Deník Dovolená - Rampuše 2006
O dovolené v pohádkové Rampuši v Orlických horách

Konečně ráno, kdy jsem na Andulčinu otázku: "Už pojedeme do Rampuše??" mohla odpovědět kladně. :-) Předtím jsem to slýchala 6x denně po 3 týdny.. Navíc si Andulka usmyslela, že v Rampuši mají prostě všechny možné atrakce a zvířátka, takže tvrdila, že tam bude i žralok...

Tajně jsem plánvala odjezd v poledne kvůli Andulčině spánku. Praxe byla klasicky jiná, odjeli jsme v 15 hod. Balení byla ohromná legrace. Věcí tak pro 3 rodiny a do toho si Aňa na hromadu k odvozu nachystala i velký kontejner s Legem a když jí to nevyšlo, tak aspoň svůj stoleček a židličku.. Diplomatickým jednáním na nejvyšší úrovni se nám podařilo vyměnit nábytek za batůžek se zvířátky.

Cesta uběhla celkem v pohodě, Andulka oproti všem očekáváním neusnula. Prohlídli jsme si, ne zcela úmyslně, pěkně dokola Hradec Králové a pak se nám ještě povedlo zakufrovat v Rychnově a po 2 a 1/2 hodinách jsme konečně dosáhli cíle poté, co jsme málem přejeli poslední a nejdůležitější odbočku. Nicméně značení na českých silnicích je opravdu pekelné..

Sokolí hnízdo nás nadchlo na první pohled. A výborný dojem umocnil i náš pokoj. Voňavý, čisťounký, světlý a krásně prostorný, vybavený nábytkem z masivu. Máme objednanou polopenzi, ale jídlo si objednáváme z jídelního lístku.

Andulka, ač nevyspalá, bavila celou hospodu. Nejdřív si hrála klasicky na upejpavou slečinku, ale dlouho jí to nevydrželo a už se všech ptala kam jdou a proč a co to mají a kdo to je.. no prostě klasika.. Když jsme se jí ptali, co chce k večeři, hlásila, že knedlíky. Číšník jí ale zaslechl a sdělil jí smutnou zprávu, že knedlíky nejsou. Petr to ale nepostřehl, takže jí vyslal, ať se zeptá a ona odvětila: "Už jsem se ptala! Nemaj!"

Při večeři se dožadovala zvířátek. Tak prý jsou tu krávy, kozy a ovce. Načež si Aňa vymyslela pávi - ty prý najdeme na nedaleké Hlásce a ve finále zaskočila obsluhu dotazem, kde jsou medvědi. Když jí řekli, že tu opravdu nejsou, jen suše zkonstatovala, že vlastně žijou v Americe. Kde to vzala, fakt nevíme :-).

K večeři jsme od paní majitelky dostali na uvítanou výborný burčák a Aňa si vyjednala večerníčkovou zmzrku. Péťa si dal vídeň a já naprosto úchvatnou čokoládu, která byla spíš jako řidší pudink. Aňa stále perlila a kolem půl deváté jsme ukončili hodování a vrátili se na pokoj.

Andulka ještě popřála dobrou noc Rampušákovi a zamávala prolejzačkám, ze kterých jsme jí před večeří nemohli dostat.

Poprvé spala ve velké posteli, cestovní postýlku odmítla. Chvíli kvíkala, jak byla přetažená, ale za chvíli byl klid. Někdy k ránu jsem slyšela, jak se v posteli mele a štrachá a pak už jen ťap, ťap, ťap a už mi něco lezlo pod peřinu :-). Samozřejmě se sluníčkem, to fakt nezapomene .-).

V noci pršelo, tak jsme byli zvědaví na ráno. A ráno bylo bohužel krušné, protože ta malá Rampuše měla v 6 hodin vyspáno.

Donutila jsem Andulku, aby ještě po mlíčku na chvíli spala. Já jsem teda fakt usnula. Aňa asi na chvíli taky, protože vůbec nevím, kdy vylezla, ale každopádně mě probudila s tím, že už má vyčištěné zoubky. To mě dokonale probralo.. Pasty byla půlka a Ańa od ní byla ulepená naprosto všude. Musela jsem tedy chca nechca vstát a dítě umýt a pak jsem toužila jen zase zalízt do peřiny a dospat těch pár veršíků. Chtěla jsem proto, aby si Aňule lehla na chvíli k Petrovi. Andulčina odpověď dokonale probrala i jeho - Nemůžu, táta má pastu v posteli.. A fakt měl! A dokonce i na zádech :-))

Snídani jsme si objednali na 9. hodinu, a když jsem viděla, co všechno je nachystané pro 2 dospělé, tak jsem fakt zírala. Aňa dostala ohřáté mléko a plnou misku Granka a pro nás tam bylo jak slané, tak sladké v opravdu neobvyklém množství.

