| smajska | 
 |
(12.5.2011 18:47:35)
Holky poradte, mam ted doma trochu peklo s jinak vybornym predskolakem. Syn je velmi sikovny, komunikavni, prima kluk. Hraje fotbal, chodi na vytvarku, vsechno ho bavi a je moc sikovny. Problem je v tom, ze ted byl tri tydny doma se spalovou anginou (nic mu nebylo, jen mel pozitivni vyter, ale byl tri tydny doma, coz pro nej jako velmi aktivniho kluka bylo nesmirne tezke). Po nemoci se do skolky i na krouzky moc tesil, az zase uvidi kamarady atd. Ale pak nastalo doslova peklo, ve skolce uplne v pohode, ale pred jakymkoliv krouzkem totalni zasek, vubec se mu nechtelo dovnitr, brecel a vztekal se, ze tam nepujde atd. domluvy, "hrozby" atd. vubec nepomohly. ale kdyz jsem ho na krouzek poslala, tak se uvnitr zklidnil a v pohode se zapojil, pak se vratil a byl nadseny, ze se mu tam libilo. Uprimne receno ale dva tydny delal opakovane scenu pred kazdym krouzkem, mela jsem vzdycky nervy s tim, jestli nakonec pujde nebo nepujde a bylo to hrozny. Nakonec sice sel a pak byl nadseny, ale to entre bylo vzdy silene. Nicmene se to jakztakz uklidnilo...
Akorat mame porad problem s fotbalem, kam chodil uplne nejvic nadseny, ale kvuli nemoci tam de facto mesic nebyl. Od te doby byly dva treninky, syn se vzdy tesil, nadsene bezel na hriste, ale kdyz prisli kluci a treneri, zabejcil se, ze nepujde, nepujde, nepujde. Brecel, domluvy ani nic nepomohlo. Proste sedi na kraji hriste a nechce jit hrat s klukama. Pritom doma venku na travniku si kope se starsimi kluky, bavi ho to a je desne sikovny, kluci se na nej tesi, vitali ho po nemoci zpatky a chteli ho zapojit, ale on proste nesel. I trener ho prisel povzbudit, sam rikal, ze mu mame dat cas, syn slibil, ze priste (dnes) pujde bez problemu a dokonce o fotbalu cely den mluvil a tesil se, i cestou na trenink v aute, i pred treninkem, ale jakmile prisli ostatni, znovu stejna scena a nesel na hriste, a nic s nim nehnulo... sila... nutit ho nechci, ale pokud opakovane rika, ze hrat chce (a verim mu to, mimo treninky hraje porad s kymkoliv a kdekoliv), tak by se mel snad prizpusobit nebo ne?
mam na syna tlacit, nebo ho nechat az se rozhodne sam? nemate nejaky zpusob, jak vhodne prinutit, aby se zapojil? proste porad doma tvrdi, ze hrat chce a bude, ale na hristi s nim nehne ani par volu. nerada bych mu nejak ublizovala, je dost citlivka, ale uz jsem dost na nervy....
|
| pearl | 
|
(12.5.2011 18:55:37)
Já bych ho nechala. Pokud máš možnost a sílu ho tam takto vozit a trenér a ostatní s tím nemají problém, tak ať tam sedí.
Třeba se potřebuje prostě jenom po té době zase skutečně vrátit. Třeba má podvědomý strach, že po takové pauze to nezvládne nebo tak něco.
|
| Líza | 
|
(12.5.2011 19:00:42)
Sedíš tam a koukáš na to, nebo ho tam dovezeš a pak ho vyzvedneš? Někdy jsou ty scénky horší, když rodič přihlíží.
