| vrabečci |
 |
(14.9.2009 13:01:21)
Zlobíte se na děti,když něco nechtějí půjčit,že jsou lakomé?Rozhodnete o tom vy,že to půjčit musí?Zažívám ještě i u školáků že nechtějí půjčovat věci.Navádíte je ve stylu když nechce půjčit jeden,druhý nemá půjčovat také?Jak se svými dětmi záležitosti ohledně půjčování věcí řešíte?
|
| Insula | 
|
(14.9.2009 13:03:53)
Dcera nikdy lakomá nebyla. Teď je jí šest a lakomá je.  Syn lakomý není (tři roky). Je to asi věkem.
|
| Insula |
|
(14.9.2009 13:05:40)
Jo a snažím se spíš vysvětlit, že to není hezké a že jde jen o "půjčení", ale moc to nepomáhá.
|
| Jedůfka / 99,00 | 
|
(14.9.2009 13:13:56)
Takové situace určitě byly, ale aspoň u nás ne nějak vyhrocené a časté. Většinou stačila domluva a upozornění, že když nebudou chtít půjčovat, pak nikdo nebude chtít nic půjčit jim. Naši kluci jsou od sebe rok a velmi brzy zjistili, že to tak funguje a že je lepší se domluvit a půjčit, navíc spoustu věcí měli ze začátku společných.
No a byla jsem i v situaci, kdy se mi chtělo říct: "nikomu nic nepůjčuj", když třeba syn nechával na novém kole prohánět pomalu celou vesnici, ale vydržela jsem to a nic jsem neřekla, kolo to přežilo.
|
|
|
|
| Dandy+Vojtíšek a 3 Mušketýři | 
|
(14.9.2009 13:12:37)
Mám ditko co má 2,5 a je to jak kdy ... většinou půjčí, když se mu něco půjčí taky. Nebo když mu někdo obdivně chválí koloběžku tak ji pak za odměnu půjčí. Vedu ho k tomu, že věci půjčovat musí, že jinak by mu nikdo nic nepůjčil (teď se to týká hlavně bábovek na písku, případně kola atd.) ale trvám na tom, že třeba u toho kola, koloběžky je to jen krátké vyzkoušení. Naprosto mě točí když vemem ven traktor a sběhnou se všechny děti a my jsme 2 hodiny venku a z toho děti jezdí hodinu a padesát minut a Vojta smutně kouká.
Neteř byla od mala naprosto šílená aby nemusela nikomu nic půjčit ... trvá to mnohdy do teď, že si své hračky raději schovává aby nemusla půjčovat. Ale našeho Vojtu má moc ráda a většinou mu dovolí mnohem více než jiným dětem 
|
|
| lojzicka 10/04,01/08 | 
|
(14.9.2009 13:15:11)
Když má syn oblíbené autíčko tak ho ani nenutím aby je někomu půjčil. Není to přeci povinnost ne! Je to jeho volba a když má o něj strach tak nepůjčí. Nechám ho být , je to jeho a jeho volba. Naopak zase třeba bábovku z písku určitě k půjčení je a když by nechtěl půjčit tak domluvím že si budou hrát spolu.
Takže u "srdečních" hračkách nedomlouvám jinak ano. Nebo vysvětlením, že když nepůjčí lopatku tak příště mu taky nikdo nepůjčí.
Jinak to určitě patří k věku a samozřejmě podle povahy
|
|
| Lizzie | 
|
(14.9.2009 13:16:38)
Já nerada půjčuju dodnes. Nemám zas ráda takové to vedení k rozdávačnosti...
|
|
| kosicek | 
|
(14.9.2009 13:24:04)
To záleží, my bychom své věci také leckomu nepůjčili a dítě to se svými poklady dělá stejně-prostě k někomu má sympatie, i když jej vidí poprvé v životě a půjčí mu rádo a i s největším kamarádem se může dostat do křížku a věc mu nepůjčit. Podle mě taková ta přirozená lakota odeznívá kolem 3.ho roku a dál dítě půjčije podle svých sympatií a podle toho, jak je pro něj věc důležitá-asi jako dospělí.
Samozřejmě každé dítě je jiné, některé je schopno se rozdat a některé naopak....
Hlavně prvorozený se půjčování musel učit a nejprv to fungovalo pouze formou výměnného "obchodu" něco za něco-hračka za hračku.
|
|
| Verča | •
|
(14.9.2009 13:27:25)
Tak já jsem do půjčování děti nikdy nenutila. Zvlášť u nových hraček, nebo hraček, které pro ně znamenají něco víc. Dcera třeba nikdy nepůjčovala jednu konkrétní panenku. Nepůjčovala ji nikdy nikomu a já jsme ji nenutila. mmch. je jí devět a stále ještě ji nepůjčuje. Občas dovolí bráškovi, aby ji pochoval, ale "pod dozorem". Jednou, když byla ještě malá, tak mi řekla, že já taky mimi nepůjčuju. Měla pravdu, panenka pro ni znamenala totéž, co pro mne mimi. Syna zase nepůjčuje plyšovou myš. Prostě jsou to jejich "vzácnosti".
Na písku jsem vždycky vysvětlovala, že mají půjčit bábovičky i ostatním a zvlášť maličkým dětem že je třeba trošku ustoupit. Na druhou stranu, pokud jsem viděla, že nějaké děcko s hračkama zachází škaredě a ty moje jim je chtěly vzít zpět, tak jsem je nechala.
Jinak obecně jsou moje děti zvyklé se dělit, většinou hračku půjčí. Nerady půjčují nové hračky, kterých se ještě nenabažily. Ale často samy od sebe nabídnou svoje hračky dětem, které třeba u sebe žádnou nemají (v čekárně, na písku...). Mívaly období lakoty, to jsme jim vysvětlovala, že když si chtějí půjčovat od druhých, musí samy půjčit. Ale nenutila jsme je nikdy.
|
|
| Katka,kluci 7 a 10 | •
|
(14.9.2009 13:31:14)
Já vedla děti k tomu půjčování a rozdělování se....No a te´d občas skřípu zubama, starší si přivede 2 kámoše a společně vyžerou ledničku (nanuky, kinder řezy, šunku a tak...). No a pokud se zeptám, co syn dostane u kamarádů, tak se dozvím : u Pepíka nic, tam nesmíme, on nikoho domů nesmí vodit....Není to tak se všemi kamarády, ale můžu Vám říct, že Pepíků, co se k nim nesmí a co Vám zbaští zásoby na příští 3 dny už začínám mít celkem dost.
|
| Lizzie |
|
(14.9.2009 13:32:49)
Jo, to je ze života
|
|
| Luckaaa | 
|
(14.9.2009 14:05:37)
to je myslím tak, jak si to nastavíš....můžeš dát třeba nějaké očerstvení na stůl a jinak na zeptání....
ono je to také o tom co učíš své děti jestli mají bíti pohostinní nebo ne..přeci je to neučíš podle toho jak se chovají sousedi...ale něco jiného je pohostit a něco jiného je nechat si vyžrat ledničku, kord kdyby jste pak neměli nic pro sebe...dala bych nějakou hranici...
jinak k půjčování děti nenutím, ldyž byli prťaví tak jsme se o tom bavili. konkrétně o těch bábovičkách jsem třeba připoměla situaci jestli si pamatuje jak jsme včera přišli bez bábovek a jak byl rád, že ta holčička mu půjčila svoje, ale rozhodne se sám. pokud nepůjčí třeba to jen okomentuji, že se mi to nelíbí, ale nenutím ho. jak někdo psal na některých hračkách mu zleží víc než si můžeme myslet..také auto jen tak někomu nepůjčíte a jistě máte právo odmítnout. pro dítě je jeho oblíbená hračka třeba tolik ceněna jako pro vás skutečný automobil. že toto bereme na vědomí dávámě dítěti najevo, že jeho bereme vážně...
a už vůbec bych nepředjímala jak se k němu kdo pak bude chovat. to totiž nikdo nevíme. věty typu nikdo si s tebou nebude hrát atd....to bych nechala až na těch dětech jestli si s ním oprvdu nebudou hrát...a neubližovala svému dítěti takto dopředu, ikdyž "jen" slovně...
|
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(14.9.2009 14:15:50)
promiň, ale jaký si to uděláš, takový to máš. U nás doma si ani naše děti nemůžou z ledničky vzít, co je napadne, natož návštěva. Ale návštěvu vždycky ráda pohostím, často jim dám něco do dětského pokoje, sušenky apod.
|
| Verča | •
|
(14.9.2009 14:33:06)
Přidám se, u nás je to taky tak. Než si děcka něco vezmou z lednice, tak se domluví. Mají jasně dané, co si smí vzít na svačinu, když nejsem doma a pokud si chtějí přivést kamarády, tak to jednak dají vědět, že si je vedou a současně se domluví, co si smí vzít k hromadnému jídlu. V mé nepřítomnosti k nám smí jenom pár "prověřených" dětí a ty by si rozhodně nedovolily nám vyjíst lednici.