Před obědem a hlavně na oběd jsme si vybrali jako cíl Rychnov nad Kněžnou. Zámek teda není nic moc, ale ve městě je spousta krásných starých horských domů. Našli jsme i pizzerii, a protože zahrádka byla přikrytý markýzou, nefučelo tolik na nás a mohli jsme sedět venku.

Poobědový spánek jsme si nenechali ujít a ve 4 jsme vyrazili pro změnu do Častolovic. Tady je zámek mnohem hezčí, natož přilehlý park. To je eldorádo pro děti. Kromě běhání, skákání, poskakování a celkově pohybu bez výraznějšího omezení, tu mají i dětské hřiště (které jsme z časových důvodů macešsky zapřeli), ale hlavně rybník s kachnami a labutěmi, bílé daňky, divoká prasata a speciální zvěřinec, kde jsou morčátka, králící, Emu, kozy, lamy, pávi, králící, slepice s kuřátky, papoušci, bažanti, holubi - člověk prostě neví, ke které voliéře dřív. Sem se určitě vrátíme až dorazí Ema.

Počasí se snad zlepšuje a pokud nebude foukat ten studený silný vítr, bude celkem vedro.

Paní kuchařka připravila Andulce překvapení - špagety. Já jsem si dala tvarůžky v bramboráku a pak obligátní čokoládu. Ještěže jsem těhotná a můžu svést přibyvší kila na mrňouska :-)

Na dnešek jsme domluvení s Jaffi a Vojtíškem na společné návštěvě ZOO ve Dvoře Králové. Snídani jsme si proto objednali už na 8. hodinu a je to šrumec, vypravit se takhle brzo :-). Cestu do Dvora jsem zvolila trochu netypickou, abychom si prohlédli okolí :-). Jeli jsem doslova a do písmene přes hory a doly a neuvěřitelně jsme se kochali.

Po cestě jsme se klasicky trochu ztratili v Dobrušce, ale naštěstí přišla sms od Jaffi, že Vojtík trůní a nemíní sebou hodit :-). Ve finále jsme se naprosto přesně sešli na parkovišti před ZOO.

Děti měly radost, že se zas vidí a pořád metelily :-) sem a tam. Ale přece jen své vykonalo, že se blížil nejen oběd, ale i polední spánek, takže za chvíli už stále se opakující antilopy a zebry děti moc nebavily a při životě je držela už jen vidina jízdy vláčkem.

Ještě jeden světlý bod Andulku s Vojtíkem uchvátil a to obrovské kasičky - u mamuta a u rybek byly jakési obrovské bubny s prohlubní, kdy se do příslušného zvířátka, resp. drážky v jeho zádech umístí mince a ta pak rotuje a rotuje po stranách, až dorotuje do díry uprostřed a zmizí v nenávratnu :-) Prckové byli naprosto fascinovaní a Aňa v tom navíc byla natolik dobrá, že jí mince rotovaly docela dlouho. Mně se to pořádně nikdy nepovedlo a spadly po chvíli rovnou do otvoru.

Konečně jsme nastoupili do vláčku a nechali se dovézt na Safari. Rozhodně to stálo za to, protože pochybuju, že by děti psychicky unesly ještě docela dalekou cestu okolo stále se opakujících druhů zvířat až k Safari busu. A abych byla spravedlivá a nesváděla to jen na děti, taky jsem byla moc ráda, že konečně sedím a energii pro pohyb vpřed dodává motor, ač smradlavý plynový.

Safari bus jel naštěstí celkem brzo. Usadili jsme se nahoře a to byl také velký zážitek. Aňa ještě na střeše autobusu nejela :-). Když jsme vystupovali, Aňa zkonstatovala: "To bylo dobrý" a bylo to :-)

Vojtíka zas zaujalo, že v jednom místě výběhu písek a hned hlásil pískoviště :-).

U východu jsme jakž takž uspokojili i vyhrávající břicha, děti se ještě sklouzly na klouzačce, pohoupaly na houpačkách a prolezly pár prolejzaček a pak už jsme jen Vojtíkovi a Jaffi zamávali a vydali se na cestu zpět do Rampuše.

