| Líza | 
 |
(9.5.2016 14:53:16)
Míšo, setkávám se pracovně s lidma, kteří procházejí extrémníma situacema, což i zjištění závažného zdravotního problému mimina je, a jediný, co na tvůj příklad můžu říct je - nesuď člověka, v jehož botách jsi nechodila.
Nebo možná ještě něco - možná je to dítě v kojeňáku v tuhle chvíli, neznamená to ale, že si ho z něj třeba máma ještě nevezme.
Prostě to nedokázala. Možná to ještě dokáže.
Pokud jsi to nikdy nezažila, je strašně snadný říkat já bych nikdy.
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 15:05:24)
Je mi jasné, že se to tak nabízí.. slibem nezarmoutíš, to se to kecá, má zdravý dítě a háže tady rozumy, a tak dále. Ale stejně v tomto případě s klidným svědomím můžu říct, že "já bych nikdy" a stojím si za tím. Neříkám ani zdaleka, že mám takto v životě jasné a srovnané všechno, ale některé věci prostě ano, toto je jedna z nich. Paní to takto neměla, dobře. Přeju jí, aby k dítěti našla ještě cestu, ne aby ji sežehl oheň pekelný. Ale sebou jsem si jistá, že bych toto dilema (dát do ústavu nebo si odvézt domů) řešit nemusela.
|
| Jahala. | 
|
(9.5.2016 15:19:16)
Takto jsi fakt dobrá, já byla takovému rozhodování opravdu velmi opravdu velmi blízko, blíž než je mi dodnes milo. U prvního dítěte VVV neslučitelné s životem, opravdu si nejsem jistá co bych děla tehdy ani teď kdyby nebyly VVV tak závažné.
|
|
| 23.9Vokálová LIbuše16 |
|
(9.5.2016 15:32:29)
Sežehl oheň pekelný ????
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 16:08:38)
To byl jen takový řečnický obrat pro osvěžení textu, ne že mi tady k nepokorný hraběnce přišpendlíte ještě mozek vypláchnutý nějakou pošahanou církví:))
|
|
|
| Gladya, bývalá dasa, | 
|
(9.5.2016 15:42:28)
Míšo, sebou si snad můžeš být jistá, ale znamená to, že máš právo soudit někoho jiného? Lidé nejsou stejní, co jeden zvládne v pohodě, druhého položí. Myslím, že bych se dítěte s DS nevzdala, ale co kdybych časem zjistila, že to zkrátka nedám? A hlavně nemám právo soudit.
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 16:00:03)
Možná jsem jen použila nešťastný slovník. Když to shrnu- příčí se mi takové řešení, velmi. Z nějakých důvodů (sem tam jsem je hodila zde do diskuze nebo jsem přitakala, pokud to někdo vidí stejně). A zajímalo mě, jak to mají ostatní, jaký je většinový názor. Já mám nějaký, tak jsem si tu a tam tady v diskuzi dovolila nějakou reakci, prostě debata. zazněly tu důležité věci které jsem nebrala původně asi dost v potaz, zajímavé příběhy. Nemělo z toho být nějaké veřejné pranýřování a soud. Můj dotaz v úvodu byl: ,,co na to říkáte vy?", nikoliv ,,to je ale blbá kráva, co?". Co mne teda ale překvapilo jsou některé ty reakce na to, že já mám jasno, nečekala jsem, že to vzbudí pozornost, spíš jsem myslela, že to bude mít většina lidí třeba stejně.
|
| Gladya, bývalá dasa, |
|
(9.5.2016 16:07:15)
No fakt je, že v internetových debatách můžou věci vyznívat jinak, než jsou myšlené. To je normální, občas je něco "ztraceno v překladu". Tak je to u Tebe i Tvých oponentů.
|
|
| Pavla | •
|
(9.5.2016 16:10:40)
Mě se z toho obracejí všechny vnitřnosti už několik dnů, co jsem to četla. Matka že má trauma a bla bla bla, že nebyla připravená a bla bla bla...
Miso, to je podle tebe jako neutralni dotaz? Jinak souhlas s Lizou.
