Deník POVZBUZENÍ PRO NAŠE TĚŽKÉ CHVÍLE
Příjemné článečky, hřejivá slůvka či cokoliv jiného, co pohladí (naši často zkoušenou) duši... ;)

Většina žen se stavá matkami spíše náhodou, některé si to zvolí, malá část výsledkem sociálního tlaku a pár z nich z tradice.

V tomto roce se jen ve Spojených státách stane téměř 100.000 žen matkou dítěte s postižením. Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak jsou tyto matky ke svým dětem vybírány?

Já si představuji Boha, který se toulá světem a vybírá si nástroje pro propagaci své velké péče a rozvážnosti. A zatímco vše pozoruje, dává pokyny svým Andělům, kteří je zapisují do obrovské knihy:

„Armstrong a Beth – syn. Patron – dáme jí Gerarda. Je zvyklý na světské věci.“

„Forrest a Marjorie – dcera. Patron – Cecílie.“

„Rutledge a Carrie – dvojčata. Patron – Matiáš.“

A pak řekne Andělovi jedno jméno a usměje se: „Dej jí dítě s postižením.

Anděl vyzvídá: „Proč téhle? Je tak šťastná.“

„Právě,“ usmívá se Bůh. „Copak bych mohl dát dítě s postižením matce, která se neumí smát? To by bylo kruté.“

„A má dost trpělivosti?“ ptá se Anděl.

„Nechci aby měla příliš trpělivosti, protože by se mohla utopit v moři sebelítosti a zoufalství. Jakmile šok a zlost pominou, zvládne to.“

„Dnes jsem jí pozoroval. Je si vědomá svého Já a je samostatná – to je tak vzácné a tak důležité pro každou matku. Víš, dítě které jí chci dát bude mít svůj vlastní svět. A ona jej bude muset vpustit do svého světa a to nebude jednoduché.“

„Ale pane, myslím, že ve Vás ani nevěří.“

Bůh se usmívá: „To nevadí, to se spraví. Tahle je ta správná – je tak akorát sobecká.“ Anděl nevydrží: „Sobeckost? Je to snad nějaká ctnost?“

Bůh vrtí hlavou: „Když se nedokáže čas od času odpoutat od svého dítěte, nezvládne to. Ano, tohle je žena, kterou požehnáme dítětem které není dokonalé. Ona si to zatím neuvědomuje, ale bude mít něco, co jí budou lidé závidět. Slova pro ní nebudou vším. A žádný krok pro ní nebude obyčejný. Až její dítě řekne poprvé „máma“, bude svědkem zázraku a bude si toho vědoma.

„Dovolím jí jasně vidět věci které sám vidím….. nezájem, krutost, předsudky.. a povznést se nad ně. Nikdy nebude sama. Budu po jejím boku každou minutu každého dne jejího života, protože ona vykonává mojí práci tak jistě jako by byla zde, po mém boku.“

„A kdo bude patronem?“ ptá se Anděl, připravený s knihou.

