Moje ségra byla celý život takhle úzkostná. Teď ji to konečně v druhé polovině vysoké školy přešlo, ale až poté, co si vybudovala reflux v důsledku stresu - ach jo.

Pomoct se dá jen málo. Jediné, co mě napadá, že ji můžeš vždycky vyslechnout, vyjádřit, že je ti to líto (ale nezabředávat s ní do smutku) a pak zkusit odvést pozornost. "Tak dobře, Hanička ti řekla, že už se s tebou nebude kamarádit, a tys jí přitom nic neudělala. Ona to Hanička zas tak vážně nemyslela, za pár dní si na to už ani nevzpomenete. A jestli myslela, tak je to sice škoda, ale taková prima holka jako ty si najde brzy takovou kamarádku, kvůli které se nemusí plakat. A teď bych potřebovala upéct koláč, překvapíme s ním tatínka. Pomůžeš mi, viď." A tatínek ať kouká chválit.

Jen jeden z možných scénářů. Tenhle režim byl to jediné, co na ségru fungovalo.