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 16:26:27)
no.. není.. máš pravdu. Ale ten výňatek souvisí spíš s jinou rovinou toho příběhu- totiž že rodina brečí do nějakého týdeníku a lituje sebe, zatímco dítě je vyřešeno tím, že je v ústavu. asi bych se krotila se slovníkem víc, kdyby to byl příběh ,,z doslechu" a všichni zainteresovaní by si lízali rány někde v soukromí. konečný dotaz neutrální je, ale je teda fakt, že ten úvod je mým vlastním postojem k věci poznamenán fest  uznávám.
|
|
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 18:19:39)
Stále tvrdím, že je možné, aby někdo (nejen já) měl nějaké pevné zásady, ale už se o tom nebavme, tohle už je slepá ulička. Mě do hlavy nevidíte a neznáte mě, a já zas nemůžu tyhle argumenty odpálit tím, že mám za sebou na 99,99999% stejnou zkušenost, takže by to fakt nikam nevedlo.
Nicméně - ,,Sama pises, ze by to teoreticky mohlo dopadnout blbe, snaha pecovat o postizene dite..."
Ano, samozřejmě, že ano. To bych byla blázen, toto nepřipustit. Stejně jako existuje možnost, že ze zdravého dítěte vyroste zmetek a kriminálník, i když se rodiče budou snažit o opak, hrozilo by i zde, že by moje upřímná snaha pro dítě udělat maximum nebyla korunována úspěchem. Ale šla bych ,,do boje", nevzdala bych to předem kvůli domněnce, že to je asi nad mé síly. Právě tohle přece člověk nezjistí, dokud tím neprojde. Kdežto k tomu, aby člověk došel k závěru, že by si postižené dítě nechal, stačí i ta poctivá teoretická úvaha.
|
|
|
|
|
| Půlka psa | 
|
(9.5.2016 17:41:19)
"Ale sebou jsem si jistá, že bych toto dilema (dát do ústavu nebo si odvézt domů) řešit nemusela."
Tak já jsem si sebou taky jistá, že bych dítě neodložila. Nešla bych ani na odběr plodové vody při podezrění na DS a už vůbec ne na potrat, ani kdybych měla jistotu. Tím pádem vždy počítám s tím, že mé děti DS mohou mít a počítám s tím, že si ho necháme. Nicméně si nemyslím, že odložení dítěte v situaci, kdy se o něj nedokáže rodič postarat, je něco fatálního. Snad se dostane k lidem, kteří se o něj postarat dokáží anebo si jej vlastní rodina vezme zpět, až se vzpamatují. Nemá to každý srovnané předem a není na tom nic k odsouzení.
|
| Žžena |
|
(9.5.2016 18:12:21)
Asi jí měl někdo říct, že žádnej test není stoprocentní a negativní výsledek v žádném případě neznamená JISTOTU zdravého miminka. To je podle mne úplně základní věc, se kterou by měli být nastávající rodiče obeznámeni.
|
|
| Z+2 | 
|
(9.5.2016 18:29:41)
Tak takoví tvorové pro mně přestávají být lidmi.
|
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 18:50:06)
Ok, to je teda hustý, ale co si z toho vzít? Tohle je jistě ojedinělá věc (nechtít chlapečka, protože mi přece řekli, že je to holčička), naštěstí. Ne norma a něco, co se přece stává běžně a všichni to musíme povinně chápat a soucítit. Uf, ještě že tak. Ale obecně, fakt jsem na pochybách, jestli je zdravé všechno donekonečna omlouvat stresíkama a šokama a duševním rozpoložením a bolístkama a obavičkama všeho druhu a vším možným, to je fakt cesta do záhuby, z mého pohledu. Neškodilo by přijmout trochu zodpovědnosti, než být předposranej z každý překážky nebo nečekaný situace, která se v životě naskytne. Zcela obecně.. prostě se mi zdá, že je to takový velmi nezdravý trend poslední doby.
|
| Pavla | •
|
(9.5.2016 19:07:53)
Miso, asi to tak nemyslis, ale to co pises na mne pusobi dost nabubrele.
|
|
| Pavla | •
|
(9.5.2016 19:15:22)
Jinak poporodni deprese, laktacni psychoza nebo postraumaticky stresovy syndrom jsou docela dobre popsany. Ale ty bys to vsechno zvaladla svejma pevnejma zasadama, vid.