Bůh se usměje: „Zrcadlo jí bude stačit.“

Když Pán Bůh vytvořil ženu, pracoval už šestý den přesčas.
Anděl se zjevil a řekl: "Proč se tou jednou bytostí zabýváš tak dlouho?" A Pán Bůh odpověděl: "Viděl jsi její specifický popis? Musí být kompletně omyvatelná, ale ne plastická, musí mít 200 pohyblivých částí, všechny nahraditelné, musí fungovat na černé kávě a zbytcích, musí mít lano, které udrží najednou dvě děti a které zmizí, když ty se pak postaví na vlastní nohy. Musí mít polibek, co vyléčí cokoliv od odřeného kolena ke zlomenému srdci a musí mít 6 párů rukou."
Anděl byl ohromený tímto požadavkem.
Pán Bůh zareagoval: "Víš, ty ruce to není problém. Problém jsou tři páry očí, co matky musí mít. Jedním párem oči musí vidět skrz zavřené dveře a bude se ptát dětí, co dělají i přesto, že to bude vědět. Další pár vzadu na hlavě, aby věděla, co potřebuje vědět, přestože si nikdo nebude myslet, že to dokáže. No a třetí pár bude vpředu na hlavě. Ty jsou na dívání se na plačící dítě, a těmi bude vyjadřovat, že mu rozumí a miluje ho i bez vyslovení byť jen jediného slova."
Anděl se pokoušel zastavit Pána Boha: "Je to příliš práce na jeden den, počkej aspoň do zítřka, pak to dokončíš!"
"Ale to nemůžu!" zaprotestoval Pán Bůh, "jsem tak blízko k dokončení tohoto stvoření. Je tak blízké mému srdci. Ona už uzdravuje sama sebe, když je nemocná, a dokáže živit rodinu!"
Anděl přistoupil blíž a dotkl se ženy: "Ale ty jsi ji udělal tak měkkou, Pane."
"Je měkká," souhlasil Pán Bůh, "ale taktéž jsem ji vytvořil tvrdou a neochvějnou. Ty nemáš ponětí, v čem musí vytrvat, nebo co úspěšně dokončit."
"Bude schopná myslet?" zeptal se Anděl. Pán Bůh odpověděl: "Nejenže bude schopná myslet, ale bude schopná i zdůvodňovat a vyjednávat."
Anděl si potom něčeho všiml, natáhl se a dotkl se tváře ženy. "Aj, vypadá to, že tenhle model ti promoká. Říkal jsem ti, že jsi do ní zkoušel vložit příliš mnoho."
"To není promokání!" namítl Pán Bůh, "to je slza."
"Na co je slza?" zeptal se Anděl. Pán Bůh odpověděl: "Slza je její způsob pro vyjadřování radosti, smutku, její bolesti, jejího rozčarování, její samoty, jejího žalu i hrdosti."
Anděl byl ohromený. "Ty jsi génius, Pane. Myslel jsi na všechno."
"Ženy mají sílu, co okouzlí muže. Nosí děti, nosí utrpení. Nosí povinnosti, ale přitom drží pohromadě štěstí, lásku a radost. Usmívají se, když chtějí křičet. Zpívají, když chtějí plakat. Pláčí, když jsou šťastné a smějí se, když jsou nervózní. Perou se za všechno, čemu věří. Postaví se proti nepravosti. Neberou "Ne" jako odpověď, když věří v lepší řešení. Nepotřebují nové boty, aby je mohly mít jejich děti. Jdou k lékaři s ustaranou přítelkyní. Milují nepodmínečně. Pláčí, když jejich děti excelují a radují se, když jsou jejich přátelé oceněni. Jejich srdce se lámou, když zemře přítel. Trápí se při ztrátě člena rodiny, ale stále jsou silné. I když si myslí, že už jim žádná síla nezůstala. Vědí, že pohlazení a polibek vyléčí zlomené srdce. Ženy jsou různých velikostí, barvy a tvarů. Budou řídit, létat, chodit, běhat. Srdce ženy je to, co způsobuje, že se svět otáčí. Ženy dělí od mužů mnohem víc než jen porod - nosí radost a naději. Nabízí soucit a ideály. Ženy mají vždycky co říct a co darovat."

Pane Bože, dej mi sílu, abych změnil to, co se změnit dá.
Dej mi trpělivost, abych snášel to, co se změnit nedá.
A dej mi moudrost, abych uměl mezi obojím rozlišovat.

Před tím než se to stalo mě, jsem si nedokázala představit, že bych měla mít postižené dítě a musela se o něj starat. Už vůbec mě však nenapadlo, že by to dokonce mohlo být obohacující. Zní to bohužel jako fráze. Jako slova rodičů starajících se o postižené dítě, kdy má člověk téměř problém jim věřit a říká si, že si snad lžou do kapsy, že snad ani není možné, aby to mysleli vážně. Ale fráze nefráze, ono to tak je. Samozřejmě záleží hodně na postoji člověka. Nicméně za sebe jsem ráda, že jsem nepodlehla tomu tlaku a nezahořkla. Ovšem stejně tak musím dodat, že jsme v tom velkém neštěstí měli vlastně ohromné štěstí. Jak mírou postižení dcery, tak i osudem druhé holčičky (narodila se nám ve 26tt dvojčátka, jedno po týdnu zemřelo, druhé má DMO). Proto se skláním a strašlivě si vážím všech, kteří to mají mnohem těžší než já a přesto to zvládají s grácií a noblesou...

