Deník Dovolená - Naše svatební cesta :-)
Vzpomínky na svatební cestu aneb jak jsem to viděla v roce 1999. Místo pobytu - studio č. 105 - Pedras da Rainha, Cabanas, Tavira, Algarve, Portugalsko :-) (to celé je název jednoho místa... hi hi hi)

Dnes musíme vrátit auto. Vstáváme brzo, abychom stihli v Taviře ještě nakoupit na trhu, vyměnit peníze a natankovat. Ve směnárně mají ale v sobotu až od 10 hod. a to my už musíme odevzdat auto.. Tak jdeme do tržnice aspoň nakoupit. Zbylo nám ještě pár escudo a máme před sebou 2 hoďky času.

V tržnici jsme si prohlídli všechny ty dary moře, koupili zase 2 ryby, tentokrát zase trochu jiné a nějaké to ovoce. Couračkou jsme došli autu, tam nechali nákup a zase pomalu zpátky, že si dáme snídani. Je tam spousta kavárniček, tak jsme si jednu vybrali. Dali jsme si koblížky s krémem, šunku v lístkovém těstě – to nám ohřáli v mikrovlnce – čaj a kávu. Bylo to moc příjemné sedět venku, dívat se na město a takhle si debužírovat.

Ve směnárně otevřeli naštěstí dřív, vyměnili jsme prašule a jeli natankovat. Tankováno 24,85 l za 4.000,- průměr 6,7 l /100 km. Autíčko jsme zase vrátili a celkově jsme najeli 1.556 km.

P.S.

Ta zvýšená spotřeba bude asi nejen díky kopečkům, ale i díky snaživým čerpadlářům, kteří se snaží prodat maximum a narvou nádrž dokud nepřeteče.

Odpoledne jsme chtěli jít zpátky na pláž, ale zatáhlo se, tak jsme hodili chrupku. Pak začalo pršet a v noci přišla vichřice s lijákem. Mlátilo to úplně příšerně dveřma, tak je Peťa musel vypodložit novinama. Už jsem plánovala co nahážu do únikového zavazadla, až vyhlásí poplach, že se blíží tornádo.. Fakt jsem měla bobky.. Naštěstí se tak nestalo a my jsme mohli po chvilkách i spát… (Venku jsme ale předtím chvíli byli, zkoušeli jsme zase chytat a nic, tak jsme si aspoň udělali piknik s vínečkem J)

Ráno pořád prší, to se nám to rýsuje – jako ve Španělsku, kde prý bylo nejhnusnější počasí za posledních 20 let J. Posnídáme ze zásob přivezených z Taviry a hupky dupky zase do pelíšku. Odpolka konečně přestalo pršet, jenom fouká. Naštěstí teple, tak jdeme ven, abychom z toho spaní nezblbli.

Je odliv a díky větru i docela vlnky. Dojdeme až na konec ostrova, kde zjišťujeme, že se na břeh opravdu suchou nohou nedostaneme. K večeři vypijeme zásoby rovněž přivezené z Taviry – zejména naše oblíbené vinho verde a je nám fajn J.

Vstáváme brzo, jedeme na trh do Taviry. Dokonce se nám povedlo odchytit bus v 8.30. Měl zase 20 minut zpoždění a my už byli na zastávce v 8:15 L. Trh nebyl. Průvodce (knížka) má špatné informace. Tak jsme zašli do naší oblíbené pasterie na snídani – kávička, piškotový trojhránek s krémem, šunka v lístkovém těstě a hlavně džusík z čerstvých pomerančů. Byla to lahoda, ba přímo mana!

Takto posilněni jsme se vydali nakupovat suvenýry. No nic moc. Tady prostě nejsou takové krámy jako ve Španělsku. Když už jsme konečně jakž takž nakoupili a prošli jsme Taviru horem i dolem zašli jsme ještě na jednu kávičku s džusíčkem. Kafe tady dělají maličký, ale silný a hlavně do toho náprstku ještě sypou hromady cukru.

