Maky, všechny babičky jsou takové... Nicméně i já to vidím stejně jako Bumbi v tom směru že to není "strašení" ale "učení". To že varuju dítě před nebezpečím které mu hrozí v případě že mě neuposlechne mi dává pocit (částečné samozřejmě, protože i tak jsem ve střehu, jako každá máma) svobody a dítěti vštěpuje pocit odpovědnosti za své jednání...

Pak už je to ovšem o naturelu samotného dítětě (viz Xantipa), jak s tím naloží... mám doma dva opačné extrémy. Dceru které stačí "naznačit" a nejde za své hranice nebo mě přivolá k asistenci, či dohledu a syna který si musí vyzkoušet jestli fakt kamna pálí a po skoku ze žebříku si rozbije koleno... Ale já můžu s klidem říct "nebreč, já tě varovala" "vidíš co se stane když neposlechneš".

Nemůžu a ani nechci být "všude" svým dětem za zadečkem a odevšad je chytat a foukat jim bebíčka když neposlechnou... je to jejich risk, ne můj.

Na přejetého ježka nebo medůzu v moři je předem radši upozorním než aby nevědomky lezli do moře a šlápli na hvězdu nebo se spálili o medůzu, protože budou chtít vyzkoušet co je to za podivného tvora o kterém mi maminka nikdy neřekla.

Každý rodič má své výchovné metody, ale upozornění na hrozící nebezpečí opravdu nepovažuju za "obludné strašení děti", to mě fakt rozesmálo