožděním konečně přijíždí a vyrážíme. Je vidět, že cestovní ruch je v plenkách a všude se staví jak o život. Tavira je docela hezká, máme trochu problém najít směnárnu. Nakonec se to povede a měníme ve výhodném kurzu 1:100 (v hotelu 1:93).

Vyšplhali jsme na hrad, kde je nádherná zahrada, to musíme absolvovat ještě jednou s kamerou. Dá se tu lézt i po hradbách a schody jsou velmi příkré. Ostatně jako všude…

Ve 13 hod. jsme zpátky, aniž bychom našli tavirskou tržnici. Rozhodli jsme se, že půjdeme konečně k moři, tedy k oceánu.. Jenom se předtím na chvíli natáhneme… V 5 nás budí uklízečky J. K moři vyrážíme v 6. Přes kanál na pláž to jde pouze motorovým člunem a obsluha nás upozorňuje, že jezdí jen do 7.

Z člunu se vystupuje přímo do vody, a protože byl odliv, jde se ještě asi 150 m pískem. A za kopečkem konečně bude oceán! Ty vole! To jsou vlny! Kam se hrabe Španělsko! Ale naštěstí nejsou tak destruktivní, takže se člověk udrží jakž takž na nohou. Tady si sakra rychle uvědomíme, že jsme úplné prd na tomhle světě.. Vracíme se s tím, že druhý den strávíme na pláži…

Po nákupu v sámošce lehce pojíme a okolo ½ 2 konečně míříme na pláž. Zase nás převeze loďka a my si to zamíříme dál od toho davu. No davu.. zas takový dav to není, ale je tam prostě víc jak 20 lidí a to už je pro nás dav J.

Pláž je poměrně dlouhá (několik km), takže stačí ujít kousek a už to není sardinkov. Vlnky jsou dnes menší, ale jak ubíhají hodiny, narůstají. Je tu mělko a dá se dostat přes první vlnu, když už člověk občíhne, kterou přeskočí a která ho smete J. Chvíli se cácháme a blbnem ve vlnách jak malé děti. V dálce je ale vidět jakýsi výběžek, takže cíl je jasný!

A tak jdeme, jdeme, jdeme a zase jdeme. Prohlížíme si ty tisíce mušlí na pláži, občas skočíme do vln a zase jdeme… Ten výběžek totiž patří už k Taviře, což je nějakých 5 km.. To bysme holt nemohli být my, abychom všude neturistovali..

Po cestě zpátky jsme taky párkrát zastavili na koupačku, protože jít pískem je skoro stejně náročné jako sněhem a táhnout s sebou ještě kameru, pití, foťák atd. není taky úplně ideální.  V moři není nic vidět, protože pořád víří písek a přináší nějakou trávu. Ale na břehu jsme našli nějakou mrtvou potvoru a hvězdici. Chtěli jsme taky natočit kraby, ale jsou hrozně rychlí.

Domů jsme dorazili docela unavení, protože kombinace vycházky se zátěží, skákání ve vlnách a síla moře je přece jenom dost i na nás..

Večer jsme šli do hotelového baru na něco k jídlu a hlavně na ukázku folklórních tanců. Peťa si dal konečně kuře piri piri, i když prý nebylo pálivé tak jak si představoval. Já jsem si dala ministeak. Oboje mělo být mini, ale porce to byla pořádná. K tomu lahvinka a už tu byl folklór J.

Připadalo nám, že je to pořád stejná melodie, principál zpíval mečivým hlasem a když mluvil, byl to jako Zedníček mluvící neznámým nářečím. Jejich tance spočívají hlavně v rychlém chození a točení. To jsme zírali, jak se dokážou roztočit a hlavně zase na fleku zastavit a pokračovat v tančení. Jediná věc nám je divná, že i když takhle makaj, jak to, že mají tak velké zadky a tlusté nohy. J

Ono vůbec – tady vidět hezké dítě, to je zázrak. Ještě tak kluci, ti možná, ale holčičky jsou fakt hrozné. Jsou hrozně tlusté a místo bříška mají cejchu.

Ráno jsme šli na tržnici, ale protože je neděle mají kupodivu zavřeno J. Po jídle jsme zamířili rybařit. Je úplný odliv, takže všude spousta bahna. Zkouším přejít na ostrůvek uprostřed kanálu a zadaří se. Po cestě zpátky mi sklouzla noha po šutru a dochodila jsem.

Začíná příliv, nic jsme nechytili a mě to furt pekelně bolí. Velíme na ústup. Peťa se doma vyžívá v operaci, aby mi z toho vyndal špínu. Prostě žádná slast.

