Divná nedivná, prostě se na to necítíš, tak co... Nikdo jiný než ty (myslím ty "chytré" okolo) tvoje děti vychovávat nebude. Já mám 2 děti, druhé vlastně "plánovanou náhodou". První trvalo dlouho, tak jsme se domluvivi na vysazení antiko, co kdyby to zas nešlo, žejo. S tím, že budou necelé 2 roky od sebe jsme nějak nepočítali. První dítě bylo šílenej poděs, v noci jsme spali s manželem na etapy - řvala tak, že jsme jí museli celou noc chovat aby si lidi v baráku nestěžovali (taky se stávalo), přes den jsem měla sirky v očích, protože dítě prostě spát nebude. Příchodem druhého se z ní stal ze dne na den poklad. Naštěstí druhý byl zlatý, spal kam se položil, zato teď to stojí za to. Myslela jsem si o první že je hyperaktivouš, ale kam se hrabe na druhého.
Přesto všechno se snažíme o další a pro okolí jsme tudíž divní. Prostě máme nějak oba nastavenou potřebu velké rodiny a hodně dětí.
Jo, taky mám kamarádku, která má 6 dětí a ještě nejsou u konce. Když jí někdo potká těhotnou, nezní otázka kdy to čekáš, nebo co to bude, ale "už zas, nebo ještě furt"? A paradoxně nikdo neřeší kolikáté že vlastně to bude. Už se to u nich ztratí.
Závěr? Divný je ten, kdo má potřebu řešit tvoje soukromí