Deník Niki + Teri
Když se naše cesty spojily...

Jestliže malé dítě nemá možnost vytvořit si v prvních měsících života specifické citové pouto k rodičovské osobě (obvykle k matce, později i k druhému rodiči) - tzv. attachment, s rostoucím věkem se jeho schopnost utvářet hluboké citové vztahy snižuje. Šance na rozvinutí schopnosti attachmentu se prudce snižují po třetím roce života. To je typické zejména pro děti, které v raném dětství žily v "péči" kojeneckých ústavů. Porucha attachmentu má mnoho podob, jimž je společná základní nedůvěra v lidi, svět a paradoxně i v sebe sama. U každého dítěte se může projevovat odlišně.

Ještě na podzim byla Terezka jen ocáskem Nikiho, neměla vlastní názor, nevěděla, co chce. Přitom se ale někdy její vnitřní přání lišila od Nikolasových a pak zažívala naprostý vnitřní chaos, panicky se bránila, ale nevěděla vlastně čemu a čeho chce dosáhnout. Pak "objevila" Matyáška. Když nebyl v dosahu Niki, dělala ocásek a papouška Matýskovi. V té době také začal Niki být proti Terezce často zaujatý, konečně si dovolil vědomě prožít svůj ambivalentní vztah k Terce - zároveň ji potřebuje, aby se mohl cítit jako "velký brácha", což mu dodává sebejistotu, ale zároveň ho štve, protože by přirozeně chtěl být sám za sebe. Terezka tedy chvíli zrcadlila Nikiho, chvíli Matýska a možná právě to jí přivedlo k poznání, že je to ONA, kdo si vybírá, co chce (zda se přidá k Nikimu nebo k Matýskovi). A od toho už byl jen krok ke zjištění, že vlastně může chtít i něco úplně jiného než Niki i než Matýsek. Nejjednodušší pochopitelně bylo preventivně odmítat všechno, takže jsme si zažili klasické období batolecího vzdoru - ne, nechci, nebudu. To trvalo asi dva, možná tři měsíce.

Teď už se Terezka docela naučila vyznat ve vlastních přáních. Bohužel, v kombinaci s nedůvěrou k dospělým, vlastně ke komukoliv, je její prosazování svého názoru poměrně destruktivní záležitost. Věří pouze sobě a pokud někdo chce něco jiného než ona, musí to zákonitě být špatně. V současné chvíli se handrkujeme s Terezkou snad úplně o všecko. "Terezko, pojď si vzít botičky." - "A proč!"; "V sobotu půjdeme do ZOO." - "Já nechci!"; v každém jídle najde něco, co jí nechutná, pokud se netrefím do jejích několika oblíbených pokrmů; hrát by se měly pouze hry, které vybere ona; jít by se mělo, jen pokud určí směr, a tak dále. Stále dokolečka, mnohokrát do hodiny, stokrát za den, tisíckrát týdně. Takhle popsané to připomíná běžný dětský vzdor, snad jen trochu intenzivnější. Rozdíl - a to zásadní - je ale v tom, že dítě s normálním vztahem k dospělému si obvykle nechá domluvit, odvést pozornost jinam nebo jinak odvrátit od svého vzdoru, je-li to třeba. Terezka ne. Bude bojovat do poslední kapky krve, kvůli každé maličkosti využije celý svůj arzenál od slovních protestů přes snahu o banalizaci příslušné autority, hysterický jekot a válení po zemi až po agresivní chování vůči dospělému. Pochopitelně, že podobný princip Terezka aplikuje i na děti, takže kolem sebe vyvolává neustálé konflikty a hádky. A za tím vším není zkoušení hranic a vlastní moci, jako bývá u běžného dětského vzdoru, ale hluboká vnitřní panika a pocit ohrožení - "jak můžu věřit, že to, co chtějí ONI, je pro mě bezpečné a dobré??"

Ovšem ani případ, kdy se Terčina přání shodují s přáním dospělých, není bez problémů. Její vztahy tím totiž nabývají účelové podoby. "Ty mi dáváš to, co já chci? Tak to tě pro tuto chvíli můžu mít ráda" - cítí instinktivně Terezka a tak se ochotně přitulí k paní v obchodě, která pochválí její modrá kukadla, nebo odejde s cizím pánem, který jí nabídl bonbón. Nechce se vracet domů z návštěv, protože hostitelé pro tšch pár hodin rádi plní každý rozmar malé princezny. To je velká past zejména na naše hodné babičky. Jakmile totiž dojde na něco, s čím Terezka nesouhlasí, rázem je po veliké lásce k babičce, je konec se sladkou princeznou a babičky se nestačí divit, co všechno si k nim to malé dráče dovolí. Díky Bohu ony i další naši příbuzní a přátelé, které navštěvujeme nejčastěji, rychle pochopili, že cesta snášení modrého z nebe nikam nevede a více či méně důsledně si dokáží stát za svým rozhodnutím.