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 20:02:16)
Pokud by mne něco z uvedeného potkalo, tak by tomu pevný zásady moc nepomohly. Patrně by nastoupil manžel, který mne dobře zná a tedy bylo by mu jasné že je něco špatně, a nasměroval by mě fofrem do nějakých povolaných rukou, že mi trochu přeskočilo, tak ať se mnou honem rychle zas něco udělaj, než napáchám nějaké nepřístojnosti:) Jen mám dojem, že se za tyhle dobře popsané, opravdové diagnózy (a teď nemám na mysli jen ohledně porodu a neměla jsem ani v příspěvku, na který reaguješ) začíná schovávat kdeco včetně normálního srabáctví a pohodlnosti, což byla hlavní myšlenka mého nabubřelého příspěvku ;) Raději se hroutit a ,,nedávat to", než se prostě sebrat a něco řešit, protože je problém. Nemířím tím teď na nikoho konkrétně, ani předtím.
|
| arsiela, | 
|
(9.5.2016 20:29:26)
Eeko tak u rozjeté psychozy asi jiná možnost není než léčba i bez souhlasu té maminky ne?
|
|
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 21:19:00)
Ajaj, to jsem si tím svým plácnutím naběhla. Vždyť tohle už je fakt jenom tlachání (i u mě), zbytečně mě taháš za slovo. Myslím si, že se někdy za psychický problém vydávají i stavy, které jím nejsou a že se psychickými potížemi často omlouvají obecné lidské slabosti. Můj názor. Záměrně jsem psala, že to myslím obecně. Tolik k posledním dvěma příspěvkům, doufám, že to je dost korektní a nikoho se to nedotklo. Nesouhlasit je možné:)
Článek byl na zpravodajském serveru s citacema rodiny a nemocnice, jména uvedena nebyla. Možná to bylo zjednodušeno, že důvodem pro zřeknutí se dítěte bylo jeho postižení a že matka nechtěla pečovat o postižené dítě (tedy necítila se, ať se zase někoho nedotknu). Zamýšlela jsem se nad popsanou, možná zjednodušenou situací, byla překvapena reakcemi okolí, když se na to stočil hovor, přišlo mi to jako zajímavé téma, založila jsem diskuzi. V tomto kontextu je v zásadě irelevantní, jestli ta paní vůbec existuje, jestli o tom psal bulvár nebo seriózní noviny a jestli kromě toho, že neunesla představu o dítěti s handicapem, ještě psychiatrický pacient. Celou dobu se tu bavíme o řešení určité jasně definované situace (jak ,,naložit" s postiženým dítětem, pokud se narodí, zda je pro zdejší diskutéry přípustné, dát ho do ústavu.. nebavíme se tu o situaci, že je někdo nepříčetný... tam by nebylo moc co řešit a o čem diskutovat).
Příčí se mi bytostně takovéto řešení (odložení dítěte, které má problém, právě proto, že má problém)- můj názor. Někdo má jiný, dobře. Nemyslím si, že by moje reakce překročily rámec slušné debaty. Věta o tom, že ,,proč nedat šanci pěstounům, kteří chtějí" mne jediná trochu nadzvedla, protože takových pěstounů opravdu není moc, ale to je tuším jediné místo, kde jsem byla mírně ostřejší, co se týče jiného názoru, než je můj vlastní, jinak jsem si se zájmem přečetla různé pohledy a příběhy.
Další místa, kde jsem byla ostřejší, byla ta, kde mi někdo, kdo mne v životě neviděl a nic o mně neví tvrdí, že si nemůžu být jistá nějakým svým postojem. To mi vadí, protože já si tímto jistá jsem. Dokonce tu nejsem jediná, což mne potěšilo.