Po návratu domů jsme popadli plavky, slunečník, rákosku a prut a honem na pláž chytat konečně bronz a snad i ryby J. Začal ale foukat hrozně nepříjemný studený vítr, tak jsme to kolem 4 zabalili. Ryby taky nešly chytat, protože v tom vichru by mi to olůvko asi umlátilo mého manžela… Na pláži si ze mě Petr dělal srandu, ž se opaluju nahá a nohy mám zabalené v ručníku, ale když mně byla taková zimááááá! J

Večer jsme řešili „problém“, jestli ochutnáme cataplanu (místní specialita) dnes anebo zítra. Padla druhá varianta. Dnes mají většinou zavírací den a stejně musíme dojíst zbytky. Zbytky – to znamená, že dojdem pro naše stále oblíbenější vinho verde a Peťa vykouzlí nějakou baštu.

Po cestě do sámošky jsme se stavili na recepci a v „naší“ informační knize Fischer bylo napsáno, že letíme domů ve 23:10, odjezd z Pedras da Rainha je v 19:50 a v Praze budeme cca v 5:05 SEČ. To je hrozné… to už pozítří pofrčíme domů..

Dneska jsme vyrazili na pláž už kolem poledne. Moc nefoukalo, azurové nebe – vypadalo to slibně. Voda byla ale příšerně studená, tak se koupal akorát Petr. Zase jsme se opalovali nazí a výsledkem jsou lehce připálené zadky J. Ale bylo to příjemné, pofukovalo, tak akorát, nikde žádní lidé.

Peťa je už nervózní, že 14 dnů nemůže nic kopat, rýt, bourat nebo stavět, tak se rozhodl, že mi vytvoří kopii z písku. Dopadlo to vskutku nádherně. Hlavně místo nohou rybí ocas. Nevzala já jsem si náhodou rybáře??? Doufám, že vyjde foto, protože to fakt stojí za to!

Kolem páté jsme se sebrali a šli domů s nákladem mušlí a mušliček jakožto suvenýrů. Po očistě – písek je opravdu všude – jsme konečně vyrazili na tu stále odkládanou večeři. Trochu je tu problém najít nějakou příjemnou hospůdku, všechno je tu dost vyumělkované a hlavně převládá pizza. To jsou barbaři!

Nakonec jsme šli do Copacabana (s), která byla zase zařízena ve stylu amerického fotbalu a amerických hvězd 60. let. V nabídce opět převládala pizza, lasagne a curry, ale měli alespoň sardinky. Objednali jsme si je s vařenýma bramborama, jinak samozřejmě ke všemu cpou hranolky. Bylo to výborné, akorát vybírat ty kosti – to je fakt hrůza! K tomu 2 litránky vinho verde – to tam čepují z pípy jako pivo J. Jako zákusek jsem si dala typicky „portugalský“ banana split a Peťa místní kořalku Medroňhu. To je fakt dost síla. Ale je pravda, že poté, co jsem jí ochutnala, už mi bylo teplo celou noc J. Peťa dal dvě a pak si už ani nepamatoval kolik platila a jak se dostal domů J. Číšník ho poplácaval po ramenou, že jako je dobrej, že hodně vydrží, protože Medroňha se nedá pít ve větším množství bez následků na zdraví.

Objednávali jsme si jí španělsky a ten číšník, když jsme odcházeli, tak si z něj dělal srandu a mluvil taky španělsky s přehnaným přízvukem. Je vidět, že Španěly opravdu moc nemusejí a angličtina je pro ně mnohem přijatelnější.

Finito. Víceméně zabaleno máme už ze včerejška, ještě tam pak přihodíme nějaké to vínko. Čekáme, že nás každou chvíli vyhodí uklízečky a před sebou máme dlouhý dne. Ve 12 jsme opustili naše studio a s kuframa neskutečně těžkýma zamíříme k recepci. Naštěstí jede okolo jeden z těch šílenců v H100, kufry naloží a odveze i nás.