Jednou děcka z rozežranosti snědly něco, co bylo určené pro všechny ke studené večeři. Vyjedly šunku bez rohlíku, zajídaly to tvrdým sýrem a v lednici nic nezbylo. Suchý chleba k večeři je jasně přesvědčil, že tudy cesta nevede.
|
| Katka,kluci 7 a 10 | •
|
(14.9.2009 16:12:22)
No jo,to je právě ono. Kdybych byla doma pokaždé, když u nás děti jsou...ale někdy je tam jen manžel a ten to nereguluje a někdy jsou tam holt i sami (jde o 2 dobré kamarády, tak to nechci zakazovat). Nevadilo by mi to tolik, kdybych věděla , že je to reciproční - takhle si holt připadám někdy jako blbec.To je ale moje volba, nestojí mi to za to, abych dělala dusno, že k nám nikdo nesmí....
|
|
|
|
|
| Aneka_ |
|
(14.9.2009 13:41:21)
Nesnáším slovo "musí". Nedávno jsem s dcerou debatovala na toto téma. Ptala se mně, co se musí. Říkala jsem jí, že jen jediné v životě musí a to umřít. Vše ostatní je jen a jen její volba. A už začala palba otázek a odpovědí. Třeba "takže nemusím do školy" "nemusím poslouchat paní učitelku/tebe/babičku" odpověď byla "ne, to nemusíš, ale..."
Probraly jsme docela široké spektrum "musím/nemusím" a řekla bych, že po tomto více bude chtít než muset. Takže ani půjčovat nemusí, proč by musela. Bude-li lakomá, je to její věc a ničí jiná.
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(14.9.2009 14:16:30)
no, bezva výchova 
|
| Aneka_ |
|
(14.9.2009 14:25:21)
Tvoje děti musí půjčovat hračky? Musí dělat to či ono? Mé dítě nemusí a přesto to dělá rádo- půjčuje hračky, poslouchá paní učitelku, mne, babičku, tatínka.... Dělá to totiž proto, že chce a né proto že musí Nic v životě nemusí.
|
| Verča | •
|
(14.9.2009 14:38:30)
Ano, do důsledku máš pravdu. Nikdo nemusí nic, jenom se bojím, že malé dítě tuhle filosofii nemusí správně pochopit. Totiž nemusí mu být zcela jasné důsledky toho, že něco neudělá.
Jestlipak jsi někdy potřebovala dítě přesvědčit, že je potřeba jeho součinnost a bylo to MOC potřeba ono se šprajclo, že nee. Nechala jsi ho? Nebo ho přinutila násilím? Já jsme to zažila, nemohla jsme nechat dítě aby se rozhodlo, prostě v jsem mu nařídila, že MUSÍ. Jsou chvíle, kdy fakt není prostor na sáhodlouhé vysvětlování a přitom je třeba, aby dítě poslechlo.
|
| Aneka_ |
|
(14.9.2009 14:46:48)
Verčo - zřejmě záleží na dítěti. Moje dcera se jen málokdy šprajcne. Ale i tehdy řeším - bez ohledu na cokoli. Naposledy se sekla mezi dveřmi,když šla na mandli. Měla z toho hrůzu, které dítě ne,žeano. Stály jsme na příjmu, ona plakala že nejde a já vysvětlovala až jsem vysvětlila a ona vešla. Jsem typ, který raději vysvětlí, ale nenutí. Sama se nenechám k ničemu donutit, ke všemu musím dospět sama a tohle chci zachovat i u toho dítka.
Třeba bylo zajímavé, jak jsme probíraly ono poslouchání a autority - dostaly jsme se tam, kde bych to naprosto nečekala u pětiletého dítka.
Ale jak říkám, zřejmě tahle výchova by nešla u jiné povahy, u ní ale funguje ono rozhodnutí se sama. Jde také o to, jak dospělý možnosti vysvětlí.
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(14.9.2009 14:53:19)
Verčo,
no můj syn pochopil velice rychle, že on sice "nemusí" uklidit svůj pokoj, ale já taky "nemusím" číst před spaním o dinosaurech, nemusím mu koupit každou volovinu, na kterou si ukáže prstem... 
|
| Verča | •
|
(14.9.2009 15:20:21)
Jo, pokud jde věc vysvětlit, tak vysvětluji. Vysvětluji v 99% případů. Na mandlích byly obě moje děti a byly tak zpracované, že se těšily, jak se jim uleví a varování, že jim nebude dobře a bude je pobolívat v krku brali jak malou daň za to, že budou pryč ti zlí bacilci.
Já jsem teď měla namysli opravdu extrémní situaci. Prostě bylo třeba proběhnout proudící vodou a dostat se tak do bezpečí. V té chvíli to ještě celkem bezpečně šlo, mnohem větší riziko bylo zůstat. Dcera se šprajcla, že zůstane na místě. Nemohla jsem ji vzít do náruče, neb dvě děti prostě neunesu a ji ostatně neunesu ani samotnou. A ona měla hrozný strach, že ji voda strhne, ten strach byl rozhodně silnější než moje vysvětlování, že prostě musíme. V té chvíli bylo nejrozumnější zavelet a ona naštěstí uznala moji autoritu a prostě z jejího hlediska MUSELA. Prostě jsou chvíle, kdy není čas na přesvědčování a vysvětlování a je třeba, aby dítě prostě poslechlo.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(14.9.2009 15:46:45)
Verčo,
u malého dítěte jistě. U školáků už je to prakticky zbytečné. Syn není žádný génius, ale že se např. ulice přechází na zelenou a po přechodu, že se předtím rozhlíží, že se neleze na otevřené okno v osmém patře a nevyklání se z něj apod. je schopný pochopit i bez toho, že bych mu cokoli přikazovala. 
|
| Verča | •
|
(14.9.2009 15:50:28)
To máš jistě pravdu. Já jsem chtěla jenom říct, že občas je třeba dítě prostě přinutit k něčemu, co samo nechce. A přijde mi celkem falešné ho učit, že nic nemusí. Mělo by být vedené k tomu, že ve většině věcí je třeba se rozhodnout sám, ale v některých je lepší poslechnout a věřit dospělému. Tedy jistá forma "MUSENÍ".
Ale to je asi na dlouhou debatu a navíc od tématu. Hračky se rozhodně půjčovat nemusí.
|
| Lizzie |
|
(14.9.2009 16:44:32)
No, Verčo, odmalička mám takovou vlastnost, že když rodiče řekli, že něco musím, naschvál jsem se šprajcla. Když to pořádně vysvětlili a byli mírní - hned se mnou bylo jiné pořízení.