Myslím, že do Dvora na Safari zas nějakou dobou opravdu nemusíme. :-)

Po cestě zpátky jsme projížděli okolo pevnosti Josefov a také jsem si chtěla prohlédnout Kuks. Jenomže Andulka usnula, takže jsem si ve finále tuhle úchvatnou barokní památku jen vyfotila z auta. Hrozně mě překvapila rozhlehlost stavby a i to, jak monumentálně ční nad údolí. Podle fotek jsem měla vždycky pocit, že se rozkládá spíš na rovině.Pochopila jsem to až doma, když jsem se dívala na fotky. Ač jsem to fotila odspodu, foťák prostě nezvládl zachytit hloubku, takže ten krpál vůbec není vidět a fotka je také poměrně plochá.

Mrzí mě, že jsem si to neprohlédla - neřesti i ctnostni od Brauna mě lákají už hodně dlouho, ale samotné se mi tam šplhat nechtělo a budit Andulku - to mi taky nepřišlo jako nejlepší nápad. Nicméně máme aspoň důvod se tam vrátit :-)

Po návratu jsme šli prozkoumat nejbližší okolí Sokolího hnízda. Viděli jsme napouštěný rybníček, rozšiřující se penzion a také jsme vylezli na kopec za penzionem a dopřáli si téměř letecký pohled do dalekých nížin.

Sluníčko nás vylákalo k posezení na terase a Andulka poskakovala klasicky okolo. Ve finále na sebe a na Petra zvrhla kafe - naštěstí vlažné. Sama si ale byla objednat na baru jahodový džusík :-). Po večeři si za odměnu, že byla hodná, mohla koupit v automatu další překvapení. Nejdřív tam měla jakousi helmu a pak antistresového panáčka. Šla ho ven ukázat tátovi a samozřejmě se jí povedlo ho roztrhnout, takže byli pro změnu oba komplet bílí od prášku, co je uvnitř :-).

Nutno zkonstatovat, že všechny tyhle "škody" se  odehrály venku, takže se nemuselo výrazně uklízet :-).

Rozhodla jsem se tedy, že si Andulka zaslouží ještě jedno překvapení. Jen už Petr neměl desetikorunu, tak jsme holčičce vysvětlili, že musíme slečnu poprosit, aby nám rozmněnila. Andulka se toho ujala a hned začala pokřikovat:" Sečno! Máš korunku??" :-) Tentokrát jí automat "vyplivl" točící káču.

Předpověď hlásila slunečný a teplý den, ale nás probudilo jemné mrholení a mlha jak v Popelce - přede mnou i za mnou. Museli jsme tedy změnit plány a místo na Deštnou jsme se rozhodovali mezi Muzeem hraček anebo Potštejnem. Nakonec vyhrála outdoorová aktivita, protože ač teploměr ukazoval 13C, nefoukal vítr a připadalo nám teplo.

Pod Potštejnem je velké parkoviště, ale naše auto jsme tam zanechali naprosto osamělé. Čekal nás zhruba půlkilometrový docela prudký výšlap na zříceninu. Andulka to, na rozdíl ode mně, v podstatě vyběhla, jako by to bylo po rovině. Museli jsme čekat asi 20 minut na začátek další prohlídky a pořád jsme tam byli sami, až na pokladníka a dvě paní, které čekaly na zbytek zájezdu právě prohlížejícího si hrad.

Hrad býval poměrně hodně rozsáhlý a svého času na něm žilo 500-600 lidí. To si stejně ale moc nedokážu představit, kam se vešli. Andulku prohlídka kupodivu také zajímala a byla moc hodná. Mají tam i kamerunské kozy, které pobíhají po hradě, ale teď jsou zavřené, protože se opravuje kaple a panuje zde čilý stavební ruch. Potštejn získal dotaci na zastřešení od Ministerstva kultury a snad i z EU.

Z Potštejna nás hlad vyhnal do Rychnova na oběd a pak už jsme se těšili do postele. Probudili jsme se před půl pátou, akorát s příjezdem Dráčků :-). Zbytek odpoledne jsme strávili na pískovišti a prolejzačkách.

Ráno se probouzím vedle oslavence a na jeho počest svítí sluníčko :-). Výlet na dnešní den je tedy jasný - Velká Deštná, 1.115 m n.m.

Vzhledem k naší slabé fyzické kondici (dvě těhotné, dvě batolata, dva nesportovci) volíme nejjednodušší trasu. Výjezd autem k Masarykově chatě a poté po hřebenu k nejvyššímu bodu Orlických hor. Trochu máme problém s výchozím bodem, ale jako správní výletníci najdeme vzápětí tu správnou červenou a už směla razíme vstříc cca 3 km pozvolnému stoupání.

Holky jsou úžasné, hlavně Andulka vypadá jako králíček Duracell a pobíhá neustále tam a sem. Nechápu, kde se v ní ta energie bere.