V ústavu byl veden k roli "velkého bráchy". Jednak vzhledem k mladší sestře Terezce a jednak proto, že byl v kojeneckém ústavu mezi ostatními zdaleka nejstarším dítětem. Fungoval jako malý dospělý: odpoledne "pomáhal uspat malé děti" a pak "šel s tetami na kafíčko". Podle jeho přemoudřelých názorů i způsobu vyjadřování, se kterým k nám přišel, byl účastníkem lecjakých dámských debat o životě.

Narozdíl od Terezky už při příchodu k nám chápal rozdíl mezi dospělým a dítětem. V jeho pojetí ovšem "dospělý" - to je především on sám, zatímco "děti" jsou vlastně všichni ostatní. Nakládá si na sebe zodpovědnost za chod zeměkoule. "Tatínku, máme dost benzínu?" ptá se při nasedání do auta. "Nezapomněla jsi koupit mlíko?" kontroluje mě. Vše potřebuje vidět, zkontrolovat, schválit.
Dětem vydává příkazy, rozděluje činnosti, určuje role i hry, které se budou hrát. Velmi rád si dokazuje, že je nevětší, nejsilnější, všechno zná a všude byl dvakrát. Rád si změří síly i fyzicky. Když se setká s někým schopnějším, hroutí se mu svět. Kupodivu dětské autority přitom přijímá ochotněji, než dospělé.
Jednání s ním je vysoká diplomacie; ideální je, když si myslí, že na ten nápad vlastně přišel sám - jinak si můžete být jistí, že sotva ho spustíte z očí, udělá si vše stejně po svém. Když se při tom spálí, obrečí to, ale narozdíl od ostatních dětí je u něj šance na poučení z chyby mizivá. Situaci si sice dlouho pamatuje, chápe, kde a proč udělal chybu, ví, jak to mělo být správně - ale když se do podobné situace dostane znovu, zase pro něj bude důležitější udělat si to podle svého. Cítí se v bezpečí jen tehdy, když má vše pod kontrolou, a to nejen to, co se děje tady a teď, ale i vše, co by se mělo odehrát v budoucnosti. Sotva si ráno protře oči, už potřebuje vědět, jestli dneska někam půjdem. Při čištění zubů ho zajímá, co bude k snídani, při snídani už myslí na oběd. Jeho otázky začínají: "Maminko, viď že...?", aby si potvrdil, že jeho vidění světa se shoduje s realitou, že má zase pravdu, a že vše je a bude tak, jak on předpokládá. Drobnou odchylku od jednou vyřčeného plánu okamžitě následuje výčitka: "Maminko, ale ty jsi říkala..." Pokud se věci dějí jinak, ocitá se v zoufalství, bojuje anebo naopak po zbytek dne ublíženě kňourá.

Niki měl veliké štěstí, že se mu v ústavu jedna sestřička věnovala intenzivněji, brala si ho i na víkendy domů, kupovala mu dárky. Princip attachmentu tedy alespoň ochutnal, ač v neslané a zředěné podobě "hodné tety". Díky tomu snad má šanci jednou se odhodlat pustit otěže řízení všehomíra a stát se konečně malým, bezstarostným klukem s klukovskými strastmi a radostmi, s důvěrou v tátu a mámu, se kterými je legrace a kterým může vedení světa přenechat. Myslím, že se o to instinktivně snaží. Jsou dny, kdy spolu můžeme blbnout, nechá si líbit bližší fyzický kontakt, trochu se uvolní a pustí si nás rodiče blíž k sobě. Bohužel zatím vždy po takovém "odvazu" následoval šok z možné ztráty svrchovanosti a druhý den byl Niki opět o to úzkostnější. Po dni, kdy jsem si konečně začala připadat jako jeho máma, s železnou pravidelností přichází den blbec, kdy si můžu být jistá, že Niki udělá všechno proto, aby mne od sebe zase odpudil do co největší vzdálenosti. Sílu nerezignovat mi dodává aspoň to, že zatímco intenzita "odvazů" pokaždé mírně stoupá, naopak hloubka následných propadů je většinou o něco menší než předchozích.
Složité je to i s prosazováním a udržováním pravidel - ta, která už fungují doma, se v jiném prostředí (na návštěvě, o dovolené) musí znovu ověřit - prvních pár dní jako by neplatilo nic, co jsme do té doby vybudovali. Věta "Naše pravidla platí i tady!" je na denním pořádku, kamkoli se přemístíme. Po návratu domů se opět pár dní věnujeme znovunastavení pravidel a hranic. I v tomto případě cítíme naštěstí zlepšení - opětné vybudování pravidel trvá pokaždé o něco kratší dobu než minule.