Na někoho MUSET fakt neplatí.
|
|
|
|
|
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(14.9.2009 14:48:50)
Ráchel,
každému, co jeho jest. Vychovávám syna stejně jako Aneka a úplně stejnými slovy jsem mu to vysvětlovala s tím "musením". Pokud se to někomu nelíbí, ať mi vleze na hrb. Nehodlám mít z dítěte poslušnou loutku ani vojáka, co se na zapísknutí postaví na značku.
|
|
| Lizzie |
|
(14.9.2009 16:24:01)
Anečin přístup se mi taky líbí.
|
|
|
|
| Stará Misule | 
|
(14.9.2009 13:44:52)
Nikdy jsem nenutila pujcovat,pokud holky (2,5 a 5,5)chtely,pujcily.Kdyz nekdo prisel,poprosil,vetsinou se dohodly,ale fakt mi vadej maminy,co chodej na hriste pravidelne,ale babovky se jim nechtej tahat,a ty deti se pak vrhnou na nase.Samo za to ty deti nemuzou,ze nic nemaj.Ale znam maminku,co pravidelne vyrve svemu klukovi motorku,jen aby ji pujcila nekomu jinemu,a ten pak chudak rve jak tur.Ja bych taky nepujcila cizi zensky boty!Ona to oduvodnuje tim,ze ve skolce bude taky muset pujcovat,ale to s tim nesouvisi,na tom nebude tak lpit.
|
| Leňula, Andělka a Emilka | 
|
(14.9.2009 14:38:42)
No tak naše malá (6) taky půjčuje věci a jak ráda, jen už je potom od nikoho nechce zase vrátit, tak nevím jestli se to dá ještě nazvat půjčování
|
| kajkule+2 kousky | 
|
(14.9.2009 15:11:16)
Tohle nemusím řešit naštěstí, malá lakomá není. Nechápu, kde se to v těch malých děckách bere, že by to byl normální pud, uklohnit vše pro sebe aby jsme přežili? nebo geny??? fakt nevím. Kamarádky malá, nechcepůjčit naši malé ani nočník na vyčurání to by naši malou prostě nenapadlo a pořád ji bije, děsný.
|
| *Owls* | 
|
(14.9.2009 16:26:56)
Kejkule, když jsem si přečetla diskusi, tak je mi jasný, kde se to v dětech bere... Odjakživa jsem v kolektivu nesnášela lakomce a vyčůránky a nesnáším je ani teď. Dceři nenakazuji, že něco musí půjčit. Buď chce, nebo ne. Většinou chce a je ráda, když i jí někdo půjčí hračku, kterou nemá okoukanou. Když nepůjčí hračku (svou srdeční záležitost), tak se na ní nezlobím. Prostě je to silnější než ona. Když mě o něco požádá kamarád a je to v mých možnostech, ráda cokoliv půjčím nebo daruji. Nebojím se, že by mi dceřiny kamarádky (v budoucnu - dceři teprve budou 4 roky) vyjedly lednici, protože ona ví přesně, co je výlučně pro ni a o to ať se podělí, jak chce. Když chce jogurt, nebo třeba mléčný řez, tak si ho vezme. Když chce najíst, tak si řekne. No jasně, je ještě malá, ale věřím, že tahle výchova bude fungovat i do budoucna. Předvčírem dostala od strejdy 4 čoko bonbony. Babička se ptala, jestli jí je nemá vzít, aby je nesnědla najednou... Nic jsme neřekly a nesnědla je. Prostě má určité návyky a hotovo. Není lakotná a nemá pocit, že co nesní teď, sní jí někdo jiný... Chci aby byla společenská a ve společnosti oblíbená. Ne kuželka, kterou ostatní trpí, ale v duchu si myslí něco o vyžírce.
Nemám doma anděla! Někdy je jí taky dost a dokáže se pěkně vzteknout Ale vychovala jsem jí k důvěře ve mě a manžela. Když jí čeká něco nepříjemného, tak jí všechno vysvětlím, jak to je, ale taky řeknu, že je to potřeba a co se stane, kdyby to nepodstoupila (zubař, očkování...). Nemusí to udělat, ale tak nějak mi věří, že je to potřeba a zatím všechno podstoupila. Zubař je zatím bez problémů. U očkování žloutenky zakňourala, ale pak byla pyšná, že to zvládla. Dostala odměnu a začala vymýšlet, co by chtěla až půjde na další injekci
Podle mě je půjčování normální a je tu od pradávna. A když je dítě vedeno od maličkata, tak v pozdějších dobách nemusí nikdo říkat, že to či ono musí, ale je to pro něj samozřejmost. A pak si vrozenou inteligencí děti dříve nebo později vyselektují, kdo jim hračky půjčuje a kdo ne a je na jejich rozhodnutí, jestli je tomu kterému kamarádovi půjčí nebo ne
|
|
|
|
|
| sally | 
|
(14.9.2009 16:20:32)
Mám děti předškolní, ale funguje u nás "ještě pět minut" - jasně, že když si s nějakou hračkou hraje, tak vydat jí teď hned v tento okamžik taky není fér... takže řešíme stylem - ještě si chvilku pohraj a pak to půjčíš Pepíčkovi.
Nemusí děti půjčit novou hračku - když dostanou hračku k narozeninám, tak vyrvat jim jí během prvních pěti minut mi nepřijde fér. Každé dítě má svojí hračku (spacího plyšáka), kterého nemusí půjčovat nikdy nikomu.
Problém s půjčováním nemají vcelku žádný (jsou schopní třeba sladkosti sesypat na jednu hromadu a z té si brát dle chuti a neřešit vůbec kdo si kdy vzal kolik). Že jim občas někdo něco nepůjčí bereme jako součást života - ne každý je ochotný půjčit svojí hračku cizímu dítěti, prostě to tak je....
|
|
| Babyna,Patricie07,Michael10 | 
|
(14.9.2009 16:25:53)
Naše dcera má 2 a čtvrt a zatím půjčuje nerada. Já ji nenutím, aby půjčovala svoji oblíbenou hračku, ale snažím se, aby půjčila něco jiného. Někdy nepůjčí nic a dělá scény, někdy jí to nevadí. Beru to tak, že to s věkem přejde. Docela mě naštvala tchýně, když u nás byla a malá zrovna nechtěla půjčit panenku své sestřenici, jak jí pořád dokola říkala, že je lakomá.
|
| Luckaaa |
|
(15.9.2009 8:55:32)
jo to je nepříjemné takové komentáře...já v takových situacích říkávám. ne ty nejsi lakomá, babičce se jen nelíbí, že teď nechceš půjčit paneneku. nebo babička asi myslela, že...chtěla říct,že....
buhužel je to tak, můj otec to také říkává..dcerku to žere, tak pak nastupuji já s vysvětlením. klučík je jiná povaha a hned opáčí ne já nejsem lakomý....když děda vystaruje že jak to...a klučík neumí odpovědět,tak to třeba už vysvětlím já...postě popíšeme tu situaci neříkáme jaké je dítě...
to samé je stím musí a nemusí
my to moc nepoužíváme, jen možná v situaci kde jde o život a každá minuta je drahá jak tu popisovala jedna maminka, ale takových situací je pomálu
ale třeba když hlídám netř, tak to je samé to musíš tak a tak...je to šíleně nepříjemné..když vidím zaržený výraz mé dcery většinou doplním že nic z toho nemusí, ale pokud chce tak může....
|
|
|
| Balbína | 
|
(14.9.2009 16:26:32)
určité období lakoty u malých dětí je, myslím, normální. Vadilo mi, když nechtěla půjčovat, pak z toho ale vyrostla, půjčovala by klidně - spíš jí to děti sebraly a ona se neuměla bránit, vzít si to zpět. Teď je jí pět a vedu jí asi tak, že u kamarádů u kterých vím, že jí hračky půjčují, argumentuji "nemusíš jí to půjčit. Když jsi ale u Klárky, tak si taky ráda půjčuješ hračky viď? Aby ti třeba nebylo líto, až ti taky Klárka něco nepůjčí." Někdy to nechávám spíš na nich, aby se dohodly a dohodnou se. Nenutím jí ale a rozhodně ne u někoho, u koho vím, že taky nepůjčuje. Nevím, jestli to ale dělám správně. Dcera je spíš mírnější, málo průbojná. Myslím, že ale asi nějak radikálně její povahu nezměním.
