Terezo,
jojo, zvlášť tady (Kalifornie) mi to přijde jako hodně zřetelný. Já jsem zase jako dítě zažila opak, i blbý poznámky na mýho tátu, že "neumí dělat kluky" atd... no a teď řeším opačnou situaci, že mi přijde, jako kdyby kluk byl už od přírody něco "špatnýho" a "nežádoucího"...

Na druhou stranu jsem se dozvěděla, že moje dcera je "pěkná potvora" - že si všechny omotá kolem prstu (to je pravda - ona je holt ženská, tak má velmi vyvinuté takové to sociální cítění = dokáže si lidi velmi rychle získat) - ale podle mě by byla potvora, kdyby to dělala s nějakým zištným cílem. Ona to nedělá vědomě a účelově, ona prostě taková JE.

No, takže se snažím aspoň doma ty rozdíly nedělat a příjmat děti takové jaké jsou. Občas je to balancování na tenkém ledě - na jednu stranu musí člověk být spravedlivý, na druhou stranu to prostě nejde (na syna musím zařvat a když přestane dělat tu blbost, co dělá, tak mu to vysvětlím a dobrý. Kdybych mu napřed vysvětlovala, tak by mě nevnímal a pokračoval ve skákání z třetího patra nebo podpalování koberce. Kdybych zařvala na dceru, tak se žalostně rozvzlyká, případně se mi začne vrhat kolem krku, že mě miluje, jen ať se na ní nezlobím - jako kdybych jí přinejmenším vlekla do děcáku - takže tam musím začít vysvětlovat.)