| Tatramelka+3 | 
 |
(19.11.2009 12:39:08)
Ahoj,
zajímá mě, jakou metodu jste zaujaly/i vzhledem k sobě?
Já si vypisuji na papírky informace, se kterými vím, že mívám problém a nebo co bych mohla na sobě vylepšit. Knižku mám momentálně u postele, jestě jsem ji nedočetla. A tak do ní mrknu vždy ráno i večer a nebo když malý po o spí.
Možná, že je to tím těhotenstvím, ale někdy si musím odběhnout přečíst pár svých papírku, abych se uklidnila, třeba když se oblékáme a chceme jít ven.
Přemýšlím i o tom kurzu, byla/y jste na něm? Pomohlo Vám to lépe si metody osvojit a zažít?
...jsem z rodiny, kde byla poslušnost především a já bych to zkrátka chtěla vést spíš po té straně vzájemného respektování se.
|
| Linda4 | 
|
(19.11.2009 12:43:58)
ti břinklo, nebo co??
|
| Štířice | 
|
(19.11.2009 12:50:08)
Já mám knihu také zatím rozečtenou. Jsem velice výbušná povaha a vše mě hned naštve,rozhodí.Bývám nervózní když neco nejde tak jak by mělo. Takže co se mě týče,učím se jak v klidu,účelně ale zárovenˇ ne nervozně komunikovat nejen se svou dcerkou,ale i manželem a okolím.
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 13:05:22)
Jojo, kdysi jsem taky hned startovala. Hodně mě naučil manžel, jak se sebou zacházet a jeho zkušenosti z ruzných kurzu (jeho zaměstnavaltel hodně pracuje na svých zaměstnancích) mi hodně pomohly v kariéře a tak vím, že na sobě v tomto ohledu pracovat lze a zažít si nové věci a být se sebou spokojenější. Myslím si, že svého syna nevedu špatně, ale vím, že bych s ním chtěla mít i v budoucnu dobrý vztah. Osobně mívám problém s nasloucháním druhým. A také považuji tuto knihu jako velmi dobrého rádce nejen pro vztah s dítětem, ale i s dalším okolím. Velmi se mi líbí přístup, který je v ní popsán.
Samozřjemě člověk nemuže žít život podle knížky, ale některé věci vím, že mohu změnit a nebo se alespoň snažit napravit se tam, kde se sama necítím být jistá.
|
|
|
|
|
| Balbína | 
|
(19.11.2009 12:52:29)
tak, zatím jsem s četbou na začátku. Vždy, když dcera nebo syn něco vyvedou - vylijí, zašpiní atd tak si říkám, co kdyby to udělala moje sestra... a reaguju (snažím se) podle toho.
Jenže se snažím, snažím a občas, když jsem ve stresu, tak to vybuchne a pak užívám autoritativního stylu, křičím, jsem jízlivá a je mi to moc líto.
|
|
| Graace | 
|
(19.11.2009 12:55:49)
Já mám RaR také rozečtenou, jedním dechem jsem přečetla asi 70 str. a teď už jsem jí několik dní neotevřela. Nevím, ale oprávněně se obávám, že se touhle knihou řídit nedokáži, neb má výchova byla především o rozkazech, příkazech, zákazech,trestech (i těch fyzických), křiku apod. Navíc by zásady z knihy (alespoň některé) museli přijmout i manžel, babičky, dědečkové a to by mi ani náhodou neprošlo, neb všichni jsou stejného názoru, že proutek se musí ohýbat dokud je mladý a že děti mají jednoznačně poslouchat. No nevím, jestli to s touhle příručkou není podobné jako s Něžnou náručí aj.
|
| sonica + TŘI kluci | 
|
(19.11.2009 13:12:17)
taky mám knihu RaR na n očním stolku. čtu ji po večerech a tím pádem usínám totálně vystresovaná, že jsem ta nejhorší matka na světě, protože mám pocit, že jakkoliv jsem své děti doposud vychovávala, tak jsem to dělala špatně. Manžel už mi ji zakazuje číst, protože mu večer říkm, "vidíš, co jsme zase udělali, když jsme.....", on už je na to pomalu alergický. 
ale taky se obávám, že řídit se touto knihou moc nedokážu. přijde mi to až přehnané. mě takto nikdo nevychovával a kdykoliv si vpomenu na dětství, tak jen v tom dobrém, nikdy mě nenapadlo zpětně rodičův něco vytýkat. ani nemám co. a přitom jsem i na zadek občas dostala, musela plnit "rozkazy" a chovat se tak, jak se má.
|
| petru |
|
(19.11.2009 14:29:53)
Sonico, když jsem četla podobné věci, tak jsem taky byla ve stresu, že jsem se cítila jako špatná matka, protože jsem nedokázala takové věci aplikovat do života.
Pak se mi dostala do ruky kniha od Kateřiny Sidonové (dcera rabího Sidona): JSEM KATEŘINA. Její přečtení mi hodně pomohlo, protože jsem si říkala, to snad není možné, tahle kateřina, dcera duchovního a má podobné starosti se sebou, jako mám já. Tato kniha mě uklidnila, že nejsem dokonalá matka.