|
| kajkule+2 kousky |
|
(14.9.2009 16:37:40)
Jasně, když si děcko hraje s něčím, tak proč by mu to druhé děcko mělo škubat, to nechápu taky. Ale vystřídat by se teda měli po nějaké době. Ale ne to co dělají některé děti: příjde maminka s holčičkou na návštěvu k tetě a malá třeba Pavlínka škube návštěvě z ruk vše co si návštěva půjčí to je hnus. Ale vidím, že je tu fakt dost lakomých rodičů, tak se nedivím
|
| Hanka | •
|
(14.9.2009 16:47:51)
Já jsem se zase setkávala (teď už jsou děti větší) s hodně maminkami, které své děti neučily, co dělat, když si jejich dítě chce něco půjčit - jejich prcek mohl kdykoliv přijít a vyrvat někomu něco z ruky a maminky trousily řeči typu "vždyť je ještě malý" vůči matkám tak o rok starších špuntů... to mi přišlo horší než to, že některé děti půjčují nerady a trvá jim déle, než se to naučí.
|
|
| Stará Misule |
|
(14.9.2009 17:08:51)
Nevim,jestli jde mluvit o lakote rodicu  .Dam priklad:venku prsi,mam destnik.Pride ke mne nejaka pani a rekne "pujcite mi ten destnik?",ja nechci zmoknout!Reknu,ze nepujcim,mam jenom jeden a taky nechci,tak proc pujcovat.A kdyz pride nejaky decko,jestli mu moje decko pujci lopatku,rekne,ze ne,mam jen jednu,neni lakome.A pochopim to.Kdyz pujci,taky dobre.Moje starsi je takova bambula,ze pujci,i kdyby si s tim chtela sebevic hrat.Mladsi zas rekne,najdi si jinou,ted si hraju.Asi je po mne,starsi zas po manzovi
|
| Shisha | 
|
(14.9.2009 17:42:12)
Když už jsme u toho, jak reagujete, když cizí dítě něco sebere z ruky tomu vašemu (tedy něco, co patří vašemu dítěti)?
Já mám tendence vysvětlovat, že by bylo dobrý/hezký/slušný se nejdřív zeptat. Myslim, že docela i respektujícim způsobem, něco jako "když si chceme něco od někoho půjčit, je třeba se zeptat, jestli můžem"... Ale ty pohledy některých rodičů (a zaražených dětí)...  Občas se bojim, že dostanu přes ústa (od matek, co berou všechny hračky na hřišti jako společný, přičemž zpravidla oni nenosí nic).
|
| Hanka | •
|
(14.9.2009 17:56:16)
V podstatě jsem dělala totéž,
i když já jsem na přímočařejší formulace: když CHCEŠ něco půjčit...
Takové to "my" mi připadá poněkud zbytečně "zdvořilé" (dítě by si taky mohlo pomyslet něco ve stylu "no, když vy chcete, dělejte to podle svého, když chci já, tak si to prostě vězmu ) - zní mi v tom "my" mentorování a navíc mi v tom zní i mentorování té matky, jako bys ji nepřímo kárala. "Ty" mi připadá zřetelnější, mířené jednoznačněji na to dítě, jako přímočařejší rada a zároveň méně dráždivé pro háklivější maminky (ale třeba to tak cítím jenom já.)
|
| MarkétaP + 4 dcerky | 
|
(14.9.2009 19:57:09)
Jenže pro dítě je důležité vědět, že je to obecné pravidlo fungující pro všechny, a ne jen něco speciálního platného pro něj.
|
| Zuzitad |
|
(14.9.2009 20:27:58)
ahoj,zdravím,
každé dítě je jiné, chtěla bych jen podotknout, že už v takhle ranném věku ne všechny děti můžou chápat, půjčit-vrátit, mám syna vysokofunkčního autistu, přišli jsme nato naštěstí už po 2.roce, ale jsou děti, které působí nevychovaně a zle, ale nemohou zato, může a nemusí to být výchovou!
jen neházet všechny matky a děti do jednoho pytle...pokud nepřinesu hračky na hřiště, je to jen kvůli tomu, že můj syn by měl zbytečně moc afektů, když by si naše hračky půjčovali jiné děti...ne vždy je to vypočítavost matek..
jen prosím o zamyšlení nad tím, nesoudit druhé...
často musím bojovat s okolím, proč mám tak nevychované dítě, přitom oni nemají vůbec páru a tušení,kolik sil nás všechno stojí a jak musíme přizpůsobovat režim synovi.
díky)
|
|
| Hanka | •
|
(14.9.2009 22:20:14)
Markéto,
jenže ty takhle (v popisované situaci) oslovuješ cizí dítě, které je pravděpodobně vedené trochu jiným způsobem. Já bych v takovém případě šla konkrétně "jestli chceš půjčit to-a-to od naší Janičky, tak ji popros a počkej, jestli ti to dá".
Já třeba takové to "když chceme" neužívám nikdy, připomíná mi to (u malých dětí obzvlášť) ty matky, co říkají - "dneska jsme kakali do nočníčku a teď hezky spinkáme". U obecných věcí řeknu něco ve smyslu, že tak to lidi dělají, aby se snadněji domluvili/netrápili se či kdo ví co.
Ale uznávám, je to slovíčkaření, mě to "my" tak nějak irituje
|
| Shisha |
|
(15.9.2009 6:03:31)
Hanko, ale já do nočníku nekakám, kdežto když chci něco pujčit, tak se zeptám. Řekla bych, že to tak dělá velká většina lidí (vyjímky jsou, samozřejmě).
To je podle mě trošku rozdíl, ale chápu, co tím chceš říct.
Taky mě trošku irituje, když mámy mluvěj v množnym čísle, často mě to vede k myšlence (naštěstí nevyřčený, držim se), jestli maminka byla doteď taky bezzubá, jestli taky před měsícem odložila dudlík... ~d Ale to už jsme zase jinde.
|
| Eecta | 
|
(15.9.2009 8:12:52)
tady se nemluví o množném čísle ve smyslu my máme zoubek a krásně jsme se vyspinkali.
ale že dítě lépe přijme vysvětlení: my lidi si půjčujeme bábovky na písku (je to tedy obecně platné pravidlo, ze kterého sice někdo vybočuje, ale většinově platí)
než TY půjčuješ bábovky.
to se pak dítě (třeba to moje) ptá: a proč zrovna já? a rovnou upozorní, že tamten to nedělá
já to teď mám doma s ponožkama. říkám je chladno, do bot už se nosí ponožky - kdybych použila Ty si vem ponožky, dcera na tom uspořádá hodinový pláč s vytím, proč zrovna ona (chudinka trpící) si má brát ponožky
|
| *Owls* |
|
(15.9.2009 9:33:01)
Předesílám, jak jsem již napsala, že jsem si vědoma, že nemám patent na rozum ani na výchovu, nechci výřit vášně, kteždý si stejně děti vychovává podle svého, ale...
Ono je to třeba s těmi ponožkami vlastně takové usnadnění práce sobě a ne svobodná volba, u které to myslím začalo. Já prostě dceři řeknu vem si ponožky. Když se zeptá proč, tak jí řeknu, že je zima a nastydne. Kdyby nechtěla, tak jí to prostě nařídím. Nechci aby nastydla a ona ve 3 letech prostě nemůže domyslet důsledky. Kdyby mi chtěla vystřihnout nějakou scénku, tak jí nejdříve vysvětlím, že já jsem maminka a myslím to s ní nejlíp (což ve většině jejích pláčů pomůže) a kdyby dělala divadlo dál, tak bych jí prostě potrestala. Protože sice (jak tu někdo napsal) musíme jen zemřít, ale já doplňuji, že mě moje dítě musí poslouchat. Jsou věci, které nemůže svýmmozečkem zhodnotit a od toho jsem tady já, abych ho uchránila.
Pěstovat v nich z dravé sebevědomí... To myslím jde i s poslušností. Troufnu si tvrdit, že dceru nijak neshazuju. Teď jsem na MD, ale jako dnes si pamatuju, když jsem v práci nabírala lidi. Z některých to sebevědomí čišelo na dálku, ale v kolektivu se nikdy moc neohřáli. K práci se postavili, jako by nikdy v životě nedělali nic jiného a.... pak to většinou totálně pos..li. Ale ani to je nesrazilo, protože přeci nikdo neumí všechno (což je tedy pravda, ale když něco zkazím, tak je asi něco špatně a když je volba, požádám o radu). To, že stačilo trošku pokory, zeptat se, požádat o pomoc a bylo by pro všechny o práci míň, to bylo pod jejich úroveň.
