Vaal, ještě jedna věc. Necpu do svých dětí peníze horem spodem, umí si svých věcí velmi vážit a ví, že ledacos nedostanou, protože je to zbytečně drahé. Ale čas od času dostanou něco čistě pro radost. Třeba zrovna tu kytaru dostala malá sice až po talentovkách na ZUŠ, ale nebyla to odměna ani dárek k nějaké příležitosti.
Není to teda jenom o hmotných dárcích, občas jdeme večer do lesa pozorovat noční život, občas jedeme na výlet podle přání jednoho z dětí atp.
A víš co se tím naučí? Že obdarovávat druhé lze i jen tak pro radost. A rozhodně se to pozná. už tak, že když třeba přijede z výletu, zpravidla mi veze nějakou hloupostičku (pohlednici, kamínek...) a bráškovi s tátou taky. Nebo když jsem dlouho v práci, tak mi pak nachystá večeři a na polštáři mi leží obrázek. Všecko jen tak, pro radost. Stejně tak i syn mi v rámci svých možností dává dárečky jen tak pro radost - obrázek, kuličku z plastelíny... Když jsem byla hodně nemocná, nosil mi pití k posteli, dával mi obklady a daroval mi své nejmilejší autíčko (ve třech letech!). Skutečně daroval, autíčko bydlí na mém stole a on si ho občas půjčuje (a sám ho vrací s tím, že to autíčko je maminky).