"o vecech, o kterych vis uplne houby..." - není to náhodou odsuzování? odsuzování bez znalosti člověka a situace, dokonce? Notoričtí empatičtí nesoudiči jsou místy militantnější než já a moje zásady :)))
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 22:08:24)
Který lidi? Lízu a tebe? :) Myslím že vím, ale nějak to všechno uvádět na pravou míru, aby to dokázali zkousnout úplně všichni, to by tady byl můj příspěvek na tři obrazovky, je to zbytečný. Já myslím že kdo chce, tak chápe. A kdo nechce, ten má teď hodně munice i bez mé další širší reakce:))
|
| Grainne | 
|
(10.5.2016 7:48:28)
Ja to "lipnu" bez souvislosti k poslednimu prispevku, hledat nejaky, kde by reakce byla "na miru" je uz prakticky nemozne.
Cetla jsem, ze teto matce se mimo jine dostalo povzbuzeni a ze neni jedina, kdo takto reagoval, nektere podobne pribehy mely i dobry konec a deti "se vratily zpet domu".
Je nutne vzit v potaz, ze mezi situaci, kdy pripravena zena s vedomim a podporou rodiny porodi postizene dite a kdy do toho nejen ona, ale cela rodina "spadne" absolutne nepripravena, neni cas radne se rozmyslet, pripravit, predem vyhledat kontakty a ne kazdy uz predem pracuje s variantou ditete s postizenim uz dopredu.
Jeste neco "osobniho", co ja bych sveho casu dala "jen" za Downa...ale ono jaksi neni na vyber. Par lidi s DS, ci jinym postizenim jsem potkala, malo v rodine, vic v ustavu, tech starsich, kterym se rodice alespon navstevami zacali venovat az v dobe, kdy verejnost, vcetne te zdravotnicke, pripustila, ze to jde a spousta dobrovolniku, nadsencu a nezviklatelnych rodicu zacala zakladat ruzne podpurne pomocne skupiny.
Dovedu si predstavit, ze rodina z niceho nic spadla do ledove vidy a ted se jenom snazi vyplavat na breh. Jeste nezjistila, ze ten breh uz nikdy nebude stejny.
|
| Grainne |
|
(10.5.2016 7:54:05)
Jeste za socialismu jsem znala, resp moji rodice se znali a vidali se dvema rodinami, ktere pecovaly o dite s postizenim.
Bylo to neskutecne vycerpavajici i v pripade ditete s lehcim postizenim, ale prave tato generace rodicu rodicu mnohdy ten des z jakehokoliv postizeni predava dal a budouci rodice, kteri nepracuji s variantou postizeni, maji k dispozici vlastne jen ten preneseny strach.
|
| Kudla2 | 
|
(10.5.2016 8:06:32)
Grainne,
ale ten strach byl poměrně reálný, ne?
|
| Grainne |
|
(10.5.2016 8:47:15)
Kudlo, samozrejme, ten strach je dokonce velmi realny, zvlast pro nepripraveneho cloveka.
Jenom ta informace sama je absolutne silena a kdyz neni cas se pripravit...
Prave proto me udivuji ty striktni odsudky. Ja se sice mirne podivuji, ze dotycni rodice "delaji takove strachy s Downem", ale beru to tak, ze mne se to keca, kdyz jsem schopna si nevsimnout kdejake odchylky od normy, spousta lidi s postizenim mi pripada normalnejsi, ci dokonce, v nasich podminkach, samozrejme, zivotaschopnejsich, nez tzv zdrava populace.
Modelka s Downem me absolutne fascinuje, jak muze byt nadherna, dokonce se s tim da vystudovat VS.
Zaroven neresim, co na to kdo okolo, okolo mam lidi, kteri to bud maji stejne, nebo i kdyby si klepali na celo, ze jsem cvok, proste to vezmou jako roztomily rozmar.
Navic je mozne, ze ten orvotni sok odezni a rodice to prijmou, jak to je, doprala bych jim cas.
|
| koa | 
|
(10.5.2016 8:54:50)
Ono těch modelek a spisovatelek s DS zas tak moc nebude, všichni s DS ani nejsou věčně usměvaví medvídci.