Myslím, že jde dítě formovat a přitom mu nesrážet jeho osobnost.
Ale to už není o půjčování hraček, takže opravdu končím
|
| *Owls* |
|
(15.9.2009 9:36:17)
Ježíííš! Vý řit!!!!! Omlouvám se!
Vysvětluju taky co nejjednodušeji. Dceři jsou 3 roky, takže by to dlouho nevydržela a pak by se to minulo účinkem. Vysvětluju a dávám názorné příklady
|
|
| Shisha |
|
(15.9.2009 11:33:17)
Kamilo, ale tak kdyby si dítě jednou ty ponožky ze svý vůle nevzalo, tak nejspíš zjistí, že za a) je mu zima, za b) je to nepříjemný. Já bych asi navrhla vzít ponožky do kapsy (jeho kapsy) a až si je bude venku na lavičce navlíkat, nekomentovala bych to. A když bude fakt zima a dítě to hrdinně přetrpí, pochybuju, že si příště ty ponožky zase nevezme...
|
| Hanka | •
|
(15.9.2009 13:08:05)
No, záleží jak staré dítě a jaká povaha. Znám puberťačku, která nevzala celou zimu na hlavu čepici ani v mrazu, jen aby pitomá matka viděla, že jí na ty uši FAKT zima není A to ta máma jen decentně podotkla, že si myslí, že je dost chladno a čepice by se hodila, žádné nařizování - matky puberťáků jsou obezřetné (Já to tedy nebyla, ale sestřenka se tomu v dospělosti směje.)
|
| Eecta |
|
(15.9.2009 13:33:49)
no, asi jak které dítě.
dcera se mnou bojuje o každý jednotlivý kus oblečení, když nespěchám a nechám ji opravdu obléci samotnou, znamená to 2 hodiny sedět u ní na zemi, laskavě jí bránit v hraní, poslouchat její pláč, skřeky, skučení, vytí... po půl hodině natáhne kalhotky, po další triko, po další kalhoty... a to přes to, že oblékat se umí, jen jí to nebaví... klepe zimu, má husinu, ale řve a řve
má teď prostě takové období bojkotu a kdybych nechala na ní, co si vzít na sebe, půjde nahá, i kdyby měla zmrznout.
a zítra taky a pozítří taky
|
| marketa | •
|
(16.9.2009 9:13:29)
urcite pujde naha? ja bych to zkusila, ono ji neofoukne.
jednou tu nekdo psal jak dite pravidelne zdrzovalo pri ranim oblekani do skolky, tak mama rekla: v pul jdem v tom co mas na sobe. bylo to stale pyzamo a backory ... dosli s revem do skolky a v satne se tam dite v cukuletu prevliklo (mama vzala obleceni prozretelne sebou) no a uz se to neopakovalo.
|
| Eecta |
|
(16.9.2009 12:14:26)
ano, pujde naha
ver, ze to mam odzkouseno (v lete, ale ne v uplnym paraku, neco na sobe by ji rozhodne udelalo dobre)
momentalne prosazuje svuj prvotni nazor za kazdou cenu, je schopna sedet hodinu nad jidlem, ktere ma jinak moc rada, ale z principu rekla: Fuuuuuj, to nejiiiim
a pak tam sedi a breci, je na ni videt, jak rada by si dala... ale rekla ne, tek ne
breci spis litosti nad tim, jak by si to rada dala, ale neustoupi
zkousela jsem, jak to dlouho vydrzi... neomezene
nepomahaji zadne klicky, smycky, proste ji musim nechat byt, ona klidne neji, vynecha 2 i 3 jidla a treba se az naveceri
|
| marketa | •
|
(16.9.2009 16:14:23)
kdyz moje dcera rekne, ze jidlo nechce, tak ji reknu, nemusis, ale nic jineho nebude a ohrivat ti to taky nebudu.
odejde od stolu, ale vetsinou se k tomu pak vrati a postupne to doji. sceny kvuli tomu nedelam, ja hlad nemam a ona dobrovolne hlady neumre.
no a to oblikani, vadi kdyz pujde jednou do skolky v pyzamu? treba i v rijnu, kdyz je zima?
no ja nevim, ja myslim, ze by se vazne nic nestalo, maximalne ryma, ale i o tom pochybuju. on by ji ten hysterak zahral ;-)
snazim se netrvat na bundach, svetrech, ponozkach, ale pouze na tom, ze se vezmou sebou. necham na ni kdy si o to rekne. lita nekdy v triku kdyz maji ostatni bundu a nemocna neni, tak ji asi vazne zima nebude. ja myslim, ze se kolem toho moc nadela.
|
| Eecta |
|
(16.9.2009 16:21:46)
je hezke, ze ti to funguje zrovna takhle, nam ne. mas sve zkusenosti, ja sve
kazdopadne jsou neprenosne
nemuzu vzit dite v zari nahe ven a tahat vse s sebou, treba proto, ze sedi a rve u domovnich dveri, ven naha jit nechce, oblekat se nechce, od dveri se hnout nechce... proste bojkot z jakehokoliv duvodu
bojkot pro bojkot
nevim uz jak jinak to napsat
jist ji nenutim, tak neji
obcas se naji, naprosto neodhadnutelne, co to bude. co jednou ji, podruhe nechce a naopak
take mam jeste druhe dite, ktere nemuze cekat hodinu oblecene v kocarku, jestli se starsi dcera laskave pohne
a taky mame psa, ktery uz to kor nevydrzi.
dneska jsme treba meli pulhodinovy amok, chtelo se ji curat, ale zarekla se, ze na curat nebude (nevim proc, proste jen tak) tak tam sedela, rvala a rvala, neslezla, ale ani necurala... zkousela jsem ji vysvetlovat, odejit a nechat sedet (nenutila jsem ji tam byt), hrat si demonstrativne vesele se sestrou (aby se mela chut zapojit)...
nepomohlo nic
curat nechtela, slezt nechtela
musim ji proste nechat se projecet k tomu, ze se nakonec vycura, prestane tou vterinou jecet a chova se uplne normalne
|
| marketa | •
|
(16.9.2009 18:32:28)
no to je fakt desny. snad nas neco takoveho nepotka. drzim palce, aby se to nejak podalo.
|
| Eecta |
|
(16.9.2009 19:20:44)
do roka a půl věku dcery jsem jásala, jaké mám dokonalé, chytré, veselé a hodné dítě
kolem 2 let jsem změnu přičítala narození sestry
od té doby se smiřuju, že prostě roste a má svou hlavu, udělá cokoliv, aby se prosadila (to neznamená, že je po jejím, jen je to velký boj)
dokonce i vím, po kom toto chování má, takže jí nemůžu nic vyčítat.
koneckonců já mám o několik desítek let větší praxi
|
| Eva. | 
|
(17.9.2009 21:12:32)
Eecto, to je radost číst. Já si furt myslím, že jen moje dítě je vzdorovité a dělá blbiny...a vidím, že jsme dvě s takovými "případy" :) Ve dvou letech se mi také odmítal oblékat a chodit ven. Když jsme jednou jeli k dr. a musela jsem tam být na čas, nezbylo mi, než ho vzít nahatého do auta a oblečení s sebou. Tak nějak se oblékl, ale když jsme vystupovali, zjistila jsem, že má sice zimní bundu, ale k ní jen punčošky. Jaké si z toho vzal poučení? No žádné, to je jasná věc. Také jsem ho jednou oblékala před domem v dešti. Časem to přešlo a teď nás zase trápí jinak. Snažím se vžít do jeho emocí a tišit a tišit...jenže jsou tak rozjitřené příchodem sourozence (který přišel před osmi měsíci a dodnes je u nás bitý vetřelec), že nevím už ani jak dál.
