Ono to právě není jen o výchově, ale o rodinných propletencích, které vnímáme podvědomě. Nechci si hrát na psychologa amatéra, ale možná to vnímáte přesně tak, jak píšeš v názvu: místo holčičky klučina. A děti vnímají spoustu věcí, přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži, o kterých my dospělí nemluvíme. Možná, že zlobí právě z toho důvodu, že se cítí být namísto někoho jiného a nechce to. Každé dítě je samozřejmě jiné, je určitě temperamentní i sám od sebe. V téhle knížce se píše mimo jiné taky právě o tom, být namísto někoho. Samozřejmě se vůbec neznáme, ale přečetla jsem si, co píšeš, a připadá mi, že se o svůj veliký smutek nechceš dělit s ostatními, abys jim nepřidělávala starosti. Ale oni to samozřejmě vědí i tak, hlavně děti. Dítě je tak sebestředné, že si myslí, že vše je kvůli němu. Nerozumí tomu. Jsem zastáncem toho, o všem důležitém s dětmi mluvit tak, aby to pochopily, i o smutcích. Já jsem tím jako dítě trpěla, že se se mnou o ničem rodiče nebavili. No a jinak, věk 21 měsíců je šílený i u hodnějších dětí, takže možná stačí opravdu jenom vydržet :o). Moc Ti přeju, abys našla způsob pro Vás všechny, a máš můj velký obdiv. Drž se!