Sama jsem před lety byla v otázce dítě ponechat/potratit byla mnohem radikálnější ve prospěch "vždy ponechat", dnes to vidím jinak.
|
| koa |
|
(10.5.2016 8:58:58)
borovice,
u miminka je to rozhodování ještě snadné, je malé a potřebné a nakonec se péče dá naučit. Ale co pak, až dítě vyroste z roztomilosti a zvladatelnosti a ty se musíš rozhodovat, jestli tvoji energie dostane ono nebo tvoje další děti a kde máš vlastně sama tu energii pořád brát.
|
| borovice + 5 | 
|
(10.5.2016 9:04:38)
Ano, ne každý to zvládne, ale jak to víš předem? Jaké bude mít dítě postižení? Jak to zvládnou? Já znám rodinu, kde se starají v pěstounské péči o 6 postižených dětí a je to krásná rodina a super děti.
Dnešní bohatá společnost absolutně kašle na hodnoty a principy, které fungovaly tisíce, desetitisíce let, více záleží na pocitech matky při porodu, než na tom jestli dítě, při případných problémech bude mít šanci na záchranu života, na pocitech a společenském postavení homosexuálů a single žijících lidí, než na tradiční rodině. Proto máme v bohatém světě tak nízkou porodnost, protože proč bychom si proboha kazili život?
|
| koa |
|
(10.5.2016 9:07:58)
borovice,
znám rodiny s postiženým dítětem, kde to šlape dobře. Dost často díky tomu, kde se zapojí široká rodina, přinejmenším prarodiče.
Tohle bohužel všude nefunguje a když starost zbude na rodiče, event. na jednoho rodiče, je to velice vyčerpávající.
|
|
| Filip Tesař |
|
(10.5.2016 9:51:40)
Jaký jsou teda ty hodnoty a principy, co fungovaly tisíce a desetitisíce let?
Proč by nemělo záležet na pocitech matky při porodu, patří to k naprosto klíčovejm okamžikům života, nejen u lidí, ale asi už i u pralidí, vzhledem k tomu, že jsou to klíčový okamžiky i u jinejch savců? Pocity matky a záchrana života dítěte při případnejch problémech nemusej a v naprostý většina ani nestojej proti sobě. Má snad záležet víc na pocitech a pohodlí lékařů, než na pocitech a pohodlí rodící matky?
Homosexuálové usilujou o rovnoprávnost, jednoduše proto, že ji necítěj, a necítěj ji proto (hlavně homosexuálové muži), že jim spousta lidí dává různejma způsobama najevo, že rovnoprávný nejsou. Podle mýho je společnost, která apriori určitou skupinu nevylučuje, obecně výhodnější pro všechny, než společnost, která si uvnitř sebe sama pro někoho kreslí hranice. Homosexuálů bylo, je a bude vždycky zlomek populace, takže porodnost asi moc neovlivněj, nebo přesněji asi tak stejně, jako vždycky.
Ano, na pocitech single žijících lidí záleží dneska hodně. Bohužel důležitou roli v tom asi hraje fakt, že je to skupina marketingově mnohostranně zajímavá.
Co je to tradiční rodina?
|
| Kudla2 |
|
(10.5.2016 9:53:33)
filipe, opět  
|
|
| sovice | 
|
(10.5.2016 10:05:56)
Navíc bych si neděla moc velké iluze o úrovni péče o postižená novorozeňata obecně a na jejich dožití. Pokud vím, těmhle dětem se občas decentně pomáhalo, aby umřely, občas se o ně prostě moc nepečovalo a ony umřely a občas se zřejmě pečovalo a ony stejně poměrně brzy umřely; ten podíl, který se dožíval dospělosti, nebyl nejspíš moc vysoký. Když to řeknu surově, dřív znamenalo významněji postižené dítě pravděpodobně mnohem kratší závazek než dnes.
|
| sovice |
|
(10.5.2016 10:06:51)
Ehm, vypadlo mi tam hned v první větě podstatné slovo DŘÍVE.
|
|
| Filip Tesař |
|
(10.5.2016 10:29:45)
Taky bych si nedělal iluze, nicméně z osobní zkušenosti ze zapadlejch končin Balkánu (který už samozřejmě nejsou jako ty "tradiční" společnosti, ale třeba v těch v 90. letech jim byly rozhodně blíž než naše společnost) vím, že péče o děti není úplně uzavřená v nukleární rodině, dokonce ani ne jenom v širší rodině, o mentálně postižený dospělý se tak nějak stará celá obec, bez iluzí, že by jim bylo extra dobře, ale svý místo prostě maj, minimálně to jídlo, střechu nad hlavou a sociální kontakt - nejsou vyřazený nějak do kouta. Není to úplně tak, že je to jenom na rodičích a když umřou, tak...