Pak jsme se šli ještě projít po okolí. Prošli jsme nejdřív zanedbanýma zahradama, kde je vidět sucho a žádná péče. Peťa ochutnal olivu ze stromu a prskal jak blázen, že to je hnusný. J Jeho popis zní – balíček žiletek, kterýma ti jezdí sem a tam v puse.. Tak nevím.. J Také jsme objevili divný suchý strom se samotovými plody. Dle mého názoru to jsou mandloně. Takže Peťa opět ochutnával J. Zatím přežil, tak to asi mandloň fakt bude…

Ještě jsme si stihli objednat auto na úterý v nabídce 3+1 den zdarma za 170 DM, což je pořád mnohem přijatelnější než od Fischera.

V 8:20 jede bus do Taviry. Kupodivu bez nás.. Ač byl budík na 7:30, viděli jsme ho už jenom od vrátek.. Jel včas.. Hajzl.. Tak jsme se došli nasnídat a druhý pokus v 9:55 byl úspěšný. Autobus jel o 15 minut později.. Hajzl…

V Taviře jsme už jako staří mazáci šli rovnou na hrad natočit zahradu, pak jsme se podívali do kostela a nechali tam 100 jejich šprliků. Děda nám žehnal jak o život a děkoval jak blázen. Co všechno člověk nepořídí za marku! J

Tentokrát jsme našli i tržnici, která opravdu jako tržnice nevypadá, spíš jako kryté parkoviště, proto jsme to minule přešli. Mají tam krásně čisto, klimošku, spoustu ovoce, zeleniny a hlavně ryb. Tak jsme 2 rybky zakoupili a ½ kila garnátů (to vše za 12 DM), ňáký to ovoce a šli jsme zpátky na bus.

Ještě koupit známky na pohledy a vyměnit peníze na auto. Známky nikde nemají, až nás jedna paní poslala k „automátiko“ J. Ale automátiko žere jen mince, takže mám pořád ještě 2 pohledy v kapse. Pak mi ještě Peťa koupil klobouk a slámu na pláž a mohli jsme frčet zpět.

Doma Peťa nachystal ryby na večer a uvařil pár garnátů, abychom to ochutnali. Když si člověk odmyslí ty vousky a nožky a očička jak korálky, je to moc dobré J

Kolem 4. jsme konečně vyrazili na pláž zase rybařit. Ještě jsme po cestě koupili slunečník a už nás loďka převážela na ostrov. Poměrně dost foukalo, tak jsem nekoupala a byla mi zima. Peťa zkoušel rybařit a když těm potvorám vnadil i garnáty, nic nechytil! K večeři jsme proto měli ty báječné ryby z tržnice a vymýšleli výlety na druhý den, kdy už budeme pojízdní.

Dnes je významný den. Z pěšců se stáváme koňmi. Aspoň tedy těmi pod kapotou auta. V 10 máme převzít Fiat Punto. V 10:30 přebíráme Renault Twingo zlaté barvy (dost hrůza), ale s klimatizací. Tohle za cenu Punta, které jaksi momentálně nebylo na skladě, čiliž úspora cca 50 DM. Ale neprotestujeme J. Dlužno podotknout, že to není až tak špatné vozítko…

V 11:30 jsme konečně vyrazili za poznáním. Zkoušeli jsme nejluxusnější středisko Algarve – Villamouru. Chtěli jsme se projet jeskyněmi, ale je to buď na ½ nebo na celý den. Hlavně je tam největší soukromá marina. Ze střediska luxusu jsme vyrazili na tzv. východní okruh aneb Cesta vede do hor, dle průvodce od Fischera.

Navštívili jsme zámeček v Estói a románské ruiny Milreu. Tam pořád ještě kopou.

Pak už jsme začali stoupat do hor Serra do Caldirao. Ve vsi Barranco do Velho je nádherný výhled a krom psů nikde nikdo. Mohutný dub 15 vysoký uváděný v průvodci, že stojí za zmínku jsme jaksi nenašli J

Pokračovali jsme směrem na Capocho a kochali se panoramaty. Kopečky jsou tu opravdu fascinující. Nejvyšší má 525 m a všechny jsou takové kulaté, takže to vypadá jak ošatka vajec. Viděli jsme také řeky, ale momentálně to jsou jen šutry a žádná voda.

Nejvíc nás fascinují korkárny a vůbec korkové duby, jak je to oloupané. Prý se to loupe 1x za 8 let. Z kopečků jsme se snesli do Taviry a doma jsme byli v 17:30. Máme za sebou 208 km.

Nastal den D – vyrážíme na veliký výlet. Plánovaný odjezd byl v 8, odjíždíme v 8:20 – normálka J.

Míříme na západ a první cílem je Lagos – město, kam byli poprvé přivezeni otroci do Evropy (116 km). Dorazili jsme sem v 10 a šli na prohlídku. V plánu jsme měli hlavně regionální muzeum, kde jsou různé kuriozity jako šípy z Konga, osminohé kůzle a česká dvoukoruna J.

