...a mám to chuť roztroubit do světa zrovna teď. Ve chvíli, kdy část světa oslavuje příchod dalšího roku a já doma...sama..brečím při hudbě z filmu Forrest Gump. Je mně smutno...a tak nějak divně.

Mám přítele, co by mi asi nejradši dal úplně všechno. Opustil svůj sen, aby byl se mnou, plánuje rodinu, vzdal se hodně věcí... A já - za cca 14 dní pětadvacetiletá - jsem se zamilovala do kluka, co je mu pár dní sedmnáct. Je to zvláštní, hezké, trápí mě to. Dokonce se za to stydím. Přijdu si proti němu stará. Jsem ve věku, kdy (prý) většina mých vrstevníků myslí na děti, mám práci, o jaké jsem vždycky snila, mám muže, o jakém jsem kdy snila, mám vlastní byt, mám všechno.

A nejradši bych toho puberťáka chytla za ruku, odletěla s ním do Francie, celý život malovala za pár šupů obrazy a zrovna teď momentálně bych byla strašně šťastná