Jinak jen na okraj: co se absolutně nedoceňuje (přirozeně, žijeme mentálně někde úplně jinde) je to, jak moc se v minulosti, ještě v relativně nedávný minulosti i u nás, věci s péčí o děti, novorozence, rodičky, děti v rodinách, kde došlo k opakovanýmu úmrtí děti a tak, vykládaly a hlavně řešily magicky. Debatovat o očkování/neočkování je svým způsobem dějinnej luxus (neb se to týká zlomečku lidskejch dějin). Představte si, že vám umřely dvě děti v raným věku a když se narodí třetí, odnesete ho brečící na most, aby se k němu rodičovsky "přihlásil" první náhodnej kolemjdoucí a tak ho magicky ukryl před nečistou silou a máte aspoň letmej pohled klíčovou dírkou na péči o děti a dětskou úmrtnost v minulosti... to fakt jen tak na okraj, nemyslím, že by to s dětskou úmrtností celkově bylo v dějinách hrozně nahnutý, to by tady lidstvo nebylo, jen není potřeba si minulost idealizovat jako jedno sluncem zalitý šťastný ratibořický údolí.
|
| Kudla2 |
|
(10.5.2016 11:44:18)
Filipe,
já něco podobnýho zažila na český vesnici (ale tam se o toho postiženýho nestaral nikdo jinej než jeho rodina, a ta ho využívala na nejtěžší práce, pokud jde o cizí, tak chlapi v hospodě ho maximálně opili a měli legraci jednak z jeho různých projevů, jednak z reakce tý rodiny, která se o něho starala).
Je otázkou, do jaký míry bychom tohle (dotyčnej měl zajištěnou střechu nad hlavou a jídlo, ale okolí ho bralo jako takovýho "podčlověka", ke kterýmu si je možný dovolit to, co by si ke zdravýmu nikdy nedovolili) považovali teď a tady za žádoucí, když to, že má někdo "jen" kde bydlet a co jíst, považujem za samozřejmost a na životní standard za žalostně MÁLO, a pokud by se dneska někdo choval k postiženýmu tak jako tehdy k tomuhle jeho rodina, tak budou za hyeny.
|
|
| neznámá |
|
(10.5.2016 12:03:08)
To připomíná českého obecního blázna. O takového člověka bylo postaráno, ale jak? A to byla vesnice, uzavřené společenství, vlastně jedna velká rodina. Ve měste bylo složitější a krutější.
Nedělám si iluze, hádám, že většinu těch dětí sprovodila ze světa porodní bába hned po porodu.
Dnešní doba je v tomto směru nejosvícenější, odvolávat se na minulost je hloupost.
|
| Kudla2 |
|
(10.5.2016 12:07:53)
"Nedělám si iluze, hádám, že většinu těch dětí sprovodila ze světa porodní bába hned po porodu."
O tom jsem nikdy neslyšela (že by se to dělalo), máš to nějak podložený?
Přeci jen ti lidi byli věřící a tohle byla vražda (navíc udělala by to bez vědomí tý matky nebo s ním?)
"Dnešní doba je v tomto směru nejosvícenější, odvolávat se na minulost je hloupost."
Ale s tímhle vřele souhlasím, nepovažuji minulost za idylku, ale naopak za dobu v mnohém mnohem drsnější, než ta naše dneska.
|
| neznámá |
|
(10.5.2016 12:16:56)
Ne nemám to podložené, je to jen moje domněnka, možná že ne úplně zavraždit, ale někde v koutku bez povšimnutí počkat až zemře. Věřící sice byli, ale život dítěte, natož novorozence a postiženého k tomu se až tolik neřešil. Umíralo hodně dětí. Lidi nebyli tak měkkosrdcatý jako dnes.
Vem si andělíčkářky, taky se o nich nemluvilo, ale byly.
|
| Filip Tesař |
|
(10.5.2016 13:14:32)
Nezdá se mi, že by někdo hned po porodu poznal Downův syndrom.