Traduje se, že náprava poškození, způsobených ústavní výchovou, trvá minimálně 1 - 1,5x tak dlouho, než jak trvala ústavní výchova. Bylo by krásné, kdybychom to jednou mohli s úlevou říct i o nápravě poruchy attachmentu.

Tak my ještě nejsme ve fázi "jaké to BYLO" - prožíváme to právě teď. Takže s odstupem téměř 6ti měsíců můžu říct jediné: je to hukot :-)) Prvních pár týdnů to byl prostě tajfun, kdy jsem měla pocit, že kolem mně všechno jen víří a já se snažím to všechno najednou pochytat a dát zase do pořádku. Nejtěžší ale byly stejně věci, na které se nepřipravíš, dokud to nezažiješ, protože se to prostě naučíš až vlastní zkušeností. Třeba jak rozdělovat pozornost mezi tři děti, které všechny chtějí 100%. Jak zvládnout své pocity, když vidíš, že nové děti těžce válcují tvé první dítě. Jak vychovávat děti, které tě zpočátku považují jen za nový personál. Jak zareagovat, když ti dítě pláče "já tady nebudu, já chci zpátky za mojí Janou". A tak. Ale teď už převažuje pohoda a legrace. Třeba včera se Nikýsek snažil zorientovat ve dnech v týdnu: Maminko, a včera bude ponděle, žejo? :-) A k večeři jsme měli "chroustíky se šunkou" (Terezka) :-) A dneska před spaním (s fotkou své oblíbené "tety" Jany v ruce) mi Niki poprvé řekl, že mě má rád a miluje mě a že mě ráno přijde podrbat na zádech, heč:-)

U Nikiho nastal před dvěma týdny docela zlom, najednou se začal spontánně tulit a pusinkovat mě, taky už tolik nezkouší hranice, takže je to teď mnohem větší pohoda (i když je mi jasné, že se nedá spoléhat na delší trvání, můžou to být jen různé vlny). Víc obav mám momentálně o Terezku, která právě neměla nikdy žádný vztah k nikomu dospělému a evidentně vůbec neví jak na to, její vztahy jsou povrchní a hodně účelové, řekla bych, že u ní celý proces bude trvat paradoxně mnohem déle než u staršího Nikolase. Jediný, na koho je fixovaná, je Niki, a to tak, že to splývá s její vlastní identitou, vše řídí podle něj a když ho nemá po ruce, tak je úplně ztracená, "zapomíná" dovednosti, které jinak zvládá (obléknout se apod) a je zmatená. Zase neměla problém se přesunout k nám, protože jí na nikom v KÚ nijak nezáleželo a Nikiho měla s sebou.

Teda hlavně s Nikoláskem, Terezka zatím řeší úplně jiné, méně "filozofické" věci a ve svých citech má zřejmě dost veliký chaos, takže převypravování její historie odkývne a zeptá se, co bude k obědu.
Zato Niki. Měl hezký vztah s jednou sestřičkou v KÚ, pořád na ni vzpomíná a čas od času pláče, že k nám nechtěl, že chtěl být "s MojíJanou". Naprosto ho chápu, před příchodem k nám ho na to nikdo nepřipravil, naopak byl těsně před tím s "MojíJanou" na dvoutýdenním pobytu mimo KÚ, kde se ještě víc sblížili, a pak mu ze dne na den oznámili, že si pro něj přijdou "maminka" a "tatínek". Shodou okolností tehdy Pavel padl s horečkami, tak jsme měli aspoň pár dní (slovy 2), aby si na tu myšlenku děti zvykly. Vyrobili jsme jim aspoň takovou knížku s fotkami na seznámení s naší rodinou, domečkem a tak (díky Bohu za ten nápad).
Minulý týden z Nikiho vylezlo, že "MojeJana mě nosila v bříšku", tak jsme probírali jeho biologickou maminku (nosila ho v bříšku, ale nemohla se o něj starat, a tak ho svěřila tetám a Janě, aby se o něj postaraly a našli mu novou maminku a tatínka, a to jsme my). Vypadalo to, že pochopil, dokonce to sám hezky převyprávěl, ale na kontrolní otázku, kdože ho to tedy měl v bříšku a komu se narodil - standardní odpověď: "MojeJana". Zkusili jsme to ještě párkrát, někdy ho nosila "ta paní moje první maminka" a jindy zase "MojeJana".