Zde je pár mých podotků:
1/ Tvé dítě bylo, je a bude Tvou součástí jak v břiše, tak po narození, stejně jako po roce, dvou, třech, deseti. Takže pokud máš své dítě ráda, budeš ho jako matka milovat ať je zdravé nebo ne.
2/ Není postižení jako postižení. Existuje celá škála míry postižení i jejich forem. Jsou děti postižené minimálně, ať už psychicky nebo pohybově (nebo obojím), ale jsou i děti postižené těžce. Nelze je házet všechny do jednoho pytle. Bohužel, i já sama jsem byla vychovávaná stylem, že postižený je postižený a hotovo. Ovšem asi to tak mělo být, někdo chtěl, abych se vzpamatovala... S postižením se dá pracovat, dá se vylepšit spousta věcí, o kterých se obecně moc neví. Proto lidé, jichž se to netýká snadno podléhají dojmu, že v případě postižených není co zlepšovat, není důvod proč se snažit, tedy že jejich život je zbytečný. Chyba! Naopak. Např. díky velmi vzácnému výskytu různých vývojových pokroků, si je rodič postiženého dítěte může maximálně užít, čímž si život opět značně obohacuje. Dokonce si užívá a ohromně váží i toho, co by rodič zdravého dítěte přehlédl, nad čímž by mávl rukou. Doslova.
3/ Sebeobětování není to správné slovo. Já i přes dceřiny problémy zůstávám ženou, tak jak jsem vždy byla. Potřebuji vypnout, skočit ke kámošce na kafe a vykecat se, zajít si s manželem do restaurace na dobrý jídlo, věnovat se svým koníčkům nebo sama sobě. Jasně, mám na všechno minimum času, ale to je stejné jako se zdravým dítkem. A co se týče zvýšených nároků na péči, které u zdravých dětí nejsou, pak můžu jen říct, že pokud svý dítě miluješ, pak snad automaticky toužíš po tom, pomoci mu co nejvíc a jak jen to jde, snažíš se vyhrabávat ho z těch průserů, který dostalo nadělený, aby jednou dopadlo co nejlíp.
4/ Strašně moc se zapomíná na lásku. To je totiž ten zdroj energie, z něhož čerpáš sílu jít dál a ještě se o něco snažit. Taky mi dřív bylo záhadou, kde na to ti lidi berou sílu, a nedocházelo mi, že své děti milují jednoduše jako své děti. Nic víc a nic míň. Nehledě k tomu, že jejich postižení je vlastně zároveň činí jedinečnými, čili navýsost vhodnými adepty k obdivu a lásce.
5/ Veškerá tato činnost je možností jak se lidsky posunout jinam. Zpřeházel se mi žebříček hodnot, vážím si věcí, které pro mě dřív byly samozřejmé a přestávám si dělat hlavu z nepodstatných prkotin. Změnil se můj pohled na spoustu lidí kolem mě, někteří se odcizili, jiní naopak do mého života přibyli, čímž jej opět obohatili. Kdysi jsem se takového života bála. Dnes jsem za něj vděčná.
6/ Samozřejmě život s postiženým dítkem (ale vůbec i s jakkoliv těžce nemocným blízkým člověkem) není jednoduchý. Ovšem nelze říct, že je Ti jen bráno, ale nic nedostáváš. To je možná největší omyl. Ano. O něco přijdeš, ale zároveň něco získáš. Vždy!

Omlouvám se za zmatenost. Sice jsem se to pokusila rozdělit do několika bodů, ale i tak jeden bod souvisí s druhým, navzájem se prolínají, takže se mi to asi moc nepovedlo. Ale snad to stačí alespoň pro základní nastínění pohledu z druhého břehu.

 V Číně měl jeden nosič vody dvě velké hliněné nádoby. Visely na obou
 koncích klacku, který nosil na krku. V jedné nádobě byla prasklina a
 proti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody.

 Na konci dlouhé nosičovy cesty od potoku až k jeho domovu zbyla v
 prasklé nádobě vždy jen polovina vody. Celé dva roky to takto chodilo,
 nosič donesl každý den domů jen jeden a půl nádoby vody.

 Dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé
 všechnu vodu. Zato chudáček prasklá nádoba se styděla za svoji
 nedokonalost a cítila se uboze, že je schopná jen polovičního výkonu.