|
| smajska |
|
(12.5.2011 19:05:17)
My tam prave musime byt, protoze kluci jsou jeste maly. Taky si myslim, ze kdyby tam byl sam, bylo by to snazsi (viz ostatni krouzky), ale problem tady je, ze na krouzku se zavrou dvere a deti nikoho zvenci nevidi, zatimco tady na hristi vidi rodice a on tam ani nejde, proste sedi na kraji hriste a nejde tam. Jinak jestli je unaveny nevim, v nedeli jsme bylib na Snezce a usel v pohode 12 km, v utery byl na kole a ujel 15 km, ve skolce s klukama fotbal hraje... problem je jen s tim treninkem... pritom treneri jsou velmi slusni, nikoho nenuti, nervou na deti, proste pohoda, ale samozrejme deti musi delat, co se jim rekne a ne si vybirat, co delat budou (syn napriklad tvrdil, ze pujde jen na umelou travu, jen k jednomu trenerovi atd. - ale nesel stejne...). no snad to vydrzime vsichni
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(12.5.2011 19:11:25)
nenuť ho, naopak mu řekni, že teda konec, jestli ještě jednou dopadne trénink stejně, tak odcházítea končí minimálně do nějakýho konkrétního času, třeba září nebo červenec, to je v tomto věku celkem jedno
jak to popisuješ, tak si fakt jen vymýšlí, zkouší, kolik ještě mu projde, tak to utni rychle a rázně
|
| Jeanne | 
|
(12.5.2011 21:03:40)
Podle mé zkušenosti žádná ultimáta či termíny nepomohou. Myslím, že když říká, že příště půjde, myslí to opravdu a myslí, že to zvládne a pak když k tomu dojde, tak to najednou nezvládne. Píšu jen z vlastní zkušenosti, taky jsem to nedokázala pochopit a snažila se to takhle řešit, ale syn byl z toho ve strašném stresu, my taky a kupodivu až jsem si uvědomila, že o nic nejde, že to má být zábava a že jsou na světě horší věci, všichni se uklidnili i syn byl spokojenější.
|
| Gita05 | 
|
(12.5.2011 21:49:20)
jj, souhlasim, taky bych rozhodne nedavala ultimata, pres to cesta nevede, zvlast, kdyz to ma byt zabava. taky asi nikdo z nas nema ultimata rad, kdyz jde o zabavu.
|
|
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(12.5.2011 19:12:43)
musíš tam být, ale můžeš si přece skočit na wc nebo napít se, tak mu řekni, že odcházíš na tu chvilku a odejdi tak, aby tě neviděl a uvidíš, jestli se něco změní. Ale domluv se na tom s trenérem, aby on věděl, proč odcházíš a třeba se s ním i domluv, jak dlouho máš být pryč, jestli 5 nebo 15 minut
|
|
|
|
| smajska |
|
(12.5.2011 19:02:37)
Ja jsem to s nim prave probirala, protoze on je jinak velky perfekcionista (treba odmitl nakreslit na testech skolni zralosti v MS postavu, protoze zadani bylo "aby bylo patrne, ze je to muzska postava" a on tvrdil, ze si nebyl jisty, "ze by to bylo uplne jasne" atd.), rikala jsem mu, ze se nic nestane, kdyz mu to nejakou dobu nepujde, ze je to normalni, kdyz skoro mesic nehral, atd., ale soucasne jsem mu rekla, ze cim dale nebude hrat, tim bude mit vetsi pocit, ze mu to nejde... nepomohlo to. treneri zatim v pohode, ale bojim se, ze ho brzy "ukonci".... coz by ho asi moc mrzelo, protoze jak fotbal, tak kluci z tymu ho bavi, ale mozna na druhou stranu by si aspon uvedomil, ze proste kdyz chce hrat, musi poslouchat a prizpusobit se ON a ne ostatni jemu... no uvidime, prave ze s nim zacinam ztracet nervy, je to pro me dosti narocne...
|
| KoproFka | 
|
(13.5.2011 0:34:49)
ty, já mám, z toho co píšeš, trochu jiný pocit - ty už jsi to koneckonců vlastně napslala - on se prostě zřejmě bojí, že už mu to nepůjde tak dobře, jako klukům. Tím, že je perfekcionalista, není schopen překonat tento "strach"(či jak to nazvat), že bude horší než ostatní. Byl určitě dost dobrý a bojí se, že už nebude, když zameškal..