Viděl jsem populaci, ve který žila endemická syfilis, což způsobovalo mimo jiný i mentální postižení, rodiče z toho nadšený nebyli, ale tak nějak doufali, že se to třeba ještě nějak zlepší. Navíc mentálně postiženej potomek (později sourozenec) byl laciná a snadno ovladatelná pracovní síla, většina věcí se dělala rukama a spoustu práce snadno zvládnul i člověk s Downovým syndromem, kterej se musel spokojit s tím, co mu dali, protože si asi dobře uvědomoval, jak je na ostatních závislej.
Ta měkkosrdcatost - no nevím, mě stačí, když si občas přečtu nějaký výroky lékařů a sester ve stylu "nechte si ty testy udělat, ať si to můžete nechat včas vzít" a žádná měkkosrdcatost z toho na mě nevane, naopak. Spíš tehdy lidi dost pevně věřili v život po životě a smrt byla předěl, ne konec.
O andělíčkářkách se nemluvilo proto, že mít dítě jako neprovdaná znamenalo celoživotní hanbu a vážnej handicap v mnoha směrech (takže to byl důvod k potratu) a byla snaha utajit už samotný otěhotnění.
|
| Kudla2 |
|
(10.5.2016 13:20:44)
Tak hlavně vyhnání plodu bylo trestnej čin a hodně dlouho se to trestalo smrtí.
|
|
| Líza |
|
(10.5.2016 13:27:10)
Dobře vyjádřenej DS je možné po porodu poznat, nebo tedy na něj vyslovit podezření.
|
|
|
|
|
| arsiela, |
|
(10.5.2016 12:21:58)
Neznámá to si nemyslím,teda tu většinu.Spoustu věcí po porodu hned neuvidíš.Spíš hojně umírali ,protože se strašně věcí neléčilo.U DS ta přežitelnost musela bejt strašně nízká,vada srdce se operuje v podstatě poměrně nedávno.A DS tu vadu má v hodně procentech případů.Psychické postižení mohlo vzniknout i následkem nějaké nemoci,nemuselo to být od narození.Ale že ten život měli postižení mnohem mnohem horší než te´d to snad musí být jasné každému.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(10.5.2016 8:06:00)
"Další místa, kde jsem byla ostřejší, byla ta, kde mi někdo, kdo mne v životě neviděl a nic o mně neví tvrdí, že si nemůžu být jistá nějakým svým postojem. To mi vadí, protože já si tímto jistá jsem. Dokonce tu nejsem jediná, což mne potěšilo."
Tak myslím, že vůbec není nutný Tě znát, aby bylo možné prohlásit, že pokud někdo deklaruje, že by se URČITĚ zachoval tak či onak v situaci, ve které nebyl (a i kdyby byl, tak by měl jiné podmínky než ten, koho se to týká) , tak je to poněkud úsměvné. Protože to nemáš jak doložit, je to pouhá deklarace, a myslím, že řada z nás viděla mnoho lidí, kteří vykřikovali JÁ BYCH NIKDY! a pak otočili na čtyráku.
Můžeš si maximálně MYSLET, že by ses zachovala tak či onak, ale vyskakovat jak čertík z krabičky, když Ti to někdo není ochoten věřit (a toto je jen a jen o víře), je legrační.
A přijde mi značně, značně nepokorné odsuzovat člověka, který se octl v mezní životní situaci a vyřešil ji způsobem, který si myslím, že já bych nezvolila, a zvláště ho odsuzovat takto kategoricky. Myslím, že by nám všem slušela mnohem větší opatrnost v odsudcích. To vůbec neznamená, že bychom se o tom nemohli bavit, ale výkřiky JAK TO TA MATKA MOHLA UDĚLAT, TO JÁ BYCH NIKDY... (mi znějí značně falešně, jako že ten člověk má potřebu se nějak ujistit, že on je JINÝ, LEPŠÍ, a udělat to hrozně lacino - klápnutí pusou nebo pár cvaknutí do klávesnice nic nestojí a vypadá to děsně ušlechtile, akorát že to nemá žádnej podklad).