Na nábřeží ale byly nabídky na výlety okolo útesů, tak jsme zaplatili 50 Dm za Aquabus a vyrazili na hodinu na moře. Bylo to nádherné, i když tím proskleným dnem bylo vidět míň, než jsem počítala. Pak jsem se pocourali po městě a vyrazili na Sagres (35 km)

Na Ponte de Sagres je pevnost, kde bývala námořní akademie Jindřicha Mořeplavce. Je tam i kamenná růžice o průměru 42 m a nádherné 60 metrové útesy. Z jednoho toho útesu lovil místní rybář ryby. Stál za zábradlím na pokraji skály a nahazoval do té hloubky. Navíc tam poměrně dost fouká, také vypadal hoodně odvážně..

Ze Sagresu jsme popojeli na Cabo de Sao Vincent –čili na nejjihozápadnější bod Evropy. Tady je maják, který je vidět z moře z 95 km  . Nádherné místo, kde člověk vidí ty majestátné útesy, o které se rozbíjejí vlny, v dálce jsou vidět lodě a to, že je Země kulatá.

V 15 vyrážíme na sever, směr Lisabon. Chtěli jsme stihnout západ Slunce do moře, ale klasicky nestíhačka. Ve 20 vjíždíme do Setúbalu a jsme asi 30 km od Lisabonu. Musíme natankovat (32,44 l za 5.480,-, 1 l/169,-). Průměrná spotřeba 5 litrů – to není špatné.

Okolo Setúbalu se pak motáme asi 40 minut. Značení na Lisabon je hrozné. Buď je za křižovatkou nebo úplně chybí. Pak se to naštěstí povede a ve 21 hod. nás po 421 km vítá Lisabon sochou Ježíše (je podobná té v Rio de Janeiru). Musíme najít nějakou tu postýlku. Motáme se po Lisabonu a jeho okolí a nikde žádný penzion L.

Projeli jsme okolo většiny pamětihodností včetně avkvaduktu, viděli jsem stadión v Benfice (tam hrál Poborský) a pořád nikde žádný symbol postýlky. Pak jsme konečně objevili penzion někde u Baixy, ale měli obsazeno. Zkoušíme další penzion – jsou to vlastně velké byty, kde se pronajímají pokoje, ale každý má svou vlastní sprchu. Máme štěstí. Za 40 DM můžeme spát v pokojíku jak pro panenky včetně snídaně. Jdeme přeparkovat, protože stojíme na zákazu zastavení, ale všude jsou jednosměrky a když už potřetí projíždíme náměstím Rossio a nemůžeme najít ten penzion a ani žádné místo k parkování, vzdáváme to a odjíždíme směr Sintra.

Hodně špatně se hledá po půlnoci místo na spaní. Buď jsou obsazení nebo strašně drazí nebo prostě neotvírají. Nakonec jsme zakotvili na parkovišti jedné restaurace uprostřed vsi u Capo da Rocca, což je pro změnu nejzápadnější kout Evropy. Kolem ½ 2 konečně tedy sklápíme sedačky Twinga a přikryti sakem a osuškou fofrem usínáme. Okolo 6 se budíme zimou, takže přitopíme a spíme ještě asi hoďku a půl než  se rozední. Odjíždíme zpět na Sintru.

Sintra bývala oblíbené letní sídlo portugalských králů, proto je tu několik paláců. Na nejvyšších vrcholcích Serry de Sintra leží pohádkový palác Palácio da Pena. Mají ale až od 10, takže smůla. Vracíme se proto o 250 m níže na ukazatel hradu de Mourro. Tam se dá projít, hurá!

Cesta ke zřícenině tohoto maurského hradu je hrozně zvláštní. Na místní poměry je brzo (okolo 9 hodiny), má to prostě atmošku. Trošku strašidelnou, trošku pohádkovou – jako z Krásky a zvířete. Navíc jsme před brankou viděla nějaké zvíře prostrkávat tlapy a šustit v listí, nic se ale neukázalo. Z hradu je nádherný výhled do okolí i na protější palác, který se občas skryl do mlhy. Prostě těžká romantika.

Cestou zpátky ještě vdechujeme ten zvláštní odér – vlhko, teplo, staré stromy, staré kamenné stavby..

