Deník ŘÍKANKY - BÁSNIČKY

Kampak jenom zatroleně, zaběhlo se moje štěně?

Ještě časně zrána bylo v lenošce,

Spadlo do piána Spalo v ponožce.

Sotva vstalo,Zaštěkalo a hned do spíže,

Aby se tam podívalo na med do díže.

S myškou mělo dostihy, snědlo z mísy koblihy,

Dědečkovu  kravatu ,táhlo v zubech ke vratům,

packou namočenou v klihu,psalo napínavou knihu.

Propadlo se a je pryč.Nenajde je, křič jak křič.

Možná, že ho zloději, uloupili v naději,

že jim bude hlídat dům,proti jiným zlodějům.

Anebo zabloudilo. Kdoví? Zmizelo v hlubokém křoví, Krčí se ve větvích stromů a neví , kudy teď domů.

Co si počít, co si počít, kam dát uplakané oči?

Máma řekla: počkáme, třeba se ho dočkáme.

Vtom – buch na práh.Hůl si beru.

Co to k nám jde za příšeru?Jéje, výskám udiveně,

Mámo přišlo moje štěně.

Kulhá a je nahluchlé,na čumáku opuchlé,

místo očí má dvě boule,kutálí se jako koule

a dostává, aniž chce,do ocásku injekce.

Honem zavři!včelí roj,vypověděl pejskům boj.

Zabalené v obkladech leží štěně bez pohnutí,

teď už nemá nikam spěch sotva ocáskem už vrtí.

Neboj, pejsku můj nebohý, Brzy tě postavím na nohy. Až budeš jako ryba zdráv,

Ohlásíš to svým haf, haf, haf.

Na počátku světa byli

všichni motýlové bílí.
To se slunci nelíbilo,
proto jich pár pozlatilo
a hned místo bělásků
je tu hejno žluťásků.
....
Jeden z nich spad do strouhy
vysloužil si ostruhy
i plášť dostal zcela nový
otakárek fenyklový.
...
Jednou večer na rybníkem (?)
s velkým černým potápníkem
jeden motýlek si hrál
a byl z něho admirál.

Kdyby byli, milí zlatí,

motýlové baculatí,

to by měli život těžký.

Křídla by je neunesla,

museli by chodit pěšky.

Já jsem motýl přelétavý,

nestačí mi jeden květ.

Od kvítečku ke kvítečku

všude sbírám sladký med.

Od růžičky k pampelice

sladký nektar piju rád,

a když večer zešeří se,

potom půjdu krásně spát.

slunce šlo spát za hromádku klád
na nebi hvězdy klíčí
už nepracuj, mravenečku můj
schovej se do jehličí

spinká a sní mravenec lesní
v hromádce u kapradí
nespinká sám, s maminkou je tam
tykadlama ho hladí

máš nožičky uběhané den byl tak těžký
pojď lůžko máš rozestlané
v plátku od macešky

Myšičko myš,

pojď ke mě blíž!

„Nepůjdu kocourku,
nebo mě sníš!“

Běží myška po strništi,

dvě myšátka za ní piští,

nad nimi se vznáší drak,

kaboní se jako mrak.

Vařila myšička kašičku,

na zeleným rendlíčku,
přijde dětí, jako smetí,
každýmu dá kousíček,
zbyde prázdný rendlíček.

Vařila myšička kašičku

na zeleným rendlíčku.
Ten vařil-
Ten smažil-
Ten pek-
Ten jed-Na toho se nedostalo
a běžel a běžel a běžel -
až tadyhle se schoval!

Vařila myšička kašičku

(ukazováčkem kroužíme po dlani dítěte)
na zeleném rendlíčku.
Tomu dala, (ukážeme na prstík, který dostane kašičku - palec)
tomu víc, (ukazováček)
tomu málo, (prostředníček)
tomu nic, (prsteníček)
a na toho už nezbylo, (malíček)
tak hrrrr utíkal do komůrečky a tam se napapal. (ukazováček a prostředníček se promění
v nožičky a utíkající pod pažičku, kde je komůrka)

Vařila myšička kašičku

na zeleném rendlíčku.
Tomu dala, tomu taky,
tomu ryby, tomu raky.
A na toho posledního nezbylo,
a tak běžel do komůrky na brambůrky.

Běhala myška 

Běhala myška,
okolo bříška -
šup do pupíčka!

Já mám myšku tanečnici,

tancovala po světnici,

byla černá i bílá,

každému se líbila.

Když jsem přišel ze dvorečka,

točila se do kolečka.

Dupla tam a dupla sem

mrskla fouskem pod nosem.

Mrška byla od malička,
očka měla jako sklíčka
a pod krčkem mašličku,
červenou jak růžičku.

Myšky chodí tiše, tiše,

mají tlapky jako z plyše.
Tiše myšky, ši, ši, ši,
ať vás kočky neslyší.
Myšky rychle utíkají,
do skrýše se schovávají.
kocourům se vyhýbají.

Běží myška po polici,

nese s sebou homolici.
Myško malá, maličká !
Uteč, číhá kočička !
Utíkej, utíkej !

Tančila myška tančila,

až se jí hlava točila.

Sedla si zdřímla jen málo

a vtom se jí něco zdálo.

Že se velké kolo točí

a kočárkem se drkočí.

A mašinka hú, hú jede

a babička k nám přijede.

N

Naše Nina není líná

neumí si naříkat

nakoukne i do komína

nebojí se čerta snad.

Přivedl jsem naší Božce
na námluvy nosorožce
Byl z toho však jenom smutek
nosorožec od ní utek'

Na roh že mu dečky pletla
hrubou kůži krémem hnětla
Možná byste se mu smáli
- on se radši v blátě válí

Říká  máma medvědice :  "Doběhnu nám pro bukvice, počkej doma chvilku sám, dlouho tě tu nenechám."

Sotva za ní zámek zapad, dostal Ríša náhle nápad: Trošičku se proběhne, po stromech se rozhlédne.

Ríša malý, ale smělý, ptá se datla kde jsou včely, že by zkusil třeba hned vybrat jejich sladký med.

Zajíčkovi je to k smíchu, jak tu kvílí v lesním tichu a jak Ríša zmořený leží mezi kořeny.

Ríša pádí pryč, jen funí, chce si zchladit v lesní tůni poštípanou tlamičku -  oddechnout si chviličku.

Žába smíchy sotva kváká, když si nos nabral raka. Za břicho se popadla: "Rak mu tahá žihadla!"

Ríša chtěl by raka setřást, letí přes křoví a přes chřást, přitom kňučí bolestí -  ale rak se nepustí....

O kus dál zas překvapení! Rozkročený na kameni přísně říká moudrý výr: "V lese bude klid a mír!"

Teď však pozoruje ježka, příležitost nezamešká, pokusí se velmi rád medvídkovi změkčit pád.

Potrestaný modřinami, žihadly a bodlinami Ríša vzlyká u vrátek: "To mě bolí kabátek!"

Doma do postýlky klesá -  teď už poznal zákon lesa: Aby tě měl každý rád, musíš umět poslouchat!

Nikdo neví, jak mi je, Když se kočka umyje,

Pak se na mne podívá, Jak když se vysmívá.

Počkej jen, až za chvilku Vezmu bílou košilku,

To se teprv uvidí,  Kdo z nás dvou se zastydí.