Já mám tedy opačný názor než ostatní - snad mě tady neukamenujete.
hele, on už je velký a určo dost chytrý (mám podobně starého synka s podobnou povahou), nešlo by se s ním domluvit třeba na tom, že dobře, z té hodiny (nebo jak dlouho je ten trénink) nebude hrát 55 minut, ale 5 minut ano. A prostě trvat na tom, že přes to vlak nejede. Klidně se s ním i domluvit, že pokud nebude chtít, tak ty tam nebudeš, ale hrát prostě bude...Nebo jinak - sehrát komedii - jakože ho "masírovat", nabudit, klidně i kluky okolo, jakože jsou velký fotbalisti a kluci do toho a budou medajle - kecat a kecat, rozptýlit je- a hlavně jeho, pomoci mu tím vyplavit endorfiny, hlavně ale aby neměl čas na tyhle svoje strachy ... děti tohle milujou, tedy ten můj určitě...
Nebo se domluvit s pár klukama a přijít o pár minut dřív aby si s ním zakopali-rozehráli se v tom prostředí, před tím, než přijdou ostatní... klíďo i s rodičema...
Myslím, že by se tak mohl chytnout - pokud kope mimo tréninky, tak vlastně stejně trénuje - prostě jen potřebuje zjistil, že je vše O.K., ale sám není schopen udělat ten první krok...
Podle mne fakt správně píšeš, že čím déle se bude jen koukat, tím déle se bude "v jeho hlavě" zvětšovat ta propast mezi jím a ostatními.
...trochu mi to totiž připomíná mne samotnou, takovýhle strachy mívám často, pokud mám nějaký absenční výpadek v podstatě kdekoliv - i kvůli úplný blbině - jakože se třeba nebudu už umět bavit s kamarádkama, pokud je dlouho nevidím. Nebo třeba letost na lyžích - stála jsem na nich po 6-ti letech (naučila jsem se sama až jako dospělá). Nebýt toho, že jsem tam měla synka + pro něj zaplacenou instruktorku a byla si vědoma toho, že chci aby to uměl a pokud se naučí lyžovat (a fakt naučil - ona z něj byla úplně nadšená, jak je nadaný a on byl nadšený z tohohle sportu) a já na ty lyže nedokážu vlézt, nikdy si to neodpustím ... A hlavně taky, že prostě nechci, aby dopadl tak jako já, tzn. lyžařský negramot do dospělosti, a že prostě musím, protože pokud ho to bude bavit, tak s ním někdo jezdit ty sjezdovky musí ... když jsme šli k vleku, říkala jsem si v duchu, že jsem úplnej cvok, že se fakt bojím, ještě když jsem stála nahoře na svahu - šíleně jsem se bála, úplně se mi klepali kolena ... ale zvládla jsem to..
To byly naše "velký hory" - na týden ve Špindlu - nakonec jsme jezdili ve Svaťáku modrou a pak i 1x červenou....
Před tím, před 14-ti dny jsme byli na "malých horách" na Benecku, na 3 dny na tréningovém svahu pro děti - první den O.K., druhý dne se seknul a z hodiny odlyžoval 10minut - nešlo mu to (podle něj tedy)a nechtěl ani za boha! Zabralo až to, že jsem ho jako ostatně vždy, okecala - půjčila si lyže a že se budu učit s ním - ve 3 (já, on a instruktorka) jsme odlyžovaly další den a půl (hodina ráno, hodina odpolčo) a předposlední den se to zlomilo, po hodině s instruktorkou a se mnou mně prosil, aby mohl ještě jednou jet sám, no, po další hodině jsem ho prostě musela z těch lyží téměř násilím "sejmout" - už sotva stál na nohou ale chtěl ještě jednou a ještě jednou....
