Bereniko,

je to jednoduché, můžeš si hrát s oběma nebo s každým zvláš´t, ale naprosto se oprosti od jakýchkoli výčitek svědomí, že jedno ze svých dětí šidíš. Ony to z tebe cítí a dávají ti to pak najevo tím, že třeba "víc zlobí". Každé dítě vyžaduje jiné množství pozornosti a ty musíš mít čas i na sebe, protože spokojená maminka = spokojené miminko platí i ve vztahu k větším dětem.

Někdy prostě musíš zařvat, aby si děti uvědomily, kde máš svoje hranice a že si sama sebe vážíš.Ano, jsi tu pro děti, ale děti nejsou naším majetkem a tudíž ani my nejsme majetkem jejich. Jestliže někdo říká, že žije jen pro děti, není to správné. Má žít hlavně svůj život. Děti ho obohacují, ale neměly by být hlavní náplní... Co zbyde, až se jednou osamostatní a odejdou? Žádné koníčky, žádní přátelé, jen prázdno...

Pamatuju si naprosto jasně, jak se naše mamina snažila být strašně spravedlivá (a zůsstalo jí to). Bývala pak hodně křečovitá a stresnutá a přenášela to na nás. Radši bych bývala vyrazila hromadně na hříště a honila se za míčem s celou rodinou...

A jinak máš pravdu, někdy mám pocit, že se věci nějak samovolně řítí kolem mě. Ale má smysl se snažit mít vše pod kontrolou???? Blbost. Když se mi tohle děje, je jasné, že jsem přetažená a zapomínám a sebe. Potřebuju chvilku vypnout a nestarat se o nic a nikoho, jen o sebe. Takže se neboj, tři děti zvládneš, nebudeš první ani poslední