Mili,
také mám syna andílka a asi tak. Okolí o tom nechtělo mluvit nikdy, já jim sice nedala šanci, protože jsem o tom mluvit potřebovala, ale chápu je... Je to prostě nesdělitelná zkušenost a okolí se bojí začínat bolavé téma. Před měsícem se mi narodil chlapeček a moje prostořeká sestra plácla: na to, že je to náhradníček, se moc povedl. A všichni ztuhli. Nikdo nic neřekl.
My s manželem máme takový rituál, že kdykoli je nám hezky, zapalujeme za malého svíčku. Není to pravidlo každého dne nebo nějákého data. Prostě je doma hezky, tak tím dáme najevo, že víme, jak umí být i strašně smutno a že na malého myslíme pořád... ve smutku i radosti. No a pak chodíme na hřbitov. Na malého myslím každý den, ale už o tom nemluvím... asi jsem nepomohlo, je mi moc líto, čím procházíš...