Cílová odměna - párek - je sice dostatečně lákavá, ale máme smolíka pacholíka, občerstvení nefunguje. Zanechali jsme tedy Dráčkovou sekci 0,5 km pod cílem a sami dostoupali ten kousek, abychom mohli zahlásit, že vrchol Deštné je dobyt!Půl kilometru sice bylo nějakých krátkých, ale tím líp :-).

Místo rozhledny je na vrcholu pouze jakýsi posed, navíc se žebříkem jen pro zdatné, protože stupně jsou hodně daleko od sebe. Vylezla jsem do 2/3 a vzdala to. Petr vylezl až nahoru a Aňa samozřejmě chtěla taky, ale opravdu to nešlo.

I nazpátek holky celkem slušně šlapaly, tak jim tímto uděluju obrovskou pochvalu! Asi bych neřekla, že mi 6 km bude někdy trvat skoro 4 hodiny, ale měla jsem toho taky pěkně plné kecky, natož Míša.

Na večer byla objednaná slavnostní husa pro Petra místo dortu. Čekání jsme si krátili opět na prolejzačkách a Aňa i Ema, ač měly v nohách výšlap, neúnavně lezly nahoru a dolů a houpaly se do omrzení. Husa byla výborná, ač to normálně nejím. Andulka ale začala už být úplně vyřízená, tak jsme rychle dojedly a šla jsem ji uložit. V 8 hodin byla naprosto tuhá a já se mohla připojit k mírně oslavující společnosti :-)

Na počest Petrových narozenin nám i Měsíc uspořádal speciální představení - částečné zatmění. Bylo krásně teplo, tak jsme seděli venku a užívali si rampušácké pohody..

V noci dost pršelo a výrazně se ochladilo oproti včerejšímu slunečnému dni zas obrovský skok. Vzhledem k počasí dnes pojedeme do Rychnova do Muzea hraček. Je to maličká expozice, ale paní byla moc milá a ochotná, navíc holky si mohly s pár exempláři pohrát, takže spokojenost nejvyšší. :-)

Mně nejvíc zaujal Černouškův slabikář z roku 1931, ze kterého jsem pro obveselení přečetla pár básniček. Byly tam opravdu neskutečné perly :-). Paní nás rovněž vyslala do zámeckého parku, že tam jsou houpačky jako na pouti. Dostat pak odtamtud holky nebylo zrovna nejjednodušší, ale povedlo se. Nám už byla totiž celkem zima a měli jsme hlad. Oběd jsme si dali v Pohádkové hospůdce, kde mají po stěnách různé loutky, tak aspoň bylo na co koukat.

Ještě jsme vyřídili nějaké pakupky a Standa s Emičkou dostali ve fotu úžasný jednorázový foťák, teda spíš už jen skořepinu bez filmu, ale pro dítě je to naprosto úžasná záležitost :-). A protože bylo Standovi jasné, že co má Ema, musím nutně mít i Aňa a naopak, avizoval tam i náš příchod. Paní se tedy vůbec nedivila, když jsme k nim s Andulkou napochodovaly s tím, že chceme také ten úžasný foťák, co má Ema :-). Ještě nám ochotně šli dozadu vyhledat nějaký barevný. Aňa byla nadšená! :-)  Počítám, že rychnovské náměstí ještě nevidělo zuřivější fotografky než jsou tyhle dvě :-).

Venku se ještě víc ochladilo, zvedl se vítr a chvílemi i pršelo. Tohle počasí je samozřejmě nejlepší pro spánek :-)

Navečer jsme se přesunuli do hospody a nakonec jsme obsadili místnost s kulečníkem, kde mohly holky dosytosti běhat a dělat lumpárny a nikoho nerušily :-) Měly výrazně pařivou, takže do pokoje jsme je zahnali až po 9.

A pro změnu zas den jak vymalovaný. Jak jsme si v pondělí slíbili, nachystali jsme se na výlet do Častolovic. Po krátké poradě jsme si troufli na prohlídku zámku. Častolovický zámek je naprosto úžasný. Krásné a hlavně bohaté interiéry, květiny, osobní předměty majitelky Diany Sternbergové. Kam se hrabou zámky na Loiaře! Myslím, že kdyby Francouzi přijeli do Častolovic, asi by pořádně zírali. Jen je škoda, že my neumíme ten marketing tak dobře a nedokážeme to prodat tak, jak by si naše zámky, ale i příroda zasloužily.