Myslím, že jsou bolístky a období v životě dětí, kde respektovat a být respektován neplatí...kde platí jen trpělivost a láska :)
|
| Eecta |
|
(17.9.2009 21:36:04)
to mám radost, že máš radost
láska by nechyběla, ta trpělivost je těžce zkoušená
největší novinkou u nás je opakování jedné věty v afektu pořád dokola.
dnes to bylo opět oblékání, tentokrát kalhotek:( od 8.00 do 9.34 řvala OBLEČ MĚ TY
já vysvětlovala, proč se má oblékat sama, jí já oblékat nebudu, kalhotky si umí obléct už jak dlouho, musíme ven, pes musí čůrat, my byli na záchodě, on potřebuje k lampě... všichni ostatní jsme se nasnídali, všímali si jí, nevšímali si jí, přesvědčovala jsem jí já, táta... a do toho pořád OBLEČ MĚ TY! OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!OBLEČ MĚ TY!
taťka pak radši odešel do práce a já nevydržela a plácla jí přes zadek (ten její řev je fakt síla, začínám se bát, aby na nás někdo neposlal sociálku, že jí tu mučíme) a najednou klid, oblíkla si kalhotky, kalhoty, ponožky, svetr, boty, vzala housku a šly jsme ven
jsme z toho celý den špatná, jestli je možný, aby to dítě potřebovalo občas na zadek... jako že se sama neumí v tom běsu zabrzdit a tohle je něco, co jí to umožní
žere mě to
|
| Samarlu |
|
(18.9.2009 0:03:14)
No to plácání na předškolkového jedináčka fungovalo skvěle jako signál (aspoň já to tak vnímala, co on, to nevím) "bacha, tady je hranice, jseš na ní". Tehdy jsem to brala jako třikrát a plác do ruky. Ještě před 3. narozeninami to začalo být k ničemu, ale dohody se ukázaly jako efektivnější.
Tady jsem se to dlouho ostýchala přiznat.
Na druhorozeně to nefunguje vůbec.
Hodně nad tím přemýšlím. Docházím zatím k tomu, že fyzický trest je jako výjimečná věc přijatelný (v afektu za naschvál jsem asi 2x v životě použila a zpětně to hodnotím dobře - dítě prostě vidělo, že mně naprosto nefalšovaně vytočilo a mi to jaksi nedělá dobře - a jemu ostatně taky ne, tak skončil řetěz pokusů "co matka ještě snese")a zatím marně hledám nějaký kanál komunikace o hranicích s druhorozenětem. Zdá se nám paličatější než prvorozeně. A to je paličaté nadprůměrně..., taková ta povaha "držák".
Snažím se vždycky inspirovat v partnerském čili manželském vztahu - ten náš je na konflikty asi relativně bohatý a já se snadno a rychle prudce rozčílím a snadno a rychle usmiřuji - tak si zkouším představit, jak bych konflikt, který mám s dětmi, řešila s mužem, nebo si vzpomenu, co už jsem se za ta léta praxe naučila - místo sprosté nadávky zavrčet, že mě fakt točí (a on je takovej, že nepokračuje - asi se mu taky nechce nechat se seřvat), pak většinou přichází nějaký vydejchávací time-out a pak se vysvětluje...
Nebo lovím v paměti, jak jsme se s mužem naučili si sdělovat důležité věci - např. ověřit, že druhý chápe a tak... no a tyhle principy se snažím používat i ve vztazích s dětmi. Naprosto příšerná mi přijde představa, že by vztah s chotěm byl tak zničenej, že bychom se navzájem trestali (to mně napadlo nad tou myšlenkou v Jak mluvit..., že trest v láskyplném a úctyplném vztahu nemá co dělat). Fuj. A tak se snažím s dětmi místo trestů o řešení a posun dál, asi jako v manželských sporech...
Nicméně mi přijde jako daný fakt, že nad dětmi rodiče fakticky mají moc. Jen to užívání, aby bylo s úctou ke všem zúčastněným (na rozdíl od autorů RaR si myslím, že úcta je neoddělitelnou součástí lásky a pokud to tak není, tak není v pořádku samotný základ vztahu).
Máte někdo představu, z čeho pramení autorita rodiče a jak by se měla projevovat (nechci to dávat jako téma a filtrovat balast), jak by se měl chovat člověk, který si je vědom, že tu autoritu i faktickou moc má? Už o tom dlouho přemýšlím.
|
| Levandule. | 
|
(18.9.2009 9:01:07)
Nedá mi to a musím taky reagovat.Naše dcera má takové afekty,že mě totálně vytočí,když jí naplácám,nedávno jsem ji v afektu liskla( nemůžu to doteď rozdýchat a stydím se),tak pak funguje,má skoro 5 a někdy taky jen tak z hecu řve ,že jí nejde to nebo ono,a já vím ,že to umí,chápu,že na sebe taky upozornuje,ale je pro mě fakt těžký věnovat se jí,když mi brečí malý a u ní vím,že to zvládá sama,vím,že mě chce taky pro sebe,ale někdy mi přijde,že to dělá vyloženě naschvál a čeká,co vydržím a já nevydržím
Potom se jí omluvím,probereme to spolu,domluvíme se,jak to budeme řešit příště ,aby to proběhlo v klidu a zase nic.
Zrovna včera jsem to řešila s manželem,jak u těch dětí docílit toho,aby sami litovali,co udělají,já si pamatuju,že mamka nás seřezala,pak třeba přišla ona nebo já za ní omluvili jsme se a bylo nám to oběma moc líto a bylo mezi náma dál fajn.Jako problém vidím u dcery právě to,že vždy ,když mi ujely nervy,tak jsem jí to řekla,že to takhle není dobře a ona to bere ,jako ,že my se chováme špatně,je naštvaná,ukřivděná a mám pocit,že vůbec nelituje toho,jak se k nám chová,myslí si ,že před ní celý svět sedne na prdel,tak si tak říkám,co bude v patnácti,když v pěti bouchne dveřma a urazí se a když přijde,tak ne s lítostí,ale přesvědčuje nás,že je to kvůli nám.Tak si tak říkám,jestli jsem tu výchovu nevzala za špatný konec,vždycky jsem si myslela,že děti se učí hlavně příkladem,ale už o tom docela pochybuji,protože i že má zdravit jí musím připomínat.Na chodníku chce aby se jí vyhýbali starší.Možná zlaté ohýbaj ma mamko,mělo něco do sebe.Nám je tady líto,že jsme nějakou situaci špatně zvláhli,ale litují toho i ty naše děti?
|
| Samarlu |
|
(18.9.2009 14:58:46)
A má povědomost o tom, že vás štve, ubližuje, kazí to... nemyslím přednášku, ale jestli se před ní příliš neovládáte, že ani nepostřehne důsledky svého chování?
|
|
| sovice | 
|
(18.9.2009 22:33:41)
Levandule,
když jsem se rozváděla, byly mé mladší dceři 4 roky, a v knížkách o psychologii jsem vyčetla něco v tom smyslu, že takto staré děti poměřují svět ještě hodně "podle sebe", jsou pro sebe de facto středem světa. Což může znamenat upřímné přesvědčení, že svět se má točit podle nich (a záchvat vzteku přijde, když na to svět kašle a dál se točí podle sebe, potvora ), ale na druhou stranu může mít třeba i zdánlivě absurdní pocity viny kvůli rozchodu rodičů - doporučovali tam pečlivě vysvětlovat dětem, že to tak není.
Takže si neber dceřino chování moc osobně, prostě pokračuj v držení hranic, vysvětlování a výchově. Držím palce.