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:44:22)
Taky si někdy připadám jako strašná máma, třeba dneska ráno, když jsem chtěla kluka upozornit, že by mohlo být nebezpečné, pokoušet se natahovat ze židle ke stolu na právě vytřené podlaze a odtáhnuté židli, už už vidím, jak padá a zařvala jsem na něj. ... a co myslíš, že se stalo? ....lekl se, pojdela mu i ruka a má monokl. Chvíli jsme i přemíšlela, jestli mu mám ještě dát na zadek a nebo mu po 180té zopakovat že se to nesmí. A když mě tak náhle přepadla nevolnost v celém tom divadle, tak jsem si pak na záchodě v klidu uvědomila, že kdybych položila to koště, došla pro něj a sundala ho, mohli jsme se oba ušetřit. A to jsou takové okamžiky, o kterých vím, že s nimi budu těžko pracovat. Na to muj mozek potřebuje hodné času a já jsem hodné impulsivní. Nepotřebuji být dokonalá ani se o to pokoušet, budu ráda, když budu mít vnitřní pocity pod kontrolou a jestli mě někdo považuje za dobrou matku nebo ne, to až tak neřeším. I když jedno by mi taky nebylo, kdyby o mě říkali, že jsem raplouš raplá a chudáci děti. 
|
| stekna+ smečka | 
|
(19.11.2009 14:49:50)
No Tatramelko vítej do klubu. 
Mě právě hodně pomohly ty Šťastné děti od Steva Bidulpha. To mi přijde hodně takové polopatičtější než RaR a ještě to je vtipně napsáno. Že se tam fakt člověk přesně poznává a mám i pocit, že to vě mě nevyvolávalo takové pocity viny jako RaR.
|
|
| petru |
|
(19.11.2009 14:52:01)
Tatramelko, takové věci se mi taky stávaly. Hlavně, aby naše děti tyhle naše chybičky přežily. To že občas žere svědomí nás, asi nikomu neublíží.
Teda, taky bych nechtěl, ať se o mně špatně mluví.
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(19.11.2009 15:21:05)
Tatramelko  Hele, já jsem se někde doslechla, že tu platím za guru RabR, a na děti tak nějak ječím docela často  . Teoreticky jsou mi ty principy jasné, řešení sypu z rukávu, potíž je často v tom zastavit se, zklidnit a najít ho v té které situaci. Povětšinou je to obvem moje lenost, jsem si toho vědomá Už to, že tě, byť zpětně, napadne, jak by to mohlo být taky jinak, je naprosto super!
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 20:54:39)
No guru, byla jsem zvědavá, jestli také zavítáš s nějakou reakcí, ráda čtu tvoje názory a zrovna včera jsem si počítala celý blok RaR a našla tam tvojí reakci, že ti jde uplatňování lépe než hubnutí a tak mě vlastně napadlo tohle dnešní téma .
Kurz určitě absolvuji, moc mě to zajímá. Neočekávám od sebe, že se ze mě stane poklidná maminka připravená se správnou reakcí na cokoliv, to by děti asi taky neocenily. V příkladech uvedných v knize se do dneška vidím, co mě tak prudilo, co mě štve do dneška, do dnes nemohu vyslovit svuj názor páč možný je jedině fakt, že papouškuji co mi doma manžel navrkal a to nemusím vyvracet ani obhajovat, páč je to tak a basta. A jednoduše nechci, aby ani podobné pocity měly moje děti a to je ohromná motivace.
JInak co se plácání týká, taky jsme to chvíli dělali, prostě "ditě musí vědět co smí a co nesmí!" no né? ....no NE! došla jsem prostě k závěru, že svojemu dítěti to vlastně dokážu vysvětlit. Že mi to neustálé opakování a především duslednost leze na nervy méně než to, že jsem pak nemohla spát z toho, že se cítím blbě, protože jsem ho za takovou prkotinu (např. vybírání hlíny z kytek nebo já nevím) potrestala plácnutím. Dokážu být dusledná a tam mě hodně vždy podpoří návštěva u jednoho z našich příbuzných a tam si vždy ukojím své pocity dobrého mateřství, protože tam nemají o pojmu duslednost moc páru a děti ani nebijí a to si někdy říkám i bohužel... i když bičovat by měli teda spíš sebe .
|
|
|
|
|
|
|
| draky+dráčata | 
|
(19.11.2009 13:05:43)
Já mám výpisky teprve v plánu, ale na kurz jdu příští týden, tak si je vytvořím odtamtud, doufám
|
|
| Šešule | 
|
(19.11.2009 13:10:42)
Tatramelko, RaR jsem si před pár měsíci na základě diskusí na Rodině koupila. Uvědomila jsem si pár věcí:
a)něco jsem aplikovala ještě, než jsem o nějakém RaR věděla
b)v něčem jsem se nechala inspirovat
c)jsou věci, které mi prostě nesedí a vím, že je pravděpodobně neuplatním nikdy
Myslím, že nemá smysl snažit se uplatnit RaR úplně do důsledku.
Možná mě tu někdo umlátí, ale v rodině, kde se RaR striktně uplatňuje, bych žít nechtěla, anžto si myslím, že by to bylo "jak u blbejch na dvorku".
Kromě toho mám dojem, že je kniha psaná dost černobíle (Respektující rodiče (ti skvělí, empatičtí s dětmi- skutenčými a zodpovědnými osobnostmi) vs. ti, co děti mlátí, zbytečně na ně křičí a dělají z nich poslušné loutky, pročež přijdou do pekla)
|
| stekna+ smečka |
|
(19.11.2009 13:26:12)
Já RaR taky četla...ale...mám dítě s poruchami chování. Určitě s ním dělám strašně moc chyb a určitě neco z RaR uplatnit mohu a chci, ale přesně jak píše Šešule. Autoři pozapomněli, že jsou prostě děti, které ODMÍTAJÍ nebo NEDOKÁŽÍ poskytnout zpětnou vazbu a nezareagují jak by dle autorů měli.
