Mili, omlouvám se, nečetla jsem příspěvky, tak třeba nenapíšu nic nového. Já bych si o tom předem promluvila s mužem. Víš, on to asi každý vnímá jinak a někdo potřebuje ventilovat ven (většinou ženy) a někdo zase ne, nepomůže mu to (muži). Ale určitě bych si o tom s mužem promluvila. Myslím, že by mohl začít, říct byť jednu větu. A kluky můžete povzbudit u večeře, zda chtějí nějak zavzpomínat, ale nenutit je. My chodíváme o Vánocích na hřbitov, taky tam vzpomínám a v duchu promlouvám s těmi, co už nejsou mezi námi. Tak to bych být tebou určitě udělala, zašla s celou rodinou párkrát do roka na hřbitov, kde si každý zavzpomínáte po svém.
Můj muž by asi taky nevzpomínal nahlas, spíš by mě vyslechl a prožíval v sobě.
Neznám tvůj příběh, přijde mi, že snad není nic horšího, než přijít o dítě. Možná bych radila, že pokud budeš mít podobné pocity jako loni, aby ses z toho vypsala, zavzpomínala třeba tady na rodině.