S tím zdravením, obě moje děti právě kolem pěti let téměř nezdravily, i když jsem připomínala horem dolem. Pak zdravit znovu začaly. U sousedů jsem vypozorovala, že přestávají zdravit i počínající puberťáci, pak se k tomu za rok dva taky zase vrátí
|
| Luckaaa |
|
(18.9.2009 23:13:23)
jo myslím, že to zdravení je takové..naštěstí s tím problémy nemáme. nevím jak to. když byla holka malinká začala zdravit jako já nemusela jsem jí nic říkat. dělala to co mamka.říkala jsem si že se s tím nadělá. naučit dítko zdravit
pak bylo období nezdravení, lae spíše takového dětského ostychu. třeba jsem pozdravení připomenula , ale nijak nevyžadovala a sama pozdravila. teď mě děti úplně překvapují jak zdraví. mylsím si že je to tím, že měli dobrou odezvu. totiž vídám úplně překvapené a potěšené tváře sousedů....a to je nějak motivuje. tuhle holka zdravila i někoho neznámého na ulici tak jsem jí vysvětlovala že úplně všechny zdravit zase nemusí. jen ty které známe a když někam vcházíme...že to by se uzdravila a nijak se to neočekává.
to že toto období pomine mi je jasné, ale zatím jí to nejni trapné a já sama jsem zdravivá tak to asi vidí i u mne.
|
| Rapiti | 
|
(19.9.2009 11:49:04)
Se zdravením u nás taky v tomhle věku začal problém, a já jsem se pak od dcery dověděla, že nezdraví proto, že se nevyzná v tom, komu má tykat, komu vykat, jaký pozdrav použít. Myslím, že touhle fází pak procházejí i puberťáci, najednou se od nich očekává, že už nemůžou kdekomu říkat teto a nevědí si s tím rady. Také se určitě někdy stydí. Nedělají to schválně, jen se v tom potřebují zorientovat.
|
|
| marketa | •
|
(21.9.2009 10:57:33)
k tomu zdraveni, ze se nemusi zrdavit kazdy.
jednou jsem byla na tabore, no spis takovem soustredeni. spali jsme v budove skoly na male vesnici. deti prevazne z prahy, ze vsi nikdo. po asi 3 dnech prisla za vedouci pani reditelka (te skoly co jsme ji mely pujcenou), ze se o nas ve vsi rika, ze jsme nevychovani :-o vedouci nechapala, po vecerech byl klid, papirky jsme neodhazovali ... no bylo nam vysvetleno, ze deti na vsi musi zdravit kazdeho koho potkaji a nahlas a srozumitelne. tak jsme zacali slo nas treba dvacet a kazdy zvlast nahlas zdravil kazdou babicku. kdyz jsme sli pres ves, bylo jednou dlouhe sborove "dobry den"
neuzdravili jsme se, ale sranda to byla. myslim, ze jsme zdravili tak usilovne, ze litovali, ze si na nas stezovali ))
|
| Luckaaa |
|
(21.9.2009 15:18:46)
no ono je to na vesnici trochu o něčem jiném, ale myslím, že to ve vašem případě bylo z jejich strany trochu přehnané....
já když jsme na chalupě, tak také zdravím i neznámé...jaksi to že se tam mají lidi šanci se potkat opakovaně a dosti často je v neporovnání např s Prahou..
také pokud jsme někde na výšlapu tak se zdravíme s ostatními turisty aniž bychom je dříve znali nebo du vody to je to samé...a když procházíme malou vesničkou také pozdravíme domorodce.....
|
| Samarlu |
|
(21.9.2009 23:29:53)
Já pokaždý, když vlezu do autobusu předníma dveřma, tak úplně automaticky pozdravím řidiče. V pražský MHD jsem se toho nezbavila za 5 let. Železná košile.
|
|
|
|
|
| 8 |
|
(24.9.2009 2:51:59)
Jejda, ani jsem nevedela, ze tahle diskuze tady je.
Uplatnuju RaR u obou deti, spis tedy Jak mluvit, aby nas deti poslouchaly a Sourozenci bez rivality...
Docetla jsem trochu zpet.
Eecto, u nas na "oblec me ty" fungovalo:
fajn, ale jestli chces abych te oblikla ja, tak ti oblecu co chci ja..Jestli chces si obleci co chces ty, tak se musis oblict sama))... uz jsem ji neoblikala, ani si nepamatuju a co bych za to nekdy dala, abych ji mohla aspon trosku sladit vyber))...
ale zase dcera si uz i da poradit, i kdyz musim opatrne alternativnim vyberem ... k zlutemu tricku se vic hodi toto nebo toto....
|
| Eecta |
|
(24.9.2009 12:12:31)
no já teď doma ustoupila, vůbec nic jsem neřešila, prostě jí přinesla věci (vždy dle jejího výběru) a oblíkla jí.
ani slovo k tomu, nic.
a dneska mě teda překvapila, než jsem vylezla z koupelny, byla komplet oblečená
jsem zvědavá zítra
|
|
|
|
|
| Luckaaa |
|
(18.9.2009 23:01:15)
ahoj Samarlu, já myslím, že s úctou. jako že ji nezneužíváš, což podle mne je rychle odhaleno a samotnou přirozenou autoritu shazuje.
Myslím, že to vědomí, že je bereš takové jaké jsou, že je opravdu posloucháš, dělá hodně. Myslím že naštěstí od dětí máme autoritu přirozeně pokud to nepoděláme. pokud se nezadaří, pak přechází spíše v ten mocenský model a děti nás poslouchají spíše ze strachu nebo prostě, že jsou v pasti, protože jinak nemůžou když s námi bydlí a vůbec.....
já samozžejmě také někdy zakřičím, a i plácnu nebo tak něco...z čehoš mi nejni dobře protože si uvědomuji, že je to vlastě zkratkovité jednání a omlouvám se. za důrazný tón se neomlouvám, respektive na "nekřič na mne" odpovídám, že si nemyslím, že křičím, jen mě opravdu rozčílila ....
pokud to opravdu tedy přeženu omluvím se, ale řeknu také proč nebo co vyvolalo tu reakci a dávám to do spojitosti a v klidu znovu zopakuji co jsem prve třeba křičela.
jinak tedy s dcerkou se to vychovává s respektem..to s klučíkem to je teprve prověrka,ale lepší se. musím ho pochválit a děkuji, že se má snaha vyplácí a opravdu jeho vzteklost a impulsivitu zvládáme hlavně díky empatické rakci celkem dobře. (dnes třeba záchvat že nechápal, že jen musím dát nákup domů, aby se nezkazil a pak zase můžeme ven...on to prostě nějak není schopen posoudit že jde je o pár minut zdržení....jou mu 3, dcerka tohle chápala v pohodě) on mě tedy dovede vytočit, totiž ty situace které vyvolává jsou naprosto absurdní, a čekáme dlouho než se vody zklidní bez RR přístupu bychom se asi hodně natrápili, myslím, že by byl pro mnohé vychovatele oním, přez které se lámou vařečky a to mi bylo jasné, že takhle ne, že to bych se ukřičela atd.
|
|
|
| MarkétaP + 4 dcerky |
|
(18.9.2009 22:56:40)
Eecto, já jsem postupem doby přišla na to, že se svět nezboří, když dítěti, i pětiletému, někdy s oblíkáním pomůžu. Někdy to neřeším vůbec, někdy uděláme dohodu "ty kalhotky, já ponožky", nad samostatným oblíkáním jsem nervně postávala, když jí byly tři a půl a teprve když jsem se na to vykašlala, tak nějak plynule to začala dělat sama.
|
| Eecta |
|
(21.9.2009 14:01:37)
já to oblíkání nehrotím, ale občas to prostě zkusím, jestli jsme se někam posunuly
neposunuly
jediná věc, kterou vyžaduju bezpodmínečně, je čůrání před spaním.
zase když nemáme konflikt ráno kvůli oblíkání, potřebuje si ho udělat jinde. tzn že když jí pomůžu oblíct, pak prudí se snídaní nebo s čímkoliv dalším. jako by měla po ránu nějakou agresivní energii, kterou by musela vypustit... a hledá ventil
|
|
|
| Luckaaa |
|
(18.9.2009 22:59:30)
no kluk také je s oblékáním ráno nepřekonatelný, to bych se upřipomínala. ale zatím funguje to, že v momentě kdy jsme v předsíni nebo už otvírám dveře je vcukuletu oblečený a jde se. najela jsem na to. připomenu tak možná jednou a pak jdu do předsíně s časovou rezervou, která počítá s tím, že se ještě kluk rychle dooblíkne. ale třeba vstávat nějak dřív abychom se stihli vypravit je k ničemu. myslím, že ale ještě nemá ten pojem o čase, až když jsme v té předsíni si uvědomí, že je opravdu nutné se obléct, že už jdeme.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| marketa | •
|
(16.9.2009 9:09:31)
no moji mamu babicka tak srala s cepicema, ze moje mama si cepici nebere ani v minus 15 stupnich ... dodnes to v ni vre
|
|
|
|
|
| Hanka | •
|
(15.9.2009 10:28:10)
Eecto,
tak já to mám s ponožkama tak, že řeknu "je chladno, vem si ponožky", dcera opáčí "ale XYZ je taky ještě nenosí" a já na to "Jenže já nejsem máma XYZ a nebudu s ním sedět doma, jestli nastydne. Třeba je horkokrevnější. Podívej se, kolik je stupňů," dcera odběhne k teploměru a řekne "tak jo" nebo "vždyť je 23!" na což řeknu "aha! Tak to si je fakt brát nemusíš," což je v pohodě, neboť si nenárokuji trvalou neomylnost, jen občasné poslední slovo.