A viděla jsem s jednou z psycholožek rozhovor v Tv a byla velmi strohá a na otázky týkající se jak reagovat na nespolupracující drzé, rebelské puberťáky prostě nedokázala odpovědět. Je vidět, že měla to štěstí a setkala se jen se samými vstřícnými mladými lidmi.
Mám totiž ještě další 3 děti se kterými výchovné problémy nemám žádné. A vychovávala jsem je doposud bez RaR. (Já knihu v žádném případě nezatracuju. Některé věci se mi moc líbí.)
Ale odmítám brát dítě jako sobě rovného partnera.
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 13:35:16)
Tahle diskuse ale není o tom, že jsem si přečetla jednu knihu a ta se mi líbí a ted´ to tak budu dělat. A nebo naopak, že jsem přečetla jednu knihu a ta je na prd a tak si budu svoje děti vychovávat podle svého. Každý z nás se najde v něčem jiném... . Jsem teda zatím v pulce, ale vubec mi nepříjde, že by se autoři chovali tak povíšeně, jak cítím z některých příspěvku. I samy píší o tom, jak pro ně samotné je to někdy těžké...
|
| stekna+ smečka |
|
(19.11.2009 13:55:54)
Tatramelko,
já to tak nemylsle,a že je ta kniha špatná nebo k ničemu a rozhodně nejsem ten týpek co se v klidu dloube v nose a těžká pohoda. Naopak jsem nervní a výbušná a už dřív jsem hledala pomoc jak na sebe a na děti (a našla "Proč jsou Šťastné děti šťastné").
RaR se mi líbí, právě, že dost. Ale prostě ne všecko a taky ne vše můžu aplikovat na našeho poroucháčka. A já z řevu a facek tedy černé svědomí mám. Proto se snažím najít nějakou pomoc. A jak říkám, s některýma dětma to jde. Ta zpětná vazba je krásně vidět a s některýma můžeš andělským hlasem mluvit, můžeš vyvozovat přirozené důsledky a jakoby hrách na stěnu házel, eště se ti vysměje do ksichtu a baví se tím jak ty se můžeš potento...tož tak.
A nemám ji na nočním stolku, ale čas od času když už nemůžu se do ni zabořím a čerpám.
|
| Šešule |
|
(19.11.2009 14:01:08)
stekno, tak nějak Já mám pohodový dítě, ale stejně občas rostu a hluboce obdivuju matky, co mají nějaké ne úplně standardní dítě a nezblázní se z toho
|
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:31:23)
Kolik let má tvoje dět´átko s poruchama v chování a kdy jste na to přišli? ...mysím, že nás se to zatím netýká, ale osobně mě to zajímá. Baví mě čtení o výchově a knížku, kterou jsi uváděla ještě nemám. Nějak se mi zdá, že se v tom nacházím, stále jsem chtěla studovat a nevéděla jsem co bych a čím dál tím víc přemýšlím o speciální pedagogice. I povolání by bylo zajímvavé pro mámu s dětmi, trochu míň časově náročné než courání se po světě
|
| stekna+ smečka |
|
(19.11.2009 14:46:01)
Tatramelko. Děťátko už má 12 let a problémy se objevily ve 4 letech. Má Touretteův syndrom (nejtěžší tiková porucha)+ poruchy chování.
Jestli máš čas mrkni sem
http://zesteknova.blogspot.com/2009/10/jak-to-ts-zacalo-u-nas.html
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:49:48)
Večer se na to určitě mrknu. Ted´už musím běžet postarat se o hladovce.Pěkné odpoledne přeji.
|
|
|
|
|
|
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 13:30:36)
Myslím, že hodně záleží na tom, jak si kdo knížku vyloží. Ani věřící neberou své bible jako dogma, že? Možná jsou rodiče, kteří automaticky umí přecházet situacím, které je přivádí ke stresu a jsou rodiče, kteří se to musí učit. Jsou rodiče, kteří si nedělají stres z toho, že uhodili své dítě a jsou rodiče, kteří se tím trápí.
|
| Šešule |
|
(19.11.2009 13:59:26)
To je právě ta černobílost: "Někteří se trápí, že občas dítěti plácnou, některým je to šumák. Někdo stresu umí předcházet, někdo ne." První je špatné, druhé dobré. Aspoň tak to na mě působí. Autoři mají jasno, ale to taky nemusí znamenat, že jejich přístup je jediný správný, ne?
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:10:42)
No nevím, prostě pořád je to o tom, jak se na to díváš. Když nékdo své dítě sem tam třískne, tak je o tom asi přesvědčen, že je dobrý rodič. A třeba bude mít děti "lepší" než já. ...okem okolí nebo já nevím, jak se to hodnotí. Záleží na tom, s čím je kdo spokojen. Co se týče autoru i to souhlasím. I s maželem se tomu smějeme, že za pár let tu knížku bude někdo zatracovat jako tu nejhorší možnou výchovu. Nebo se nám někdo bude smát, jako tuhle se na jednom večírku posmívali jedné, že to je to její pevné obětí. ... a já zase říkám, že to že to někomu neklaplo není k smíchu . Snažila se a snaží se dál. Horší mi příje činy omlouvat, fet´ákum příspívat na drogy formou kapesného a já nevím co ještě občas vídáme v okolí.
|
|
|
|
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 13:23:43)
Neočekávám od sebe, že budu 100%. Občas také zakřičím, ale pak je mi to líto, protože to zrovna ani zdaleka není taková lumpárna, která by si to "zasloužila" ale prostě ani né Jáchymkovou vinnou, zpravidla, je muj pohár trpělivosti více než moc dolitý. S druhým miminkem si umím představit těch situací víc a více a tak bych to v sobě chtěla zkusit ovládnout a omezit se třeba na ty situace, kdy jde vyloženě o život.
