Skládanko vyjádřila ses jasně. Já ti rozumím a v zásadě souhlasím. Těm klukům mojí kolegyně bylo v té době stejně jako mě okolo dvaceti. Tedy žádná malá děťátka. A že jejich matka dávala naprosto jednoznačně přednost prvorozenému a to až na úkor toho druhého, to mi prostě nikdo nevymluví.
Taky mám známou, která se po narození druhé dcery nedokázala vyrovnat s tim, že už nemá na prvorozeného syna tolik času, až zjistila, že malou vyloženě nesnáší. V podstatě dávala dcerce všechno za vinu. Nakonec skončila u psychologa.
Takže upřednostňovat v rámci určitých hranic, příležitostně a dočastně ano. Ale opravdu jsou případy, kdy je to až nezdravé. No a že by se do toho nemělo mluvit? Všeobecně asi ne. ALE Eva šla k psychologovi až po té co jsem jí na rovinu řekla, že se mi její přístup k malé nelíbí. Samozřejmě se před tím nejdřív urazila a přestala se mnou mluvit (chápu, udělala bych to samé). Ale po víc jak roce zavolala a přiznala, že se k malé nechovala dobře a řekla mi, že to řeší s psychologem. Osobně si nemyslim, že by se o něčem dalo říct nikdy, nikdo, nesmí..., protože vždycky a ve všem se najdou vyjímky.
Mně třeba vyhovuje, když mi moje máma, nebo třeba Marek, řekne co si o dané věci myslí. A kdyby mi řekli, že jim připadá, že dávám jednomu dítěti přednost na úkor dalších dvou,tak se nad tím alespoň zamyslím a případně se to budu snažit řešit. Takže si opravdu myslím, že existují lidé, kteři mohou mluvit i do takovýchto záležitostí.
Rozhodně se ale nehodlám ospravedlňovat za to, že jsem řekla, že kolegyně dává přednost jednomu synovi před druhým. Podle mě je to prostě pravda.