Jsem ze dvou dětí a vždycky jsem chtěla dvě . Bratr je o rok a půl mladší a rozuměli jsme si až v osmnácti. Možná to byl malý věkový rozdíl. Nám se druhé narodilo pět a půl roku po první a dceři jsme dali nejlepší dárek ). Byla úplně nadšená. Někdy je i teď ). Vzhledem k tomu, že mi připadá, že je na to skoro stejně jak ten malý, tak si vyhrají ). U dvou dětí mi přijde nejhorší řešit jejich spory a tahnice a věčný řvaní a hádání. Ale samozřejmě nevím, jestli to tak je všude. I když si občas nadávám co jsem udělala (teda ne sama a jaksi náhodou ), tak bych i teď do druhého šla .