Taky mívám problémy s tím, že jsem autoritativní typ. ...ale to je výhoda také jen do té doby, dokud to lidé respektují.
Co se rodiny týká, od svých rodiču mi příjde zvláštní vyžadovat, aby zménily svoje chování a výchovné metody. Jen jsem mojí mámu upozornila, že se mi nelíbí, když křičí a Jáchym se prostě bojí. Není na to z domova zvyklí. I když třeba nekřičí na něj. Ale ona je zvyklá ječet na kde koho. Ale když má kluka, tak se snaží. Na delší dobu než je pár hodin denně ho ještě neměla. Ale myslím, že jí to kluk bud´vysvětlí pak sám a nebo k ní nebude chtít chodit. Manžel sice knihy nečte, ale témata spolu hodné diskutujeme a společně se pak snažíme je i aplikovat. Konzultujeme, co se nám daří a nedaří a co považujeme za blbinu. Mám ráda ty večery při sklence a povídání si o našem životě.
Čela jsem také Prekopovou ( Malý tyran ), malý totiž začal, teda mé to alespoň přišlo, v 6 měsících, vynucovat si věci. Metoda pevného obětí ale pro nás není. Necítila jsem se v tom. ... a ve finále jsem došla k závěru, že budu doma míň šurovat a nebát se toho, že mi moje máma poví, že mám rozmazleného fracka a dět´átko si začala pořádně užívat a daleko víc mazlit a prakticky nemáme problém. RaR se mi líbí a zatím vidím, že mu nékteré metody vyhovují více než některé metody co mám já sama zažité z dětství.
|
| Medunka_ | 
|
(19.11.2009 14:04:48)
Tatramelko, knihu mam rok a pul a hledim do ni, kdyz to na me prijde. Poridila jsem si jeste "Jak mluvit, aby deti poslouchaly" a z te jsem mela nejaky cas vypisky i na papire na stene.
Sesul, mi prijde, ze kazda teorie striktne uplatnovana bez ohledu na situaci je spatne . Delam, co funguje...
|
| stekna+ smečka |
|
(19.11.2009 14:13:53)
dík...nakročeno k zešílení mám slušně...
Mně i vadí ta dnešní "moda", že děti pořád slyší o svých právech, ale o povinnostech? Minimálně.
Náš mladej pořád oponuje:"Ale já mám právo...(chodit kam chci, sedět kde chci, číst co chci, spát kdy chci a bla bla...) ale jaksi odmítá přijmout, že i my a jeho sourozenci máme právo se v klidu najíst, v klidu něco přečíst apod.
Každou chvíli jim někdo opakuje jak a kde volat linku bezpečí jak je nikdo nesmí bít a křičet na ně! Ale podle mě je to vyhnáno do extrému, protože skutečně týrané a zneužívané děti se těžko dovolají pomoci.
A proto mě i osobně dost nahlodalo, když paní psycholožka nedokázala odpovědět na jednoduchou otázku jak na zatvrzelé děti.
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:20:21)
Ju, tak to teda taky souhlas. A při představě, že mi příjde domu dítě s těma rozvázanáma širokýma botama, už ted´ z toho mám vysokej tlak a bušení . A to je mi 28let a já to prostě nesnáším. Já už se takhle totiž léčím preventivně. Jako co musím mojí mámě nechat je, že my jsme se ségrou nikdy nepropadaly těmto trendum, žádným. ...ale u nás prostě na to opravdu nebyli peníze. Byla jsem ráda, že jsem měla jedny džíny a ve čtvr´áku jsem si mohla koupit boty na podpatku.
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(19.11.2009 15:18:04)
stekno, ale RabR je velmi, velmi o povinnostech. Z kurzů jsem si odnesla několik zajímavých návodů na to, jak se v rodině podělit o povinnosti, jak se s dětmi domlouvat na řešení věcí, které ti vadí atd. Chápu, že s postižením tvého dítěte je to extrémní a dovedu si představit, že tady selhávají prakticky všechny výchovné prostředky, ale to ještě nedělá metodu špatnou, ne?
Tatramelko, myslím, že kurz je fajn a pomůže ti leccos utřídit.
|
| stekna+ smečka |
|
(19.11.2009 17:41:01)
RaR fakt neodsuzuju. Jak říkám, něco z toho mi určitě pomohlo a snad ještě pomůže.
