U nás byl brácha mazlíček mamky a ségra taťky. Brácha byl budulínek a když chytl od táty tak mamka ho utěšovala a když ségra chytla od mamky tak si táta k sobě princezničku (doslova) volal. Když jsem si šla postěžovat já tak jsem chytla i od toho druhého s tím, že určitě věděl proč mi jednu vrazil. Ale nějak si neuvědomuju, že bych si přišla odstrčená. Možná to bylo i tím že jsem se o sourozence musela dost starat protože táta cestoval a máma byla od rána do večera v práci. Brácha a ségra k sobě měli vždycky blíž. Vždycky byli proti mě spolu. Pak když Vyrostli tak segře brácha vybíral oblečení, líčil ji, česal, barvil vlasy apod. To co spolu dělají kamarádky to dělali spolu oni dva. To už jsem byla ale mimo domov. To až potom co jsem se odstěhovala mi přišlo, že sešla z očí sešla z mysli. Najednou k našim jezdila bráchova kamarádka a oni se starali jen o ni. Když umřela sestra tak tam byla zase kamarádka, které i chtěli platit školné. Mě už pak bylo i hrozně nepříjemné furt poslouchat, že tam je a co tam dělá, a kolikrát týdně tam je apod. Možná jsem sobec. Nevím. Mě, ale nepřísluší nikoho soudit. Každý se s jistými věcmi vyrovnává po svém. Jen mě to mrzelo.