To samý s pomou - nejdřív šílenej strach, jezdil na provázku, takže opět moje komedie s tím že přece mě na zé pomě nenecháš samotnou, musíš mě kontrolovat zezadu a hlídat, jestli to dělám dobře...
Já tedy nevím, jestli je to z psychologickýho hlediska dobře, ale u nás tohle snad jako jediné zabírá - dát mu ten pocit důležitosti a současně maximální podpory...nic jiného bohužel ne...
Hlavně musím do zblbnutí opakovat, že všichni se pletou, všem to občas nejde, někdy víc a někdy míň ale nejde...
On je prostě šílenej perfekcionista a není bojovník - nemá vůli zkoušet to pořád a pořád a chce, aby mu všechno šlo hned (on je navíc dost šikovnej, takže takový ty normální činnosti zvládá s přehledem) ale tu fázi pokus-nezdar (která je i tak u něj skoro vždycky extrémě krátká) strašně špatně snáší...
No, v tomhle po mě není, já se prostě zabejčím...a taky už jsem dospělá, takže ty strachy jsem schopna vůlí ovládnout a překonat...
|
| KoproFka |
|
(13.5.2011 0:35:59)
ještě jsem zapomněla dopsat do prvního odstavce - on se sice strašně těší, ale ten strach je silnější, než on...
|
|
|
|
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(12.5.2011 18:59:15)
Není po nemoci třeba unavený? nemusí to na něm být poznat, ale třeba se cítí tak, že by nevydržel a bojí se, aby nebyl nejhorší při něčem, nebo
a jestli se jenom tak vzteká, tak ho nenuť, nechce, nemusí, do konce školního roku už nepůjde a do září nebo kdy začíná další trénink ať si to rozmyslí
Domluv se s trenérem, že třeba nebude chodit dokud sám nebude opravdu chtít
|
|
| Jeanne |
|
(12.5.2011 20:56:27)
S tímhle mám dost zkušenost u obou dětí a syna zvlášť. Tohle se nám stává po jarních nemocech (z hlediska alternativní medicíny jsou oslabené na jaře orgány, které souvisí se strachem a úzkostí). Když se to stalo poprvé tlačila jsem na syna a výsledkem bylo totální znechucení sportu, který mu výborně šel a miluje ho, ale do kroužku už nikdy nešel. Nyní má jiný sport a když se něco takového opakuje, netlačím a samo to přejde, pár hodin vynecháme.
Stalo se nám to i se školkou po jarní nemoci (byl předškolák), nutila jsem ho a dostával se z toho půlroku, u dcery jsem již nenutila a nechala být a po 14ti dnech vše v pořádku.
|
| smajska |
|
(12.5.2011 21:21:27)
Jeanne myslis, ze mam vydrzet? Ja ho vazne nechce nutit, on je hodne citlivka, ale mrzi me, ze se boji/stydi a nevim, jak na nej... vzdycky slibuje, ze priste pujde, ze ho to bavi atd, ale dopadne to spatne... doufam, ze uz to bude lepsi...
|
| Beruh | 
|
(12.5.2011 21:44:35)
Mam podobnou zkusenost s dcerou a plavanim. Take po nemoci najednou nechtela chodit, pred nemoci ji to hrozne bavilo a byla pry (podle trenerky) jedna z nejlepsich, po nemoci ji to najednou nebavilo, voda byla moc studena atd. Po porade s trenerkou jsem sla jednou na bazen s ni, abych se podivala, jak ji to jde, povzbuzovala jsem ji. Trenerka rikala, ze to je casty problem po delsi absenci, dite je nejiste, mysli si, ze hodne zameskalo, ze ostatni uz vsechno umi a bude jim pro smich, proste se boji neuspechu. Neni dobre moc na ne tlacit, ale ani to uplne vzdat, protoze pak budou mit tendenci vse vzdat pri sebemensim problemu. Spis nejak citlive povzbudit a nechat tomu cas. Vsak o nic nejde, tak at tam proste sedi, on se casem urcite zapoji, dcera taky prosedi tak tretinu na okraji bazenu, ale ten zbytek si uzije.