Odjíždíme v 9:10 a jsme tím zvláštnem jako očarovaní. Tacháč ukazuje 548 km. Míříme zpět do Lisabonu, ale na dálnici je klasická ranní špička, čili parkoviště. Podle mapy to zkoušíme objet a nakonec se nám podaří najet na severní okruh, směr Oceanárium – cíl našeho snažení. Objedeme sice celé město, ale jedeme! Sice mám po tom nervy v háji, protože Portugalci jezdí rychle, předjíždějí všude a na kruhových objezdech přejíždějí sem a tam bez blinkrů jako by tam byli sami. Navíc se zprva občas objeví nějaký ten nečekaný rychlík, prostě záhul na pozornost!

Když konečně dojedeme k EXPO ´98 jsme hotoví. Oceanárium nám to ale bohatě vynahradí. Pro nás – suchozemce – to je něco absurdního. Je tady fauna a flóra všech světových oceánů. Každé má svou sekci s typickými živočichy a rostlinami. Od různých kachen přes tučňáky k vydrám a spoustě druhů různobarevných ryb, sasanek a bůhví čeho všeho. Tomu vévodí centrální nádrž s miliónem litrů vody (32x23x7m, tloušťka skla 27 cm). Tady jsou žraloci, rejnoci, baracudy, prostě všechno možné.Nádherné divadlo přírody. Do toho pouštějí z repráků zvuky moře. Prostě bomba, bomba, bomba!

Po shlédnutí téhle expozice se domlouváme, že do toho šíleného Lisabonu se nám už nechce a po mostě Vasco de Gamy ujíždíme pryč od lidí (13 hod., 647 km). Nabíráme směr Évora, město chráněné UNESCO. Předtím ještě nenecháváme bez povšimnutí odbočky na megality. Uprostřed korkových dubů a olivových hájů je na jednom místě seskupeno asi 20-30 kamenů. Jsou opracované, sestavené jakoby do kruhu a staré prý asi 4 – 6.000 let. Je odsud i nádherný výhled do kraje, takže asi sloužily i k náboženským účelům.

V Évoře posvačíme v parku a prohlídneme si kostel sv. Františka. Má ohromnou chrámovou loď a bohatě zdobené postranní oltáře. Z Évory odjíždíme v 16:40 (792 km). 42 km od Évory je městečko Portel se zbytkami hradu. Není nijak významné, ale je odsud krásná vyhlídka na provincii Alentejo. Alentejo zabírá 1/3 rozlohy Portugalska, ale žije zde pouze 1/10 obyvatelstva. Je to nekonečná rovina a jestliže jsme přijížděli do Lisabonu skrz kopce zarostlé korkovými duby, pak přišla najednou změna –píniové háje, tak tady to byly pole, mezitím korkové duby a zase pole a zřídka vesnice.. ale hlavně jen ta rovina.

Před městem Beja se krajina začíná zase vlnit. Zastavili jsme u Lidla nakoupit, ale je to hrozný obchod. Malý sortiment, takové všechno zašmudlané. Z Německa si to pamatuju trochu jinak. Přes kopce serpetinami a stylem nahoru, dolů, míříme na Faro. Ve 20 tankujeme u 1 stojanu ve vesničce Alheixial (32,14 l za 5.401, průměr 6,6 l – je znát to město a kopce). Kocháme se výhledy na všechny ty kopečky (cca 400 m.n.m.) a na západ Slunce. Nikde žádní lidé, jen korkové duby.

21.15 parkujeme v našem Pedras da Raihna, úžasný pocit, že nás čeká sprcha a postel. Celkem najeto 1035 km.

Vstáváme později a po obvyklé snídani na terase vyrážíme ve 12.20 do pohoří Monchique. Zastavujeme v maličkých lázních Caldas de Monchique pro místní dobrou vodu. Je tam udělaná hned i stáčírna, ale ani to moc neruší. Potom šplháme do městečka Monchique a odtud je to na nejvyšší horu Algarve už jen 9 km.

Po cestě se kocháme, přeci jenom 900 m.n.m. už je znát. Na vrcholu Fói je hodně větrno, ale nádherný rozhled na všechny strany. Viděli jsme tam takovou silničku, tak jsme si řekli, že zkusíme, kam vede. Dovedla nás naštěstí zase zpátky do města, i když to chvílema rozhodně nevypadalo.. Nedovedu si představit, co se děje, když se potkají dvě auta. My s tím naším zlaťákem to měli tak tak.

Z Monchique jsme zamířili na přehradu Baragem da Bravura. Cesta byla zase moc hezká, okolí zase úplně jiné. Kopečky nahoru, dolů, eukalyptové a piniové háje. A strašně příjemný voňavý vzduch. Přehrada není moc velká a taky tam pěkně fučelo, a protože už bylo ½ 5, vyrazili jsme na zpátky na Cabanas. Doma jsme byli v 18:40 a denní dávka kilometrů činila tentokrát 299 km. „Doma“ nás čekalo milé překvapení – české noviny z úterka, měli jsme je za dveřmi jako  pozornost od cestovky.