Po třech podobných dnech se děti běhají dívat, jak je teplo a chodí se radit, jestli to stojí za ponožky/svetr/bundu, co když se odpoledne oteplí (Teď už se ani neradí, pár proměnlivých dnů je za námi, já jen decentně sleduju)
Podle mého názoru se děti naučí, jak jednotlivé formulace u různých lidí chápat. Pochopí, že "vem si ponožky" nebo "při takovéto teplotě si bereme ponožky" znamená u mámy "myslím, že už je dost chladno na ponožky", u babičky "nastydneš! MUSÍŠ si vzít ponožky a dost řečí!" u starší sestry "máma říkala, že ti mám připomenout ponožky," u druhé babičky "broučku prosím, vezmi si ty ponožky, hlavně nedělej scénu, no, když tak tě něčím uplatím."
Ve skutečnosti se snažím říkat to, co opravdu myslím. A když něco po dítěti opravdu chci, tak je mi vcelku jedno, jestli to 90% vesmíru dělá jinak, takže "argumenty většinou" moc neberu. Z tohoto hlediska ti ovšem zcela přiznávám právo vést své dítě, jak uznáš za vhodné ty, bez ohledu na místní většinové postupy v čemkoliv.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| zerat | 
|
(14.9.2009 17:39:06)
Záleží na situaci a asi i věku. Pokud si samo půjčuje ale samo půjčit nechce, tak prostě půjčit musí nebo půjčenou hned vrátit. Nicméně doma děti k dělení se, půjčování vedeme-domlouváním a klidně i nucením, ale opět záleží na situaci
|
|
| Shayla a 3 kluci | 
|
(14.9.2009 18:35:04)
Půjčuje, když chce sám, protože je to jeho věc a on má právo rozhodnout, jak s ní naloží. Na písku je naučený se ptát, jestli si smí půjčit. V období, kdy ho zajímaly hlavně cizí hračky, jsme nosili hračky na výměnu.
|
| *Owls* |
|
(14.9.2009 20:21:25)
Tak já nevím. Má právo naložit se svou věcí jak chce? Tzn., když jí nechce půjčit, tak je to jeho věc a nic neudělám... a když jí roztříská, tak s ní naložilo, jak chtělo a zase nic neudělám? Já myslím, že jsem rodič já ho mám naučit, jak se v určitých situacích zachovat. Že krás se nemá, posmívat se někomu není správné, ubližovat se nemá.... Ale začínám o své výchově pochybovat. Vždyť je to osobnost a rozhodnout se, jak se zachová, musí sám... No já trvám na tom, že jako rodič musím své dítě formovat a v určitých mezích mu nastavit určitá pravidla.
Další věc je, že každý tvor je jiná osobnost, na každého se musí jinak. Některému stačí napovědět, jiného je potřeba trknout
|
| Shayla a 3 kluci |
|
(14.9.2009 21:42:58)
Kamilo nechytej mě za slovo. Řeč byla o vlastnictví hračky, půjčování. Ne rozbíjení.
|
|
| Hanka | •
|
(14.9.2009 22:11:20)
Rozbíjení hraček nechme stranou, ale ano, když dítě nechce SVOU věc půjčit, tak přes to imho vlak nejede. Můžu ho ukecávat, ale nemůžu to nařídit. Mimochodem, četla jsem na tohle téma kdysi hezký článeček, kde jakási psycholožka psala o tom, že dítě musí nejdřív zažít a vstřebat, že je něco jeho, aby se teprve potom mohlo rozdělit. Jinak to není "opravdové" dělení se, ale poslechnutí maminky - vyhovění mamince...
|
| *Owls* |
|
(14.9.2009 23:22:00)
No ono nejde o to rozbití hračky, ale o to, že si s ní může dělat co chce. Tak tedy jiný případ. Nějakou náramně drahou hračku půjčí a už ji třeba nechce nazpět. Taky s ní udělal co chtěl Vím, že dcera si v jiných prostředích ráda neokoukané hračky půjčuje, tudíž myslím, že má vědět, že i ona své půjčit má. Násilím ji nenutím. Jsem ráda, že se umí dělit. Obecně myslím, že děti si chtějí pohrát s hračkami, které neznají, tak proč je neučit, že i ony by měly své hračky půjčit?
Moje máma asi (určitě) články psycholožek nečetla. Řídila se svým instinktem. Dokázala být i tvrdá a já jsem jí za to vděčná. Každý to má prostě nastavený jinak
Myslím, že ta lakota dětí je docela normální. Než se dostanou do kolektivu, tak mají hračky jen a jen pro sebe... Ovšem od chvíle, kdy si dcera začala chtít půjčovat cizí věci, vysvětlovala jsem, že i ona by měla...
|
| Hanka | •
|
(14.9.2009 23:38:08)
Kamilo,
učit děti, aby se dělily, vysvětlovat, ukazovat, motivovat, to považuju za důležité. Nařídit či dokonce v případě, že dítě neposlechne, tak mu tu hračku vyrvat a předat jinému dítěti (třeba návštěvě), to už ne (některé maminky to dělají). Tak jsem to měla nastavené já (teď už mám děti trochu odrostlejší a k bitkám typu "ona mi nechce půjčit autíčko" už spoustu let nedochází).
Jsem spíš autoritativní matka, vysvětluju, ale ne pořád dokola, a když zavelím, tak čekám splnění pokynu (případně vysvětlení nebo rozumnou námitku, ne kecy v kleci). Z jiné stránky mi jen máloco stojí za velení, u většiny věcí jedem s dětmi na domluvu, s pubertální dcerou to zatím funguje velmi dobře (klepu na dřevo, ještě není všem pubertám konec), ale když řeknu, tak to myslím vážně. Děti v některých ohledech neváhám radikálně usměrnit (hlavně nesnáším "oprsklé" chování a bezohlednost ve vztahu k lidem, učím děti všímat si lidí okolo, co potřebují, a slušnosti...). Přesto právě u půjčování si myslím, že věci chtějí i čas a dozrání dítěte.
|
| *Owls* |
|
(15.9.2009 0:32:12)
Hanko, tak já jsem na tom asi dost podobně. Reagovala jsem prostě na to, že: proč reagovat na to, že dítě nechce věc půjčit, když ta je jeho a jestli ji půjčí, je jeho volba... To sice je, ale mě stojí za to mu vysvětlit, že půjčení má i své výhody a umět se dělit je hezká vlastnost... Jak už jsem napsala, dceři (3 a 1/2 roku) z ruky taky hračky nervu.
Samozřejmě jsem si vědoma toho, že nemám patent na výchovu
|
|
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Relaxace s tóny léčivých nástrojůHodonín 
Akční VyšehradPraha 2 
Jiří Stivín – Pocta sv. CecíliiPraha 1 
Pohádkové FilharmoništěPraha 2 
Vánoční dílničkyLiberec 
Relaxace s tóny léčivých nástrojů
Akční Vyšehrad
Jiří Stivín – Pocta sv. Cecílii
Pohádkové Filharmoniště
Vánoční dílničky
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)