|
| Eva | •
|
(10.5.2016 9:06:51)
Kudlo, při čtení tvého příspěvku jsem si vzpomněla na situaci, kdy jsem se zachovala naprosto neočekávaně a sama sebe dodatečně vyděsila. Mám syna s AS a dalšími problémy, manžela dlouhodobě mimo domov a na děti jsem vlastně sama. Obvykle zvládám všechno v klidu a před dětma s úsměvem. Jenže se krátkodobě nakupily problémy jak syna, tak dcery a do toho mé zdravotní potíže. A pak mi dcera jednoho dne zavolala do práce, že syn sedí před obchodem a brečí - byl domluvený ve svůj svátek s kamarádem a ten nepřišel. Normálně bych se nadechla, zvedla a jela pro něj, utírala slzičky a byla oporou. Tehdy jsem to nedokázala. Najednou jsem prostě nedokázala jít a utěšovat a být ta vždyzachraňující matka. Pro syna šla dcera, odvedla ho domů, utěšila a já jsem přijela později, až jsem sama měla sílu. Zpětně mi bylo stydno, že jsem to nechala na dcerce, ale já jsem v té chvíli nemohla. Klepaly se mi ruce, zvedal se mi žaludek, brečela jsem jako malá holka... I když bych předtím řekla, že bych pro něj samozřejmě hned jela, tak v té chvíli to prostě nešlo. tisíckrát nic umořil osla a já se zhroutila.
|
|
| Gladya, bývalá dasa, |
|
(10.5.2016 9:17:19)
Kudlo, a jestli ani po Tvém příspěvku zakladatelka nepochopí, co řadě diskutujících na jejím přístupu vadí 
|
|
|
|
|
| Pavla | •
|
(9.5.2016 21:46:33)
Miso, to je fajn, ze mas ve sveho muze takovou duveru. reakce toho meho nebyly asi podle knizky. Kdyz doktor vyslovil podezreni na postizeni tak omdlel. Pak jsem na nej cekala druhy den az do jedne hodiny a kdyz jsem se ptala, kde byl tak cistil kavovar. v nasledujicich mesicich jsem hlavne resili zdravotni stav ditete. Do toho mel manzel frmol v praci a meho psychickeho stavu, si vubec nevsiml..
|
|
| Pavla | •
|
(9.5.2016 21:46:33)
Miso, to je fajn, ze mas ve sveho muze takovou duveru. reakce toho meho nebyly asi podle knizky. Kdyz doktor vyslovil podezreni na postizeni tak omdlel. Pak jsem na nej cekala druhy den az do jedne hodiny a kdyz jsem se ptala, kde byl tak cistil kavovar. v nasledujicich mesicich jsem hlavne resili zdravotni stav ditete. Do toho mel manzel frmol v praci a meho psychickeho stavu, si vubec nevsiml..
|
| MíšaP |
|
(9.5.2016 22:26:39)
No, neříkám že si vždycky můj muž všimne všeho :) muž, no:) (ať to odlehčím, co téma dovolí..). Ale ano, důvěra tady je a názorově jsme si v těchto tématech blízko. Důvěra pramení z toho, že jsme tohle téma (myslím postižení dítěte) opravdu hodně probírali a došli ke shodným závěrům. Už je to delší dobu, ne v souvislosti s tím článkem teď. A kdykoliv na něco takového padne řeč, tak cítím, že se nic nemění. Mám kliku, že to máme stejně. Jinak u vás mám velkou radost z toho, že i když ta prvotní reakce byla šoková a rozpačitá, píšeš, že manžel je skvělý manžel i otec, a že jste se s tím zvládli poprat. Je mi takové hloupé psát jak je to všecko super, co jste dokázali, že potomek sportuje a jaký jste krásný příklad. Protože vím, že jste si tohle nevybrali, ale ,,jenom" (obří uvozovky! hlavně ať to nikdo zas nepochopí blbě, jinak to moc neřeším, ale tady bych si vyčítala) jste se postavili k nějaké situaci čelem. Ale strašně vám fandím a přeju ať proplouváte životem bez větších karambolů.
|
|
|
|
). Odmítáme hodnotit, soudit, odsuzovat. Ještě tak hodnotit nebo odsoudit nějaký čin, ale soudit lidi samotné, to si myslím, že nepřísluší (a hlavně neprospívá) nikomu. 
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)