S prácemi domácími to dělám jak radí oni a na mladší to funguje. Ten nejstarší se, ale prostě vzpouzí všemu a stále. A popravdě už mi to i místy bere chuť brát pořád vpotaz jeho problémy, protože všichni se tady můžem potrhat a on z toho jen čerpá výhody. On to prostě tak nějak umí, s námi mávat a vycucávat a ještě v nás vyvolat pocit, že mu strašně křivdíme. Já právě pořád hledám nějakou pomoc. Vymýšlíme jak na něj...bavíme se s ním, ale většinou naprosto bezvýsledně. Třeba jednou...až s ním přestanou mlátit hormony procitne. Třeba fakt jen musíme vydržet...Třeba.
|
|
|
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(19.11.2009 15:27:10)
Co se týká rodiny, měla jsem v podstatě jen jediný konflikt, a to když bylo nejstraší dceři rok a půl. To jsem tehdy celkem jednoznačně řekla, že nemíním své dítě plácat po ruce nebo dávat na zadek a že je prosím, aby to respektovali a zkusili to také nedělat (tchánovci, švagrová). Měli jsme ostrou debatu, nakonec teda s kroucením hlavou svolili, že mému dítěti teda ne. V jiných věcech jsem zase v duchu ustoupila já, vždycky můžu říct "babička to dělá tak, ale u nás se to dělá takto". A po pěti letech a dvou dalších dětech se mě tchyně sama ptá na radu, jak nějaké věci dělat, aby fungovaly líp
|
| marketa | •
|
(20.11.2009 11:21:13)
ach jo, ja byc ostrou debatu skoro uvitala, s moji babickou. ona kdyz ji reknu, ze se mi neco nelibi (ona je, kdyz to reknu na tvrdo, takovy ten psychycky vydiraci typ, co jede pres odmeny a tresty) a navrhnu jak jinak, tak se urazi jako mala a jde pryc do jineho pokoje :-(
a to se fakt strasne snazim vazit slova a mluvit desne neutralne, tj nerikam ty to delas blbe, ale spis pouziju popis apod. + ja vyroky atd.
***
co delat s clovekem, ktery se urazi a odmita komunikovat?
|
|
|
| MM, 2 kluci | 
|
(19.11.2009 18:03:28)
... když ono je to podle mě složitější (no asi jako všechno ;-)...
Myslím že nejde jen o to "křičet-nekřičet", o hlasitost - zrovna nedávno jsem o tom měla debatu s kamarádkou.
Ona třeba fakt téměř na své děti nikdy nezvýší hlas a myslí si, kdoví co je to za ctnost při výchově dětí. Svým způsobem ji i obdivuji, je trpělivější a ne taková výbušná jako třeba já. Ale zase i málokdy se projeví spontánně emocionálně v kladném smyslu - např. spontánní výbuch radosti, smíchu, blbnutí s dítětem, to u nich taky skoro nevidíš. Tváří se důležitě, starostlivě, k dítěti jakoby vyrovnaně, jak "z učebnice" - ale podle mě latentně otráveně, neuvolněně; nemůžu si pomoct, tak to na mě působí. Nevím, to podle mě také není ono... :-/ (?) Mít furt rovnoměrně stejný umí i robot.
A aby se dítě hned bálo, když někdo zvýší hlas? Tak to bych teda nechtěla, přijde mi to nenormální, jak v nějakém umělem světě... - dítě přece kdekoliv může potkat lidi, keří mluví hlasitěji atřeba i zakříčí. A podle mě by se mělo naučit, že to není nic hrozného, čeho by se muselo bát. Že prostě lidi jsou různí.
Já jsem třeba temperamentnější, musím pracovat na své (ne-)trpělivosti atd., také mě insprovala kniha RaR, abych s tím něco udělala, pracovala na tom... Ale na druhou stranu aspoň dávám najevo své emoce, děti vědí na čem jsou. (Vžydycky si vše i vysvětlujeme, říkám důvody proč atd., takže nezůstane jen při těch emocích!)
Dejme tomu že u nás v rodině častěji zvyšujeme hlas (i manžel není zrovna kliďas) - je tomu tak v pozitivním i negativním smyslu, u obou směrů emocí. Ale nepřipadá mi že naše děti by z toho byly nějak vedle či dokonce "traumatizované".
Zato synek zmíněné kamarádky (4 roky), na toho se nesmíš ani přísně podívat, natož trochu zvýšit hlas - hned řve a běží k mámě. Dřív to myslím bylo z toho, že na to opravdu nebyl zvyklý z domova, ale troufám si říct že dnes už je to vyloženě naučená reakkce - ví že mu ta "ukřivděnost" a jakoby ustrašenost u ní projde; ale když jsem ho zažila bez ní, choval se celkem normálně.
Přitom on je pěkně "oprsklý", moc ho neučí brát ohled na ostatní... Když dělá binec třeba v knihkupectví¨(zrovna nedávno jsme byla svědkem), tak nedostaně vynadáno (+ vysvětletení) on, ale ten kdo si nedejbože troufne ho napomenout - na takového hříšníka ona klidbě i ten hlas zvýší... Ale ona sama to také neudělá (myslím to napomenutí) a nedochází ji, že je to bezohlednost vůči ostatním a její povinnost ho to naučit.
Ale hlavně že se u nich doma nekříčí, amen...
Já myslím že o počtu decibelů to není. Co by dělal(i) kdyby žil třeba v Itálii či jiné zemi, kde jsou lidé temperamentnější... ?
Je to o hlavně ohleduplnosti a respektu NAVZÁJEM.
|
| Stáňa a dva kluci | 
|
(19.11.2009 20:31:17)
No já mám zkušenost, že celkem dost malých dětí, tak do roka, se bojí křiku a hluku a to se ještě na výchovu hodit nedá, pokud rodič není úplně mimo:).
Se spontánností souhlasím, ale to se asi shodnem, že ideální je zlatá střední cesta, ono když by někdo byl na sto procent spontánní, tak bude děti mlátit od rána do večera. A ani asi není dobrý být přehnaně emotivní, některé citlivější děti ty pocity berou jako ohrožující, když jsou moc silné a naučí se jim přizpůsobovat a to je prostě blbě. Mám zkušenost s vlastní matkou, která ráda přeháněla a některé ty strachy na mě celkem slušně přenesla. Takže podle mýho i spontánnost vocaď pocaď. Nejlepší asi každopádně je na sobě makat a chyby si nevyčítat. Ono v tu chvíli to stejně člověk ještě neumí jinak, to by to asi jinak i udělal.