 Po dvou letech soužení oslovila prasklá nádoba u potoku nosiče:
 Stydím se, moc mě mrzí, že prasklinou vyteče cestou domů tolik
 vody. Ale nosič jí odpověděl:
 Všimla sis, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na
 straně druhé?
 To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu
 cesty jsem rozséval semena květin. To ty jsi je každý den zalévala,
 když jsme se vraceli od potoku domů.
 Dva roky trhám tyto krásné květiny, abych si jimi ozdobil svůj stůl.
 Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla prozářit
 můj domov.

 Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.
 Právě tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš
 život tak zajímavým a vzácným. Jen musíme umět každého přijmout takového,
 jaký je a vidět v něm to dobré.

Tady je jeden krásný článeček, který jsem objevila na diskusi vvv, pochází prý z www.dobromysl.cz a naprosto přesně vystihuje to, co nás potkalo:

Vítejte v Holandsku!
Očekávání dítěte se podobá plánování výletu do Itálie. Koupíte si kupu průvodců a vytvoříte si nádherné plány. Koloseum. Michelangelův David. Gondoly v Benátkách. Možná se naučíte pár užitečných italských frází. Je to velice vzrušující.
Po měsících dychtivých představ konečně nastane ten den. Sbalíte si kufry a vyrazíte. O několik hodin později letadlo přistane. Vejde letuška a oznámí: "Vítejte v Holandsku!"
"V Holandsku?!" vyhrknete. "Jak to myslíte, v Holandsku?! Měl jsem objednanou cestu do Itálie! Mám být v Itálii. Celý život sním o Itálii!"
Jenže letový plán byl změněn. Letadlo přistálo v Holandsku a vy musíte zůstat zde.
Důležité je, že vás neodvezli na nějaké hrozné, odporné, špinavé místo, plné nebezpečných nákaz, hladomoru a nemocí. Je to jen jiné místo. Takže si musíte koupit nové průvodce. Musíte se naučit nový jazyk. A potkáte celou řadu lidí, které byste jinak nikdy nepotkali. Prostě jen jiné místo. Žije pomalejším tempem než Itálie, je méně jiskrné než Itálie. Ale poté, co zde strávíte nějaký čas, popadnete dech, rozhlédnete se... a všimnete si, že Holandsko má větrné mlýny... a tulipány. A Holandsko má dokonce Rembrandta.
Nicméně sledujete, jak každý cestuje do Itálie... a všichni se chlubí, jak krásně se tam měli. Po zbytek života budete tvrdit: "Ano, tam jsem chtěl jet. To jsem si naplánoval." Ta bolest nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nevymizí, protože ztráta takového snu byla příliš velká.
Ovšem... Pokud strávíte zbytek života truchlením nad tím, že jste se nedostali do Itálie, nikdy nedokážete vychutnat výjimečnost a úchvatnou krásu... Holandska.

„Téhle dáme postižené dítě.“ (…)
„Proč právě ji? Vždyť je tak šťastná.“
„Právě proto,“ odpoví Bůh s úsměvem.“Copak bych mohl svěřit postižené dítě ženě, která nezná radost? To by bylo kruté.“
„Ale je trpělivá?“
„Nechci, aby byla příliš trpělivá, jinak se utopí v sebelítosti a bolesti.“
„Ale Pane, myslím, že ta žena v tebe ani nevěří.“
„Na tom nesejde. Ta žena je dokonalá. Má správnou dávku egoismu.“ (…)
„Egoismu? Copak to je nějaká ctnost?“
Bůh přikývne: „Jestli se nedokáže od dítěte čas od času oddělit, nikdy to nedokáže přežít. (…) To je žena, které požehám ne zcela dokonalým dítětem. Ještě to neví, ale budou jí mít co závidět. Nikdy nic nebude brát jako samozřejmost. Žádný krůček pro ni nebude něčím obyčejným. Až ji dítě řekne poprvé máma, bude svědkem zázraku a bude to vědět. Dám ji, aby viděla jasně věci, které vidím já – lhostejnost, krutost, předsudky – a dám ji, aby se přes ně přenesla.“ (…)
„A kdo bude patronem?“ ptá se anděl připravený k zápisu do matriky.
„Bude ji stačit zrcadlo.“