Niki se taky někdy s pýchou chlubí, že "hrozně zlobí". Jednou se mi svěřil, že když tady bude hrozně zlobit, tak půjde zpátky "k tetkám" a bude s "MojíJanou". Tady vím, odkud vítr vane, jedna "chytrá" sestřička mu na rozloučenou řekla: "nezlob tam, nebo tě vrátěj zpátky!" (Už tehdy bych ji byla přetrhla, dnes opravdu lituju, že jsem to tenkrát neudělala, jen jsem zaplaťpánbu ujistila Nikiho, že i kdyby tisíckrát zlobil, my ho nedáme).
Někdy je to dost náročný, když vidím, že napůl nevědomě, napůl vědomě "zlobí" s touhou vrátit se ke své "MojíJaně". Snažíme se s Janou domluvit návštěvu, kde by přímo od ní slyšel, že zpátky se už nevrátí, že je Jana ráda, že má nový domov, a mohl se s ní pořádně rozloučit. 
Když se snažím vžít do Nikiho pocitů, zdá se mi, že necitlivý přesun staršího dítěte do rodiny může připomínat něco jako pořad "Výměna manželek" - akorát že naprosto nedobrovolně a napořád. Vemte si, že by k vám přišla socka a řekla: všechno tu nechte, rozhodli jsme, že se přestěhujete o 100km dál a odteď budete bydlet s tadytím chlapem a jeho dětma a rychle se přizpůsobte chodu jejich rodiny...

Niki s Terinkou pochopili hlavní pravidla, Matýsek v nich kromě konkurentů našel i prima parťáky do hry, takže už je "pustil" do svého prostoru, zrovna se všichni tulí v pyžámkách v jedné posteli :-) Pavel a já jsme si museli hlavně zvyknout na nový způsob rozdělování pozornosti a šetření s energií a taky na to, co hezky vystihla Míla S. - hromadné oslovení funguje pouze u bonbónků. Na uklízení nebo zákaz nebezpečné činnosti se musí trojmo:-))
Jinak zlobení nebo neposlouchání jsme s Matýskem, dokud byl sám, řešili obvykle domluvou a vysvětlením, to nám nejlíp fungovalo. Bohužel teď to už jde těžko, protože to znamená věnovat polnou pozornost poměrně dlouho jednomu dítěti, a mezitím zbylé dvě 100% buď zdrhnou (když jsme venku) nebo vymyslí nějaká alotria, případně zjistí, že to, co ten první dělal, mu zajistilo spoustu výhradní pozornosti od maminky a tak půjdou dělat to samé (na tohle jsou neuvěřitelně šikovní).
Parkinsonův zákon o třech dětech podle mých dosavadních výzkumů zní: Máte-li tři děti, budou zlobit:
1)zásadně najednou
2)v tu nejnevhodnější chvíli, když vám na plotně utíká polívka nebo před nosem ujíždí autobus
3) budou se snažit trumfnout jeden druhého (a třetího) v tom, kdo dokáže zlobit úplně nejvíc
 :-))

Nedávno mě zamrazilo, když jsem si povídala s Nikoláskem a položila řečnickou otázku, jestli je lepší, když ho někdo pochválí anebo když dostane na zadek a on naprosto vážně odpověděl, že má RÁD, když dostane na zadek. Tím mi teda vyrazil dech, protože jsem v tu chvíli na to vůbec nebyla připravená. Tak jsme si ještě chvíli povídali, jak se cítí při tom, když dostane na zadek, a pak se nechal přitulit, což do té doby vůbec nebylo běžné. Pavel je přesvědčený, že na citelné plácnutí je Niki zvyklý a asi to považuje za první pokyn k tomu, že to co dospělý chce, myslí vážně - netváří se pak nijak úkorně, ale prostě přestane dělat blbiny a poslechne. Mně se plácání příčí a používám ho jen v krajní situaci po vyčerpání všech v tu chvíli dostupných možností, ale je fakt, že když se Niki zašprajcuje a už nevím, tak pomůže. Možná je to pro něj jasný a srozumitelný signál, na který je zvyklý. Musím ale říct, že po těch třech týdnech, co jsou děti s námi, je všechno mnohem lepší. Jednak děti pochopily systém a jednak už vědí, že jsem důsledná, takže vyčkávací taktika, kterou zkoušely na začátku, už skoro vymizela.