Není nic krásnějšího, než mít více dětí. Ty první dvě jsem měla, když mi bylo 23 a 24 let, přesně rok po sobě, to je horší než dvojčata. To starší ještě ani nechodilo. Po třech letech jsem s nimi zůstala sama. Vždycky jsem chtěla hodně dětí, takže když jsem potkala svého druhého manžela, tak jsme si po 12-ti letech ještě jedno pořídili. Chtěla jsem celkem 4, ale manžel pak přišel o práci a onemocněl, tak jsme to zvládali se třemi. Ještě když naše nejmenší byla ve školce, tak jsem se dala do studia vysoké školy. To bylo fajn, hodně pomohly už ty větší děti. Někdy to bylo těžké, zato teď jsem obklopena milujícími dětmi, které mají i k sobě navzájem báječný vztah, ty starší mají už své rodiny. Přestože už jsem nějaký ten rok vdova, tak musím říct, že mám nádherný život. V podstatě nemám nic moc, jen malý byt a velkou rodinu. A také vědomí, že ty děti a vnoučata tady budou a v rámci možností pomůžou, i když já už nebudu moct. Kde beru tu jistotu? Vidím, jak pěkně se chovají a pomáhají svým prarodičům.