A to mě právě děsí. Uvědomit si, že smrt k životu patří. Mně to zkrátka nejde.
nevím, z čeho pramení můj strach, hodně jsem nad tím přemýšlela, ale nevím, každopádně to nastalo po narození dětí.
Tak strašně je miluju, že se o ně bojím a jakákoli věc, při které by se mohlo někomu něco stát( hlavně s tím autem, že bysme nedojeli živí) mě děsí.
Příští týden mám jet 100 km po naší nejhorší silnici v Čechách a už teď se klepu jak ratlík. Pomalu se loučím s dětmi, už se vidím, že to nepřežiju a modlím se k Bohu, at se vrátím živá a zdravá, že chci být zase u svých dětí.
je to šílené.
tyto pocity mám hlavně když jsem sama. jakákoli nejistota mě vyburcuje a hned přemýšlím nad tím nejhorším.
Ani na zprávy se nemůžu dívat, na žádnej film se smrtí, se zabíjením, s vraždou a podobně.