Ananto, já tě pochopila dobře.
Sama to mám stejně potřebuju "osobní prostor", jsem ráda sama, dovedu si představit i spousty věcí, které o samotě dělám.

Mám jedno dítě - batole a nebudu ti zastírat, že ten "osobní prostor" na nějakou dobu ztratíš - teda záleží na tom, jestli budeš mít nějaké hlídání, jestli je partner k tomu, babičky nebo budeš mít třeba chůvu...cokoliv - pak si ten osobní prostor můžeš udělat. Ale pokud bys na to dítě byla sama, tak to by asi pro tebe nebylo dobře.

Je třeba udělat si prostě ve spoustě věcí jasno - v síle svého CHTĚNÍ dítěte, v tom, jaký je partner typ- jestli je rodinný typ a pomůže ti...atd. atd.

Nebudu se opakovat - vo tom to v tvém případě asi hodně bude. Ty nebudeš typ maminy, co když je s dítětem imrvére sama, tak to zkousne a přežije, tobě by z toho mohlo tak trochu "začít hrabat".
Takže - neřeš nesmrtelnost chrousta, spíš zvaž reálné věci a okolnosti. A neber si přitom růžové brýle. Abys pak nečuměla, že ty sis představovala pohodový rodinný život, kde tě chlap třeba odpoledne vystřídá při hlídání a máš něco úplně jiného - totální izolaci, kde si chlap žije po svém a ty žiješ život dítěte.
Protože jsou ženský, kterým to stačí, některým to dokonce i vyhovuje, že se "ztratí ve vlastních dětech" - vlastně ony jim dělají nápln života.
Ale jsou ženský jiný, jako jsi ty a těm jen "mít dítě" nestačí.