|
| Gita05 |
|
(12.5.2011 21:47:42)
jj, naprosty souhlas
|
|
|
| Gita05 |
|
(12.5.2011 21:47:27)
presne to same bylo i u nas.
|
|
| Jeanne |
|
(13.5.2011 15:05:52)
Mám jen zkušenost, že u prvního sportu (fotbal) jsme tlačili, přemlouvali (nově koupené kopačky, balon, dres) a on se zasekl a psychicky byl mimo protože musel řešit nejen svoji nejistotu v kroužku, ale i to, že nemůže splnit naše očekávání.
Letos chodí do florbalu a po jarní nemoci najednou nechtěl (po zimní nemoci bez problému šel). Asi 14 dní vynechal a pak začal bez problémů chodit. Zpětně jsem vyzjistila, že při jarní nemoci ho dost často bolelo břicho a on se bál, co když ho na tréninku začne bolet břicho a nějak to nedokázal vyřešit. Po 14ti dnech si byl už jistý, že to zvládne, že ho bříško už nebolí.
V obou sportech je nadaný a neměl strach, že by po nemoci neobstál, řešil úplně jiné strachy.
Každý musí svoje dítě znát, mně děti nikdy nedělaly scény pro nic za nic a naopak nátlak se obrátil proti nám. Nestalo se nám, že by pak děti všechno lehce vzdávaly, pokud jim vyjdeme vstříc.
Píšu jen naši zkušenost, není to žádný názor.
|
|
|
|
| Gita05 |
|
(12.5.2011 21:46:25)
ja bych vydrzela. my si timhle prosli cca pred rokem. male byly v te dobe 2,5 roku, chodila jednou tydne na 3 hodiny do takove skolicky, jednou tydne na tancovani a jednou na plavani. byla taky dyl nemocna a po uzdraveni jsme si prosli tim samym. na aktivity chtela, ale po prichodu zacala scena. ve skolicce scena rev, ale hned po mem odchodu pohodicka, klid. na taneckach chtela jen sedet a divat se, ale uz pri druhe navsteve se zacala v druhe polovine opatrne zapojovat, na neco, pak si zas sedla. a tak to trvalo asi 2-3 lekce, nez se zapojila uplne. no, a s plavanim, tam jsme bojovali mozna nejdyl. pred nemoci to milovala, skakala do vody, nadsene se potapela. po nemoci chtela jit na plavani, chtela jit do vody, ale hysterie, jen ji nekdo caknul do oci. po konzultaci s instruktorkou (a oproti rade rad, ze ji pod vodu proste mame soupnout a zlomit to) jsme se rozhodli postupovat pomalicku - proste hodin se ucastnit, delat ale jen to, co chce (ceho se neboji), k nicemu nenutit, ale motivovat a chvalit, chvalit. slo to pomalu, ale fungovalo to. ted uz jedine, co nedela je, ze neskace sama po nohach, jen za ruku nebo sama ze sedu. ve vode i pod vodou by byla porad :D
takze ja bych asi postupovala tak, ze pokud vylozene neodmita na treninky i krouzky chodit, chce tam, tak chodit, zkouset to prekonat chvalenim vykonu atd. a jak tu uz nekdo radil, v pripade treninku po dohode s trenerem na chvilky odchazet (na toaletu, napit se atd.), pripadne stat tak, aby te primo nevidel. nenutit, klidne ho nechat, at se zapoji v polovine, priste to treba bude uz na dyl.
|
|
|
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)