A k R+R, dělám to, co se mi osvědčilo a co považuju za dobré a je toho dost:).
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 21:17:42)
Já jsem z ukřičený rodiny a vždy mi to vadilo a styděla jsem se za to, že celé sídliště vědělo, že jsme šmudly ušmudlaný, protože jsme si pověsili věci přes židli a né do skříně. ...ale zatím většinu života jsem projevovala podobný temperament.
Manžel je z rodiny nekřičící, ale pozitivně emotivní dokážou být až to někomu příjde ujeté. Třeba mojí mámě a abych naší rodině nekřivdila moje švagrová je teda taky pěkně uječená (to jen kdybys to mami četla)
Doma nekřičíme. S manželem sice míváme šarvátky, ale nikdy na sebe nezvyšujeme hlas. Zkusila jsem si to jen jednou a bylo zle. Manžel to nesnáší a já to nejen respektuji, ale zjistila jsem, že mi to náramně vyhovuje....
Od dob, co čtu moudré knihy, jak říká muj chot´ je to spíš on, kdo zaburácí mohutným hlasem nad nápady našeho společného potomka.
Přikláním se k reakci výše. Zlatá střední cesta asi jest... ...ono je totiž křičení a křičení. Když zkřinu pro výstrahu a nebo když ječím 200stránkový román toho jak je díté nemožný, že se z něho zblázním a já nevím co, to mi příjde prostě zbytečné, k ničemu a nechci aby se tak někdo choval k mému dítěti
|
| stekna+ smečka |
|
(19.11.2009 21:42:29)
Tohle se mi moc líbí. A prosímtě jak to děláš?
Já jsem strašně prudká a huba mi vyjede. A dřív než mozek cvakne, že řvu, tak už jsem vyštěkaná! A fakt mě to strašně, ale neskutečně štve! Já se i ovládnu před tou hrubou silou, ale ten jekot...to je moje prokletí.
|
| MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 21:52:58)
... s tou zlatou střední cestou . Jen to někdy není tak jednoduché...
|
|
| MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 21:52:58)
... s tou zlatou střední cestou . Jen to někdy není tak jednoduché...
|
|
| MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 21:52:59)
... s tou zlatou střední cestou . Jen to někdy není tak jednoduché...
|
| stekna+ smečka |
|
(19.11.2009 22:14:17)
Jo. Já myslela jak se ovládneš. Počítáš do desíti, utečeš...jde mi o ten fígl. jak to udělat přímo v té afektivní části, kdy cítíš, že rudneš, pěníš a ... Já to vím v klidu, ale jak nastane akce, tak...
|
| MM, 2 kluci |
|
(19.11.2009 23:20:05)
... ty fígle, o kterách píšeš, znám a dokonce si na některé i vzpomenu - ale v té situaci která mě vytáčí to nějak stejně nejsem moc schopna aplikovat, nevím... :-/ Třeba začnu počítat, hluboce dýchat apod., chvilku to jde, ale pak si vzpomenu proč jsem naštvaná, a jsem zas (skoro) tam kde předtím...
Ale snažím se, prostě to znovu a znovu zkouším. Někdy funguje odejít (třeba do jiného pokoje) a energicky začít dělat něco úplně jiného (pokud možno užitečného, třeba věšet prádlo, vyklízet myčku apod. ;-)). Ale to musí člověk zvládnout takové to "vytrhnutí" se ze situace, což mi právě přijde dost těžké. Zpětně a teoreticky jsme vždycky strašně chytrá...
Třeba tu ještě někdo s nějakým tipem přijde?
|
|
| marketa | •
|
(20.11.2009 10:59:02)
no ja se pokousim se zastavit, zkusit "vystoupit ze sebe" a pozorovat se, kterak sedim na zemi u ditete, ktere se (napr)krouti jako had, chechta se ci rve, ze se nechce oblikat do skolky a pritom je fakt nejvyssi cas.
no a cim dal casteji se mi podari si rict, no jo, je to o nervy, ale na druhou stranu, je to cely vlastne groteska. kdyz nejde vo zivot jde o o h...o.
jsem taky z rodiny, kde se jecelo furt a vadilo mi to hodne. proste se kvuli kazde volovine nechci tak vytacet jako moji rodice.
jo, pocitani do 10 neni spatny, ale kdyz tim jen odpocitavas vybuch atomovky, tak to je taky na nic ;-)
|
| Tatramelka+3 |
|
(20.11.2009 13:04:53)
Holky, já mám báječnou radu, ale zeptejte se me na toto téma třeba příští rok v srpnu, jo? ...zatím se teda snažím vyvárovávat se situacím, kdy příjdeme do stresu. Což jsem třebas včera při odchodu do tělocvičny nezvládla a tak jsem vzteklá, s dítětem za krkem, odrážedlem, kazet´ákem a taškou hraček utíkala 15 minut, aby ostatní děti a maminky na nás nemusely čekat. Neječela jsem, když už jsme o 3x čurali na kanál a dítě mi uteklo k sousedum za kočkou, prostě jsem ho čapla, posbírala zbytek věcí rozházených po zemi a utíkala. Ale neječela jsem proto, protože jsme tu včera měli takovou pěknou diskusi.
