Zkusím se zapojit do diskuse...
Jsme s bratrem také dvojčata. Přestože jsem "ta menší" byla já (necelé 2 kg, přes měsíc v inkubátoru), nikdy jsem neměla pocit, že bych byla tou opečovávanější. Mamka mi vždy říkala, že brácha byl pomalejší, proto se musela více věnovat jemu.
Ve školce jsem byla z nás dvou chápavější, bystřejší, rychlejší... Mamka dokonce zvažovala pro bratra odklad školní docházky (v té době to byly výjimky - jsme ročník 76), ale zároveň chtěla, abychom šli do první třídy společně. Měla obavy, aby to bráchovi neublížilo psychicky. Mně by odklad nedali, a tak šel brácha do první třídy se mnou. Byl hodně hravý, nesoustředěný, takže od začátku nepatřil mezi jedničkáře. A to se s ním "táhlo" vlastně až do osmé třídy. Já jsem byla v pohodě, mně učení šlo a bavilo. Ale bráchu jsem nebavila já. Pamatovala jsem si všechny úkoly, které jsme měli, takže i on je musel plnit (přestože tvrdil, že úkol nemáme). Začal mě tak nějak nemít rád.
Brzy jsem pochopila, že přesto ho mají VŠICHNI raději než mne. Byl pravým opakem ve všem: hubený, manuálně zručnější, vybíravý v oblékání. Já mírněji buclatější (přesto šikovnější ve sportu), manuálně ne tolik šikovná, oblečená do čehokoli, co mi mamka připravila (i když jsem některé "kousky" nesnášela a trpěla v nich). Získala jsem poměrně brzy v dětství pocit méněcennosti. A nezbavila jsem se ho dodnes. Přestože jsem vystudovala vysokou školu, přestože mám super manžela a prima děti, přestože jsme si postavili sami domek a je nám tu dobře... Snažím se už dlouho, ale nedaří se mi se od komplexu méněcennosti odpoutat. Mám problémy dívat se lidem do očí, rovnocenně s nimi hovořit, včlenit se odpovídajícím způsobem do společnosti. S bratrem se asi máme rádi, ale nedokážeme spolu příliš komunikovat. To ostatně neumím ani s rodiči - připadá mi, že jsou pro mne všichni nedostižní...
Monča