Aňa byla neuvěřitelně hodná, vůbec neotravovala, všechno si pozorně prohlížela a poslouchala průvodkyni. Fakt paráda, že s ní člověk může absolvovat i takovou aktivitu. Opět zkonstatovala po ukončení prohlídky - To bylo dobý a rozesmála ostatní návštěvníky i průvodkyni. Jediné, co nám opravdu hodně záviděla, byly ty obrovské pantofle, tak je chtěla :-).

Ze zámku jsem šli ukázat Emičce zvěřinec, kde je jaké zvířátko a domeček, stoleček :-). Míšu jsme poté zanechali v altánku, aby si odpočinuli a my se vydali obejít oboru, kde jsou bílí daňci. Už jsme je viděli minule, ale tentokrát se do nás ta zvířata zamilovala a když jsme se někde zastavili, za chvíli jich bylo kolem nás hned několik a žrali nám z ruky žaludy a trávu. Jeden daněk vysloveně loudil na Petrovi šluka z doutníku. :-)

Pár žaludů jsme naházeli i divočákům a pak jsme se opět přesunuli k rybníčku, kde už čekaly kachny a labutě. Tentokrát jsme přišli vybavení, takže bylo okolo nás opravdu živo. Od rybníčku už to bylo jen kousek na dětské hřiště, tam se holky opět vyblbly dosytosti.

Na pozdní oběd jsme se vrátili do Rampuše a Andulku už jsem spát nedávala. V Sokolím hnízdě byl docela nátřesk, kombinace soboty, krásného počasí a ještě svatby byla přece jenom náročnější. Vyklidili jsme tedy pole a šli se ještě projít po okolí. V restauraci je k zapůjčení klíč od kapličky - no.. klíč.. je to opravdu obrovský klíč, tak jak má být :-). Kaplička je maličká, ale celkem zajímavá. Jen tam asi moc lidí nechodí a těžko říct, jestli se restauruje nebo omítka opadává sama. Nicméně pod ní prosvítají docela zajímavé fresky.

Od kapličky jsme se šli projít ještě k soše Rampepurdy, kde je i ukázka z knihy Bylo nás pět s vysvětlením, jak vzniklo toto jméno. Děvečka pocházela z Rampuše a jednou jí jeden z těch hochů (fakt teda už nevím, který) řekl, že je tedy Rampepurda a už jí to zůstalo.

Andulína pak už při večeři skoro usínala, tak jsme to zalomili celkem brzo. Peťa se ještě vrátil na chvíli ven, ale na mně už byla přece jen zima a zůstala jsem zbaběle u televize :-).

Poslední den. Ach jo. A zase je krásně. Zabalila jsem všechny ty saky paky, Peťa šel asi 60x do auta :-), a protože bylo hezky, tak už jsme se jen plácali u prolejzek. Na rozloučenou si holky daly zmrzku, kluci kafe a my s Míšou výtečnou čokoládu. Ta mi bude fakt dost chybět :-).

Před polednem jsme vyrazili směr Praha, aby Andulka po cestě spala, což se i podařilo. Cesta opět proběhla v pohodě a doma jsme byli kolem půl třetí.

Rozhodně to byla moc krásná dovolená už jen tím, že jsme byli jako rodina spolu. Zas tolik času během roku spolu netrávíme, takže jsme si to užili dosytosti.

Počasí nám, navzdory původní předpovědi, kdy to vypadalo téměř na lyže, vyšlo naprosto ukázkově.

Penzion je krásný čistý, voňavý, prostorný a personál se o hosty stará moc hezky. Vůbec jsme nic neplatili za Andulku - ani za jídlo ani za to, že spala také v posteli a ne v cestovní postýlce. Navíc každou chvíli holky dostaly něco dobrého od majitelů.

Jídlo - porce byly obrovské, jen se po pár dnech minutky docela přejedly, byly na jedno brdo a hodně smaženého. Ale vybrat se určitě dalo. To je tak asi jediná výtka k celé dovolené :-)

Ceny velmi příjemné, zvlášť s porovnáním s okolními restauracemi.

Okolí je krásné, spousta příležitostí k výletům, ale pro nesportovce rozhodně autem. Jinak cyklistů je všude docela dost. Ale ty krpály!!! :-)

Asi nejvíc nás nadchl zámek v Častolovicích.

Kontakt: http://www.sokolihnizdo.cz/orlicke_hory/

Také jsme viděli srub, který byl rovněž v původním výběru, ale nakonec jsme si ho nevybrali, protože je hned u rybníčka, což je trochu nepraktické se dvěma Rampepurdama a také je to bez stravy a obchod v místě opravdu není. Ale jinak - nádherná záležitost, hezčí než na fotkách! http://www.ceskehory.cz/ubytovani/srub-v-rampusich-rampuse.html