DNes jsme šli na gyndu 10.30h a taky na imunologii 11.00 a vypravovat jsme se začali už v 7.00. Do polikliniky jsme přijeli v 10.00, projeli se výtahem a doktor zrovna nikoho neměl, tak mě hned vzal. Měla jsem pro malého kakao, tak že si poležel u doktora na válendě zatím co mi dělal vyšetření, měli jsme omalovánky a tak jsme se s dotorem stihli i 30 min. pobavit. PARÁDA! Na imuno jsme taky došli včas neb je to o patro výš, díky tomu, že jsme nepospíchali jsme si ještě jednou stihli vysvětlit, co se bude dít a vyšetření bylo v pohodě a ted mi dítko spinká v postýlce, naobědvaný. ALE TO SE NÁM PODAŘILO ASI TAK POPRVÉ a než se narodí to druhé miminko tak se mužeme snažit, ale potom nevím nevím.
...tak že dobrá rada pro ty co mají jen jedno dítě, ale myslím, že vy co tu diskutujete tak máte minimálně tři.
|
| stekna+ smečka |
|
(20.11.2009 14:49:30)
No rady hezké, ale my bojujem s 12-ti letým pubošem totálně neochotným a totálně zabejčeným + neurologicky postiženým a na toho holky každá rada drahá. Když jsem mu dnes dělala přednášku, že by od něj bylo hezké, kdyby občas něco udělal bez řečí, že už jsem unavená (neřvala jsem) tak mi řekl, že se ho mám zbavit. Že chce někam do děcáku.
Včera jsem chtěla, aby si udělal úkol do matiky a on hodinu kecal o tom, že ostatní sourozenci nemají úkoly (Jaksi pominul fakt, že mladší kluk jde do školy až příští rok a dcerka halt úkoly na chřipkové prázdniny nedostala! A ta nejmenší má dva roky a ji fakt nebudu nutit, aby dělila!) a, že je to nespravedlivé!!!A to říkal pořád dokola jak kolovrátek. Fakt nekecám...
Nebo nám pořád do očí říká, že nás poslouchat nebude, že má svoje práva! A když řeknu, že to jistě má, ale spolu s právy máme všichni i povinnosti , tak jen hodí pohrdavý úšklebek, pokrčí rameny a nezájem! Má i dny, kdy je hodný a funguje, ale posledního třičtvrtě roku mám tak 3x denně chuť ho zabít. Kolikrát se zavřu do kuchyně a buším pěstmi do futer, abych mu něco neudělala...a on spratek ještě přileze za mnou, že co mi je...
S menšíma dětma fakt problémy nejsou. S těma se domluvíme na všem. (Krom té dvouleté, ale tu prostě v nejhorším čapnu pod paži a jdu ...ta mě nemůže nasmolit.)
|
| marketa | •
|
(20.11.2009 15:12:02)
radit ti se neodvazuji, ale doporucila bych knihu "sourozenci bez rivality" je tam hodne moc peknych tipu, jak resit situace "a on/a dostal/a vic, min ... musim toto a on/a ne ..."proste cele to srovnavani. velmi me to nadchlo a prpada mi to aplikovatelne.
|
|
| maja, dvě děti, rok a tři | •
|
(21.11.2009 21:43:19)
Ahoj Stekno, pročítám to tady, a myslím na tebe - mám sice malé a zdravé děti, ale ta starší tříletá mi dává zabrat podobně, jako tvůj dvanáctiletý nespolupracující puberták - je to jako bys to psala u nás doma - kromě toho mluvení, protože moje tříleťačka začala mluvit až ted, zato si to fakt užívá. Mám ještě ročního chlapečka, kterému zvládám věnovat tak pět procent svého času, zbytek je bohužel na konto neskutečně náročné starší holčičky. Náročná byla od narození, ale nějak se to nemírní - je to čím dál horší. Vstane ráno v pět, všechny vzbudí, nesedne si až do večera, kdy omdlí únavou, ale mezitím si sedne jedině k jídlu. RaR jsem absolvovala, četla a jsem skeptická - většina toho, co řeknu je NAPROSTO NESLYŠENO, jde to mimo ni. zareaguje tak na jednu z deseti vět. Dlouho jsem si myslela, že je opravdu hluchá. Nejhorší ze všeho je boj s okolím, s rodinou, s mužem, vůbec nikdo na ni nemá sílu a já taky ne. Pětkrát za den ji držím pod krkem (třeba když se pokusí jedním z mnoha způsobů zabít bráchu nebo naši kočku) a třesu se hrůzou z toho, proč nemíní pomilionté pochopit,že se něco nedělá - třeba neomotává brácha kolem krku provazem. Navíc se ten mladší učí všechno od ní, takže to už mám podruhé znovu... Jsou fakt dny, kdy brečím zoufalstvím, a už dávno vím, že RaR mě akorát rozesmutní, protože TO NA NĚKTERÉ DĚTI PROSTĚ FAKT NEFUNGUJE. Achjo. Jo, taky jste někde četly, že děti matkám neutíkají? TAKOVÁ PITOMOST.