Představa těch 8 hodin je hrozná, ale skutečnost je ještě horší. Den se neskutečně vleče a vleče…Jdeme pomalu směrem k pláži, ale fouká a každou chvíli to vypadá, že bude lejt jak z konve, takže z pláže nic nebude L. Peťa potřebuje nutně po včerejšku vodu a polívku, takže se zastavujeme v restauraci „O Pedro“. Většinou tam bylo plno, takže je to snad dobrá restaurace.

Nezklamala. Dali jsme si polévku dne. Nevím, co to bylo, ale bodla J. Byla krémová, taková žlutá a plavali v ní šťavnaté zelené lístečky. Byla opravdu moc dobrá. Peťa si pak dal grilovaná žebra – super pošušňáníčko a já „salát domu“. To byl zeleninový salát a navíc přidané krabí tyčinky ve speciální omáčce. Taky moc dobré. Pak jsme šli ještě sbírat mušle a odebrat trochu písku jako suvenýr.

Tak jsme se tak nějak pořád poflakovali po okolí, které už jsme měli dávno prochozené, prostě hrůza. Na chvíli jsme zapadli do cukrárny – vafle, houska plněná vaječnou omeletou, pohár, koktejl, čímž se nám povedlo zabít zase trochu času. No a pak už jsme jen seděli na recepci, luštili stupidní křížovky a čekali na odvoz.

Konečně přijel maník a mohli jsme odjet do Fara. Do odletu zbývaly 2 a ½ hodiny, takže zase poflakování a sledování ciferníků (letištních samozřejmě J). Na letišti se k nám připojila jakási místní fenka a evidentně nás adoptovala. Petr jí chvíli drbal a ona se okamžitě položila na záda a se zvrácenou hlavou a blaženým úsměvem usnula u našich nohou (to jsme zrovna čekali na odbavení).

Ve 23:10 jsme konečně odstartovali. Mezipřistání v Malaze zase znamenalo hodinu čekání než natankujeme a než se nalodí další turisti a po tu dobu jsme museli opustit letadlo. Konečně jsme se odlepili i od španělské půdy a konečně nosili jídlo (kuře alá bažant s rýží)! Měla jsem totiž už hrozný hlad a navíc to bylo zase zpestření, protože při nočním letu není moc co pozorovat.

Přistáli jsme ve 4:45 SEČ a nejdéle nás zdrželo čekání na kufry. Venku už nás očekávali naši a bylo jasné, že je definitivně po dofče.

Bylo to krásné, bylo to akorát a máme v plánu se vrátit do Lisabonu – ale už bez auta a se zajištěným ubytováním J

1. Let letadlem (bez toho šíleného čekání)

2. Sagres a mys sv. Vincenta – nebe, moře, útesy

3. Snídaně v Taviře – pohoda, klídek, koblížky, šátečky se šunkou…

4. Oceanárium – barvy, ryby, celkové uspořádání

5. Ranní procházka na Mourrově v Sintě – zvláštní atmoška, těžká romantika

6. Korkárny a korkové duby – nekonečné množství

7. Oleandry, ibišky, palmy, mandloně, eukalypty, pinie, olivy, pomerančovníky – ty jejich rozměry!

8. Změny krajiny – roviny, kopečky, zarostlé, úplně holé, písčitá pláž, 60 m útesy

9. Víceméně nehezcí lidé – krycí jméno rejsek, rejsková J, holčičky s tlustejma bříškama

10. Všude obrovské kočky – chodí po apartmánech a evidentně se nemají špatně

11. Příšerní psi – tlusté hnusné kreatury (a to fakt! Tamina by byla absolutní „kočka“ J)

12. Automobilová doprava – děs a jen pro otrlé

13. Vinho verde – co dodat?? Škoda, že se neprodává u nás..

14. Medroňha – to je speciální zážitek Peti – má sílu ještě druhý den J

15. Portugalština – řeč bez jakýchkoliv známek něčeho známého, přesto se dá domluvit, když se chce J

16. Fóia – nejvyšší hora Algarve – 902 m. n. m. – u toho moře je to převýšení fakt znát!