|
| Maraska |
|
(22.11.2009 20:28:06)
Majo, mám taky tříletáka, který často dělá, že neslyší a neposlouchá. Psycholožka mi poradila jednu věc. Říct jednou a když nereaguje jít k němu vzít za ruku a jít to s ním udělat. Oblíkání, obouvání, uklízení. Prostě dohlídnout na to, že když se něco řekne, tak to udělá hned. Takže já mu řeknu třeba jdi se obléknout. On nic. Tak jdu k němu, vezmu ho za ruku a znovu to zopakuju a jdeme. Anebo k němu přijdu a říkám, zopakuj mi, co jsem ti právě řekla. Zopakuje a já řeknu, správně, tak to jdi udělat. A on většinou jde. Pokud ne, tak ho vezmu za tu ruku. A né říkat x-krát, kdy stejně nereaguje a zareaguje až když už vybuchneš. Hodně to zabírá, ale chce to být opravdu důsledná a trpělivá.
|
| Samarlu |
|
(23.11.2009 10:32:02)
Nebo přijít k němu a říct polohlasně rovnou do ucha. Ale je to náročný tak jako tak.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Firsty+Matouš07/06+Šimon01/08 | 
|
(19.11.2009 14:01:54)
Knížku mám rozečtenou a moc se mi líbí. Ale na co narážím je to, že to na moje děti-hlavně 3,5letého nefunguje, že když mu dám na výběr ze dvou možností - tak drze řekne, že chce nějakou jinou třetí možnost. Když mu řeknu něco co se dělá - tak pak pouhé připomenutí nikdy nepomůže v tom aby to udělal. Nejhorší je že neposlouchá ani když dostane příkaz, zvýšený hlas, na zadek, neposlechne nikdy, málokdy udělá něco co já nebo manža chceme. A to až použijeme jakoukoliv metodu.
Na kurzu jsem byla - na dílu Emoce - bylo to moc hezké, něco mi to přineslo - to jak by to mělo jít, ale u nás to nefunguje. A taky mě zaujalo, že záleží hodně na hlase - a to je možná problém, že když to někdo říká, dělá jakoby naučeně, tak nějak že to v rodině nezažil, tak ikdyž říká věci dobré, tak intonace, hlas je asi špatný - možná proto to nejde. Ale ovlivnit hlas a intonaci nedokážu.
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:17:17)
Napsala jsi to hezky. Taky jsem zmiňovala, že jsem četla knihu o pevném obětí a nám to prostě vubec nesedělo, ale naproto né. Každý si asi musí najít nějakou tu svojí cestu a ty knihy nám mohou jen pomáhat ve směrování se.
S tím hlasem, taky sama cítím, co mi jde a vlastně, díky té knize jsem si uvědomila, že to pro mě není až tak nepřirozené. Ale jsou situace, ve kterých se také asi nebudu umět tak zvládat, jak bych chtěla. A nebo mám taky problém s pohotovostí a pak ze sebe vypusím takovou chujovinu, že se sama pobavím, jaký jsem trdlo. Snažím se ty situace pilovat a hledat, co je i mě příjemné. Jinak by se to bohužel, podle mě míjelo opět účinkem, kdybych se snažila vysloveně aplikovat něco, co mi je nepříjemné, jen od toho očekávám, že budu mít pokoj.
|
|
|
| brumbambule | 
|
(19.11.2009 14:03:16)
Prosim vas a o jakou knihu se jedná? dik
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:34:39)
Kniha se jmenuje Respektovat a být respektován, autoři: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Doromila Nevolová, Tatjana Kopřivová
|
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:36:37)
Kniha se jmenuje Respektovat a být respektován, autoři: Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Doromila Nevolová, Tatjana Kopřivová
|
|
|
| ChristianaC | 
|
(19.11.2009 14:38:39)
Tak to je zásadní informace, kterou z té knihy mám. Oni ji tam nepíšou, ale já jako vzorný výrobek autoritativní výchovy svých rodičů jsem si to uvědomila až u čtení knihy. Vždycky se u té knihy vrátím na zem, když chci po někom (nejen po svých dětech), aby se choval podle mě a pomůže mi to přehodnotit svoje přání a postoj. Reakce mojí mamky je jediná, že to u nás nechce vidět za pár let, když už teď o všem diskutujeme. Možná má pravdu. Ale já chci svým dětem dát šanci, že budou rozumět svým emocím, zvládat je a umět přiměřeně prosadit svůj názor. Sama bez informací RaR nejspíš vychovám někoho jako jsem já (hodného, se sklonem poslechnout jakoukoliv autoritu, neschopného říct svůj názor bez agresivního bojovného tónu).
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:46:50)
lépe bych svoje pocity nepopsala! K tomu není ani co dodat, fakt tohle se mi honí v hlavě, jen to neumím tak pěkně vyjádřit a moji rodiče na to mají totožný názor, jako tvoji.
|
| Del | 
|
(19.11.2009 16:43:53)
také jsi mi to napsala z duše
|
|
|
|
| Tatramelka+3 |
|
(19.11.2009 14:48:54)
Baby, dítě se mi probouzí, musím běžet a večer zase nakouknu. ...asi pošlu manžela do hospody, páč píšete spousty zajímavých věcí
|
|
| Del |
|
(19.11.2009 16:39:04)
a jak se ta kniha jmenuje???
|
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(19.11.2009 18:04:20)
Kurz rozhodně stojí za absolvování. A možná by Ti pomoh převést dobrej úmysl do nějaký přirozenější podoby.
|
|
|
V její náručí
VědaFest 2024Praha 6 
Slavnost královny JohankyPříbram 
Rusalka na VysokéPříbram 
25. ročník sečení luk na SolániVsetín 
O PalečkoviKutná Hora 
VědaFest 2024
Slavnost královny Johanky
Rusalka na Vysoké
25. ročník sečení luk na Soláni
O Palečkovi
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)